ECLI:CZ:NSS:2022:5.AZS.153.2020:63
sp. zn. 5 Azs 153/2020 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: X. Y.,
zastoupen JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem Mánesova 1175/48, Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2020, č. j. 13 Az 31/2018
– 77,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2020, č. j. 13 Az 31/2018 – 77,
se r uší .
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 14. 5. 2018, č. j. OAM-518/ZA-ZA11-VL11-2017,
se r uší a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á.
IV. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta JUDr. Maroše Matiaška, LL.M.,
se ur č u jí částkou 8833 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Žalobou podanou dne 27. 6. 2018 k Městskému soudu v Praze se žalobce domáhal
zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 14. 5. 2018, č. j. OAM-518/ZA-ZA11-VL11-2017,
jímž žalovaný žalobci neudělil mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a ani §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Ze správního spisu vyplývá, že dne 29. 6. 2017 žalobce podal žádost o udělení
mezinárodní ochrany v České republice. Dne 4. 7. 2017 žalobce k žádosti uvedl, že je kubánské
národnosti, má kubánskou státní příslušnost, je svobodný, bezdětný a nemá žádné zdravotní
problémy. Nevyznává žádné náboženství a není věřící. Nemá žádné politické přesvědčení, nikdy
nebyl členem žádné politické strany, organizace ani nebyl politicky aktivní a nezúčastnil
se žádných politických akcí. Před opuštěním země původu žil v H. V roce 2017 přiletěl
do Mnichova a odtud tentýž den do České republiky. K důvodům, které ho vedly k podání
žádosti, sdělil, že má problémy s policií a dle něj jde o politické problémy. Zmínil, že má strach,
že jej pošlou do vězení.
[3] Během pohovoru dne 4. 7. 2017 žalobce sdělil, že od roku 1996 bydlel v H., v domě
rozděleném na dvě části, v jedné žil on s přítelkyní a s její matkou, ve druhé pobývala jiná rodina.
Na Kubě ve městě C. žije jeho matka a bratr, v České republice má sestru, která
je pravděpodobně již českou státní občankou. Žalobce je v kontaktu se svým bratrem. V zemi
původu pracoval jako barman do prosince 2016, kdy byl z práce propuštěn. K důvodům
propuštění z práce žalobce sdělil, že dne 5. nebo 6. 12. 2016 svému synovci v domě své matky
ve městě C. uspořádal oslavu, která se konala krátce po smrti Fidela Castra. Během této oslavy
přišla do domu policie a žalobce zatkla. Policisté ho pak odvedli na jeho pracoviště
a v přítomnosti kolegů mu vytýkali, že zneuctil Castrovu památku, ostatní museli vyjádřit
nesouhlas a odpor. Policistům, kteří mu vytýkali, že uspořádání oslavy v tento okamžik
je nevhodné, sdělil, že poté, co Fidel Castro zemřel, vláda nařídila 5 dní celostátního smutku,
který již skončil, proto nic neporušil. I přesto byl žalobce odveden na policejní stanici, kde byl
zadržen od pátku do pondělí. Na policejní stanici žalobci policisté vyhrožovali, že ho pošlou
do vězení.
[4] Zásadním bylo to, že žalobce měl s policií problémy již v minulosti, jelikož se v H.
seznámil s českým novinářem („zpravodajem“) jménem A. B. nebo C., který zásoboval
kubánskou opozici léky a penězi. Spřátelili se a novinář ho požádal, zda by mu pomohl dostat se
k lidem, kterým měl tyto léky a peníze odevzdat, což žalobce udělal. Novinář se pak vrátil do
Prahy a napsal nelichotivý článek o Kubě. Když se český reportér chtěl na Kubu vrátit, nebylo
mu to umožněno. Mezitím byl žalobce někdy na podzim 2014 nebo 2015 měsíc vyšetřován
policií ve vyšetřovací vazbě ohledně kontaktu s uvedeným českým novinářem. Žalobce sdělil, že
důvodem jeho zadržení byla účast na protivládních kontrarevolučních aktivitách. Policisté pro něj
přišli do domu jeho matky. Žalobce šel s policisty na policejní stanici dobrovolně, aby ho
neobvinili z kladení odporu. Byl podezírán z protivládní činnosti, vyslýchán a policisté po něm
chtěli nějakou informaci, kterou neměl. Nakonec policie žalobce z ničeho oficiálně neobvinila.
Žalobce sdělil, že byl držen ve vazbě, kde skoro každý den probíhaly výslechy. Na každou otázku
žalobce odpověděl, že neví, policisté ho poslali zpět do cely, a když usínal, vzbudili ho a odvedli
k dalšímu výslechu. Zadržení trvalo zhruba měsíc, poté byl žalobce propuštěn a na policejní
stanici v C. musel podepsat, že si je vědom toho, že jej policie bude hlídat. Poté byl žalobce
předvolán na policii vždy, když se něco dělo, např. když byl někde nějaký nápis nebo leták.
Celkově byl žalobce policií předvolán desetkrát, ale nikdy nebyl z ničeho obviněn.
[5] Naposledy měl žalobce konflikt s policií v souvislosti se zmiňovanou oslavou, kterou
uspořádal pro synovce. Pak utekl z C. do domu svého strýce v H., kde pobýval od prosince 2016
do 6. 4. 2017, kdy z Kuby vycestoval. V H. žalobce problémy neměl, pobýval u strýce, i když
v pase měl adresu, na které žil s přítelkyní, se kterou se rozešel. Žalobce sdělil, že své problémy
s policií by nemohl vyřešit přestěhováním na jiné místo, jelikož je přesvědčen, že z toho důvodu,
že již byl podezírán a vyslýchán kvůli protivládním aktivitám, je veden ve státní databázi policie a
tak by o něm policie věděla. Podle žalobce na Kubě funguje morální odsouzení v tom smyslu, že
jakmile se někdo ocitne na seznamu policie, tak ho bez dalšího podezírají, že se účastnil aktivit
porušujících veřejný pořádek. Žalobcův bratr mu sdělil, že ho policie chtěla zatknout, protože si
myslela, že je to žalobce.
[6] Žalobce je přesvědčen, že jakmile se vrátí na Kubu, půjde do vězení, jelikož policie
se mu stále snažila prokázat něco, za co by žalobce byl uvězněn. Po smrti Fidela Castra
se kubánské zákony ještě zpřísnily. Žalobce není „jen tak někdo“, jelikož zná zmíněného českého
novináře a také bývalého českého velvyslance, kterého kubánská vláda před 6-7 lety „vyhodila“.
K tomu, jaké formy vyhrožování na něj policie použila, žalobce sdělil, že se jednalo o slovní
výhrůžky, k fyzickému napadení nedošlo, ale varovali ho, že už jeden záznam má. Své problémy
s policií žalobce v zemi původu neřešil, jelikož to dle něj řešit nelze. Na otázku, zda měli jeho
rodinní příslušníci problémy s policií, žalobce odpověděl, že když přišla do jejich domu policie,
jeho matka byla ze situace vystresovaná, bratra v souvislosti s oslavou synovce odvedli na policii
spolu se žalobcem a byl pokutován za porušování klidu. I přesto, že na oslavě synovce bylo více
dospělých osob, zadržen byl pouze žalobce jakožto organizátor oslavy. Zemi původu se žalobce
rozhodl definitivně opustit poté, co mu někdy kolem 20. 12. 2016 volal jeho bratr, a sdělil mu,
že ho hledá policie. O opuštění země původu žalobce přemýšlel již dříve, ale neměl možnost
vycestovat. Na konci prosince 2016 žalobce psal sestře žijící v České republice a sdělil jí své
problémy. Žalobcova sestra mu následně volala a řekla mu, ať přijede za ní do České republiky,
a také mu půjčila peníze na vycestování. Žalobce si začal v březnu 2017 na českém zastupitelském
úřadu vyřizovat vízum. Neměl problém ani s vyřízením víza ani s vycestováním ze země původu.
V České republice žalobce žil v domě své sestry, která mu ukázala Českou republiku, financovala
jeho pobyt a také mu zařídila podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce o možnosti
požádat o mezinárodní ochranu věděl již před odjezdem ze země původu. I když žalobce
měl povědomí o tom, že existují i jiné možnosti, jak na území České republiky pobývat, rozhodl
se, že požádá o mezinárodní ochranu. Na otázku žalovaného, co myslel tím, že měl v zemi
původu politické problémy, žalobce odpověděl, že politický problém byl to, že pomáhal českému
novináři, jiné politické problémy neměl. Žalobce dále sdělil, že se mu nelíbí kubánský systém,
jelikož tam jsou samé povinnosti, nejsou tam svobodné volby, a i když člověk hodně pracuje,
dostává málo peněz. Žalobce k tomu zmínil také to, že na něj špatně pohlíželi v zaměstnání,
jelikož se nezúčastňoval pravidelných vojenských cvičení. Základní vojenskou službu žalobce již
absolvoval. Jiné než popisované potíže žalobce v zemi původu neměl, ani nebyl trestně stíhán.
[7] Žalovaný neshledal u žalobce naplnění podmínek pro udělení azylu podle §12 písm. a)
zákona o azylu. Konstatoval, že žalobce žádným způsobem neuplatňoval v zemi původu veřejně
svá práva a svobody, proto za ně nemohl být pronásledován. Pokud jde o tvrzení žalobce,
že za politický problém považoval pomoc českému novináři, žalobce nezmínil, že by tato činnost
byla odůvodněna politickými názory, což nevyplývá ani z obsahu činnosti, jelikož roznos peněz
a léků nelze považovat za projev politického názoru. Dle žalovaného navíc tuto činnost v hlavní
míře vykonával český „zpravodajec“. Žalobce nebyl za tuto spolupráci nijak obviněn či trestán ani
fyzicky napaden a byl bez jakýchkoliv potíží propuštěn. Tento incident se odehrál již v roce 2014
nebo 2015 a od té doby již žalobce žádné problémy s bezpečnostními složkami neměl. Zmíněný
incident proto bezesporu nebyl důvodem odchodu žalobce z Kuby v roce 2017. To, že žalobce
byl od té doby desetkrát předvolán policií, a nebyl nikdy z ničeho obviněn, rovněž nesvědčí
o intenzivním zájmu kubánských složek o jeho osobu.
[8] Ani tvrzené druhé zadržení žalobce během rodinné oslavy v roce 2016 není dle
žalovaného azylově relevantní, jelikož důvodem zadržení bylo to, že byl vyhlášen státní smutek,
a tak se nemohly pořádat žádné akce. Žalovaný v této souvislosti neuvěřil tvrzení žalobce,
že daná oslava probíhala až po ukončení oficiálního státního smutku, protože žalobce nebyl
schopen s určitostí uvést den konání oslavy ani den smrti Fidela Castra. Žalovaný zdůraznil,
že je legitimním právem každého státu příslušnými právními předpisy upravovat, jaké jednání
naplňuje znaky přestupku, jak se stalo v posuzované věci. Z popisu chování kubánské policie vůči
žalobci nevyplynuly skutečnosti, které by svědčily o jakémkoliv závažném porušování lidských
práv. Žalovaný neshledal věrohodnými ani tvrzení žalobce, že byl ze své práce propuštěn
z důvodu zadržení na policii, jelikož přiznal, že na něj v práci bylo špatně pohlíženo již předtím,
protože se nezúčastňoval vojenských cvičení. Žalovaný na základě žalobcova tvrzení, že nebyl
spokojen s výší mzdy v zemi původu, a z toho, že se žalobce nesnažil si po propuštění najít nové
zaměstnání, dospěl k závěru, že žalobcovým důvodem pro opuštění země původu je pouze
nalezení budoucnosti v České republice. Žalovaný dále konstatoval, že pokud by měly kubánské
státní orgány zájem žalobce perzekuovat, učinily by to jiným a efektivnějším způsobem než
údajným „aktem zavržení“. Dle žalovaného se tyto skutečnosti neudály a žalobce si svůj azylový
příběh vytvořil účelově. Pokud by byl žalobce veden na seznamu nežádoucích osob, jak uvedl
ve své výpovědi, jistě by mu kubánské státní orgány nepovolily bezproblémově vycestovat
ze země původu, minimálně by se o jeho odchod zajímaly. Žalobce neprokázal, že by byl
ze strany kubánských bezpečnostních složek či státních orgánů pronásledován ve smyslu zákona
o azylu. Žalovaný dále konstatoval, že o tom, že žalobcovy problémy nejsou skutečným důvodem
jeho odjezdu z Kuby, svědčí i to, že o mezinárodní ochranu nepožádal bezprostředně po svém
odchodu ze země původu, ale až po dvou měsících pobytu v České republice a že žalobce věděl
o dalších možnostech, jak si mohl legalizovat v České republice pobyt, ale zvolil mezinárodní
ochranu, což byl z jeho strany promyšlený a účelový krok.
[9] Žalovaný neshledal u žalobce ani naplnění podmínek pro udělení azylu podle §12
písm. b) zákona o azylu, jelikož žalobce v průběhu správního řízení neuvedl, že by měl v zemi
původu jakékoliv potíže zapříčiněné jeho rasou, pohlavím, náboženstvím, národností, příslušností
k sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Žalovaný konstatoval,
že špatná ekonomická situace na Kubě neodůvodňuje udělení azylu žalobci. Žalobce podle
žalovaného zcela vědomě zneužil k legalizaci svého pobytu na území České republiky institut
mezinárodní ochrany i přesto, že si byl vědom, že svůj pobyt zde si může upravit jinými způsoby.
Z výpovědí žalobce dle žalovaného jasně vyplývá, že celý jeho odjezd ze země původu a následné
podání žádosti o mezinárodní ochranu bylo předem připraveným a zcela účelovým krokem
s cílem legalizovat si pobyt v České republice, kde má sestru a kde hledá lepší ekonomickou
budoucnost.
[10] Žalovaný měl za to, že žalobci nehrozí ani skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu
§14a odst. 1 a 2 zákona o azylu. Žalobce neuvedl a žalovaný nenalezl skutečnosti, na jejichž
základě by mohla žalobci hrozit v případě návratu do vlasti vážná újma uložením nebo
vykonáním trestu smrti. Žalobcovo tvrzení, že by okamžitě po návratu do země původu byl
uvězněn, považoval žalovaný za ničím nepodloženou spekulaci. V této souvislosti se žalovaný
zabýval objektivními možnostmi občanů Kuby opouštět tuto zemi a opětovně se tam vracet,
přičemž dospěl k závěru, že novela kubánského migračního zákona rozšířila možnosti
kubánských občanů cestovat do zahraničí. Zákon je ze strany kubánských orgánů ve většině
případů dodržován. Žalovaný neeviduje žádný případ postihu neúspěšných žadatelů
o mezinárodní ochranu vracejících se do Kubánské republiky. Žalovaný rovněž nemá informace
o tom, že by tyto osoby čelily systematickému znevýhodňování, diskriminaci či sledování
ze strany kubánských orgánů.
[11] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze, který
ji rozsudkem ze dne 28. 4. 2020, č. j. 13 Az 31/2018 – 77, zamítl. Městský soud předně
konstatoval, že žalovaný postupoval v souladu s §3 a §50 odst. 3 a 4 správního řádu.
Při posuzování žádosti žalobce přihlédl ke všem skutečnostem, které v řízení vyšly najevo,
k tvrzením žalobce a své závěry dostatečně odůvodnil. Žalovaný se obavami žalobce
z pronásledování z politických důvodů dostatečně zabýval a městský soud se s hodnocením
žalovaného ztotožnil. Žalobce sice poukázal na své zadržení, ke kterému mělo dojít na podzim
roku 2014 nebo 2015 poté, co pomohl českému novináři, který podporoval kubánskou opozici,
a na následné předvolávání policií k výslechům, nicméně tyto skutečnosti bezprostředně nevedly
k rozhodnutí žalobce opustit zemi původu. Žalobce nikdy nebyl z ničeho obviněn, nebyl trestně
stíhán, s policií spolupracoval, policejní stanici navštěvoval dobrovolně a nedošlo ani k jeho
fyzickému napadení. Ani při zadržení žalobce během jím pořádané oslavy nebylo proti němu
použito fyzického násilí a žalobce byl po několika dnech propuštěn, aniž by byl z čehokoli
obviněn. Městský soud zdůraznil, že kdyby byl žalobce skutečně pro kubánské státní orgány
či bezpečnostní složky zájmovou osobou, jistě by nemohl bez jakýchkoli potíží získat vízum
a z Kubánské republiky bez problémů vycestovat. Zájem státních orgánů o žalobce a jejich
jednání vůči němu tak nenabylo takové intenzity, že by se jednalo o pronásledování ve smyslu §2
odst. 4 zákona o azylu.
[12] Městský soud konstatoval, že žalovaný se ke všem tvrzením žalobce vyjádřil, věnoval
jim patřičnou pozornost a dostatečně se vypořádal s tím, proč uváděné skutečnosti nepovažoval
za důvod pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Městský soud také souhlasil
se žalovaným, že ve výpovědi žalobce byly rozpory, pro které lze pochybovat o jeho
věrohodnosti. Závěry žalovaného shledal městský soud jako správné i z toho důvodu, že žalobce
neopustil zemi původu bezprostředně po událostech, které označil za důvody pro podání žádosti
o udělení mezinárodní ochrany, a v České republice požádal o udělení mezinárodní ochrany
až s časovým odstupem od svého příletu. Podle městského soudu žalobce na základě jeho tvrzení
nelze považovat za opozičního aktivistu, jelikož žalobce své politické názory neprojevoval, nebyl
politicky aktivní. Kromě dvou zadržení a opakovaného předvolávání k výslechům neměl žalobce
žádné problémy se státními orgány a mohl bez potíží z Kubánské republiky vycestovat. Městský
soud konstatoval, že nebylo shledáno, že by žalobce byl na Kubě pronásledován dle §12 zákona
o azylu či že by mu tam hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu.
[13] Podle městského soudu se žalovaný dostatečně zabýval také politickou a bezpečnostní
situací v Kubánské republice, k čemuž shromáždil dostatek informací o zemi původu. S odkazem
na judikaturu Nejvyššího správního soudu (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 1. 2020, č. j. 6 Azs 197/2019 – 45; všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz) městský soud konstatoval, že současná situace
v Kubánské republice není sama o sobě důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Žalobce
nelze považovat za opozičního aktivistu, který by byl pro kubánské státní orgány či bezpečnostní
složky zájmovou osobou. Městský soud konstatoval, že stav dodržování lidských práv
v Kubánské republice sice obecně není dobrý, avšak tato skutečnost sama o sobě není důvodem
k udělení mezinárodní ochrany (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2008,
č. j. 5 Azs 5/2008 – 53). Bylo třeba posoudit individuální situaci žalobce, což žalovaný učinil.
II.
Obsah kasační stížností a vyjádření žalovaného
[14] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž odkazuje
na důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[15] Stěžovatel má za to, že je jeho kasační stížnost přijatelná, neboť žalovaný ani městský
soud neposoudili shromážděné podklady o zemi původu jednotlivě a ve vzájemných
souvislostech s ohledem na individuální okolnosti případu stěžovatele a dospěli tak
k nesprávnému závěru, že stěžovateli na Kubě nehrozí pronásledování ani skutečné nebezpečí
vážné újmy. Tímto posouzením se žalovaný i městský soud dopustili zásadního pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Městský soud hodnotil
nesprávně a v rozporu s dosavadní judikaturou také stěžovatelovu věrohodnost.
[16] Stěžovatel namítá, že v jeho případě jsou splněny podmínky pro udělení azylu ve smyslu
§12 písm. a) a b) zákona o azylu, jelikož politické důvody lze spatřovat v chování státních
bezpečnostních složek, které stěžovatele po čtyři dny zadržely na policejní stanici z důvodu
pořádané oslavy údajně v období státem nařízeného smutku, tedy na základě politického pozadí.
Je pochopitelné, že v období státního smutku není vhodné oslavovat, ale stěžovatel oslavu
pořádal až po jeho skončení a zbavení osobní svobody stěžovatele a jeho vyslýchání po dobu
několika dní je dle něj nepřiměřenou reakcí. Co se týče podpory českého novináře a pomoci
s distribucí léků a peněz opozici, tak již ze samotného popisu činnosti vykonávané stěžovatelem
plyne její politická motivace. Stěžovatel se pak v důsledku opakovaného hledání a předvolávání
ze strany policie rozhodl, že Kubu opustí. Městský soud tak měl přihlédnout i k této stránce věci,
a nikoliv pouze konstatovat, že stěžovatel nebyl politicky aktivní.
[17] Držení stěžovatele ve vyšetřovací vazbě po dobu jednoho měsíce, kde byl vyslýchán
i v noci, a rovněž jeho několikadenní zadržení po oslavě uspořádané pro jeho synovce nelze
zlehčovat. Žalovaný označuje odvedení na policejní stanici za „dobrovolné návštěvy policejní stanice“
a bagatelizuje tak zásah do práv stěžovatele. Dle stěžovatele i neustálý dohled policie nad jeho
životem a aktivitami lze podřadit pod definici pronásledování podle §2 odst. 4 zákona o azylu,
a to jakožto opatření působící psychický nátlak. Ze stěžovatelem popsaných skutečností lze
dovodit, že mu v případě návratu na Kubu hrozí vážná újma podle §14a zákona o azylu, neboť
nelze vyloučit zájem policie o něj, jelikož se po něm sháněla i po jeho odchodu ze země.
Stěžovatel v této souvislosti odkázal na zprávu Human Rights Watch, dle které kubánská vláda
nadále používá svévolné zadržování, kterým zastrašuje kritiky, nezávislé aktivisty, politické
odpůrce a jiné osoby. V kontextu událostí, které stěžovatel během života na Kubě prožil, nelze
vystačit s vysvětlením, podle něhož státní orgány nemají skutečný zájem o stěžovatele, když
mu umožnily ze země původu vycestovat.
[18] K věrohodnosti své výpovědi stěžovatel namítá, že pokud měl žalovaný pochyby o jím
tvrzených událostech, mohl se na ně stěžovatele dodatečně doptat, a nikoliv rezignovat na řádné
zjištění skutkového stavu. Nesrovnalosti, které žalovaný uvedl v žalobou napadeném rozhodnutí,
se nedotýkají zásadních skutečností, tedy omezení osobní svobody stěžovatele, dohledu nad ním
a opakovaného předvolávání policií. Stěžovatel se domnívá, že žalovaný tyto údajné nesrovnalosti
účelově zveličuje a dovozuje z nich, že celý jeho odjezd ze země původu byl předem připraveným
a účelovým krokem. Naopak skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatele nebyly žalovaným ani
městským soudem dostatečně vzaty v potaz, což je v rozporu s §50 odst. 3 správního řádu.
Stěžovateli nelze vytýkat, že neopustil Kubu bezprostředně po událostech, jež nakonec vedly
k jeho odchodu, jelikož učinit rozhodnutí opustit zemi původu není snadné. Poslední incident
s policií se stal v prosinci 2016 a stěžovatel přicestoval do České republiky v dubnu 2017. Nelze
tedy bez dalšího usuzovat, že stěžovatelův odchod nebyl zapříčiněn jeho zadržením.
[19] Stěžovateli nelze klást k tíži ani to, že požádal o mezinárodní ochranu až po dvou
měsících svého pobytu na území, jelikož vysvětlil, že přijel na základě víza a neměl tedy potřebu
zajišťovat si jiné pobytové oprávnění ihned po příjezdu na území. Stěžovatel také doplnil,
že nerozuměl azylové ani pobytové problematice na území ČR, a vše tak bylo v rukou jeho sestry,
která ho instruovala, jak má postupovat. Stěžovatel je toho názoru, že žalovaný a městský soud
nesprávně dospěli k závěru o jeho nevěrohodnosti, když opomenuli přistupovat k jeho výpovědi
v souladu se zásadami, které se v azylovém řízení uplatňují v případě existence drobných
nesrovnalostí a v případě důkazní nouze.
[20] Stěžovatel dále s odkazem na informace o zemi původu zdůraznil, že situace v Kubánské
republice není stabilní. Konstatování městského soudu, že stav dodržování lidských práv
na Kubě obecně není dobrý, ale bylo potřeba posoudit také individuální situaci stěžovatele,
což žalovaný učinil, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a také nemá oporu ve správním
spisu, jelikož stěžovatel sdělil, že byl ze strany policie perzekuován. Stěžovatel uvádí, že usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2020, č. j. 6 Azs 197/2019 – 45, na které městský soud
odkazoval, není na nyní posuzovanou věc přiléhavé, jelikož hovoří o odpadnutí překážek
navrácení se do země původu pro občany Kuby, kterým byla udělena mezinárodní ochrana,
a to v důsledku změny migračních zákonů. Podle stěžovatele jím citované a také ve spise
obsažené informace o zemi původu jasně vypovídají o tom, že stěžovateli v zemi původu hrozí
pronásledování za uplatňování politických práv a svobod a pro zastávání určitých politických
názorů. S ohledem na neustálý dozor bezpečnostních složek nad stěžovatelem nelze ani vyloučit,
že by mu v případě nuceného návratu na Kubu hrozila vážná újma ve smyslu §14a odst. 2
písm. b) zákona o azylu.
[21] Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
městského soudu i rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[22] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že stěžovatel pouze neguje závěr
městského soudu v napadeném rozsudku, aniž by vysvětlil, v čem spočívá jeho nesprávnost
či nepřezkoumatelnost. Městský soud se dle žalovaného se všemi žalobními námitkami
srozumitelným a zákonným způsobem vypořádal. Nevěrohodnost stěžovatele dle žalovaného
spočívala v tom, že jeho azylový příběh ve svém souhrnu není možné považovat za zcela
pravdivý. Stěžovatelem předestřené azylové důvody jsou účelově nadhodnocovány, přičemž
žalovaný zdůvodnil, proč tvrzená příkoří stěžovatel nepociťoval tak palčivě, jak uvádí.
To podpořily i informace o zemi původu, které si žalovaný obstaral. Podle žalovaného stěžovatel
neuvedl žádné významné individuální okolnosti, které by ho odlišovaly od ostatních obyvatel
Kuby, a ani obecná tvrzení o stavu dodržování lidských práv na Kubě stěžovatel nepodpořil
žádnou azylově relevantní událostí ze svého života. Svou pobytovou situaci by měl stěžovatel dle
žalovaného řešit prostřednictvím zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalovaný dále
odkázal na obsah žalobou napadeného rozhodnutí, ztotožnil se s rozsudkem městského soudu
a navrhl, aby Nevyšší správní soud kasační stížnost pro nepřijatelnost odmítl, případně
aby ji zamítl.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[23] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
[24] Nejvyšší správní soud se dále ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Výklad
zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační
stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle
tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského (městského) soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně
právního postavení stěžovatele.
[25] Stěžovatel v tomto případě namítá taková zásadní pochybení městského soudu (zejména
při posouzení stěžovatelem tvrzených skutečností v kontextu shromážděných informací o zemi
původu, na základě čehož měl městský soud dospět k nesprávnému závěru, že stěžovateli nehrozí
v zemi původu pronásledování či vážná újma), která by mohla mít dopad do jeho hmotně
právního postavení a kterou navíc nelze z hlediska posouzení přijatelnosti kasační stížnosti prima
facie vyloučit. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná.
[26] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku městského
soudu v mezích rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené
rozhodnutí městského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[27] Na úvod Nejvyšší správní soud připomíná, že zákon o azylu transponuje, resp. měl
již k datu rozhodnutí žalovaného transponovat, do českého právního řádu mj. směrnici
2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní
příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo
osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (přepracované
znění) (dále jen „kvalifikační směrnice“), a směrnici 2013/32/EU o společných řízeních
pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (přepracované znění) (dále jen
„procedurální směrnice“), a proto je třeba při výkladu zákona o azylu respektovat zásadu jeho
eurokonformního výkladu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008,
č. j. 2 Azs 45/2008 – 67, publ. pod č. 1713/2008 Sb. NSS), případně použít ve prospěch žadatele
o mezinárodní ochranu přímo ustanovení příslušné směrnice tam, kde vnitrostátní transpozice
v daném období absentovala či bohužel stále absentuje.
[28] Podstatou stěžovatelových námitek je jeho nesouhlas se závěry městského soudu
i žalovaného ohledně toho, že chování kubánské policie vůči němu nedosahuje intenzity
pronásledování a že nemá souvislost s azylově relevantními důvody pronásledování. Stěžovatel
v tomto smyslu namítá, že žalovaný a následně i městský soud nesprávně posoudili, že stěžovatel
nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu §12 písm. a) ani b) zákona o azylu, jelikož nebyl
politicky aktivní a nijak neprojevoval své politické názory. Podle stěžovatele žalovaný i městský
soud také zcela nesprávně označili výpověď stěžovatele za nevěrohodnou, aniž by měl stěžovatel
možnost údajné nesrovnalosti vysvětlit.
[29] Žalovaný zpochybnil hodnověrnost výpovědi stěžovatele, resp. konstatoval,
že stěžovatelovy problémy nejsou skutečným důvodem jeho odjezdu a podání jeho žádosti bylo
zcela účelovým krokem s cílem zajistit si lepší budoucnost. Své pochybnosti zakládají žalovaný
i městský soud jednak na tom, že stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu (v červnu 2017) tedy
až dva měsíce po té, co přicestoval do ČR (duben 2017), a věděl o dalších možnostech, jak mohl
svůj pobyt na území ČR legalizovat. Dále o účelovosti jeho rozhodnutí opustit zemi původu
má dle žalovaného svědčit i to, že stěžovatel projevil nespokojenost s výší mezd na Kubě
i z toho, že mu jeho sestra zaplatila cestu do ČR. Dalším důvodem pro závěr o pochybnostech
o hodnověrnosti stěžovatele byly dle žalovaného i městského soudu údajné rozpory
ve stěžovatelově výpovědi.
[30] Je jistě pravdou, že prodlení s podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany
je faktorem, který by mohl, pokud by byl podpořen dalšími zjištěnými skutečnostmi, nasvědčovat
závěru o nehodnověrnosti výpovědi žadatele, avšak dobu dvou měsíců nelze v daném případě
považovat za zcela nepřiměřené zdržení, zvláště když stěžovatel, jak uvádí v kasační stížnosti, měl
krátkodobý pobyt v ČR vyřešen na základě jemu uděleného víza a zároveň během pohovoru
vysvětlil, že se v otázce podání žádosti o mezinárodní ochranu řídil pokyny své sestry, které
důvěřoval, neboť se sám v poměrech v ČR, ani v otázkách řízení ve věci mezinárodní ochrany,
neorientoval. Sestra, která ho odvezla do přijímacího střediska Zastávka, pracuje a má dítě, takže
si musela vybrat volno, aby mohla cestu podniknout. Žalovaný ve svém rozhodnutí označil toto
vysvětlení stěžovatele za nedostatečné, aniž by však vyložil, jaké důvody ho k tomuto závěru
vedly.
[31] Ani skutečnost, že stěžovatel, jako v podstatě každý žadatel o mezinárodní ochranu,
v konečném důsledku žádal o její udělení proto, aby mohl v ČR dlouhodobě legálně pobývat, což
žalovaný vždy označuje jako „snahu o legalizaci pobytu na území ČR“, sama o sobě nepostačuje
k vyloučení možnosti udělení mezinárodní ochrany, neboť vůbec nevylučuje, že žadatel
hledá ochranu v ČR (tedy chce zde „legálně pobývat“) právě proto, že má odůvodněný
strach z pronásledování v zemi původu z azylově relevantních důvodů nebo že by v případě
navrácení do této země čelil skutečnému nebezpečí vážné újmy zakládajícímu nárok
na doplňkovou ochranu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2011,
č. j. 5 Azs 6/2011 – 49).
[32] Stejně tak je v tomto smyslu zcela nepodstatné, že stěžovatel měl povědomí
o možnostech, jak může cizinec na území ČR legálně pobývat, ale rozhodl se požádat
o mezinárodní ochranu. Stěžovateli nemůže být přičítáno k tíži, že cosi „tuší“ o existenci i jiných
pobytových titulů, než je mezinárodní ochrana, navíc stěžovatel ani nezmínil, že by splňoval
podmínky pro udělení některého z nich. Ani žalovaný se nijak nezabýval tím, jestli stěžovatel
skutečně mohl svůj dlouhodobý pobyt na území ČR vyřešit prostřednictvím jím zmíněného
zákona o pobytu cizinců, přičemž vzhledem k okolnostem nyní posuzované věci není
pravděpodobné, že by stěžovatel splňoval podmínky pro přiznání některého jiného pobytového
titulu (a ani kdyby tomu tak bylo, nevylučovalo by to stěžovatelův případný nárok na mezinárodní
ochranu). Na základě zjištěného skutkového stavu rozhodně nelze tvrdit, že by stěžovatel
vědomě zneužil institutu mezinárodní ochrany. Žalovaný (nejen) v tomto ohledu výpověď
stěžovatele hrubě překrucuje a oddává se spekulacím, které ze stěžovatelových tvrzení vůbec
nevyplývají.
[33] O účelovosti stěžovatelovy žádosti nemůže sama o sobě svědčit ani skutečnost,
že stěžovatel ve své výpovědi spíše mimochodem mezi vícero stinnými stránkami života na Kubě
zmínil i nízké mzdy. Stěžovatel však od počátku jednoznačně uváděl jakožto důvod podání
žádosti o mezinárodní ochranu jím popisované potíže s kubánskou policií, o nichž je přesvědčen,
že jsou politicky motivovány, nikoli ekonomické důvody, které mu podsouvá žalovaný.
Nejvyššímu správnímu soudu není ani zřejmé, jak podporuje závěr žalovaného a městského
soudu o údajné účelovosti stěžovatelovy žádosti to, že za něj náklady na cestu do ČR platila
jeho sestra. Z této skutečnosti nelze na základě zjištěného skutkového stavu dovodit nic jiného,
než že stěžovatel neměl na cestu do ČR dostatek finančních prostředků, patrně i z toho důvodu,
že byl propuštěn ze zaměstnání po „aktu zavržení“ v důsledku pořádání rodinné oslavy po smrti
Fidela Castra. Zcela nepodložené, jakož i z hlediska předmětu řízení irelevantní, je v této
souvislosti také tvrzení žalovaného, že se stěžovatel po svém propuštění z práce ani nesnažil najít
si nové zaměstnání. Stěžovatel ve své výpovědi pouze sdělil, že poté, co byl v prosinci 2016
ze svého zaměstnání propuštěn, do svého odjezdu ze země původu v dubnu 2017 již nepracoval.
[34] Nejvyšší správní soud připomíná, že závěr žalovaného o tom, že azylový příběh žadatele
či jeho část jsou nevěrohodné, je podmíněn důsledným přezkoumáním hodnověrnosti této
výpovědi, na což by se měl zaměřit pohovor s žadatelem a jeho výpověď by následně měla být
řádně vyhodnocena dle obecně uznávaných indikátorů hodnověrnosti (věrohodnosti), jak jsou
v podstatě shrnuty v čl. 4 odst. 5 kvalifikační směrnice. Mezi ně patří zejména vnitřní a vnější
konzistentnost žadatelovy výpovědi, otázka, zda je tato výpověď dostatečně konkrétní, její
plausibilita ve světle mimo jiné relevantních informací o zemi původu atd. (srov. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2008, č. j. 1 Azs 18/2007 – 55, ze dne 28. 7. 2009,
č. j. 5 Azs 40/2009 – 74, ze dne 25. 6. 2015, č. j. 4 Azs 71/2015 – 54, publ. pod č. 3279/2015 Sb.
NSS, nebo ze dne 12. 4. 2021, č. j. 5 Azs 97/2019 – 41).
[35] Takový komplexní test však žalovaný ani městský soud neprovedli, nehodnověrnost
výpovědi stěžovatele konstatovali bez jejího důsledného přezkoumání, a to za situace, kdy výše
shrnutá výpověď stěžovatele ve správním řízení působí, přinejmenším prima facie, hodnověrným
dojmem, neboť obsahuje dostatečně konkrétní popis toho, čemu byl stěžovatel ze strany
kubánské policie vystaven, a tento azylový příběh přitom nevykazuje žádné logické či jiné zjevné
vnitřní rozpory a odpovídá, jak bude dále vysvětleno, rovněž informacím o zemi původu, které
shromáždil žalovaný a které tak jsou součástí správního spisu.
[36] Jestliže měl žalovaný i přesto pochybnosti o hodnověrnosti stěžovatelovy výpovědi, měl
se při pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu na tyto otázky zaměřit a domnělé rozpory
stěžovateli předestřít a dát mu tak v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu
(např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2008, č. j. 1 Azs 18/2007 - 55) možnost
je vysvětlit. Takto ovšem žalovaný nepostupoval, přičemž navíc nic z toho, co žalovaný
stěžovateli vytkl, za zásadní rozpor či nedostatek svědčící o nehodnověrnosti výpovědi
stěžovatele považovat nelze.
[37] Žalovaný v této souvislosti zmínil, že stěžovatel nebyl schopen sdělit příjmení zpravodaje,
kterému měl pomáhat s distribucí léků a peněz kubánské opozici, přičemž ho jednou označil
za novináře a poté za policistu, což dle žalovaného nesvědčí o jakýchkoli hlubokých znalostech
stěžovatele o této osobě. Stěžovatel však ke jménu a příjmení novináře sdělil, že „zní jako A. B.
nebo C.“. Pouze ze skutečnosti, že si stěžovatel nepamatoval přesné znění jména a příjmení
českého novináře, ani z toho, že při výslechu jednou zmínil, že „i český policista nemohl vstoupit na
Kubu“, nemohl žalovaný dospět k závěru o nehodnověrnosti této části stěžovatelovy výpovědi
(přičemž už vůbec není zřejmé, proč by k tomu, aby se tento azylový příběh odehrál tak, jak
stěžovatel vylíčil, bylo nezbytné, aby stěžovatel vykazoval „hluboké znalosti o této osobě“). Nejvyšší
správní soud přitom musí žalovaného upozornit, že sám ve svém rozhodnutí hovoří o této osobě
nejdříve jako o „zpravodajovi“ a poté jako o „zpravodajcovi“. Nejvyšší správní soud souhlasí s tím, co
stěžovatel uvádí v kasační stížnosti, tedy, že uvedeným novinářem je pravděpodobně reportér A.
B., který je autorem mnoha českých i zahraničních článků týkajících se i Kubánské republiky (dle
stěžovatele je dopisovatelem D. E. a dříve spolupracoval s Lidovými novinami). Žalovaný mohl
v této souvislosti provést výslech tohoto reportéra, aby ověřil, zda jsou tvrzení stěžovatele
ohledně spolupráce s ním, která byla v posuzované věci zcela zásadní, pravdivá, a případně zjistil
podrobnosti o tom, jak tato spolupráce probíhala a jaké z ní kubánské úřady vyvodily důsledky.
Ani k tomuto logickému kroku, který by mohl velmi podstatně přispět k ověření hodnověrnosti
stěžovatelovy výpovědi, ovšem žalovaný nepřistoupil.
[38] Žalovaný dále „neuvěřil“ tvrzení stěžovatele, že oslava, kterou uspořádal pro svého
synovce a pro jejíž pořádání byl na několik dní zadržován policií i propuštěn ze zaměstnání,
probíhala již po ukončení oficiálního státního smutku, jelikož stěžovatel nedokázal s určitostí
uvést ani den smrti Fidela Castra ani datum konané oslavy. Po žadateli o mezinárodní ochranu
však nelze vždy požadovat znalost přesných dat všech líčených událostí, zvlášť když pohovor, při
kterém stěžovatel o těchto událostech hovořil, byl se stěžovatelem proveden až s odstupem
několika měsíců. Stěžovatel však žalovanému přesto sdělil velmi konkrétní časový rámec těchto
událostí, když uvedl, že Fidel Castro zemřel dne 24. nebo 25. 11. 2016 a oslava se konala
dne 5. nebo 6. 12. 2016, přičemž dle stěžovatele měl oficiální smutek trvat 5 dnů. Velmi
jednoduše lze z veřejně dostupných zdrojů ověřit, že Fidel Castro skutečně zemřel dne
25. 11. 2016, takže pokud se oslava konala dne 5. nebo 6. 12. 2016, dělo se tak deset, resp.
jedenáct dnů po jeho smrti. Bylo na žalovaném, aby z informací o zemi původu ověřil, jak dlouho
trval státní smutek, a zda se tedy oslava konala v době tohoto smutku, nebo až po něm, případně,
jakým způsobem bylo sankcionováno jeho porušení, či zda zákaz pořádání podobných akcí platil
i po jeho skončení. Nic z toho žalovaný neučinil a žádné skutečné rozpory ve výpovědi
stěžovatele v daném ohledu nezjistil.
[39] Nesprávný je i závěr žalovaného o nevěrohodnosti tvrzení stěžovatele, že byl
propuštěn z práce po té, co byl vůči němu proveden „akt zvržení“, jelikož stěžovatel přiznal,
že již dříve na něj v práci špatně pohlíželi kvůli tomu, že se nezúčastňoval vojenských cvičení.
To, že stěžovatel byl negativně hodnocen již dříve, a to opět z důvodů, které mají souvislost
s hodnocením jeho „politické spolehlivosti“ (vůle účastnit se oficiálních vojenských cvičení),
ani v nejmenším nevylučuje, že bezprostředním důvodem propuštění byl až onen akt zavržení,
tedy to, že ho policie přivedla na pracoviště a v přítomnosti jeho spolupracovníků mu vytýkala,
že zneuctil památku Fidela Castra, s čímž museli ostatní vyjádřit nesouhlas. Nejvyšší správní soud
nevidí ani žádný rozpor mezi tvrzením stěžovatele, že město C. opustil kolem 20. 12. 2016 a odjel
do H. poté, co někdo „hodil po městě C. letáky“ (patrně s politickým protirežimním obsahem),
přičemž stěžovatel předpokládal, že si pro něj jakožto z hlediska režimu „politicky nespolehlivou
osobu“ opět přijde policie tak jako v obdobných případech v minulosti, a jeho následným
tvrzením, že se definitivně rozhodl opustit zemi původu na základě toho, že mu někdy kolem
20. 12. 2016 zavolal bratr, že ho přišla hledat policie. Není vyloučeno, že se obě události mohly
odehrát v druhé polovině prosince 2016, přičemž první z nich mohla být důvodem stěžovatelova
odchodu z C. do H. a na základě druhé v něm mohlo uzrát přesvědčení, že musí opustit Kubu
jako takovou, neboť by ho policie nakonec dostihla i v hlavním městě. To, že se tak do jeho
odletu nestalo, opět žádné ze stěžovatelových tvrzení nezpochybňuje.
[40] Za důkaz nehodnověrnosti výpovědi stěžovatele nelze považovat ani to, že se stěžovatel
dle svého tvrzení rozhodl opustit zemi původu a požádat za pomoci své sestry v ČR
o mezinárodní ochranu až po svém krátkodobém zadržení v souvislosti s pořádáním zmiňované
oslavy, a ne již dříve po té, co byl v souvislosti se spoluprací s českým reportérem na měsíc
uvězněn a vyslýchán. Lze přisvědčit stěžovateli, že rozhodnutí opustit vlast se většinou nerodí
lehce a že teprve v souvislosti s posledními zmiňovanými událostmi mohl stěžovatel nabýt
přesvědčení, že jeho další setrvání v zemi původu je neudržitelné.
[41] Žalovaný své pochybnosti o hodnověrnosti tvrzení stěžovatele opřel pouze o jím vesměs
neopodstatněně dovozované rozpory ve výpovědích stěžovatele, aniž by své subjektivní
pochybnosti podložil objektivními zjištěními a také dostatečně přesně zaměřenými informacemi
o zemi původu a zjistil tak skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu §3
správního řádu. V této souvislosti zdejší soud rovněž konstatuje, že odpovědnost za náležité
zjištění reálií o zemi původu nese ve věcech mezinárodní ochrany žalovaný (viz např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2005, č. j. 5 Azs 116/2005 – 58, a ze dne
4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 – 81, publ. pod č. 1825/2009 Sb. NSS), přičemž požadavky
na tyto informace už nevycházejí jen z čl. 4 kvalifikační směrnice a čl. 10 procedurální směrnice,
ale stanoví je přímo i §23c písm. c) zákona o azylu, který mezi podklady rozhodnutí ve věcech
mezinárodní ochrany řadí „přesné a aktuální informace z různých zdrojů“ o zemi původu. Žalovaný
tuto svou zákonnou povinnost nesplnil, neboť si neopatřil dostatek adresných podkladů k tomu,
aby mohl prověřit hodnověrnost stěžovatelových tvrzení způsobem, který zamýšlel.
[42] Nejvyšší správní uzavírá, že nesdílí závěry žalovaného ani městského soudu
o nehodnověrnosti výpovědi stěžovatele, resp. o účelovosti jeho žádosti o udělení mezinárodní
ochrany.
[43] Pokud jde o další stížní námitky, již mnohokrát Nejvyšší správní soud ve své judikatuře
připomněl, co se rozumí odůvodněným strachem z pronásledování ve smyslu §12 písm. b)
zákona o azylu. Například v rozsudku ze dne 31. 1. 2020, č. j. 5 Azs 105/2018 – 46, publ. pod
č. 4029/2020 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud konstatoval:
„Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 5 Azs 36/2008 – 119, musí
žadatel pro vznik nároku na azyl podle §12 písm. b) zákona o azylu kumulativně splnit následující prvky
definice uprchlíka: „(1) Musí se nacházet mimo zemi svého původu (tato podmínka není explicitně v zákoně
o azylu stanovena, neboť se presumuje z povahy věci); (2) musí mít odůvodněný strach (…); (3) jemu hrozící újma
musí dosahovat intenzity pronásledování (…); (4) ochrana v zemi původu selhala (…); (5) musí být
pronásledován z azylově relevantních důvodů (…); a (6) nesmí se na něj vztahovat vylučující klauzule
(viz §15 zákona o azylu).“ První kritérium je splněno již jen přítomností stěžovatele na území České republiky,
je však třeba se zaměřit na kritéria následující.
Posuzování odůvodněnosti strachu z pronásledování je úzce spjato s dalšími kritérii, jelikož, jak Nejvyšší
správní soud již několikrát judikoval, posouzení nároku na udělení azylu dle §12 písm. b) zákona o azylu
je postaveno na potencialitě pronásledování v budoucnu po případném návratu žadatele do země původu, jedná
se tedy, obdobně jako u posuzování skutečného nebezpečí vážné újmy pro účely doplňkové ochrany, o prospektivní
rozhodování (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2008, č. j. 4 Azs 47/2007 - 60,
či ze dne 9. 6. 2008, č. j. 5 Azs 18/2008 – 83). Samotný §12 písm. b) zákona o azylu pracuje s pojmem
strachu jako subjektivním prvkem a odůvodněností strachu z pronásledování jako objektivním prvkem, nestanoví
však podmínku faktického pronásledování v minulosti, byť taková skutečnost je velmi významnou
indicií přiměřené pravděpodobnosti pronásledování i v budoucnu. V každém případě je však zkoumána
možnost budoucího pronásledování, přičemž je využíván standard přiměřené pravděpodobnosti, což znamená,
že tato možnost musí být reálná, nikoliv pouze hypotetická, rozhodně však nemusí dosahovat či přesahovat 50 %
(viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 - 82, a ze dne
13. 8. 2010, č. j. 4 Azs 11/2010 - 112). Z čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice vyplývá, že pokud vyjde najevo
skutečnost ukazující na „předchozí pronásledování žadatele, jedná se o závažný ukazatel odůvodněnosti obav
žadatele z pronásledování nebo reálného nebezpeční utrpění vážné újmy“.“
[44] V rozsudku ze dne 31. 7. 2014, č. j. 5 Azs 20/2014 – 44, Nejvyšší správní soud
dále konstatoval: „Obdobné podmínky platí v případě §12 písm. a) zákona o azylu, jen s tím rozdílem,
že toto ustanovení speciálně cílí na jediný důvod pronásledování, jenž se do určité míry překrývá (ovšem neshoduje)
s jedním z důvodů pronásledování dle §12 písm. b) zákona o azylu (na základě zastávání určitých politických
názorů) zahrnutých v podmínce (5), a na zkušenost již uskutečněného (prožitého) pronásledování, o niž
se objektivně opírá též odůvodněný strach z dalšího pronásledování v případě návratu ve smyslu podmínky (2).“
[45] V tomto smyslu bylo tudíž třeba zkoumat „incidenty“ popsané stěžovatelem, jež proběhly
v minulosti, s ohledem na to, zda indikují přiměřenou pravděpodobnost pronásledování
stěžovatele z azylově relevantních důvodů v budoucnosti (srov. též rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 8. 2019, č. j. 9 Azs 39/2019 – 77, publ. pod č. 3924/2019 Sb. NSS).
[46] Stěžovatel ve výpovědi, jejíž hodnověrnost žalovaný doposud relevantně nezpochybnil,
spojoval problémy, které měl s kubánskou policií s tím, že pomáhal českému novináři s distribucí
léků a peněz kubánské opozici, pročež byl měsíc držen ve vyšetřovací vazbě a podrobován
opakovaným výslechům. Jakmile stěžovatel usnul, byl vzbuzen a znovu vyslýchán. Následně byl
policií sledován a celkem desetkrát předvolán na policii v případě jakýkoli incidentů
či protirežimních aktivit, k nimž ve městě C. docházelo. Stěžovatel byl dle své výpovědi následně
opětovně zadržen kvůli pořádání rodinné oslavy krátce po smrti Fidela Castra na čtyři dny policií,
přičemž mu bylo opětovně vyhrožováno uvězněním. Kubánská policie stěžovatele také zavedla
do jeho zaměstnání, kde uspořádala „akt zavržení“, při kterém museli spolupracovníci stěžovatele
vyjádřit odpor nad tím, že stěžovatel údajně zneuctil památku Fidela Castra, a na základě toho byl
stěžovatel ze zaměstnání propuštěn.
[47] Žalovaný ani městský soud v prvé řadě nepovažovali popsané jednání kubánské policie
vůči stěžovateli za natolik intenzivní, aby bylo možné dospět k závěru, že stěžovatel byl ve smyslu
§2 odst. 4 zákona o azylu pronásledován, resp. že má odůvodněný strach z pronásledování
v budoucnu.
[48] V již citovaném rozsudku ze dne 31. 1. 2020, č. j. 5 Azs 105/2018 – 46, Nejvyšší správní
soud k definici pronásledování zdůraznil následující: „Pronásledování je v §2 odst. 4 zákona o azylu
definováno jako „závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná
jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna,
podporována nebo trpěna původci pronásledování“. Toto ustanovení musí být samozřejmě vykládáno v souladu
s čl. 9 kvalifikační směrnice, který v odst. 1 stanoví podrobnější definici pronásledování jakožto jednání, které je:
a) svou povahou nebo opakováním dostatečně závažné, aby představovalo vážné porušení základních
lidských práv, zejména práv, od nichž se podle čl. 15 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod nelze odchýlit, nebo
b) souběhem různých opatření, včetně porušování lidských práv, který je dostatečně závažný k tomu,
aby postihl jednotlivce způsobem podobným uvedenému v písmenu a).“
[49] V čl. 9 odst. 2 pak kvalifikační směrnice poskytuje demonstrativní výčet jednání,
která jsou za pronásledování považována, v prvé řadě, dle písm. a) a b) tohoto ustanovení,
se za takové jednání považuje „použití fyzického nebo psychického násilí“ a „právní, správní, policejní nebo
soudní opatření, která jsou sama o sobě diskriminační nebo jsou prováděna diskriminačním způsobem“.
Nejvyšší správní soud tedy zdůrazňuje, že restrikce, kterým žadatel o mezinárodní ochranu byl
a do budoucna může být v zemi svého původu vystaven, nelze hodnotit izolovaně, bez ohledu
na další možná příkoří, kterým může čelit. Za pronásledování se totiž dle citovaného čl. 9 odst. 1
písm. b) kvalifikační směrnice považuje i tzv. pronásledování na kumulativním základě, tedy
vícero opatření vůči žadateli, jež by sama o sobě intenzity pronásledování nedosahovala,
působí tak ovšem ve svém souběhu (srov. např. rozsudky zdejšího soudu ze dne 22. 5. 2009,
č. j. 5 Azs 7/2009 – 98, publ. pod č. 1913/2009 Sb. NSS, a ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publ. pod č. 1749/2009 Sb. NSS).
[50] Není přitom pochyb o tom, že stěžovatel byl dle své výpovědi již při svém prvním
zadržení zbaven osobní svobody na delší dobu, konkrétně na měsíc, což již samo o sobě
dosahuje intenzity pronásledování jakožto závažný zásah do základních lidských práv ve smyslu
čl. 9 odst. 1 písm. a) kvalifikační směrnice, a to i přesto, že stěžovatel nebyl ve vězení, resp.
Ve vazbě vystaven fyzickému násilí, jak zdůrazňuje žalovaný, nicméně byl přinejmenším vystaven
násilí psychickému, jestliže mu bylo prováděním opakovaných výslechů bráněno ve spánku.
Následně byl podroben již méně intenzivním ústrkům, které se však ve svém souhrnu dají
připodobnit k obdobné šikaně, kterou zažívaly „politicky nespolehlivé osoby“ rovněž v bývalém
totalitním Československu, jehož „reálně-socialistický“ režim sedmdesátých a osmdesátých let
vykazoval, i přes značné geografické, kulturní i ekonomické rozdíly, řadu společných znaků
se současným kubánským režimem, a to i ve svých represivních praktikách, mezi něž patří
neustálý policejní dohled na těmito tzv. politicky nespolehlivými osobami a jejich opakované
předvolávání na policii či krátkodobé zadržování nejen při jakémkoli přestupku dané osoby,
ale i v souvislosti s probíhajícími či očekávanými protirežimními aktivitami jiných osob. Tato
policejní šikana dle výpovědi stěžovatele vyvrcholila jeho opětovným zatčením (byť na podstatně
kratší dobu, ovšem s varováním, že už jeden „záznam“ má) pod záminkou porušení státního
smutku vyhlášeného po úmrtí kubánského diktátora Fidela Castra, ačkoli stěžovatel tvrdí
(a žalovaný toto jeho tvrzení dosud nevyvrátil), že žádné vládní nařízení v daném ohledu
neporušil, neboť rodinnou oslavu konal až po skončení oficiálního smutečního období.
V souvislosti s tímto domnělým přestupkem stěžovatel zároveň měl přijít o zaměstnání.
[51] Stěžovatel tedy, vyjdeme-li z jeho dosud nezpochybněné výpovědi, již byl v zemi původu
vystaven přímo ze strany státní moci pronásledování a z této perspektivy je třeba v souladu s výše
citovaným čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice hodnotit odůvodněnost jeho strachu
z pronásledování v budoucnu. Je přitom až zarážející (byť při znalosti dosavadní rozhodovací
praxe žalovaného nikoli překvapivé), jaké pochopení projevil žalovaný ve svém rozhodnutí
pro uvedené praktiky totalitního režimu na Kubě, velmi se podobající počínání represivních
složek v bývalém Československu, v porovnání s minimální snahou porozumět důvodům,
proč stěžovatel hledá před těmito praktikami ochranu v České republice, které chce být, alespoň
dle čl. 1 odst. 1 Ústavy, demokratickým právním státem.
[52] Závěry žalovaného i městského soudu, podle nichž k naplnění intenzity pronásledování
ani vážné újmy nedošlo, neboť stěžovatel nebyl z ničeho obviněn, vězněn (sic!) ani fyzicky
napaden, nebo že ze skutečnosti, že byl v období jednoho roku, resp. dvou let desetkrát
předvolán policií, nelze dovodit intenzivní zájem kubánské policie o něj, jsou ve světle zmiňované
výpovědi stěžovatele a již jen těch informací o zemi původu, které se nacházejí ve správním spisu
(viz dále), zcela nepodložené. Vrcholem tendenčního překrucování výpovědi stěžovatele
za účelem přijetí opačných závěrů, než které z této výpovědi skutečně vyplývají, je pak tvrzení
žalovaného, že se stěžovatel dostavoval na policii dobrovolně. Jako by snad měl stěžovatel
na výběr a mohl si dovolit se na policejní služebnu nedostavit či tam policisty nedoprovodit
bez rizika svého opětovného uvěznění, a to i na podstatně delší dobu. Stěžovatel během
pohovoru na otázku, zda šel při svém druhém zadržení s policisty na policejní stanici dobrovolně,
odpověděl: „Ano, šel jsem klidně, dobrovolně, aby mě neobvinili z kladení odporu policii. Protože to by mi ještě
přitížilo.“ Z toho je zcela zřejmé, o jaký druh „dobrovolnosti“ se jednalo, a jistě tomu porozuměl
i žalovaný.
[53] Tvrzení žalovaného a městského soudu, že stěžovatelovo zadržení policií jej
bezprostředně nevedlo k rozhodnutí opustit zemi původu, nejenže nemá oporu ve spisovém
materiálu, ale naopak dle dosud nezpochybněného azylového příběhu stěžovatele jeho problémy
s policií po tomto incidentu neskončily a stěžovatel se rozhodl opustit zemi až po opětovném
zadržení policií v roce 2016 a následném zájmu policie o jeho osobu, který mu do H. potvrdil
jeho bratr. Jak již přitom bylo konstatováno, dle čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice je skutečnost,
že žadatel již byl pronásledován nebo byl vystaven přímým hrozbám pronásledování, závažným
ukazatelem odůvodněnosti obav žadatele z pronásledování, neexistují-li závažné důvody
domnívat se, že pronásledování se již nebude opakovat.
[54] Žalovaný ani městský soud ve svých rozhodnutích neprezentovali žádné závažné důvody,
proč se domnívat, že není přiměřeně pravděpodobné, že by byl stěžovatel vystaven obdobnému
pronásledování i po svém návratu do země původu, tedy že by stěžovatel byl, jak předpokládal,
opětovně uvězněn či přinejmenším podroben další policejní šikaně, přesto žalovaný i městský
soud bez jakéhokoli reálného podkladu vycházeli z toho, že stěžovatel nemůže mít odůvodněný
strach z pronásledování v zemi původu. Žalovaný se sice obecně zabýval tím, jaká je situace
Kubánců vracejících se do země původu, ale i v této souvislosti ignoroval skutečnost, že dle
dosud nezpochybněné výpovědi stěžovatele ho kubánské úřady a represivní složky zjevně
považují, vzhledem k jeho dosavadním „záznamům“ u policie, za osobu kubánskému totalitnímu
režimu nepřátelskou nebo přinejmenším „politicky nespolehlivou“. Z informace MZV ČR ze dne
15. 3. 2017, č. j. 913285/2017-LPTP, která je součástí správního spisu, vyplývá, že „k nedodržování
příslušných ustanovení migračního zákona či k jejich svévolnému výkladu dochází v případě některých opozičních
aktivistů“ a že „ v drtivé většině případů kubánské úřady soustavně nesledují osoby, které se vracejí do vlasti
po dlouhodobějším pobytu v zahraničí“. Ovšem vzhledem k tomu, že stěžovatel byl od roku 2014/2015
soustavně sledován kubánskou policií a byl považován za osobu přinejmenším politicky
nespolehlivou, není zřejmé, na základě jakého podkladu dospěli žalovaný i městský soud
k závěru, že se tak nebude opětovně dít po návratu stěžovatele do země původu a že stěžovateli
nehrozí opětovné uvěznění, jak vypověděl.
[55] Nesprávné závěry žalovaného i městského soudu k otázce odůvodněnosti strachu
stěžovatele z pronásledování souvisejí i s tím, že neshledali, že by dosavadní příkoří ze strany
policie jakkoli souviselo s uplatňováním politických práv a svobod stěžovatelem ve smyslu §12
písm. a) zákona o azylu ani se zastáváním určitých politických názorů ve smyslu §12 písm. b)
zákona o azylu. Tyto závěry jsou přitom jednoznačně chybné z hlediska uvedeného důvodu
pronásledování dle §12 písm. b) zákona o azylu.
[56] Jedním z výše citovaných prvků definice uprchlíka [podmínek pro udělení azylu dle §12
písm. b) zákona o azylu] je souvislost (kauzální nexus) ve smyslu čl. 9 odst. 3 kvalifikační
směrnice (§28 odst. 6 zákona o azylu) mezi pronásledováním a azylově relevantními důvody
pronásledování („Convention reasons“) taxativně uvedenými v čl. 2 písm. d) a v čl. 10 kvalifikační
směrnice [v §12 písm. b) zákona o azylu]. Jak již bylo konstatováno, v posuzované věci přichází
na základě výpovědi stěžovatele do úvahy především jeden z těchto důvodů, a to zastávání
politických názorů. V této souvislosti je ovšem třeba přihlédnout k tomu, že čl. 10 odst. 1
písm. e) kvalifikační směrnice definuje tento důvod velmi široce, když uvádí, že „pojem politických
názorů zahrnuje zejména zastávání názorů, myšlenek nebo přesvědčení ohledně potenciálních původců
pronásledování uvedených v článku 6 a jejich politik nebo postupů, bez ohledu na to, zda žadatel podle dotyčných
názorů, myšlenek nebo přesvědčení jednal“, a zároveň dle čl. 10 odst. 2 kvalifikační směrnice (a obdobně
dle §28 odst. 5 zákona o azylu) platí, že při posuzování otázky, zda žadatel má odůvodněnou
obavu z pronásledování, není důležité, zda žadatel skutečně má mj. politické charakteristické rysy,
které vedou k pronásledování, jestliže původce pronásledování tyto rysy (politické názory,
politické přesvědčení apod.) žadateli připisuje (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008 - 67, publ. pod č. 1713/2008 Sb. NSS).
[57] V nyní posuzované věci stěžovatel od počátku přisuzoval svému pronásledování ze strany
policie politické motivy a upozorňoval na to, že ačkoli nebyl nijak politicky aktivní a dokonce
ve správním řízení uvedl, že nemá žádné politické přesvědčení (byť negativní hodnocení
komunistického režimu následně během pohovoru vyjádřil), policie jakožto represivní složka
totalitní moci v zemi původu ho považovala, ať již důvodně, či nikoli, za politicky nespolehlivou
osobu, tedy osobu, která není k tamnímu režimu dostatečně loajální, což policie odvozovala
zejména od toho, že měl stěžovatel pomáhat českému novináři s distribucí léků a finančních
prostředků představitelům protirežimní opozice. Stěžovatel přitom nebyl na motivy (ani jiné
podrobnosti) svého zapojení do uvedené pomoci během pohovoru dotazován, což je určitě
chyba, neboť je povinností žalovaného vést pohovor tím směrem, aby jeho výsledek byl
dostatečně konkrétní pro potřeby posouzení důvodů pro udělení mezinárodní ochrany (srov. již
zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 – 74).
[58] Nebylo tedy dosud objasněno, zda se stěžovatel do této činnosti zapojil z primárně
politických důvodů, nebo ho k tomu vedly např. výlučně humanitární motivy. V každém případě
však na to policie dle výpovědi stěžovatele reagovala jeho měsíčním uvězněním, během něhož byl
stěžovatel podroben opakovaným podrobným výslechům ohledně svého zapojení do této
činnosti, a jeho následným sledováním a předvoláváním v případě jakéhokoli podezření,
že by se mohl do „protistátní“ činnosti opět zapojit. Uvedené vnímání stěžovatele kubánskými
úřady a represivními složkami jakožto osoby, pokud ne vůči kubánskému režimu otevřeně
nepřátelské, pak přinejmenším nespolehlivé a nedostatečně loajální, bylo následně dle výpovědi
stěžovatele utvrzeno jeho následným údajným přestupkem v podobě pořádání rodinné oslavy
po smrti Fidela Castra a svou roli mohlo sehrát i to, že se stěžovatel nezúčastňoval pravidelných
vojenských cvičení.
[59] Ze všech uvedených skutečností je souvislost mezi pronásledováním, kterému byl
stěžovatel dle své výpovědi dosud vystaven a které mu hrozí rovněž v budoucnu v případě
návratu do země původu, a politickou orientací, jež je mu přinejmenším kubánským režimem
připisována, zcela zřejmá.
[60] Tvrzení žalovaného i městského soudu, že stěžovatel nebyl pro kubánskou policii
zájmovou osobu, jelikož mohl bez jakýchkoliv potíží ze země původu vycestovat, je opět jen
ničím nepodloženou spekulací. Totalitní moc není v žádné zemi, a tím méně v zemi pozdního
socialismu, jaký vládne na Kubě, dokonale fungující mašinérií, jejíž represivní opatření vůči
skutečným či domnělým oponentům režimu by byla vždy logicky a předvídatelně uplatňována,
aby bylo možné tak, jak to činí žalovaný, vždy přesně odhadnout, jak se režim vůči konkrétní
osobě zachová. Jedním z podstatných faktorů bude nepochybně vždy náhoda, stejně jako
konkrétní vykonavatelé státní moci, kteří osud daného člověka ovlivňují. Nelze tedy bez dalšího,
zejména bez jakékoli opory ve shromážděných informacích původu, tvrdit, že všem občanům,
které kubánský režim z různých důvodů považuje za nespolehlivé, bude nutně bránit
ve vycestování; naopak mu může u některých osob vyhovovat, že se jich tímto způsobem
„zbaví“. Z již připomínaného totalitního Československa jsou známy i takové extrémní případy,
kdy některým nepohodlným občanům bývalý režim umožnil do „kapitalistické ciziny“ vycestovat,
avšak již jim nedovolil se do vlasti navrátit a tito lidé se tedy v exilu ocitli nedobrovolně.
[61] Ostatně žalovaný si v této otázce protiřečí, když na jedné straně jako azylově relevantní
zdůrazňuje skutečnost, že stěžovateli bylo umožněno legálně vycestovat přes oficiální hraniční
přechod (mezinárodní letiště v H.), ačkoli na jiném místě cituje z již zmiňované informace MZV
ČR ze dne 15. 3. 2017, č. j. 913285/2017-LPTP, konstatování, že Kuba je ostrovem, z něhož lze
v podstatě vycestovat pouze prostřednictvím leteckého spojení, takže každý cestující musí projít
migrační kontrolou, která mu dá výstupní razítko do cestovního pasu, pořídí si jeho fotografii a
zanese ho do svého elektronického systému. Pokud tedy kubánský občan nemá možnost být
vyslán do zahraničí služebně ani nezvolí riskantní cestu z „Ostrova svobody“ na podomácku
vyrobeném plavidle k floridským břehům či nepodnikne neméně riskantní pokus dostat se do
Spojených států přes americkou základnu v Guantánamu (viz zpráva ministerstva zahraničí USA
ze dne 3. 3. 2017 o dodržování lidských práv na Kubě v roce 2016), nemá jinou možnost, než se
skutečně pokusit o legální vycestování, což ho ovšem ještě nediskvalifikuje z možnosti udělení
mezinárodní ochrany.
[62] Zcela nesmyslná je pak úvaha městského soudu, že stěžovatel mohl bez problémů získat
vízum, proto mu ze strany kubánské policie nic nehrozí. Stěžovatel ve své výpovědi pouze
popisoval, jak si vyřizoval na českém zastupitelském úřadu v H. vízum pro následný pobyt v ČR.
S jeho udělením tedy neměly kubánské orgány nic společného a tato skutečnost tedy už vůbec
nemůže nic vypovědět o tom, zda je stěžovatel pro kubánské úřady tzv. zájmovou osobou.
Naopak na to, jakým způsobem bylo schváleno, a zda vůbec nad rámec popisované migrační
kontroly při odletu, vycestování stěžovatele ze strany kubánských úřadů, nebyl stěžovatel vůbec
dotazován, přestože žalovaný i městský soud činí z jeho legálního vycestování zmiňované
dalekosáhlé závěry.
[63] Uvedené závěry Nejvyššího správního soudu o odůvodněném strachu stěžovatele
z pronásledování pro jemu připisované politické přesvědčení (nebude-li jeho azylový příběh
zpochybněn) podporují rovněž informace o zemi původu, které si sice žalovaný obstaral a učinil
součástí správního spisu, jejichž obsah však zcela ignoroval. Z výroční zprávy Amnesty
International 2016/17 – Situace v oblasti lidských práv ve světě – Kuba, ze dne 22. 2. 2017, například
vyplývá, že režimu nepohodlné osoby byly běžně vystavovány svévolnému zatýkání
a krátkodobému umístění do vazby, přičemž „státní orgány praktikovaly určitý postup označovaný
za „hru kočky s myší“, který spočíval v tom, že aktivisté byli opakovaně zadržováni, vsazováni do vazby na dobu
osmi až 30 hodin a poté propouštěni, aniž by proti nim bylo vzneseno obvinění, a to často několikrát za měsíc.“
Z výroční zprávy Human Rights Watch ze dne 30. 1. 2018 dále vyplývá, že „svévolné zadržování
je nadále metodou, kterou kubánská vláda využívá k šikanování a zastrašování kritiků, nezávislých aktivistů,
politických oponentů a dalších osob. (…) Při zatýkání kritiků příslušníci bezpečnosti jen málokdy předkládají
příkaz k zatčení, kterým by prokázali oprávněnost svého jednání. V některých případech jsou zadržení
propuštěni poté, co jsou oficiálně varováni, čehož mohou žalobci využít v následném trestním řízení, aby předvedli
obraz „závadového“ chování. (…) Zadržení jsou často biti, vyhrožuje se jim a jsou drženi po několik hodin nebo
dní v samovazbě“.
[64] Z již zmiňované zprávy ministerstva zahraničí Spojených států ze dne 3. 3. 2017 vyplývá,
že podmínky v kubánských věznicích jsou kruté, věznice jsou přeplněné a úroveň sociálních
a dalších zařízení i lékařské péče je zde nedostatečná. Vláda nepovolovala sledování podmínek
ve věznicích nezávislými mezinárodními ani místními lidskoprávními skupinami, ani neumožnila
jejich kontakt s vězni. Dle této zprávy „[s]vévolné zatýkání a krátkodobé věznění bylo stále běžnou
metodou, kterou státní orgány využívaly k potírání nezávislého veřejného projevu a politické činnosti. Policie
má ze zákona rozsáhlé pravomoci při zastavování a vyslýchání občanů, jejich identifikaci, zatýkání
a prohlídkách. (…) Policisté běžně nakrátko zadržovali občany a někdy vězněné osoby napadali. (…) Zadržené
osoby lze ve vazbě kdykoliv vyslýchat, nemají právo dožadovat se přítomnosti právníka při výslechu. Zadržení
mají právo nevypovídat, nicméně státní orgány nemají povinnost je o tomto právu informovat. (…) Státní orgány
často ignorovaly předepsané postupy zatýkání, zadržovaly podezřelé osoby déle než 168 hodin, aniž
by je informovaly o důvodu zatčení, nebo jim umožnily kontakt s právníkem“. Co se týče osob zadržovaných
z politických důvodů, z této zprávy vyplývá, že vláda popírá, že by v zemi nějací političtí vězni
byli, ale odmítá umožnit přístup do věznic. V této zprávě je dále konstatováno: „Počet politických
vězňů bylo složité zjistit. Nedostatečná transparentnost státních orgánů a systematické porušování práva na řádný
proces zamlžovaly skutečnou podstatu vznešených obvinění, vyšetřování a stíhání, což orgánům umožňovalo stíhat
a odsuzovat pokojně se projevující aktivisty lidských práv za páchání trestné činnosti nebo „společenskou
nebezpečnost“. (…) Političtí vězni informovali, že bývají dlouhodobě drženi v izolaci. Nedostávalo se jim stejné
ochrany, jako měli ostatní vězni nebo zadržení. Státní orgány také často odmítaly politickým vězňům umožnit
návštěvy domova, účast na vězeňských vzdělávacích programech, telefonní hovory a někdy návštěvy příbuzných.“
[65] Těmto informacím o zemi původu, z nichž dle svého tvrzení žalovaný vycházel,
stěžovatelova výpověď odpovídá, jelikož dle ní čelil, jakožto pro tamní režim politicky
nespolehlivá osoba, obdobným represím ze strany kubánské policie, jako jsou ty, které tyto
informace popisují. Jak již bylo konstatováno, skutečnost, že stěžovatel byl kubánskou policií
držen ve vazbě, vyslýchán a byl pod její neustálou kontrolou, je závažným ukazatelem
odůvodněnosti jeho obav z pronásledování z azylově relevantního důvodu, zvlášť když
na základě stěžovatelovy výpovědi ani obstaraných informací o zemi původu nelze tvrdit,
že by existovaly závažné důvody se domnívat, že se toto pronásledování již nebude v budoucnu
opakovat. Dle citovaných informací o zemi původu je běžnou praxí kubánské policie,
že zadržené osoby nejsou oficiálně obviněny, takže argument žalovaného i městského soudu,
že stěžovatel dosud nebyl z ničeho oficiálně obviněn, rozhodně nevede k závěru, že již nebude
pro jemu připisovanou politickou orientaci nadále pronásledován.
[66] Naopak v případě souvislosti s důvodem pronásledování dle §12 písm. a) zákona o azylu,
resp. čl. 43 Listiny základních práv a svobod, k jehož provedení do podústavního práva dané
ustanovení zákona slouží, Nejvyšší správní soud stěžovateli přisvědčit nemohl, neboť taková
souvislost dosud v řízení prokázána nebyla. Jak již bylo konstatováno, uvedený důvod
pronásledování, který je jednou z podmínek udělení tzv. ústavního azylu dle §12 písm. a) zákona
o azylu, se sice s důvodem pronásledování na základě zastávání politických názorů dle §12
písm. b) zákona o azylu do určité míry překrývá, v žádném případě se však nejedná o totožné
kategorie (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2014, č. j. 5 Azs
104/2014 – 39). Jak Nejvyšší správní soud judikoval již v rozsudku ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs
45/2008 – 67, publ. pod č. 1713/2008 Sb. NSS, „ustanovení §12 písm. a) zákona o azylu musí být
vykládáno souladně s čl. 43 Listiny základních práv a svobod a celkovou systematikou Listiny; za politická
práva a svobody tudíž musejí být pokládána politická práva ve smyslu hlavy druhé oddílu druhého Listiny
základních práv a svobod“.
[67] Byť ani u uplatňování politických práv a svobod není třeba, aby se jednalo o činnost
politicky významnou či přímo daný totalitní či autoritářský režim zásadně ohrožující, a plně
postačí, pokud daná forma aktivity vyvolává pronásledování v dané zemi původu (viz např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 – 57),
je v každém případě třeba, aby žadatel nějakou formu aktivity spočívající v uplatňování
politických práv a svobod projevil. Judikatura totiž dospěla k závěru, že u ústavního azylu
vzhledem k dikci čl. 43 Listiny základních práv a svobod i §12 písm. a) zákona o azylu
nepostačuje, aby původci pronásledování danou aktivitu spočívající v uplatňování politických
práv a svobod žadateli pouze připisovali, aniž by ji žadatel skutečně vykonával (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 Azs 151/2015 – 36, a rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 2. 2019, č. j. 9 Azs 381/2018 – 61). Zmíněnou faktickou pomoc
opozičním představitelům, o níž stěžovatel nezmínil, že by byla jakýmkoli způsobem veřejně
prezentována jakožto sdělení určitého postoje, a tím méně soukromou rodinnou oslavu, nelze
bez dalšího považovat za výkon svobody projevu, práva shromažďovacího či spolčovacího
či jiného politického práva nebo svobody ve smyslu hlavy druhé oddílu druhého Listiny
základních práv a svobod (srov. obdobný závěr v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 5. 2013, č. j. 5 Azs 10/2012 – 68, publ. pod č. 2918/2013 Sb. NSS).
[68] Byť tedy již Nejvyšší správní soud žalovanému vytkl, že podrobnosti týkající se zapojení
stěžovatele do poskytování faktické pomoci kubánské opozici blíže nezjišťoval, a to ani
upřesňujícími dotazy během pohovoru se stěžovatelem, musí zároveň opakovat, že z dosud
provedeného dokazování souvislost mezi pronásledováním stěžovatele a azylově relevantním
důvodem dle §12 písm. a) zákona o azylu, na rozdíl od písmene b) téhož ustanovení,
nevyplynula.
[69] Pokud jde o možné důvody pro udělení doplňkové ochrany, přicházejí u žadatele v úvahu
tehdy, pokud by bylo prokázáno, že mu v zemi původu, resp. v souvislosti s návratem do země
původu hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 1 a 2 zákona o azylu,
a zároveň by nebyla prokázána dostatečná souvislost mezi působením této újmy a důvody
pronásledování dle §12 zákona o azylu. Je ovšem nutno podotknout, že hlavní důvod, který
uváděl stěžovatel ve své žádosti, tedy hrozba příkoří spojená s jemu připisovanými politickými
názory směřuje přednostně k udělení azylu, a nikoliv doplňkové ochrany, neboť souvislost
s azylově relevantními důvody pronásledování dle §12 písm. b) zákona o azylu, je, jak již bylo
vysvětleno, v případě, že nebude zpochybněn azylový příběh stěžovatele, zjevná.
[70] Pouze pro úplnost tedy Nejvyšší správní soud konstatuje, že pokud jde o skutečné
nebezpečí vážné újmy dle §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, tedy mučení nebo nelidské
či ponižující zacházení nebo trestání, trpí rozhodnutí žalovaného a jemu předcházející řízení
obdobnými nedostatky jako v případě hodnocení podmínek pro udělení azylu dle §12 písm. b)
zákona o azylu; mj. žalovaný vůbec nehodnotil výše popisované podmínky panující v kubánských
věznicích z hlediska uvedeného ustanovení, neboť dospěl k nesprávnému závěru, že stěžovateli
další věznění v zemi původu nehrozí.
[71] Městský soud měl pro tyto v žalobě důvodně vytýkané vady rozhodnutí žalovaného
zrušit, namísto toho zcela nesprávně aproboval závěry žalovaného a žalobními body, které
se následně promítly do nyní posuzované kasační stížnosti, se v podstatě vůbec nezabýval.
[72] V uvedeném rozsahu tedy shledal Nejvyšší správní soud kasační námitky důvodnými,
přičemž zdůrazňuje, že bude úkolem žalovaného v dalším řízení opětovně posoudit žádost
stěžovatele v právním rámci nastíněném v tomto rozsudku, k čemuž si bude nutné obstarat nové,
aktuální informace o zemi původu, jakož i ty, jež se adresně vztahují k období bezprostředně
po smrti Fidela Castra a k opatřením v této souvislosti kubánským režimem uplatňovaným, dále
provést doplňující pohovor se stěžovatelem, jakož i výslech svědka A. B. a všechny takto získané
důkazy znovu pečlivě a objektivně vyhodnotit z hlediska možného nároku stěžovatele na udělení
azylu dle §12 zákona o azylu, jakož i případně doplňkové ochrany dle §14a odst. 1 a 2 písm. b)
zákona o azylu. Nejvyšší správní soud je zároveň nucen opět žalovanému důrazně připomenout
závaznost svého právního názoru vysloveného v tomto rozsudku ve smyslu §78 odst. 5 ve
spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., jakož i skutečnost, že případné nerespektování tohoto
závazného názoru žalovaným v dalším řízení by mohlo vést ke vzniku povinnosti správních
soudů vyplývající z práva žadatele o mezinárodní ochranu na účinný opravný prostředek k soudu
ve smyslu čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice ve spojení s čl. 47 Listiny základních práv
Evropské unie, jak byly interpretovány velkým senátem Soudního dvora v jeho rozsudku ze dne
29. 7. 2019, Torubarov, C-556/17, ECLI:EU:C:2019:626, přímo udělit stěžovateli mezinárodní
ochranu.
IV.
Závěr a náklady řízení
[73] Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek
městského soudu zrušil. Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského (městského) soudu,
a pokud již v řízení před krajským (městským) soudem byly pro takový postup důvody, současně
se zrušením rozhodnutí krajského (městského) soudu může sám podle povahy věci rozhodnout
o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by městský
soud v souladu s vysloveným závazným právním názorem neměl jinou možnost, vzhledem
ke zjištěným vadám správního rozhodnutí, než zrušit rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátit
k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78
odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. V něm bude žalovaný, jak již bylo uvedeno, postupovat podle závazného právního názoru
vysloveného v tomto rozsudku Nejvyššího správního soudu [§110 odst. 2 písm. a) ve spojení
s §78 odst. 5 s. ř. s.].
[74] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským (městským) soudem. Stěžovatel měl ve věci úspěch a podle
§60 odst. 1 s. ř. s. by mu tedy příslušelo vůči neúspěšnému žalovanému právo na náhradu
nákladů řízení.
[75] Stěžovatel ovšem byl ve smyslu §11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, v relevantním znění, osvobozen od placení soudního poplatku v řízení o žalobě
i o kasační stížnosti a z obsahu spisu městského soudu je patrné, že v řízení před městským
soudem nebyl zastoupen a nedoložil, že by mu v souvislosti s tímto řízením vznikly jakékoli
náklady. V řízení o kasační stížnosti byl stěžovatel zastoupen advokátem, JUDr. Marošem
Matiaškem, LL.M., kterého mu ustanovil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 12. 6. 2020,
č. j. 5 Azs 153/2020 – 22. Náklady spojené se zastoupením, tj. hotové výdaje advokáta a odměnu
za zastupování, hradí v takovém případě stát (§35 odst. 10 s. ř. s.), nikoli stěžovatel. Vzhledem
k tomu, že stěžovateli v řízení o žalobě ani kasační stížnosti náklady řízení nevznikly, rozhodl
Nejvyšší správní soud výrokem III. tohoto rozsudku, že se mu náhrada nákladů řízení
nepřiznává.
[76] Výrokem IV. rozsudku přiznal Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci odměnu
ve výši 6200 Kč za dva úkony právní služby spočívající v první poradě s klientem, včetně převzetí
a přípravy zastoupení, a dále v doplnění kasační stížnosti podle §11 odst. 1 písm. b) a d)
ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), paušální náhradu
hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč podle §13 odst. 4 advokátního tarifu a dále náhradu
hotových výdajů vynaložených na služby tlumočníka ve výši 500 Kč, které zástupce doložil
smlouvou ze dne 9. 7. 2020. Výsledný součet se zvyšuje o částku odpovídající DPH 21 %.
Celkem tedy odměna ustanoveného zástupce a náhrada jeho hotových výdajů činí 8833 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní
moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 26. srpna 2022
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu