ECLI:CZ:NSS:2021:7.AS.339.2019:28
sp. zn. 7 As 339/2019 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: P. P., zastoupen
Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Pod kaštany 245/10, Praha, proti žalovanému:
Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2019,
č. j. 17 A 60/2018 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 29. 3. 2016, č. j. MUCH 27058/2016, Městský úřad Cheb (dále též
„správní orgán I. stupně“), rozhodl o tom, že je žalobce vinen ze spáchání dvou přestupků.
V prvním případě (výrok I.) se jedná o přestupek podle §125c odst. 1 písm. f) bod 7 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o silničním provozu“). Toho se žalobce dopustil
tím, že úmyslně dne 18. 11. 2015 v době kolem 10:23 na pozemní komunikaci č. I/21 u hotelu
Zátiší ve směru jízdy na Cheb předjížděl vozidlo v případě, kdy to bylo přechodnou dopravní
úpravou provozu na pozemních komunikacích zakázáno. Druhý přestupek (výrok II) podle
§125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu spočívá v tom, že žalobce z nedbalosti
v totožné době, místě, i jako řidič téhož automobilu nepředložil v rozporu s §6 odst. 8 téhož
zákona na výzvu policisty ke kontrole řidičský průkaz. Správní orgán I. stupně uložil za tyto
přestupky žalobci dle §125c odst. 5 písm. d) a §125c odst. 6 písm. b) zákona o silničním
provozu, a podle §11 odst. 1 písm. b, c) a §12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „přestupkový zákon“) pokutu ve výši 5 000 Kč a zákaz
činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel po dobu 6 měsíců ode dne nabytí právní
moci daného rozhodnutí.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 1. 2018, č. j. 1724/DS/16-16, zrušil dle §90 odst. 1
písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní
řád“), výrok I. a výrok o sankcích rozhodnutí správního orgánu I. stupně a věc mu vrátil
k novému projednání. Dále dle §90 odst. 1 písm. a) správního řádu zamítl odvolání žalobce proti
výroku II. a tento výrok potvrdil.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Plzni (dále též
„krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Krajský soud uvedl, že žalovaný
správně zrušil výrok o sankcích a věc vrátil správnímu orgánu I. stupně k dalšímu projednání.
Rovněž správně neuložil žalobci sankci za přestupek, jenž svým rozhodnutím potvrdil, jelikož
uložil správnímu orgánu I. stupně, aby provedl další dokazování ve věci přestupku uvedeného
ve (zrušeném) výroku I. rozhodnutí. Pokud by žalovaný uložil sankci za přestupek vymezený
ve výroku II., který potvrdil, postupoval by v rozporu s §12 odst. 2 přestupkového zákona,
neboť přestupky žalobce byly projednávány ve společném řízení, a tudíž za ně musí být ukládána
jedna sankce, a to podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji postižitelný. Předešel
tak situaci, v níž by správní orgán I. stupně musel uložit žalobci sankci za znovu projednaný
přestupek a současně započítat sankci uloženou žalovaným. Žalovaný přitom zavázal správní
orgán I. stupně, aby se sankcí zabýval v dalším řízení. Sankce tak bude žalobci uložena správním
orgánem I. stupně až po skončení řízení o zbylém přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) zákona
o silničním provozu, pokud bude prokázáno, že žalobce zmíněný přestupek spáchal. Nedošlo tak
ke zhoršení právního postavení žalobce, který zatím nevykonal žádný trest. Právní jistotu žalobci
poskytuje to, že se o jeho věci bude dále jednat a poté mu bude řádně uložena sankce s ohledem
na prokázané přestupky v souladu s §12 odst. 2 přestupkového zákona.
III.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Namítl, že rozhodnutí o přestupku
nemůže stát samostatně jen s výrokem o vině, jelikož dle zákona o silničním provozu musí být
v případě daného přestupku obligatorně uložena sankce. Právo nepředpokládá samostatné
rozhodování o jednotlivých skutcích v rámci společného řízení. Vůbec by totiž nebylo zřejmé,
zda by prekluzivní lhůty běžely od okamžiku právní moci výroku o vině nebo výroku o trestu.
Žalovaný pravděpodobně rozhodl pouze o vině z obavy o to, aby nedošlo k promlčení
přestupku. Stěžovatel je tak krácen na svých právech už tím, že se o trestu za přestupek dozví
dávno po uplynutí prekluzivní doby, případně tím, že pokud by žalovaný rozhodoval podle práva,
přestupek by vůbec nemusel stihnout projednat. Postup žalovaného popírá princip společného
řízení. Žalovaný mohl vyčlenit jeden z přestupků k samostatnému projednání. Stěžovatel dále
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2003, č. j. 7 As 555/2002 - 16,
dle nějž v případě, že účastník řízení uplatnil jednou žádostí dva nároky, je možné o nich
rozhodnout samostatnými rozhodnutími i rozhodnutím společným, nikoliv však ve společném
rozhodnutí o jednom z nich rozhodnout a druhý opomenout. Odkázal rovněž na §265b písm. k)
zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále též „trestní řád“), dle nějž je důvodem
pro zrušení rozsudku absence či neúplnost výroku. Dle stěžovatele není jasné, co nastane, pokud
žalovaný o trestu nerozhodne, například z důvodu prekluze. Žalovaný měl proto rozhodnout
o celém prvostupňovém rozhodnutí, tj. v daném případě zrušit i výrok II rozhodnutí správního
orgánu I. stupně. Stěžovatel proto navrhl rozsudek krajského soudu zrušit a věc vrátit tomuto
soudu k dalšímu řízení. Nad rámec kasační stížnosti, tedy mimo kasační námitky, se stěžovatel,
respektive jeho zástupce, vyjádřili k vyvěšování jejich osobních údajů na internet Nejvyšším
správním soudem, s čímž nesouhlasí.
IV.
[5] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil, neboť neobsahuje žádné nové skutečnosti,
se kterými by se krajský soud řádně nevypořádal.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Celá meritorně relevantní část kasační stížnosti spočívá de facto na názoru stěžovatele,
že u správního rozhodnutí nemůže stát samostatně pouze výrok o vině.
[9] Nejvyšší správní soud se však s touto úvahou neztotožňuje. Zdejší soud již v rozsudku
ze dne 30. 7. 2008, č. j. 2 As 45/2008 - 60, uvedl, že „nedomáhá-li se žalobce přezkumu celého správního
rozhodnutí, lze soudně přezkoumat a zrušit i jen jediný výrok napadeného rozhodnutí (§75 odst. 2 s. ř. s.),
avšak pouze za situace, že jde o výrok samostatný, který je oddělitelný a je způsobilý samostatného přezkumu.“
Tyto úvahy je přitom možné analogicky aplikovat i na správní řízení.
[10] V projednávané věci je tak nutné posoudit, zda výroky o vině a o uloženém trestu byly
koncipovány tak, aby o každém z nich bylo možné rozhodnout samostatně, tedy posoudit,
zda se jedná o výroky na sobě závislé. Tímto kritériem se zabýval Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 17. 2. 2006, č. j. 4 Azs 11/2005 - 90, v němž uvedl, že „v případě, že ve formálně
jednotném rozhodnutí správního orgánu je obsaženo více materiálních rozhodnutí, je třeba provést test jejich
oddělitelnosti a rozhodnout, zda tato rozhodnutí jsou vůči sobě v závislém vztahu, nebo zda jsou (mohou být)
na sobě zcela nezávislá. Jinak řečeno, zda oddělením jedné části rozhodnutí od zbytku rozhodnutí (oddělení
jednoho materiálního rozhodnutí od druhého, popř. ostatních materiálních rozhodnutí) se nestane rozhodnutí jako
celek (rozhodnutí ve formálním smyslu) nebo zbylá část tohoto rozhodnutí nezákonnou nebo nelogickou. Takový
stav může mít s ohledem na různorodost řízení vedených před správními orgány nejrůznější podobu. Např. jeden
výrok podmiňuje výrok druhý (výrok o porušení právní povinnosti a výrok o sankci); zrušením jednoho výroku by
došlo k faktické změně rozhodnutí správního orgánu, což by ve svém důsledku znamenalo zavedení nového
způsobu rozhodování soudu (zrušením omezujících podmínek při povolení nějaké činnosti by došlo k povolení
činnosti bez omezení), apod.“ Závislostí výroku o vině a výroku o sankci se přitom již zdejší soud
zabýval, a to v rozsudku ze dne 3. 7. 2008, č. j. 7 As 4/2008 - 85, ve kterém uvedl, že „z dikce §77
zákona o přestupcích vyplývá, že výroky o vině přestupkem, o druhu a výměře sankce, popřípadě rozhodnutí
o upuštění od uložení sankce, o uložení ochranného opatření, o nároku na náhradu škody a o náhradě nákladů
řízení jsou vzájemně oddělitelné z hlediska skutkových nebo právních vad, pro které mohou být podle výsledku
přezkoumání zrušeny, i když všechny mají základ ve výroku o vině či nevině přestupkem, a možnost jejich uložení
se odvíjí právě od vyslovení tohoto výroku. Vyslovení výroku o vině či nevině přestupkem je však zásadní ve vztahu
k volbě druhu a výměry sankce, popřípadě dalších uvedených výroků, které mají ve výroku o vině svůj podklad.
Z logiky věci proto vyplývá, že jestliže je vadná jen část žalobou napadeného správního rozhodnutí o přestupku
a lze ji oddělit od ostatních, lze zrušit rozhodnutí jen v této části; je-li však zrušen, byť i jen zčásti, výrok o vině
přestupkem, je třeba zrušit vždy zároveň celý výrok o druhu a výměry sankce, jakož i další výroky, které mají
ve výroku o vině svůj podklad“ (důraz přidán). Z uvedeného vyplývá, že výrok o vině podmiňuje
výrok o trestu, nikoliv naopak (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2021,
č. j. 2 As 213/2020 - 50, či ze dne 12. 3. 2020, č. j. 2 As 175/2018 - 36). Existenci samostatného
rozhodnutí o vině ostatně zdejší soud implicitně aproboval již v rozsudku ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 5 Afs 40/2007 - 204, přičemž v souvisejícím rozsudku v uvedené věci ze dne 31. 10. 2008,
č. j. 5 Afs 61/2007 - 257, se v rámci přezkumu samostatného rozhodnutí o sankci zabýval
i některými navazujícími konsekvencemi takového rozhodování, konkrétně závislostí výroku
o sankci na výroku o vině.
[11] Při aplikaci výše uvedeného na právě projednávaný případ je nutné dospět k závěru,
že krajský soud i žalovaný postupovali v souladu se zákonem. Jak již bylo uvedeno, výrok
o sankci je na výroku o vině závislý. V projednávaném případě správní orgán I. stupně
konstatoval, že se stěžovatel dopustil dvou přestupků (výroky I. a II. rozhodnutí). Žalovaný však
dle §90 odst. 1 písm. b) správního řádu výrok I. a výrok o sankcích zrušil a věc vrátil správnímu
orgánu I. stupně k dalšímu projednání. Zároveň dle §90 odst. 1 písm. a) správního řádu zamítl
odvolání stěžovatele v rozsahu výroku II. rozhodnutí správního orgánu, který potvrdil.
[12] Dle §12 odst. 2 přestupkového zákona přitom platí, že [z]a více přestupků téhož pachatele
projednaných ve společném řízení se uloží sankce podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji
postižitelný. Zákaz činnosti nebo zákaz pobytu lze uložit, jestliže je lze uložit za některý z těchto přestupků.
Jelikož byl rozhodnutím žalovaného zrušen výrok o vině za přestupek, který byl v projednávaném
případě shledán jako nejpřísněji postižitelný (o tomto závěru nepanuje v projednávaném řízení
sporu), pak bylo prima facie na místě zrušit rovněž výrok o sankcích, který je, jak již bylo uvedeno,
na výroku o vině závislý. Ani tuto skutečnost však stěžovatel nesporuje.
[13] Stěžovatel se totiž domáhá toho, že měl být zrušen nejen výrok I. rozhodnutí správního
orgánu I. stupně, ale rovněž výrok II. Jak však již bylo uvedeno, výrok o vině zpravidla není
výrokem závislým na ostatních výrocích, a může tak stát samostatně. V projednávaném případě
správní orgán I. stupně výrokem II. rozhodl, že se stěžovatel dopustil spáchání přestupku podle
§125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, když z nedbalosti dne 18. 11. 2015 v době
kolem 10:23 na pozemní komunikaci č. I/21 u hotelu Zátiší ve směru jízdy na Cheb jako řidič
vozidla zn. Volkswagen registrační značky X nepředložil v rozporu s §6 odst. 8 téhož zákona
na výzvu policisty ke kontrole řidičský průkaz. Tento skutek není nijak závislý na skutku
vymezeném ve výroku I. správního rozhodnutí, který spočíval v tom, že stěžovatel předjížděl
vozidlo za situace, kdy to bylo přechodnou dopravní úpravou provozu na pozemních
komunikacích zakázáno. V projednávaném případě tedy nebyl dán důvod pro to, aby byl zrušen
rovněž výrok II. rozhodnutí správního orgánu I. stupně, neboť ten nebyl na žádném jiném
výroku závislý a může stát samostatně.
[14] Podpůrně lze poukázat na právní větu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 3. 2010, č. j. 5 Afs 29/2009 - 57, podle níž: „Bylo-li ve druhém stupni správního řízení rozhodnuto
tak, že předchozí rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zahrnující výrok o vině (o tom, že byla naplněna
skutková podstata správního deliktu) a o trestu (o tom, že za spáchání tohoto správního deliktu je ukládána
sankce ve formě pokuty) bylo zrušeno toliko v té části, která se týkala výroku o trestu, a toliko v této části byla věc
vrácena správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení, pak se nutně rozhodování správního orgánu rozpadlo
na samostatné rozhodování o vině a rozhodování o trestu; je-li za tohoto stavu rozhodováno o vině a o trestu
postupně dvěma samostatnými rozhodnutími, není takový postup správního orgánu a priori nezákonným.“
Postup, dle nějž došlo ke zrušení výroku I. a na něm závislého výroku o sankci, je v souladu
s §90 odst. 1 písm. b) správního řádu.
[15] Skutečnost, že přestupky stěžovatele byly projednávány ve společném řízení, nemá vliv
na závěry týkající se samostatnosti, respektive závislosti jednotlivých výroků. Správní orgán
I. stupně by tak po vrácení věci měl vést společné řízení o vině za přestupek uvedený ve výroku I.
rozhodnutí a o sankci za přestupky uvedené ve výrocích I. a II. rozhodnutí.
[16] Co se týče počítání prekluzivních lhůt, odkazuje Nejvyšší správní soud na svůj rozsudek
ze dne 30. 1. 2019, č. j. 2 Ads 30/2018 - 39. Zde se kasační soud zabýval situací, kdy krajský soud
zrušil výrok o trestu a ve zbytku (tedy i v části týkající se výroku o vině) žalobu zamítl, s tím,
že před podáním žaloby (a tedy i před novým rozhodnutím o trestu) uběhla prekluzivní lhůta,
zanikla tedy odpovědnost pachatele za projednávaný správní delikt. K dalšímu postupu správního
orgánu uvedl Nejvyšší správní soud následující: „Napadeným rozsudkem zrušil krajský soud pouze část
napadeného rozhodnutí žalovaného, nikoliv rozhodnutí SUIP. V dalším řízení bude tedy žalovaný znovu jakožto
odvolací správní orgán rozhodovat, ovšem pouze v takovém rozsahu, v jakém bylo řízení výrokem krajského soudu
otevřeno (v této situaci tedy není vyřešeno odvolání proti uložení trestu za delikty). Ohledně všech ostatních výroků,
včetně výroků o vině, zůstává pravomocné rozhodnutí správních orgánů nedotčeno. Podle §90 odst. 4 s. ř. »jestliže
odvolací správní orgán zjistí, že nastala skutečnost, která odůvodňuje zastavení řízení, bez dalšího zruší napadené
rozhodnutí a řízení zastaví, ledaže jiné rozhodnutí o odvolání může mít význam pro náhradu škody nebo
pro právní nástupce účastníků.« Skutečností, která odůvodňuje zastavení řízení, je v tomto případě v souladu
s §66 odst. 2 s. ř. i uplynutí prekluzivní lhůty mající za následek zánik odpovědnosti za správní delikt
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2017, č. j. 10 As 279/2016 – 37, či rozsudek
ze dne 12. 4. 2017, č. j. 1 As 337/2016 – 45). Žalovaný proto zastaví odvolací řízení z důvodu uplynutí lhůty
pro zánik odpovědnosti za správní delikt a výrok II. rozhodnutí SUIP zruší s tím, že trest se již neuloží. Zrušit
pravomocné rozhodnutí v rámci odvolacího řízení nelze.“ Uvedené závěry lze mutatis mutandis aplikovat
na právě projednávaný případ. Prekluzivní lhůty se tudíž v rozsahu zrušených výroků (výrok I.
a výrok o sankci za oba projednávané přestupky) počítají dle příslušných zákonných ustanovení,
ovšem výrok II. je již pravomocný, pročež pro něj nejsou prekluzivní lhůty relevantní.
[17] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že krajský
soud posoudil věc správně. Kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta
druhá s. ř. s.).
[18] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterých nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v řízení nevznikly žádné náklady nad rámec běžné
úřední činnosti.
[19] K nesouhlasu stěžovatele a jeho advokáta s vyvěšením jejich osobních údajů na internet
vyjádřeném v kasační stížnosti Nejvyšší správní soud uvádí, že se k němu již opakovaně
vyjadřoval – a to například přípisem Předsedy Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2019,
č. j. S 139/2019 - 7, či ve věcech vedených pod sp. zn. 2 As 383/2017, či 9 As 413/2018. Za této
situace již není nutné danou skutečnost podrobněji rozebírat, a zdejší soud odkazuje na relevantní
písemnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. února 2021
Mgr. David Hipšr
předseda senátu