ECLI:CZ:NSS:2022:2.AS.272.2021:14
sp. zn. 2 As 272/2021 - 14
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: M. Š., zastoupená Ing. Bc.
Františkem Čechem, bytem Krajní 696/9, Znojmo, proti žalovanému: Krajský úřad
Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 21. 6. 2021, č. j. JMK 84418/2021, sp. zn. S-JMK 48438/2021 OÚPSŘ, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2021,
č. j. 62 A 81/2021 – 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n e p ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně (dále jako „stěžovatelka“) podala kasační stížnost proti usnesení Krajského
soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) ze dne 1. 10. 2021, č. j. 62 A 81/2021 – 38 (dále jen
„napadené usnesení“), jímž ji soud osvobodil od soudních poplatků do výše jedné poloviny
(výrok I.), vyzval ji k zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 1 500 Kč ve lhůtě patnácti
dnů ode dne doručení usnesení (výrok II.) a zamítl její žádost o ustanovení zástupce pro řízení
(výrok III.).
[2] Krajský soud v napadeném usnesení konstatoval, že stěžovatelka spolu s žalobou podala
žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů.
K výzvě soudu uvedla, že pobírá starobní důchod ve výši 9 398 Kč měsíčně, z něhož
je jí strhávána srážka ve výši 762 Kč měsíčně; vlastní nemovitost, v níž bydlí, a má dluhy zhruba
ve výši 600 000 Kč, které souvisí s jejími výdaji na živobytí. Soud předeslal, že osvobození
od soudních poplatků je možné přiznat pouze výjimečně ze zvlášť závažných důvodů; poukázal
na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 1 As 70/2008-74, č. 2099/2010 Sb. NSS. Vyšel z toho, že reálně disponibilní prostředky
stěžovatelky coby důchodkyně jsou velmi omezené, avšak nikoli nulové. Tvrzená výše dluhů
nebyla ničím doložena, nicméně z písemnosti České správy sociálního zabezpečení mu bylo
zřejmé, že stěžovatelka nějaký dluh má, přičemž ten je umořován měsíčními srážkami z důchodu.
Akcentoval nezbytnost při komplexním posuzování majetkové situace stěžovatelky zohlednit
i skutečnost, že vlastní dům, v němž bydlí podle svého tvrzení sama, a nikoho neživí. Krajský
soud naznal, že životní situace stěžovatelky z ní činí osobu nacházející se za hranicí dostatečnosti
finančních prostředků pro to, aby byla schopna reálně unést náklady soudního řízení v plné výši.
Shledal, že jsou dány důvody pro částečné osvobození od soudních poplatků, a to v takovém
rozsahu, aby se stěžovatelka zároveň přiměřenou mírou podílela na procesním riziku
jí vyvolaného soudního sporu; osvobodil ji proto do výše jedné poloviny soudního poplatku
za žalobu a vyzval ji k zaplacení zbylé poloviny soudního poplatku výši 1 500 Kč. K žádosti
o ustanovení zástupce pro řízení krajský soud uvedl, že toto právo především sleduje cíl
spočívající v poskytnutí právní pomoci za účelem dodržení zásad spravedlivého procesu, tedy
zajištění schopnosti účinně hájit práva u soudu; ustanovení zástupce pro řízení je přitom
postupem výjimečným. V posuzované věci takový postup neshledal nezbytným k ochraně práv
stěžovatelky, neboť ta soudu doručila žalobu, která byla koncipována věcně srozumitelně,
relativně precizně a obsahovala dostatečně vymezené žalobní body, které nebylo třeba doplňovat;
bylo z ní soudu zřejmé, čeho konkrétně se stěžovatelka domáhá a proč. Soud nadto dospěl
k závěru, že již na základě podané žaloby a vyžádaného správního spisu žalovaného bude
schopen posoudit důvodnost žaloby; žádost stěžovatelky proto zamítl.
[3] V kasační stížnosti proti napadenému usnesení stěžovatelka namítá, že její finanční
poměry jsou špatné, což ostatně uznal i sám krajský soud, když ji do výše jedné poloviny
osvobodil od soudních poplatků. Poukazuje na složitost celé kauzy a rozsah spisového materiálu;
cena právních služeb jenom za nastudování spisu se pohybuje řádově v rozsahu mnoha desítek
až set tisíc korun, přičemž řada oslovených právníků jí odmítla právní službu vůbec poskytnout.
Při veškeré snaze, kterou přes svůj věk a zdravotní stav vynaložila, je zjevné, že si nemůže dovolit
najmout advokáta; pro složitost věci však nemůže úspěšně jednat sama. Zdůrazňuje přitom,
že Ústava České republiky zaručuje občanovi právo na spravedlivý proces bez ohledu na jeho
příjem. Žádá proto o ustanovení zástupce.
[4] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
přípustná a jsou splněny i její obsahové náležitosti dle §106 s. ř. s., byť na samé hranici
projednatelnosti.
[5] Soud předně konstatuje, že podáním kasační stížnosti proti procesnímu rozhodnutí
krajského soudu (s výjimkou procesního rozhodnutí, kterým se řízení o žalobě končí) nevzniká
stěžovateli poplatková povinnost (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 9. 6. 2015,
č. j. 1 As 196/2014 - 19, č. 3271/2015 Sb. NSS). Napadené usnesení, jímž krajský soud částečně
osvobodil stěžovatelku od soudních poplatků a zamítl její žádost o ustanovení zástupce,
nepochybně je právě takovým procesním rozhodnutím. Stěžovatelku tedy v projednávané věci
netíží poplatková povinnost; Nejvyšší správní soud proto nerozhodoval o její žádosti
o osvobození od soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti. Stejně tak platí, že stěžovatelka
v tomto typu řízení nemusí být zastoupena advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. (srov. opět
usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 – 19). Stěžovatelčinu
explicitní žádost o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti pak zdejší soud zamítl
výrokem I. usnesení ze dne 15. 11. 2021, č. j. 2 As 272/2021 - 8.
[6] Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109
odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů. Stěžovatelka uplatnila
kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[7] Kasační stížnost není důvodná
[8] Stěžovatelka předně krajskému soudu vytýká, že ji napadeným usnesením osvobodil od
soudního poplatku toliko částečně, přestože jsou její finanční poměry špatné.
[9] Dle §36 odst. 3 s. ř. s. může být účastník řízení od soudního poplatku osvobozen zcela
pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody. Cílem uvedeného ustanovení je formou
individuálního osvobození od soudních poplatků chránit účastníka řízení nacházejícího
se v nepříznivých majetkových poměrech před nepřiměřeně tvrdým dopadem poplatkové
povinnosti. Jinak řečeno, jde o to, aby účastníkům nebylo v opodstatněných případech upíráno
právo na přístup k soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 2432/08,
publ. pod č. 49/52 SbNU). Právo domáhat se předepsaným způsobem svých práv u nezávislého
a nestranného soudu „má každý, tedy i ten, kdo nemá finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku“
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 289/03,
publ pod č. 125/34 SbNU). Toto je nepochybně podstatná premisa na straně jedné, na straně
druhé je však potřeba připomenout, že institut osvobození od soudních poplatků představuje
pouze určitou výjimku ze zákonné poplatkové povinnosti, nikoli institut umožňující bezbřehý,
bezplatný přístup k soudu (srov. např. rozsudek NSS ze dne 16. 7. 2009, č. j. 9 Ans 6/2009 - 71).
Pro přiznání osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu musí navíc existovat zvlášť
závažné důvody (srov. usnesení NSS ze dne 22. 5. 2014, č. j. 7 As 68/2014 - 50). Dále je nutno
poukázat na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle níž „podle čl. 36 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod podmínky a podrobnosti práva na soudní a jinou právní ochranu upravuje zákon.
Jednou z těchto podmínek je i zaplacení soudního poplatku v případě, kdy je poplatková povinnost dána
zákonem. Zákonný požadavek zaplacení soudního poplatku nemůže být proto považován za porušení práva
na přístup k soudu, resp. práva na spravedlivý proces. Obdobně vnímá soudní poplatky rovněž Ústavní soud,
který je řadí mezi podmínky realizace práva na soudní ochranu.“ (srov. rozsudek NSS ze dne 14. 1. 2010,
č. j. 6 Ads 50/2009 - 67, dále také na usnesení NSS ze dne 28. 4. 2010, č. j. 5 As 21/2010 - 26,
či nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 162/99).
[10] Nejvyšší správní soud např. v usnesení ze dne 3. 11. 2020, č. j. 2 As 336/2020 - 16,
konstatoval, že „neshledal důvody pro prolomení zásady ovládající současnou právní úpravu
v §36 odst. 3 s. ř. s., dle které platí, že soud by měl osvobodit účastníka řízení od soudních poplatků pouze
zčásti. (…) nelze rezignovat na to, aby se účastník, který nemá dostatek prostředků na zaplacení soudních
poplatků v plné výši, podílel alespoň nějakou částkou, kterou je schopen zaplatit, na nákladech soudního řízení.
Stěžovatel je sice bezpochyby oprávněn vést jakýkoli soudní spor. Soudní poplatek však představuje mechanismus,
který mu stanovuje spoluzodpovědnost za vedení sporu. Jedná se o určitý regulační institut za účelem zamezení
zbytečným či neopodstatněným žalobám; alespoň nějaká poplatková povinnost nutí stěžovatele k (naprosto
oprávněně požadovatelné) úvaze, zdali skutečně, vzhledem argumentům vyřčeným v odůvodnění napadeného
rozhodnutí, se hodlá domáhat jeho kasačního přezkumu. (…) Dle názoru soudu by se tedy i osoby s malými
příjmy měly pro zachování své odpovědnosti při podávání návrhů nějak finančně podílet na řízení, přičemž výši
tohoto podílu je třeba v každé individuální věci přiměřeně moderovat; přihlížet je třeba k disponibilnímu příjmu,
nepochybně má význam i zdravotní stav a věk stěžovatele a schopnost příjem si reálně obstarat, nelze přitom
odhlížet ani od povahy věci samé. (…) V otázkách poměrného osvobození od soudních poplatků je přitom již
z povahy věci vždy přítomna jistá míra uvážení soudu, jež se musí pohybovat v zákonných mezích a musí též
odpovídat skutkovým okolnostem (shodně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2013,
č. j. 6 As 75/2013 – 17).“
[11] Nejvyšší správní soud má v projednávané věci za to, že krajský soud nikterak nepochybil,
když stěžovatelku osvobodil od soudních poplatků toliko do výše jedné poloviny. Individuálně
se zabýval její životní situací a řádně posuzoval její konkrétní majetkové poměry
(srov. stěžovatelkou vyplněné prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech
ve spise krajského soudu a jemu odpovídající pasáže napadeného usnesení). Soud reflektoval
stěžovatelčinu ne příliš dobrou finanční situaci; konstatoval, že její příjmy „jsou velmi omezené,
avšak nikoli nulové“, pročež naznal, že je „osobu nacházející se za hranicí dostatečnosti finančních prostředků
pro to, aby náklady soudního řízení v plné výši byla schopna reálně unést.“ Zároveň však krajský soud
akceptoval požadavek na zcela výjimečné osvobozování účastníků řízení od soudního poplatku
v plné výši (srov. §36 odst. 3 s. ř. s. a shora odkazovanou judikaturu) a snahu ponechat na jejich
„bedrech“ určitou odpovědnost za vedení soudního řízení. Krajským soudem zvolená míra
osvobození (jedna polovina) se jeví jako akceptovatelná a odpovídající poměrům stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud proto v tomto uvážení krajského soudu nespatřuje žádný exces, aby byl
nucen do jeho posouzení zasáhnout.
[12] Stěžovatelka dále krajskému soudu vytýká, že jí neustanovil zástupce z řad advokátů
pro řízení o žalobě; má přitom za to, že pro složitost věci nemůže v řízení před krajským soudem
jednat sama.
[13] Nejvyšší správní soud předesílá, že otázkou potřeby ustanovení zástupce z řad advokátů
účastníku řízení před krajským soudem se již zabýval např. ve svých rozsudcích ze dne 4. 4. 2018,
č. j. 10 As 75/2018 – 17, ze dne 24. 5. 2018, č. j 7 As 181/2018 – 14, ze dne 3. 4. 2013,
č. j. 6 As 23/2013 - 9, či ze dne 13. 5. 2016, č. j. 6 As 84/2016 - 12. Obligatorní zastoupení
advokátem zákon předpokládá u typově složitých či právně náročných podání, resp. řízení.
Typicky se jedná o mimořádné opravné prostředky, jako je dovolání, kasační stížnost směřující
k meritornímu posouzení věci, nebo případy tzv. nutné obhajoby v trestním řízení. V ostatních
věcech zákonodárce předpokládá, že pokud je účastník schopen hájit svá práva sám, zástupce
nezbytně nepotřebuje. S ohledem na §35 odst. 10 s. ř. s. a na nutnost splnění dvou kumulativních
podmínek pro možnost ustanovení zástupce je zřejmé, že úmyslem zákonodárce nebylo přiznat
právo na ustanovení zástupce každému, kdo o to požádá; v opačném případě by zákonodárce
spojoval možnost ustanovení zástupce pouze se splněním podmínek pro osvobození
od soudních poplatků a nikoliv též s nezbytností ochrany práv účastníka.
[14] Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že správní soud by měl při posuzování
naplnění podmínky nezbytnosti ochrany práv účastníka přihlížet zejména k charakteru
projednávané věci, k osobnostním poměrům žalující osoby, k úrovni žaloby, případně dalších
podání, z nichž lze dovodit úroveň povědomí žalobce o jeho právech v soudním procesu a vůbec
právních poměrech v České republice, a také k tomu, zda je účastník řízení českým občanem
a ovládá český jazyk (srov. např. rozsudky NSS ze dne 30. 9. 2003, č. j. 1 Azs 5/2003 - 46, ze dne
26. 2. 2004, č. j. 6 Azs 19/2003 - 45, ze dne 8. 1. 2013, č. j. 3 As 92/2012 - 34, ze dne 31. 5. 2011,
č. j. 5 Afs 20/2011 - 62, či ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 As 84/2015 - 14). Za hlavní kritérium pro
závěr soudu o potřebě ochrany práv účastníka řízení je považován návrh (žaloba) a jeho
obsahová a formální úroveň, neboť právě formulace návrhu (žaloby) klade na účastníka řízení
po odborné stránce největší nároky (srov. např. rozsudky NSS ze dne 27. 5. 2004,
č. j. 4 As 21/2004 - 64, a ze dne 27. 9. 2017, č. j. 1 As 312/2017 - 12). Při hodnocení této otázky
je také třeba hodnotit jak „hmotněprávní charakter projednávané věci, tak [stěžovatelovy] osobnostní
a faktické poměry včetně úrovně jeho legitimně očekávatelného a předvídatelného povědomí o hmotných i procesních
právech, která pro něj z včas podané žaloby vyplývají“ (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 2. 2004,
č. j. 6 Azs 19/2003 - 45, č. 492/2005 Sb. NSS). Ustanovení zástupce k ochraně práv představuje
institut mimořádný, což nepochybně musí mít svůj odraz právě i ve zkoumání charakteru
(povahy) věci. Posuzovat charakter věci s ohledem na nezbytnost ustanovení zástupce je nutno
jak v rovině obecné (ustanovení zástupce bude nepochybně typičtější ve věcech sociálního
zabezpečení či důchodového pojištění, ochrany vlastnického práva, u cizinců v případě správního
vyhoštění či neudělení mezinárodní ochrany apod.), tak i na základě individuálního významu
dotčeného práva pro stěžovatele, který se ochrany takového práva domáhá (srov. rozsudek NSS
ze dne 27. 3. 2019, č. j. 8 As 394/2018 - 18).
[15] Ústavní soud v usnesení ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2479/15, konstatoval: „soudce
bude moci zástupce ustanovit pouze tehdy, bude-li to nezbytně třeba k ochraně zájmů účastníka. Pojem
nezbytnosti je přitom třeba vykládat tak, že jde o situace, v nichž je konkrétními okolnostmi odůvodněn závěr,
že bez zastoupení by účastníkovi řízení mohla vzniknout nikoli nezanedbatelná újma, přičemž se jedná pouze
o benefit poskytnutý účastníkům soudních řízení ze strany státu. V této souvislosti Ústavní soud také zdůrazňuje,
že již dříve judikoval, že není porušením práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny,
zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno a odůvodněno,
že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny podmínky.“ V rozsudku ze dne 17. 7. 2018,
č. j. 8 As 100/2018 - 35, Nejvyšší správní soud uvedl: „zastoupení není nezbytně třeba k ochraně práv
stěžovatele, jelikož (pokud) je sám schopen se kvalifikovaně hájit a zajistit si náležitou obranu svých práv
v řízení. S poukazem na opakované, a mnohdy úspěšné, vystupování stěžovatele před krajským soudem (…)
je zřejmé, že je dostatečně obeznámen s procesem soudní kontroly aktů orgánů veřejné správy a s tím, jak v řízení
před soudem vystupovat. (…) tuto skutečnost ostatně opět potvrdil formulací nyní projednávané kasační stížnosti,
z jejíž kvality je zřejmá dostatečná erudice stěžovatele k samostatné obraně jeho práv. Je jistě paradoxní, že čím
lépe stěžovatel argumentuje ve prospěch vyhovění své žádosti, tím více se vyhovění této žádosti vzdaluje. To je však
pouze důsledkem toho, že účelem ustanovení zástupce je především zajištění efektivní ochrany práv účastníka
řízení, a proto, pokud je účastník schopen si tuto ochranu zajistit sám (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 5. 2004, č. j. 4 As 21/2004 – 64, a rozsudek ze dne 19. 10. 2006, č. j. 6 Azs 306/2005 - 66)
a nevylučují-li to jiné okolnosti, jako například přílišná emoční účast ve sporu, vyhovění návrhu na přiznání
zástupce z řad advokátu není třeba.“
[16] Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka podala žalobu proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 21. 6. 2021, č. j. JMK 84418/2021, sp. zn. S-JMK 48438/2021 OÚPSŘ,
jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Kuřim ze dne
13. 1. 2021, č. k. MK/19912/20/OSŽPe, kterým byl schválen stavební záměr „rodinné domy
v Lelekovicích – dům A“ žadatele P. Ž. Zdůrazňuje, že v žalobě o osmi stranách vylíčila základní
informace o věci; namítala procesní nedostatky řízení (brojila proti pokračování v řízení, vedení
společného územního a stavebního řízení, poškození práv účastníků s ohledem na časový průběh
řízení, nesprávnému doručování některých písemností, použití neplatných podkladů a absenci
vyjádření odboru dopravy); dále vytýkala nedostatky v projektové dokumentaci nového
rodinného domu „A“ (konkrétně snížení terénu pozemku, dokumentaci v rozporu s požadavky
vyhlášky č. 268/2009 Sb., ohrožení zeleně – stromu na jejím pozemku, nezajištění odpadávající
horniny ze svahu nad novým rodinným domem, nesprávně řešenou požární ochranu,
problematiku oslunění a zastínění); poukazovala na nezákonnosti při vypořádání námitek
účastníků řízení a další porušení zákona (především nepovolené stavební práce, neplnění
podmínek a cílů územního plánu obce či absenci vyjádření orgánu územně-plánovací
dokumentace ke stavbě). Žaloba obsahuje odkazy na konkrétní ustanovení relevantních právních
předpisů a spisovou dokumentaci.
[17] Nejvyšší správní soud se po prostudování stěžovatelkou podané žaloby ztotožňuje
s krajským soudem v posouzení, že tato je „koncipována věcně srozumitelně a relativně precizně a obsahuje
dostatečně vymezené žalobní body (§71 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.), jež není třeba doplňovat. Je z ní především
zřejmé, čeho se žalobkyně konkrétně domáhá a proč.“ Stěžovatelka zjevně, ať už sama,
nebo prostřednictvím třetí osoby, byla schopná precizovat žalobu, v níž podrobně vylíčila své
námitky proti napadenému rozhodnutí. Pakliže krajský soud naznal, že jsou formulovány
dostatečně určitě a žaloba je tedy projednatelná, není k ochraně stěžovatelčiných práv nezbytně
nutné, aby byla v řízení o žalobě zastoupena advokátem. Nejvyšší správní soud v žádném případě
netvrdí, že by obecně problematika stavebního práva či konkrétní věc předmětného stavebního
záměru byla triviální; stejně tak připouští, že příslušný spisový materiál může být značně obsáhlý
a stěžovatelčiny zájmy by možná mohly být efektivněji hájeny právním profesionálem.
Dle kasačního soudu se však nejedná o nezbytnou potřebu ve smyslu druhé podmínky
§35 odst. 10 s. ř. s. Krajský soud proto ani v tomto případě nikterak nepochybil, pokud její
žádost o ustanovení zástupce pro řízení zamítl.
[18] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že stěžovatelkou
uplatněná kasační námitka není důvodná; taktéž neshledal vady podle §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost proto zamítl jako nedůvodnou
podle §110 odst. 1 s. ř. s., věty poslední. O věci přitom rozhodoval bez jednání za podmínek
§109 odst. 2 s. ř. s.
[19] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v tomto kasačním řízení úspěch;
soud proto vyslovil, že nemá právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému nevznikly
náklady přesahující jeho běžnou úřední činnost; soud proto žalovanému nepřiznal náhradu
nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2022
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu