ECLI:CZ:NSS:2021:6.AZS.168.2020:50
sp. zn. 6 Azs 168/2020 - 50
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudkyně
zpravodajky Mgr. Sylvy Šiškeové a soudce JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobců: a) A.
P. b) nezl. V. P. a c) nezl. S. P., všichni zastoupeni Mgr. Silvií Rymlovou, advokátkou se sídlem
náměstí Republiky 2/1, Opava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 1. 2020, č. j. OAM-
452/ZA-ZA11-LE26-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 14. 5. 2020, č. j. 18 Az 6/2020 – 53,
takto:
I. Kasační stížnost žalobců se odm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobců Mgr. Silvii Rymlové, advokátce, se p ři zn áv á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 15 480 Kč, která je splatná
do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Žalobci jsou státní příslušníci Ukrajiny. Žalovaný v návětí označeným rozhodnutím
neudělil žalobcům mezinárodní ochranu podle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu. Důvodem žádosti žalobkyně a) [a potažmo jejích nezletilých dětí, žalobců b) a c) ]
o udělení mezinárodní ochrany byla obava z pronásledování v zemi původu kvůli jejím veřejným
aktivitám. Žalovaný obsáhle vysvětlil, proč nebylo možné problémy žalobců podřadit pod důvody
taxativně uvedené v §12 písm. a) a b) zákona o azylu. Žalovaný neshledal v popisovaných
událostech ani důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle §13, §14, §14a a §14b zákona
o azylu.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobci bránili žalobou u Krajského soudu v Ostravě,
který ji zamítl. Krajský soud dospěl k závěru, že činnost žalobkyně a) v zemi původu spočívající
v jejích politických a opozičních postojích k místní samosprávě není možné podřadit pod §12,
který taxativně vymezuje důvody možnosti udělení azylu. Žalobkyně a) jako důvod své žádosti
o udělení mezinárodní ochrany uváděla obavu z pronásledování a únosu jí samé a její rodiny
pro její politické a ekologické aktivity, v rámci kterých měla upozorňovat na „zločiny“
představitelů samosprávy ve městech Cherson a Antonivka. Žalobkyně a) uváděla případy,
kdy mělo k takovému pronásledování již dojít, tvrdila, že došlo k pokusům o únos její osoby
i jejího syna, a uvedla také, že měla být se svou rodinou obětí zinscenované autonehody,
přičemž byli s manželem donuceni odmítnout možnost jejího prošetření.
[3] Krajský soud ve shodě se žalovaným dovodil, že žalobkyně a) nepociťovala obavu
z pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu, neboť i po pokusech o únos nadále setrvávala
ve městě Antonivka po dobu 8 měsíců. Uvedenému závěru nasvědčuje i to, že žalobkyně
a) ohledně těchto událostí nekontaktovala policii. Na policii se obrátila pouze v souvislosti
se svým sledováním, přičemž jí bylo sděleno, že pokud jí nikdo neubližuje nebo jí něco
neodcizuje, není zásah policie možný. Žalobkyně a) se podle krajského soudu mohla
u příslušných státních orgánů bránit nejen v případě sledování, ale i tvrzeného pokusu o únos
jí samotné či svého syna nebo prošetření autonehody. Možnost využití prostředků ochrany
vyplývá ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 25. 7. 2016,
č. j. 107283/2016-LPTP.
[4] Krajský soud ve shodě s žalovaným neshledal pronásledování žalobkyně a) z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu ani důvody pro udělení doplňkové ochrany žalobkyni a)
podle §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, neboť podle §2 odst. 7 téhož zákona
se za pronásledování nebo vážnou újmu nepovažuje, má-li cizinec možnost řešit svou situaci
vnitřním přesídlením v zemi původu. Této možnosti mohla žalobkyně a) využít již se zřetelem
k tomu, že je Ukrajina s výjimkou poloostrova Krym a části Doněcké a Luhanské oblasti
pod kontrolou proruských separatistů považována za bezpečnou zemi původu.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[5] V kasační stížnosti žalobci (dále jen „stěžovatelé“) uplatnili důvody podle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Rozhodnutí
žalovaného i krajského soudu považují za nezákonná pro rozpor s právními předpisy
a nedostatečně zjištěný skutkový stav, jakož i za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů.
Stěžovatelce a) měl být udělen azyl podle §12 zákona o azylu a stěžovatelům b) a c) pak měl být
udělen azyl podle §13 zákona o azylu za účelem sloučení rodiny.
[6] V případě stěžovatelky a) dochází k porušování lidských práv ve smyslu §2 odst. 4
zákona o azylu, přičemž jí země původu není schopna zajistit účinnou ochranu, čímž jsou
naplněna zákonná kritéria pro udělení mezinárodní ochrany.
[7] Stěžovatelka a) při pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany podrobně popsala
celou řadu zvláštních incidentů, které se jí přihodily. Popsala konkrétní situace, v nichž jí mělo být
vyhrožováno, měla být pronásledována, a kdy se jí měla dít další příkoří, a to včetně uvedení
důvodů, proč se tak stalo. Tvrdí také, že věrohodně vysvětlila, proč neřešila svou situaci v rámci
Ukrajiny, a že není pravdou, že by situaci neřešila vůbec. Tvrzení žalovaného, že se stěžovatelka
a) mohla domáhat účinné ochrany v zemi původu, nebylo prokázáno relevantními důkazy
odkazujícími na skutečný stav věci. Možnost vnitřního přesídlení podle stěžovatelky a) není
reálná, neboť členové opozičního bloku mohou být aktivní po celém území Ukrajiny.
[8] Rozsudek krajského soudu považují stěžovatelé za nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů, neboť krajský soud pouze stručně zopakoval obsah správního spisu, žaloby i vyjádření
žalovaného. Nesprávné závěry žalovaného krajský soud bez dalšího převzal, ačkoliv soud nemůže
ve svém odůvodnění pouze odkázat na rozhodnutí správního orgánu.
[9] Stěžovatelé dovozují přijatelnost kasační stížnosti z toho, že rozhodnutí o jejich kasační
stížnosti může mít vliv na posouzení dalších obdobných žádostí jiných cizinců, kteří žádají
o mezinárodní ochranu z důvodu perzekuce za politické názory jednoho z členů rodiny; navíc
je nutno zhodnotit vývoj na Ukrajině v posledních letech.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jeho rozhodnutí i rozsudek krajského
soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Žalovaný vyšel z dostatečně zjištěného
skutkového stavu věci, obstaral si dostatečné podklady k vydání rozhodnutí a odůvodnění
rozhodnutí má oporu ve správním spise. Podle žalovaného je patrné, že se krajský soud zabýval
celým správním spisem a žalobními námitkami. Rozsudek krajského soudu je přezkoumatelný
a srozumitelný.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud vyhodnotil kasační stížnost jako nepřijatelnou ve smyslu §104a
odst. 1 s. ř. s., neboť svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelů
(k výkladu tohoto pojmu viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006
č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, č. 933/2006 Sb. NSS). Ačkoli usnesení, jímž se kasační stížnost odmítá
pro nepřijatelnost, nemusí být odůvodněno (§104a odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud stručné
odůvodnění připojuje.
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného
rozsudku, přičemž k pojmu nepřezkoumatelnost odkazuje na svou ustálenou judikaturu
k této otázce (např. rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, nebo ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73). Nejvyšší správní
soud námitce nepřezkoumatelnosti nepřisvědčil; krajský soud se vypořádal se všemi žalobními
námitkami. Není přitom pochybením, pokud se soud ztotožnil s posouzením žalovaného, je-li
rozhodnutí žalovaného důkladné a řádně odůvodněné (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130, č. 1350/2007 Sb. NSS).
[13] Nejvyšší správní soud upozorňuje, že přijatelnost kasační stížnosti nelze spatřovat v tom,
že rozhodnutí o ní může mít vliv na případy jiných cizinců, kteří žádají o mezinárodní ochranu
z důvodu perzekuce za politické názory jednoho z členů rodiny, případně že je vhodné zhodnotit
vývoj situace na Ukrajině, jak tvrdí stěžovatelé, pokud zároveň není naplněna některá z výše
podmínek citovaných v usnesení č. j. 1 Azs 13/2016 – 39. Kromě toho soud opakovaně judikuje,
že důvodem pro udělení mezinárodní ochrany není obecná nespokojenost se stavem dodržování
lidských práv v zemi původu (rozsudek ze dne 21. 11. 2003, č j. 7 Azs 13/2003 – 40)
nebo samotný původ žadatele ze země s nedemokratickým a autoritativním režimem (rozsudek
ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004 – 79).
[14] Nejvyšší správní soud dlouhodobě zaujímá stanovisko, že pronásledovatelem ve smyslu
zákona o azylu může být rovněž nestátní původce, avšak v těchto případech se musí žadatel
o mezinárodní ochranu obrátit se žádostí o pomoc nejprve na vnitrostátní orgány v zemi původu,
pokud není zjevné, že tyto orgány nejsou schopny či ochotny účinnou ochranu poskytnout.
V této souvislosti lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2006,
č. j. 4 Azs 129/2005 – 54, v němž Nejvyšší správní soud dovodil, že „obecné tvrzení stěžovatele
o obavách z pronásledování či nebezpečí, které mu hrozí v zemi původu, bez prokázání existence takového
nebezpečí, za situace, kdy se stěžovatel v zemi původu neobrátil se svými problémy na příslušné orgány, nelze
podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu.“ Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší správní
soud rovněž v rozsudcích ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004 – 41, ze dne 14. 6. 2007,
č. j. 9 Azs 49/2007 – 68, ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 – 70, č. 1749/2009 Sb. NSS,
ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 – 62, nebo ze dne 18. 12. 2008, č. j. 1 Azs 86/2008 – 101,
č. 1806/2009 Sb. NSS).
[15] Nejvyšší správní soud dále setrvale judikuje, že se v případě Ukrajiny nejedná o zemi,
v níž by příslušné orgány nebyly schopny či ochotny poskytovat účinnou ochranu
před pronásledováním způsobeným nestátními subjekty (srov. např. usnesení ze dne 7. 8. 2013,
č. j. 1 Azs 9/2013 – 36, ze dne 15. 2. 2017, č. j. 1 Azs 312/2016 – 31, nebo ze dne 2. 7. 2020,
č. j. 4 Azs 76/2020 – 35). Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že judikatura reflektuje
i případy, kdy pro udělení mezinárodní ochrany nelze vyžadovat, aby žadatel usiloval o ochranu
nejdříve v zemi původu. K tomu lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 2. 2010, č. j. 6 Azs 74/2009 – 51, podle něhož „mohou nastat situace, kdy není možné
nebo účelné trvat na předchozím pokusu žadatele o mezinárodní ochranu usilovat o ochranu v zemi původu
k tomu, aby mohla být považována podmínka nemožnosti ochrany vlastní země za splněnou. V situaci,
kdy stěžovatelka v průběhu řízení tvrdila, že jí vlastní země nebyla schopná či ochotná ochranu poskytnout,
i kdyby o ni požádala, bylo na místě, aby správní orgán toto její tvrzení zvážil a případně vyvrátil na základě
dostatečně zjištěného skutkového stavu, tedy relevantních informací a zpráv o zemi původu.“ Situace
v popisovaném rozsudku se však od případu stěžovatelky a) liší v tom, že žalovaný v řízení
prokázal, že na Ukrajině je možné obrátit se se žádostí o pomoc na státní orgány.
[16] Jak vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2016,
č. j. 1 Azs 113/2016 – 29, v případě zjišťování možnosti vnitrostátní ochrany žadatele je nutné
posoudit splnění všech podmínek, které z citovaných ustanovení dovodila judikatura Nejvyššího
správního soudu, přičemž „podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2008,
č. j. 4 Azs 99/2007 – 93 (publ. pod č. 1551/2008 Sb. NSS) je při posuzování možnosti vnitřní ochrany
nezbytné zhodnotit především reálnost (faktickou i právní), přiměřenost, rozumnost a smysluplnost tohoto řešení.
Je třeba se zabývat zejména její dostupností, celkovými poměry panujícími v zemi původu, osobními poměry
žadatele (např. pohlaví, etnická příslušnost, rodinné vazby, zdravotní stav, věk a ekonomická situace), účinností
vnitřní ochrany a postavením žadatele po jeho přesunu z hlediska respektování a zajištění základních lidských
práv v místě vnitřní ochrany. Rovněž je třeba zvážit bezpečnost žadatele, a to jak při přesunu do cílové části země,
tak po jeho přesídlení. Z rozsudku ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 – 74, pak vyplývá,
že při posuzování možnosti vnitřní ochrany je nutné posoudit čtyři kritéria: (1) zda je jiná část země pro žadatele
dostupná; (2) zda přesun do jiné části země je účinným řešením proti pronásledování či vážné újmě v původní
oblasti; (3) zda žadateli nehrozí navrácení do původní oblasti a (4) zda ochrana v jiné části země splňuje
minimální standard ochrany lidských práv. Tyto čtyři podmínky musí být splněny kumulativně a při jejich
posouzení je třeba brát v potaz celkové poměry panující v zemi původu a osobní poměry žadatele“. Žalovaný
i krajský soud ve svých rozhodnutích objasnili, proč nepovažují námitky stěžovatelky
o nemožnosti obrátit se se žádostí o pomoc na státní orgány v zemi původu za relevantní.
[17] Také možnost vnitřního přesídlení jako jedna z forem vnitrostátní ochrany je dostatečně
judikovanou otázkou. Konkrétně je pak možné odkázat na závěry usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 5. 2017, č. j. 2 Azs 59/2017 – 27: „Nejvyšší správní soud pro úplnost odkazuje
též na svou ustálenou judikaturu, z níž plyne, že tam, kde je to reálně možné, jsou lokální problémy řešitelné
vnitřním přesídlením. Koncept vnitřní ochrany je jen vyjádřením zásady subsidiarity mezinárodní ochrany
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2012, č. j. 2 Azs 29/2011 – 70, ze dne 8. 3. 2012,
č. j. 7 Azs 3/2012 - 44, a ze dne 29. 5. 2014, č. j. 6 Azs 22/2014 - 61) […] na Ukrajině existuje reálná
možnost vnitřního přesídlení, když je svoboda pohybu omezena pouze ve vztahu k územím ovládaným ozbrojenými
skupinami (resp. územím mimo kontrolu ukrajinské vlády). Stěžovatelka by tedy mohla, pokud by toho bylo
třeba, nalézt účinnou ochranu v jiné části svého domovského státu.“ Při posuzování možnosti nalezení
vnitrostátní ochrany v jiné části země původu je tedy kladen důraz mj. na reálnost a faktickou
proveditelnost přesídlení. V posuzované věci se žalovaný i krajský soud vypořádali s tím,
že na straně stěžovatelů nebyla dána překážka vnitřního přesídlení. Reálné možnosti vnitřního
přesídlení přitom stěžovatelé fakticky nevyužili.
[18] Závěrem Nejvyšší správní soud připomíná, že mezinárodní ochrana je výjimečným
právním institutem, jehož smyslem je poskytnout žadateli ochranu, nikoliv však před jakýmikoli
negativními jevy v zemi jeho původu. Poskytnutí azylu, resp. doplňkové ochrany,
které se v soudním řízení stěžovatelé domáhají, je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců
na území České republiky. Nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců,
které jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky stěžovatelů. Nejvyšší správní soud rovněž nedospěl k závěru,
že by krajský soud hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Proto Nejvyšší
správní soud odmítl kasační stížnost jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[20] Výrok o náhradě nákladů řízení při odmítnutí kasační stížnosti vychází z §60 odst. 3 věty
první s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s, podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
[21] Nejvyšší správní soud stěžovatelům ustanovil usnesením ze dne 23. 6. 2020,
č. j. 6 Azs 168/2020 – 20, zástupkyni Mgr. Silvii Rymlovou, advokátku. Hotové výdaje a odměnu
za zastupování platí v takovém případě stát (§35 odst. 10 část věty první za středníkem s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přiznal ustanovené zástupkyni odměnu za dva úkony právní služby,
spočívající v první poradě s klienty včetně převzetí a přípravy zastoupení [§11 odst. 1 písm. b)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif)] a podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu],
ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5. advokátního tarifu]. Podle §12 odst. 4
advokátního tarifu, jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob,
náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní
odměna snížená o 20 %. Zástupkyni proto náleží odměna ve výši 14 880 Kč [2 x (3 x 2 480 Kč)].
K tomu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby
(§13 odst. 4 advokátního tarifu), tedy 600 Kč. Zástupkyně stěžovatelů není plátkyní daně
z přidané hodnoty, její odměna za zastupování stěžovatelů se tedy o tuto daň nezvyšuje a celkem
činí 15 480 Kč. K úhradě této částky stanovil Nejvyšší správní soud lhůtu jednoho měsíce.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. února 2021
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu