ECLI:CZ:NSS:2021:8.AS.356.2019:59
sp. zn. 8 As 356/2019 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců
Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: J. D., zastoupený Mgr. Petrem Vlachem,
advokátem se sídlem Guldenerova 547/4, Plzeň, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského
kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, za účasti osoby zúčastněné na řízení: A. H., zastoupená
Mgr. Tomášem Winterem, advokátem se sídlem Suvorovova 29, Plzeň, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 25. 10. 2017, čj. RR/3293/17, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 9. 2019, čj. 30 A 228/2017 - 78,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 9. 2019, čj. 30 A 228/2017 - 78,
se r uší .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 10. 2017, čj. RR/3293/17, se r uší
a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 24 456 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Obecní úřad Štěnovice (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne
28. 6. 2017, čj. výst. 7/13/186, na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení dodatečně povolil
„přístavbu haly pro kovovýrobu, 1 část – pracoviště povrchových úprav“ na pozemcích parc. č. XA a XB
v k. ú. R. u Š. (dále jen „lakovna“), stanovil podmínky pro dokončení stavby a rozhodl
o námitkách žalobce. V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný k odvolání žalobce výrokem I.
změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že z výroku o námitkách vypustil body č. 3),
7c), 7d), 7e), 7ch), 8a), 8b) a 8c). Ve zbývající části výrokem II. odvolání zamítl a potvrdil
rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
[2] Rozhodnutí žalovaného v rozsahu II. výroku napadl žalobce žalobou u Krajského soudu
v Plzni (dále „krajský soud“). Namítal, že na jeho pozemky ze stavby proniká zápach typický
pro rozpouštědlové nátěrové hmoty. Správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav, neboť
neprovedly žalobcem navržené důkazy (účastnický výslech a místní šetření), kterými chtěl
prokázat svá tvrzení o zápachu šířícím se z lakovny. Neprovedení důkazů správní orgán I. stupně
nesprávně odůvodnil okopírováním části jiného rozhodnutí žalovaného, které se týkalo
nepřípustnosti dokazování v odvolacím řízení. Závěr žalovaného, dle kterého stavba lakovny není
z důvodu požáru provozuschopná, a proto se z ní nemůže šířit zápach, nemá oporu
v dokazování. Správní orgány se dále nedostatečně vypořádaly se závěry znaleckého posudku,
podle něhož emise z lakovny ovlivní ovzduší v místech, kde vlastní nemovitosti. Jeho důkazní
hodnotu nesnižuje to, že jej zadal žalobce, ani to, že znalec vycházel z podkladů, které měl
žalobce v dané době k dispozici. Závěry znaleckého posudku platí i bez ohledu na to, že po jeho
vypracování osoba zúčastněná na řízení částečně změnila projektovou dokumentaci a poměr
druhů užívaných barev. Správní orgán I. stupně navíc z posudku vyvozoval neexistující závěry
a sám se nepřípustně vyjadřoval ke správnosti některých odborných závěrů. Správní orgány
vycházely z listin, které mají zachycovat vyjádření třetích osob k otázce, zda vnímají zápach
rozpouštědlových barev. Tyto listiny ale nebyly součástí správního spisu a žalobce se s nimi
neměl možnost seznámit. Toto pochybení nemůže napravit závěr žalovaného, podle kterého
v lakovně stejně nemůže být provozována činnost z důvodu požáru. Správní spis neobsahuje
žádný důkaz o tom, že by i čtyři roky po požáru v lakovně nemohla probíhat provozní činnost.
Vzhledem k tomu, že lakovna byla postavena od počátku bez stavebního povolení a takto
i několik let provozována, nelze vyloučit, že byla v rozporu se zákonem po požáru také opravena.
Žalovaný měl rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušit také pro nepřezkoumatelnost, jelikož
rozhodnutí obsahuje vkopírované nesouvisející pasáže z jiných rozhodnutí. Správní orgán I.
stupně se ani nevypořádal s odkazem na rozptylovou studii. Nesprávně u této námitky také vyšel
ze závěru zjišťovacího řízení EIA, dle kterého záměr nemá významný vliv na životní prostředí,
což ale nevylučuje, že určitý vliv mít může. Totéž platí také pro zamítnutí důkazního návrhu, kde
správní orgán I. stupně zkopíroval pasáže týkající se přípustnosti dokazování v odvolacím řízení.
Správní orgány ani dostatečně nezjistily skutkový stav v otázce množství nátěrových hmot, které
mají být v lakovně využívány, aby mohly posoudit, zda je projektovaná kapacita lakovny
dostatečně na takové množství výrobků dimenzovaná. Pro posouzení míry ovlivnění ovzduší
a jeho vlivu na zdraví žalobce je určení množství barev nezbytné. Správní orgány sice vyšly
z údajů v projektové dokumentaci, ta se ale postupem času měnila, neobsahuje žádné výpočty,
neplyne z ní, na základě jakých skutečností její zhotovitel dospěl k daným výsledkům, a proto
ani nelze ověřit, zda uvedené údaje odpovídají reálnému stavu. Žalovaný měl zrušit rozhodnutí
správního orgánu I. stupně také z důvodu jeho nesrozumitelnosti způsobené používáním zkratek
a nepřesných názvů pro označení správních orgánů. Nesrozumitelné je také stanovení délky
zkušebního provozu.
[3] Krajský soud výrokem I. rozsudku označeného v záhlaví žalobu zamítl. Dospěl k závěru,
že žalobce nebyl neprovedením účastnického výslechu zkrácen na svých právech, neboť správní
řád s takovým důkazním prostředkem nepočítá. Svého práva vznést námitky mohl využít např.
formou vyjádření. Zásah do veřejných subjektivních práv žalobce nelze dovozovat ani na základě
neprovedení místního šetření. Vnímání zápachu je značně individuální. V minulosti správní
orgány šetření provedly a lakovna byla navíc znehodnocena požárem natolik, že v ní výroba, která
by mohla být zdrojem zápachu, neprobíhá. Správní orgány ani neměly povinnost žalobce
informovat před vydáním rozhodnutí, jak naloží s jeho důkazními návrhy, a umožnit mu,
aby v případě jejich zamítnutí uplatnil návrhy jiné. Pokud jde o posuzování znaleckého posudku,
senát 30 A krajského soudu dlouhodobě judikoval, že znalecký posudek předložený účastníkem
není znaleckým posudkem ve smyslu §56 správního řádu, ale je třeba na něj pohlížet jako
na jeden z listinných důkazů. Tento názor však patrně nebude dlouhodobě udržitelný. Co se týče
obsahu posudku, správní orgány se s ním náležitě vypořádaly a soud na závěry žalovaného
odkázal. Žalovaný podrobil znalecké závěry detailnímu rozboru a vyložil, proč je nelze zohlednit.
Zejména zdůraznil odlišnost podkladů, z nichž posudek vycházel, od skutečnosti. Posudkovým
závěrům žalovaný rovněž vytkl velkou obecnost. Žalovaný si nepřisvojoval odborné znalosti
a nevybočil z mezí hodnocení posudku. Pokud jde o nezařazení dokladů o provedených šetřeních
do správního spisu, jednalo se sice o pochybení, avšak nedošlo tím k zásahu do práv žalobce
v takové intenzitě, aby to mělo vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť ve stavbě lakovny stejně
není z objektivních důvodů (dřívějšího požáru) možné provozovat činnost, proti které námitky
směřovaly. Žalobce ani nekonkretizoval, co je z obsahu daných listin natolik zásadní a relevantně
nezpochybnil závěr o objektivní nemožnosti provozu lakovny. Stran tvrzené
nepřezkoumatelnosti způsobené nevypořádáním námitek o nepříznivém dopadu stavby
na životní prostředí odkázal krajský soud na závěry žalovaného, který detailně rozebral, proč
takový negativní dopad nebyl zjištěn. Správní orgány vyšly z podkladů vydaných dotčenými
orgány. Takovým podkladem bylo i závazné stanovisko krajské hygienické stanice, která jako
orgán veřejného zdraví vyslovila se stavbou souhlas a její podmínka byla vtělena do správního
rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že žalobní námitka nesměřovala proti obsahu tohoto závazného
stanoviska, krajský soud ustal v tom, že žalovanému nelze vytknout, že se řídil daným závazným
stanoviskem. Rozhodnutí nejsou ani nesrozumitelná. Správní orgány použily na jiných místech
kromě zkratek také celé názvy dotčených orgánů a z kontextu rozhodnutí je zřejmé, o jaké orgány
se jednalo. Krajský soud také akceptoval vysvětlení žalovaného týkající se způsobu, jakým byla
stanovena doba zkušebního provozu. Výrokem II. krajský soud žádnému z účastníků nepřiznal
právo na náhradu nákladů řízení, podle výroku III. pak osoba zúčastněná na nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti výrokům I. a II. rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační
stížnost. Namítá, že správní orgán I. stupně postupoval protiprávně. Nejprve stěžovatele jako
účastníka řízení pominul, následně byl nečinný a protiprávním přerušováním řízení i rozdělením
stavebního řízení na dvě samostatná řízení umožnil vytvoření časového prostoru pro dosažení
změny územního plánu, která umožnila povolení přístavby haly s lakovnou.
[5] Krajský soud se nesprávně vypořádal s otázkou vlivu činnosti vyvíjené v lakovně a jejími
dopady na životní prostředí. Povinností správního orgánu I. stupně bylo, aby se dopadem
činnosti v souladu s §111 odst. 2 stavebního zákona na životní prostředí zabýval. Jelikož osoba
zúčastněná stavbu postavila bez povolení a užívala ji již před vydáním rozhodnutí o dodatečném
povolení, neexistují záruky, že ve zhotovené stavbě neprobíhá lakování i nyní. Stěžovatel zápach
charakteristický pro organická rozpouštědla a rozpouštědlové barvy vnímal i po požáru. Správní
orgány tak měly možnost opatřit si od osoby zúčastněné zejména podklady o objemu výroby
a lakovacích prací. Stejně tak měly ověřit i oprávněnost tvrzení stěžovatele, že emise z lakovny
zasahují na jeho pozemky. K tomu odkázal na rozsudek NSS ze dne 15. 8. 2019,
čj. 8 As 306/2018 - 38, podle kterého lze v řízení o dodatečném povolení stavby provádět
i důkazy, které by v době řízení o stavebním povolení ještě neexistující stavby nebylo možné
použít. Krajský soud se místo toho zabýval jen otázkou přezkumu závazných stanovisek, které
byly podkladem pro rozhodnutí žalovaného. Jejich správnost však stěžovatel v žalobě nepopíral.
Podstatou jeho námitek bylo, že správní orgány vycházely pouze z podkladů založených
na budoucím teoretickém provozu lakovny, ačkoliv si stěžovatel stěžoval na stávající výskyt
intenzivního zápachu. Správní orgány přesto neprovedly žádné důkazy k ověření dopadů provozu
lakovny na životní prostředí. Tím porušily zásadu materiální pravdy při činění skutkových závěrů,
neboť o něm jsou důvodné pochybnosti.
[6] Krajský soud dospěl k závěru, že v lakovně nemůže probíhat provoz z důvodu dřívějšího
požáru. Stěžovatel však již v žalobě poukazoval na to, že rozhodnutí o dodatečném povolení
stavby bylo vydáno více než pět let od posledního místního šetření a čtyři roky po požáru. Již
jen tento časový odstup je schopný zpochybnit závěr o objektivní nemožnosti lakovny k užívání.
Skutečnost, že ve stavbě v minulosti vypukl požár, proto nemůže zpochybnit tvrzení, že ze stavby
vychází typický zápach lakování. Krajský soud stěžovateli nemůže vytýkat, že nezpochybnil závěr
o objektivní nemožnosti provozu lakovny, jelikož stěžovatel nemá do oploceného objektu
přístup. Zjištění skutkového stavu bylo povinností správního orgánu I. stupně, který k tomu má
procesní prostředky. Správní orgány měly na základě stěžovatelem navrženého místního šetření
ověřit, zda byla lakovna po požáru opravena a probíhá v ní provoz. Závěr krajského soudu
o zničení stavby požárem, resp. o rozsahu následků nemá oporu v provedeném dokazování.
[7] Stěžejní stěžovatelova námitka se týkala toho, že správní orgán I. stupně činil šetření
ke zjištění, zda je v místě lakovny cítit zápach. Výsledek tohoto šetření však nebyl založen
do spisu a stěžovatel se s ním nemohl seznámit, čímž byla porušena jeho procesní práva. Jestliže
stěžovatel obsah daných listin nezná, nemůže mu krajský soud vytýkat, že nekonkretizoval,
co z jejich obsahu bylo natolik zásadní, aby došlo ke zkrácení jeho subjektivních práv. Stěžovatel
neví, jaká konkrétní šetření správní orgán I. stupně provedl, kdy je provedl, zda je prováděl
ve stavbě lakovny, nebo také formou vlastního pozorování, tj. čichovými vjemy v jejím okolí,
a pokud ano, v jakém pořadí tyto úkony probíhaly. Dále není zřejmé, zda se správní orgán
I. stupně také dotazoval v okolí stavby, v jakou denní dobu šetření proběhlo, u jakých osob
(zda se v místě zdržují po celý den nebo dojíždějí za prací mimo obec a nemohou tak znát stav
ovzduší během pracovní doby lakovny, případně zda se jednalo o zaměstnance provozovatele
lakovny). K těmto namátkou uvedeným skutečnostem by se stěžovatel mohl vyjádřit, pokud
by obsah listin znal.
[8] Krajský soud nesprávně posoudil i námitku týkající se neprovedení důkazu účastnickou
výpovědí stěžovatele. S odkazem na výše již citovaný rozsudek sp. zn. 8 As 306/2018 stěžovatel
tvrdí, že zápach je specifickým druhem emise, který nelze zdokumentovat technickými
prostředky, které má běžný občan k dispozici, natož změřit, a proto bylo třeba provést důkaz
výpovědí stěžovatele. Takto mohly správní orgány zjistit dopad činnosti lakovny na stěžovatelova
práva, zejména v podobě nadměrného obtěžování zápachem. Tyto informace nebyly
v nezbytném rozsahu zjistitelné jen z písemných vyjádření stěžovatele.
[9] Stěžovatel nesouhlasí ani s vypořádáním námitek spojených s jím předloženým znaleckým
posudkem, ve kterém znalec dospěl k závěru o ovlivnění ovzduší v okolí stěžovatelova bydliště
emisemi z lakovny. Stěžovatel v žalobě namítl, že správní orgány na posudek nesprávně nahlížely
jen jako na prostý listinný důkaz, ačkoliv měl všechny náležitosti znaleckého posudku a obsahoval
i doložku dle §127a o. s. ř. S formální stránkou se krajský soud vypořádal nejasně, neboť uvedl,
že zastává názor shodný se žalovaným, ale připustil, že tento názor není dlouhodobě udržitelný.
Vedle toho byl daný důkaz důležitý pro rozhodnutí o námitce týkající se negativních dopadů
činnosti v lakovně. Stěžovatel si je vědom toho, že se jedná jen o jeden z důkazů a správní orgány
mají právo jej hodnotit ve spojení s dalšími důkazy. Správní orgány však znalecký posudek
v tomto kontextu nehodnotily, ale samy z jeho obsahu dedukovaly, co měl znalec na mysli,
o jakém místě píše, čímž dospěly k závěru, že v místě obytných nemovitostí stěžovatele k zásahu
emisemi nedojde. Takový závěr však v posudku obsažen není. Správní orgány také hodnotily
správnost jednotlivých dílčích úvah a závěrů znalce, ačkoliv jde o odbornou otázku. Žalovaný
sice posudku vytknul, že vychází z údajů odlišných od aktuální projektové dokumentace,
ale nezohlednil, že znalecký posudek vycházel ze stavu projektové dokumentace v době, kdy byl
vypracován. Sám žalovaný navíc při zamítnutí stěžovatelovy námitky vycházel z údajů
rozptylových studií z února a prosince 2010, tedy důkazů, jejichž vyhotovení ještě předcházelo
vypracování znaleckého posudku. Závěr krajského soudu o důkladném rozboru znaleckého
posudku v kontextu s dalšími důkazy je tak nesprávný. Stěžovatel v žalobě poukazoval
na konkrétní závěry znaleckého posudku, které jsou platné i za stavu, kdy je v lakovně po změně
dokumentace předpokládáno menší použití rozpouštědlových barev. Závěry žalovaného sice byly
velmi obsáhlé, ale se zásadními závěry o negativních účincích činnosti v lakovně se nevypořádal.
[10] Krajský soud navíc napadený rozsudek vydal předčasně, neboť nevyčkal na vydání
rozhodnutí v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 30 A 59/2017, které se týkalo související
stavby (přístavby haly) a které se nacházelo ve stavu, kdy Nejvyšší správní soud předchozí
rozsudek krajského soudu zrušil. Stavba lakovny je na stavbě přístavby haly závislá a není
samostatnou stavbou schopnou existence bez této přístavby (jde o její vymezenou část). Pokud
by krajský soud rozhodnutí žalovaného o dodatečném stavebním povolení přístavby zrušil,
nemohlo by samostatně existovat ani dodatečné stavební povolení lakovny. V průběhu řízení
o kasační stížnosti stěžovatel k této argumentaci doplnil, že krajský soud v uvedené věci již
rozhodl a rozhodnutí žalovaného zrušil rozsudkem ze dne 19. 12. 2019, čj. 30 A 59/2017 - 97.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Uvedl, že kasační námitky
jsou v podstatě totožné s odvolacími a žalobními a žalovaný se k nim vyjádřil ve svém rozhodnutí
a vyjádření k žalobě. Napadený rozsudek považuje za správný, zákonný a přesvědčivě
odůvodněný. Pouhý odlišný názor stěžovatele není důvodem pro zrušení rozsudku.
[12] Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Současně se zabýval tím,
zda napadený rozsudek či řízení jemu předcházející řízení nevykazuje vady, k nimž by musel
podle §109 odst. 4 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti.
[14] Kasační stížnost je důvodná.
[15] Stěžovatel uplatnil kasační námitky, které lze z hlediska jejich obsahu podřadit
pod důvody dle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Namítá, že k dodatečnému povolení stavby
došlo v důsledku nesprávného postupu správního orgánu I. stupně, krajský soud měl rozhodnutí
žalovaného zrušit pro nedostatečně zjištěný skutkový stav a vady spočívající v tom,
že ve správním spisu nejsou založeny listiny, kterých se správní orgány ve svých rozhodnutích
dovolávají. Vadu shledává stěžovatel také v postupu krajského soudu, který měl před vydáním
napadeného rozsudku vyčkat na vydání rozhodnutí v jiné související věci.
[16] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné předeslat, že řízení o odstranění stavby
a následně řízení o jejím dodatečném povolení bylo v dané věci vedeno pro stavbu, která
se skládala z lakovny (ta je předmětem tohoto řízení) a z přístavby haly pro kovovýrobu, sklad
tlakových lahví, přístavby skladu a přístřešku pro skladování. Správní orgán I. stupně
však na návrh osoby zúčastněné vydal o těchto částech stavby samostatná rozhodnutí postupem
dle §148 odst. 1 písm. b) správního řádu, kterými rozhodl o dodatečném povolení částí stavby.
Důvodem pro takový procesní postup byla skutečnost, že u stavby muselo kvůli části
tvořící pracoviště povrchových úprav (lakovnu) proběhnout zjišťovací řízení dle zákona
č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí (dále jen „zákon EIA“). Lze dodat,
že v případě přístavby haly a dalších uvedených stavebních úprav se již věcí rovněž zabývaly
správní soudy včetně Nejvyššího správního soudu. Ten rozsudkem ze dne 15. 8. 2019,
čj. 8 As 306/2018 - 38, zrušil rozsudek krajského soudu a zavázal jej tím, aby se zabýval otázkou,
zda vady řízení spočívající v tom, že se žalovaný nezabýval některými tvrzeními a důkazními
návrhy, jsou takové závažnosti, že způsobují nezákonnost rozhodnutí. Krajský soud následně
rozhodnutí žalovaného zrušil rozsudkem ze dne 19. 12. 2019, čj. 30 A 59/2017 - 97, proti němuž
podal žalovaný kasační stížnost, kterou zdejší soud zamítl rozsudkem ze dne 29. 10. 2021,
čj. 8 As 5/2020 - 26.
[17] Poukazuje-li stěžovatel na to, že dodatečné povolení stavby správní orgán I. stupně
umožnil tím, že stěžovatele nejprve pominul jako účastníka řízení a svým následným
protiprávním postupem spočívajícím v protiprávním přerušování řízení a rozdělením stavebního
řízení vytvořil časový prostor pro dosažení potřebné změny územního plánu v místě, kde byla
bez povolení postavena lakovna, nezbývá než upozornit na to, že takto formulovanou námitku
stěžovatel uplatnil poprvé v řízení o kasační stížnosti. Není proto přípustné, aby se jí nyní
Nejvyšší správní soud zabýval (§104 odst. 4 s. ř. s.).
[18] Stěžovatel dále namítal předčasnost vydání napadeného rozsudku, neboť krajský soud
měl nejprve rozhodnout ve věci související přístavby haly. S touto námitkou se Nejvyšší správní
soud neztotožnil. Vedení dvou samostatných soudních řízení o dvou částech stavby
je přirozeným důsledkem toho, že ve správním řízení došlo k vydání dvou samostatných
rozhodnutí o dodatečném povolení dvou souvisejících částí stavby. Stěžovatel však nenamítá
(a nečinil tak ani v žalobě), že již vydání samostatných správních rozhodnutí o částech stavby
by bylo nezákonné např. právě z důvodu vzájemné existenční závislosti staveb, neboť v souhrnu
by jejich povolení nebylo možné (srov. rozsudek NSS ze dne 23. 11. 2011,
čj. 3 As 18/2011 - 117). Za takové situace nespatřuje kasační soud v postupu krajského soudu
vadu. Pořadí pro projednání věcí stanovuje §56 s. ř. s., přičemž stěžovatel porušení tohoto
ustanovení nenamítá. Stejně tak ani krajskému soudu nenavrhoval, aby řízení přerušil dle §48
odst. 3 písm. d) s. ř. s.
[19] Podle stěžovatele měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit i proto, že stěžovatel
nebyl seznámen s protokoly o místních šetřeních a ty nejsou založeny ve správním spisu. Krajský
soud připustil, že správní orgány „z čistě formálního hlediska“ pochybily, ale vzhledem k tomu,
že stavbu nelze „dosud z objektivních důvodů provozovat“, nemá toto pochybení vliv na zákonnost
rozhodnutí a stěžovatel nadto ani nesdělil, co z obsahu chybějících listin je natolik zásadní.
[20] K této otázce je třeba předeslat, že stěžovatel po celou dobu správního řízení tvrdil,
že na svých nemovitostech pociťuje zápach typický pro rozpouštědlové barvy. Domáhal se proto
provedení místního šetření, při kterém by byla přítomnost tohoto zápachu ověřena. Z rozhodnutí
správního orgánu I. stupně plyne, že stavební úřad několikrát z podnětu účastníka prováděl
„místní šetření na pronikání zápachu z prováděných lakýrnických prací do území bydlení. Namátkou lze uvést
dny 7. 8. 2012, 21. 3. 2013, 13. 10. 2015 nebo 16. 3. 2017, kdy byla prováděna osobní kontrola stavebním
úřadem s dotazováním občanů v dané lokalitě a nikdy nebyl zjištěn výskyt uváděného zápachu“.
Mezi účastníky není sporné, že protokoly o těchto místních šetřeních se ve správním spisu
nenacházejí a jsou součástí jiného správního spisu (zn. stav. 12/025, čj. výst. 416/12). Stěžovatel
tuto vadu namítal již v rámci stavebního řízení. Žalovaný se danou otázkou zabýval v žalobou
napadeném rozhodnutí, a připustil, že tyto listiny správní spis skutečně neobsahuje, nicméně
nepovažoval to za vadu, která by měla vliv na zákonnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně,
protože v lakovně nelze namítanou činnost „z objektivních příčin“ provozovat a při rozhodování
se navíc posuzují až budoucí účinky stavby, neboť se jedná o novou stavbu. Tento závěr
stěžovatel zpochybňoval v žalobě, v níž namítal, že seznámení se s obsahem protokolů
o místních šetřeních bylo podstatné, aby zjistil, za jakých podmínek byla provedena.
Zpochybňoval i závěr o objektivní nemožnosti provozu lakovny z důvodu požáru, neboť takový
závěr o stavu lakovny několik let poté nemá oporu v důkazech. Poukazoval také na to, že osoba
zúčastněná na řízení již stavbu v minulosti bez povolení postavila a několik let provozovala.
Krajský soud se v napadeném rozsudku ztotožnil se závěry žalovaného s tím, že nezařazení listin
do spisu nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí. Stěžovatel podle něj navíc relevantně
nezpochybnil fakt, že ve vyhořelém objektu výroba neprobíhá.
[21] Z judikatury zdejšího soudu plyne, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ
svého rozhodnutí, nemá oporu ve spise, nejsou-li v něm založeny provedené důkazy a tato vada
zpravidla způsobuje nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí (viz rozsudek NSS ze dne
22. 1. 2004, čj. 4 Azs 55/2003 - 51). Absence jakékoliv listiny, které se správní orgán
v odůvodnění svého rozhodnutí dovolává, však není bez dalšího vždy důvodem pro zrušení
daného rozhodnutí. Podstatné je, zda se rozhodnutí o dané listiny opírá a zda jejich absence může
mít vliv na výsledek správního rozhodnutí (viz rozsudky NSS ze dne 16. 12. 2015,
čj. 8 As 106/2015-33, a ze dne 17. 7. 2020, čj. 8 Azs 30/2019 - 28).
[22] Vzhledem k tomu, že v nyní projednávané věci tvořilo tvrzení stěžovatele o zápachu
šířícím se z lakovny samou podstatu jeho námitek, lze vnímat důkazy, které mají toto jeho tvrzení
údajně vyvracet, jako stěžejní pro posouzení věci. Žalovaný ani netvrdí, zda stěžovatel byl
účastníkem jiného řízení, v rámci něhož měly být do správního spisu protokoly o místním šetření
založeny a zda se s nimi prokazatelně v daném řízení seznámil včas a způsobem, který by mu
umožňoval na jejich obsah reagovat i v tomto správním řízení (o dodatečném povolení stavby
lakovny). Za takové situace nezbývá, než učinit závěr, že správní orgány ve svých rozhodnutích
vyšly z podkladů, které nejsou součástí správního spisu. Tuto vadu nemohou zhojit ani závěry
žalovaného a krajského soudu, podle kterých tvrzení stěžovatele o šířícím se zápachu nemůže být
důvodné, protože lakovna objektivně není schopná provozu z důvodu požáru. K tomuto požáru
totiž mělo dojít již 11. 4. 2013, tedy více než čtyři roky před rozhodnutím správního orgánu I.
stupně. Správní spis ale neobsahuje žádné podklady, z nichž by bylo možno dovodit, v jaké míře
byla stavba požárem poškozena, zda její stav fakticky znemožňoval lakování, případně zda nebyla
za tímto účelem v průběhu řízení opravena. O stavu stavby svědčí ve správním spisu jen protokol
o kontrolní prohlídce ze dne 11. 6 2010, při kterém bylo zjištěno, že „objekty jsou realizovány“
a je v nich navzdory stále probíhajícímu řízení uskladněn materiál. Objekt lakovny nebyl „zcela
stavebně dokončen“, ale již v něm bylo instalováno technologické zařízení pro odsávání vzduchu.
Dále je ve spisu protokol ze dne 27. 9. 2011 o „prošetření činnosti ve firmě HAKON“, podle kterého
v lakovně nebylo instalováno zařízení k nanášení barev a stěna ani podlaha nenesly známky
nanášení barev. Podle protokolu o místním šetření ze dne 6. 3. 2012 byla již stavba lakovny
dokončena, ale technologická výbava nebyla prověřena. Všechny tyto listiny se však týkají stavu
lakovny před požárem. Pouze znalecký posudek předložený stěžovatelem v červenci 2014
obsahuje nedatované fotografie lakovny, které zachycují na některých místech zčernalé plechové
opláštění stavby. To však samo o sobě o objektivní nemožnosti provozu lakovny v době vydání
rozhodnutí žalovaného nesvědčí. Nelze proto vyloučit, že v návaznosti na seznámení
se stěžovatele s podklady, jejichž přesný obsah nyní nelze předjímat, by se ukázal jako důvodný
také jeho požadavek na provedení místního šetření či jiného dokazování směřujícího ke zjištění,
zda je lakovna z důvodu dřívějšího požáru objektivně schopná provozu.
[23] Za těchto okolností ani není na místě stěžovateli vytýkat, že nekonkretizoval, co z obsahu
chybějící listin pro něj bylo „natolik zásadní“, jak učinil krajský soud. Nejvyšší správní soud dává
stěžovateli za pravdu, že v situaci, kdy se s těmito listinami neměl možnost seznámit, po něm
nelze požadovat, aby v žalobě tvrdil, co z jejich obsahu je zásadní a může mít vliv na zákonnost
správních rozhodnutí, a tím na něj přenášet odpovědnost za pochybení, kterých se dopustily
správní orgány. Nejvyšší správní soud proto s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru,
že správní orgány zatížily řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost jejich rozhodnutí,
a proto již krajský soud měl žalobou napadené rozhodnutí žalovaného zrušit.
[24] I přes výše učiněný závěr se nicméně Nejvyšší správní soud dále zabýval i zbylými
kasačními námitkami, u nichž to bylo možné, neboť jejich posouzení může mít význam pro další
průběh řízení. Podle stěžovatele správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav i z toho
důvodu, že nezjišťovaly, zda emise z lakovny (která dle něj byla již v průběhu správního řízení
v provozu) zasahují na jeho pozemky. Krajský soud i v případě této námitky vyšel z toho,
že provoz lakovny není z důvodu předchozího požáru možný, v minulosti proběhla šetření
a z neprovedení jednoho dalšího místního šetření nelze dovozovat zásah do veřejných
subjektivních práv stěžovatele. V této souvislosti lze s ohledem na výše již uvedené zopakovat,
že o stavu a provozuschopnosti lakovny není ve správním spisu obsažen žádný průkazný podklad
a pokud se v minulosti uskutečnila nějaká šetření, neobsahuje správní spis žádný protokol o jejich
průběhu. Jak již bylo taktéž shora uvedeno, klíčová námitka stěžovatele motivující jeho odpor
proti povolení dané stavby se týká negativního vlivu jejího provozu (zápachu) na okolní obytnou
zástavbu. V této souvislosti lze poznamenat, že regulací těchto imisí se zabývá zejména občanské
právo, konkrétně §1013 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, upravující tzv. sousedská
práva. Jde tedy o námitky převážně soukromoprávní povahy, nicméně stavební zákon ukládá
stavebnímu úřadu, aby se i s tímto typem výhrad proti stavebnímu záměru vypořádal.
Okolnostem, které musí v takovém případě stavební úřady posoudit, se již věnovala také
rozhodovací praxe zdejšího soudu (viz odst. [34] a násl. výše již citovaného rozsudku
sp. zn. 6 As 171/2019). Podle uvedené judikatury je podstatné nejen to, zda stavebník nehodlá
přivádět imise přímo na pozemek jiného vlastníka (tzv. přímé imise), ale zejména to, zda nehrozí,
že imise budou na pozemek jiného vlastníka vnikat samovolně (tzv. nepřímé imise) v míře
nepřiměřené místním poměrům, přičemž budou podstatně omezovat obvyklé užívání sousedního
pozemku. Tím je předurčen také rozsah okolností, které je nutné nejprve v rámci dokazování
zjistit. Jak navíc plyne z výše již citovaného rozsudku sp. zn. 8 As 306/2020, ve věci dodatečného
stavebního povolení se jedná z hlediska možného dokazování o neobvyklou situaci, která
se vyznačuje tím, že v ní lze předkládat důkazy, které by za normálního běhu věcí nebylo možné
předložit. Půjde například o důkazy ohledně skutečného dopadu stavby do okolí, které
by v běžném stavebním řízení nebylo možné předložit z důvodu neexistence stavby. V kontextu
nyní posuzované věci tak bylo na místě se zabývat i tím, zda je lakovna již v provozu, jak tvrdí
stěžovatel, a zda se z ní šíří na jeho pozemky zápach. Jak bylo výše uvedeno, touto otázkou
se správní orgán I. stupně sice zabýval a několikero místních šetření provedl, nicméně žádný
záznam o jejich průběhu (protokol) správní spis neobsahuje. Za situace, kdy není možné ověřit,
zda místní šetření skutečně proběhlo, jaké poznatky z něj vyplynuly, a stěžovatel ani neměl
možnost se k nim jakkoli vyjádřit, nelze nyní ani předjímat, zda správní orgány zjistily skutkový
stav v takovém rozsahu, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti (viz §3 správního řádu).
[25] Stěžovatel dále nesouhlasil se závěry, které krajský soud učinil k jeho námitce, dle které
správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav, neboť neprovedly navržený důkaz účastnickou
výpovědí. Krajský soud vyšel v této souvislosti zejména z toho, že účastnický výslech není jako
důkazní prostředek ve správním řádu upraven a zákon s ním proto výslovně nepočítá. Nejvyšší
správní soud považuje uvedený závěr krajského soudu za nesprávný a považuje za nutné jej
na tomto místě korigovat. Jak ostatně i krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, výčet
důkazních prostředků obsažený v §51 odst. 1 správního řádu je pouze demonstrativní. Jestliže
správní řád v daném ustanovení stanovuje, že „k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků,
které jsou vhodné ke zjištění stavu věci“, je tím třeba rozumět např. právě důkaz účastnickou výpovědí.
Jinými slovy, pokud správní řád na rozdíl od jiných procesních předpisů (viz §131 o. s. ř.)
výslovně neupravuje dokazování účastnickou výpovědí, nelze z toho dovodit, že by provedení
takového důkazu nebylo možné a vyjádření účastníků k věci by bylo omezeno pouze na možnosti
uvedené krajským soudem. Je totiž třeba rozlišovat mezi skutkovými tvrzeními a výpovědí
účastníka. Možnost provést v rámci správního řízení důkaz účastnickým výslechem již připustila
také judikatura (viz rozsudek NSS ze dne 6. 2. 2014, čj. 6 As 147/2013 - 29). Ačkoliv platí,
že dokazování účastnickou výpovědí je i dle správního řádu možné, nelze současné přehlédnout,
že tento důkazní prostředek má obecně pouze podpůrný význam. To ostatně výslovně stanovuje
i procesní předpis, který s tímto důkazním prostředkem výslovně počítá (viz výše citovaný §131
o. s. ř.). Jeho provedení je na místě jen tehdy, pokud dokazovanou skutečnost nelze prokázat
jinak (obdobně viz rozsudky NSS ze dne 30. 7. 2020, čj. 6 Azs 161/2020-45, ze dne 1. 9. 2005, čj.
3 Azs 371/2004 - 65, či ze dne 22. 5. 2020, čj. 8 As 5/2019 - 29). K uvedenému lze dodat,
že pokud je podle stěžovatele zápach specifickým druhem emise, který nelze zadokumentovat
technickými prostředky (na rozdíl od hluku, světla, prachu), podle znaleckého posudku, který
je součástí správního spisu, existuje podle znalce Ing. Františka Heziny možnost měření pachů,
které se provádí olfaktometrickou metodou dle příslušné normy. Vedle toho se k prokázání
existence pachu z lakovny nabízí jako důkazní prostředek také výše zmiňované místní šetření,
k němuž je možno přizvat rovněž účastníky řízení.
[26] Stěžovatel krajskému soudu dále vytýká, že na znalecký posudek Ing. Heziny nahlížel
pouze jako na „prostý“ listinný důkaz a navíc jej nesprávně hodnotil, neboť posuzoval správnost
jednotlivých odborných závěrů. Některé závěry krajského soudu navíc nemají ve znaleckém
posudku podklad. Nejvyšší správní soud dává předně stěžovateli za pravdu v tom, že nelze
souhlasit s tím, jak krajský soud nahlížel na znalecký posudek jako takový. Krajský soud nejprve
uvedl, že „jeho senát 30A dlouhodobě judikoval, že znaleckým posudkem ve správním řízení je tolik to,
co naplňuje §56 větu prvou správního řádu (…). Tedy, pokud byl znalec, resp. vypracování posudku, zajištěn
účastníkem řízení, pohlížel na to soud jako na jeden z listinných důkazů. Tento striktně odlišující názor
však patrně nebude dlouho době udržitelný, neboť legislativní vývoj tenduje k širšímu výkladu. (…) Tento vývoj
je dle názoru soudu třeba zohlednit i ve správním řízení, k čemuž může dopomoci i to, že výčet důkazních
prostředků podle §51 odst. 1 věty druhé správního řádu, je příkladný, a patrně tak bude nutné zařadit
mezi možné důkazní prostředky i znalecký posudek, který bude pořízen k žádosti účastníka řízení.“ Ačkoliv
se krajský soud snaží podrobně vysvětlit tyto své závěry, v konečném důsledku není vůbec
zřejmé, k jakému závěru se přiklání a jakým způsobem znalecký posudek hodnotil (zda pouze
jako listinný důkaz nebo jako znalecký posudek). Krajský soud i žalovaný si navíc mohli a měli
být vědomi, že k této otázce v době jejich rozhodnutí existovala judikatura Nejvyššího správního
soudu, která jednoznačně stanoví, že v situaci, kdy posudek předložený účastníkem správního
řízení má náležitosti znaleckého posudku dle §127a o. s. ř., postupuje se při jeho provádění stejně
jako při provádění znaleckého posudku znalce ustanoveného správním orgánem podle §56
správního řádu (viz rozsudek NSS ze dne 2. 7. 2015, čj. 9 As 206/2014 - 48, č. 3283/2015 Sb.
NSS).
[27] Stěžovatel dále namítl, že žalovaný a krajský soud ze znaleckého posudku dedukovali
závěr, že v místě obytné zástavby nedojde k zásahu imisemi, navzdory tomu, že takový závěr
znalecký posudek neobsahuje. Nejvyšší správní soud předně podotýká, že krajský soud vyšel
ze závěrů žalovaného, které v napadeném rozsudku obsáhle citoval, neboť měl za to,
že s námitkami stěžovatele se již dostatečně vypořádal žalovaný a krajský soud se s jeho
hodnocením ztotožnil. Takové vypořádání žalobní námitky nelze a priori považovat
za nedostatečné (viz rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005 - 130, č. 1350/2007 Sb.
NSS). Stěžovatelem vytýkanou vadu Nejvyšší správní soud v těchto závěrech krajského soudu,
potažmo žalovaného neshledal. Jejich úvahy jsou založeny zejména na tom, že závěry znaleckého
posudku vycházejí z původní projektové dokumentace a původně vydaných stanovisek
dotčených orgánů. Osoba zúčastněná však v průběhu správního řízení dodala novou projektovou
dokumentaci, která počítá se zásadně odlišným složením nátěrových hmot použitých v lakovně,
přičemž tato změna spočívá v podstatném snížení množství rozpouštědlových nátěrových hmot
a jejich nahrazení vodou ředitelnými nátěrovými hmotami, se kterými je spojeny menší zápach.
Z tohoto důvodu nelze podle krajského soudu a žalovaného znalecký posudek použít jako
relevantní a jediný důkaz či vytýkat správnímu orgánu I. stupně, že přihlédl pouze k těm částem
znaleckého posudku, které alespoň částečně pracují s daty odpovídajícími nové projektové
dokumentaci. Jinými slovy, krajský soud v napadeném rozsudku neuvedl, že by ze znaleckého
posudku vyplývalo, že k zásahu imisemi nedojde. Pouze uvedl důvody, proč závěry znaleckého
posudku nemohou převážit nad závěry uvedenými ve stanoviscích a vyjádřeních dotčených
orgánů, případně nad závěry rozptylové studie.
[28] V návaznosti na to stěžovatel také tvrdí, že v žalobě uvedl konkrétní závěry znaleckého
posudku, které jsou platné i za stavu, kdy nová projektová dokumentace počítá s menším
množstvím rozpouštědlových barev, ale krajský soud se s touto žalobní argumentací nevypořádal.
Nejvyšší správní soud z žaloby ověřil, že stěžovatel v ní skutečně vyjmenoval konkrétní závěry,
které jsou dle jeho názoru platné i po změně projektové dokumentace. V tomto směru
však krajský soud odkázal na odůvodnění rozhodnutí žalovaného, ze kterého citoval, že znalec
i v tabulce pro oxidy dusíku a uhlovodíky vycházel z nesprávného druhu a množství nátěrových
hmot. Odpověď týkající se zasažení území s obytnými domy žalovaný vyhodnotil jako zcela
obecnou a navíc opět vycházející z nesprávně stanoveného množství těkavých organických látek
(dále jen „VOC“). Co se týče rozptylových podmínek, i na tuto námitku krajský soud reagoval
s odkazem na obsah rozptylových studií založených ve správním spisu se zohledněním toho,
že i tyto rozptylové studie vycházely z původní projektové dokumentace (viz také následující
odstavec). Napadený rozsudek proto v této části není nepřezkoumatelný.
[29] Důvodná není ani poměrně obecná námitka, dle které krajský soud nehodnotil závěry
znaleckého posudku v kontextu s jinými důkazy. Krajský soud a žalovaný učinili závěr,
dle kterého znalecký posudek nelze použít jako jediný podklad pro posouzení námitek
stěžovatele, ale naopak je třeba přihlédnout i k dalším podkladům (závazným stanoviskům,
rozhodnutí vydanému ve zjišťovacím řízení dle zákona EIA, rozptylovým studiím). Pochybení
Nejvyšší správní soud nespatřuje ani v tom, že krajský soud a žalovaný odkazovali mj. i na obsah
rozptylových studií, které vycházely (stejně jako znalecký posudek) z původní projektové
dokumentace. Z odůvodnění napadeného rozsudku i rozhodnutí žalovaného plyne, že tato
skutečnost byla zohledněna a v daných závěrech je naopak poukázáno na to, že i rozptylové
studie vycházející z původního množství VOC hodnotily, že nejvyšší okamžité koncentrace
budou v referenčním bodě R1, který se nachází v průmyslové zóně, nikoli v zóně obytné,
přičemž nemovitost stěžovatele je vzdálená 128 metrů od lakovny (jestliže něco platilo
dle původní projektové dokumentace počítající s vyšší koncentraci VOC, pak to musí platit tím
spíše, pokud bude dle nové projektové dokumentace koncentrace VOC nižší).
[30] Poukázal-li stěžovatel na to, že správní orgán I. stupně vykročil z mezí hodnocení
znaleckého posudku tím, že sám činil odborné skutkové závěry, které by neměly oporu
v provedeném dokazování, Nejvyšší správní soud k tomu podotýká, že kasační stížnost
je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním
soudnictví (§102 s. ř. s.). Z toho plyne, že aby vůbec byla způsobilá k projednání, musí
kvalifikovaným způsobem zpochybňovat právě rozhodnutí krajského soudu, proti němuž byla
podána, a nikoli nějaký jiný akt (byť třeba i věcně souvisící nebo předcházející napadenému
rozhodnutí krajského soudu). Jestliže určitá námitka směřuje ryze proti závěrům správních
orgánů, aniž by se vymezovala proti závěrům napadeného soudního rozhodnutí, jedná
se o námitku nepřípustnou (§104 odst. 4 s. ř. s.), neboť se opírá jen o jiné důvody, než které jsou
uvedeny v §103 s. ř. s. (k tomu viz zejm. usnesení NSS ze dne 30. 6. 2020,
čj. 10 As 181/2019-63, č. 4051/2020 Sb. NSS).
IV. Závěr a náklady řízení
[31] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná a rozsudek
krajského soudu proto v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. Vzhledem k tomu, že již v řízení
před krajským soudem byly dány důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného,
Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. a současně se zrušením rozsudku
krajského soudu rozhodl z důvodu procesní ekonomie také o zrušení žalobou napadeného
rozhodnutí žalovaného a o vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení (v němž
tedy především musí mít stěžovatel možnost seznámit se se všemi podklady, ze kterých správní
orgány při rozhodnutí budou vycházet, a případně na ně reagovat) je žalovaný vázán vysloveným
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu (§78 odst. 5 a §110 odst. 4 s. ř. s).
[32] Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl; proto musí rozhodnout
též o náhradě nákladů celého soudního řízení. Podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
má úspěšný stěžovatel právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti žalovanému, který
ve věci úspěch neměl. Náklady v jeho případě tvoří odměna a hotové výdaje zástupce, přičemž
výše odměny za jeden úkon právní služby činí 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif]. Nejvyšší správní soud přiznal stěžovateli na odměně
částku 12 400 Kč za čtyři úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení
před krajským soudem, dvou podáních ve věci samé (žaloba a kasační stížnost) a v účasti
na soudním jednání [§11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu]. K tomu připočetl paušální
náhradu hotových výdajů zástupce stěžovatele ve výši 300 Kč za jeden úkon, tj. celkem částku
1 200 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Jelikož je zástupce stěžovatele plátcem DPH, zvyšuje
se odměna a náhrada hotových výdajů o 21% sazbu této daně, tj. o 2 856 Kč. Celkem
tedy odměna a náhrada hotových výdajů spojených se zastoupením stěžovatele činí 16 456 Kč.
Další náklady stěžovatele tvoří zaplacené soudní poplatky, a to 3 000 Kč za žalobu a 5 000 Kč
za kasační stížnost. Celkem tedy stěžovateli náleží náhrada nákladů řízení před správními soudy
ve výši 24 456 Kč. Lze dodat, že osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch
nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti uložené soudem (§60 odst. 5 s. ř. s.).
V nynější věci však soud žádnou povinnost osobě zúčastněné neuložil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 22. prosince 2021
Milan Podhrázký
předseda senátu