ECLI:CZ:NSS:2022:6.AS.362.2021:44
sp. zn. 6 As 362/2021 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové
a soudců Tomáše Langáška a Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: A. V., zastoupený
JUDr. Janem Klailem, advokátem, sídlem Lukavická 2012/22, Plzeň, proti žalovanému: velitel
vzdušných sil, sídlem Vítězné náměstí 1500/5, Praha 6, týkající se žaloby proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 16. 9. 2019, č. j. MO 265444/2019-3031, o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2021, č. j. 29 Ad 26/2019 - 190,
takto:
I. Kasační stížnost žalovaného se zamí t á .
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4 114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce
žalobce JUDr. Jana Klaila, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku zamítl odvolání žalobce
a potvrdil rozhodnutí velitele vojenského útvaru 2427 Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou
(dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 16. 1. 2019, č. j. MO 20016/2019-2427,
kterým bylo zčásti vyhověno žalobcově žádosti o „náhradu škody na ušlé mzdě“ za období,
kdy byl určován k plnění úkolů LZS (letecké záchranné služby) a SAR (služby pátrání a záchrany)
na letišti Plzeň-Líně. Správní orgán prvního stupně přiznal žalobci podle §10 odst. 1
zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých
dalších organizacích a orgánech (dále jen „zákon o platu“), odměnu za práci přesčas ve výši
143 657 Kč společně s úrokem z prodlení; ve zbylém rozsahu žádost zamítl. Nároky uplatněné
za období do 15. 8. 2005 správní orgán prvního stupně posoudil jako promlčené.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně,
který jí v záhlaví označeným rozsudkem vyhověl, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Krajský soud poukázal na skutečnost, že podle služebních orgánů byla žalobci
služební pohotovost nařizována organizačními rozkazy vydávanými na období kalendářního roku
ve spojení s denními rozkazy. Z těchto podkladů (ani z dalších dokumentů založených
ve spisovém materiálu) však není ve vztahu k žalobci zjevné, jakou formou byly v letech
2005 a 2006 nařizovány služební pohotovosti, tj. zda prostřednictvím písemných organizačních
rozkazů, jako tomu bylo v případě organizačního rozkazu ze dne 2. 1. 2007 pro rok 2007,
anebo se jednalo o rozkazy ústní. Organizace směn byla v letech 2005 až 2008 totožná
(o čemž nebyl mezi účastníky řízení spor), přičemž služba v délce 24 hodin byla rozdělena na část
výkonu služby (od 7 h do 19 h) a na část pohotovosti (od 19 h do 7 h následujícího dne).
Za nesporné krajský soud považoval i doby, kdy měl být žalobce přítomen na pracovišti
z rozkazu nadřízeného. Sporné bylo pouze to, zda se kromě služby jednalo i o pohotovost,
včetně toho, co případně bylo jejím obsahem. Ani ve vztahu k roku 2008 není dle krajského
soudu z dokumentů obsažených ve spise zjevné, zda žalobci byla služební pohotovost nařízena.
Ve vztahu k letům 2005, 2006 a 2008 tak krajský soud neměl nařízení pohotovosti za prokázané.
[3] Ve vztahu k roku 2007 krajský soud dovodil, že žalobci sice byla rozkazem č. 1 ze dne
2. 1. 2007 formálně nařízena služební pohotovost, avšak dle jeho názoru nelze z této skutečnosti
současně dovozovat naplnění podmínky důležitého zájmu služby ve smyslu §30 odst. 1
zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (ve znění účinném v době, do níž spadají
uplatněné nároky). Pro určení, zda žalobci přísluší plat za výkon služby či odměna za služební
pohotovost, bylo dle krajského soudu nutno postavit najisto, jaké činnosti žalobce v rámci
nařízené služební pohotovosti vykonával, tedy zda byl charakter činností během služební
pohotovosti identický s činnostmi nařizovanými žalobci v rámci výkonu služby. Krajský soud
v této souvislosti vycházel z obsahu svědeckých výpovědí, z nichž dovodil, že i v době služební
pohotovosti (od 19 h do 7 h následujícího dne) vykonávali vojáci některé činnosti jako v době
služby (od 7 h do 19 h).
[4] Krajský soud žalobci nepřisvědčil v tom, že služební orgány uplatnily námitku promlčení
v rozporu s dobrými mravy. Dále k poukazu na to, že se správní orgány nezabývaly skutečností,
že žalobce v průběhu správního řízení rozšířil žádost i na roky 2008 až 2012, krajský soud uvedl,
že žalobce otázku rozšíření žádosti neuvedl v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně, ani v podané žalobě. Dle krajského soudu neobsahuje správní spis žádný důkaz
o tom, že žalobce žádost skutečně rozšířil, kdy tak učinil, jakým podáním se tak stalo,
či jakého období se tento úkon týkal. Krajský soud tak uzavřel, že bude na žalovaném,
aby se otázkou rozšíření žádosti zabýval v dalším řízení.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[5] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností.
Namítal, že bylo v předchozím řízení prokázáno, že žalobci nebyla v průběhu služební
pohotovosti nařizována žádná činnost, a pokud k nějakému nařízení služební činnosti došlo, byla
zaevidována jako výkon služby, který byl žalobci proplacen. Tvrdí-li žalobce něco jiného, byl
podle přesvědčení stěžovatele povinen prokázat, na základě jakého rozkazu či nařízení
nadřízených takovou činnost vykonával. Vykonával-li nějakou činnost bez rozkazu nadřízeného,
nemůže za ni nárokovat plat ve výši odpovídající výkonu služby.
[6] Důvodem pro přiznání platových nároků žalobci není dle stěžovatele ani to,
že se služebním orgánům nepodařilo doložit rozdíl mezi obsahem činnosti vojáků určovaných
do služeb LZS a SAR v době výkonu služby a v době jejich určení do výkonu služební
pohotovosti. V rámci výkonu služby plní voják rozkazy vyplývající z potřeb kladených na výkon
služby, zatímco v době služební pohotovosti je pouze připraven k aktivaci a následnému zahájení
služby. Žalobce byl povinen plnit rozkazy v rámci výkonu služby (v délce 12 hodin),
na který navazovala služební pohotovost (v délce 12 hodin), během které měl být připraven
k aktivaci. V době služební pohotovosti žalobce vykonával výhradně činnosti spjaté s případnou
aktivací, jiné činnosti mohl vykonávat výhradně v době výkonu služby. Pojem služba zahrnuje
podle stěžovatele pouze úsek 12 hodin vlastní služby, nikoli následný úsek 12 hodin služební
pohotovosti.
[7] Podle stěžovatele nečinil krajský soud v napadeném rozsudku rozdíl mezi předletovou
přípravou techniky a předletovou přípravou ze strany vrtulníku – výkonných letců. Stěžovatel
upozornil, že předletová příprava techniky se řídí vnitřním předpisem Let-1-4, Inženýrská letecká
služba, a dále směrnicí 2006. Předletová příprava posádky vrtulníku – výkonných letců se však řídí
vnitřním předpisem Let-1-1, Předpis pro létání. Stěžovatel v této souvislosti v kasační stížnosti
citoval části směrnice ze dne 17. 1. 2016, č. j. 42-9/2006-2802/J3 (dále jen „směrnice 2006“),
a dále vnitřního předpisu Let-1-4, z nichž dle jeho názoru vyplývá, že předletová příprava
v rozsahu jedné hodiny, kterou zmiňuje žalobce v žalobě, byla vykonávána pouze personálem
inženýrské letecké služby (tj. techniky). V době služební pohotovosti byla v případě aktivace
konána příprava techniky k opakovanému letu v rozsahu 30 minut, která byla technickému
personálu zaplacena jako výkon služby. Předletová příprava výkonných letců řídící se vnitřním
předpisem Let-1-1 spočívala v rychlém seznámení se s aktuální meteorologickou situací,
v upřesnění údajů pro využití navigačních a spojovacích systémů a v přípravě osobních pomůcek
a výstroje. Příslušníci ostatních profesí (vojenští záchranáři) pak nekonali žádnou předletovou
přípravu a v době služební pohotovosti pouze čekali na aktivaci a s tím související nástup
do vrtulníku.
[8] Stěžovatel nesouhlasil s tím, že by přiznání uplatněného platového nároku mělo být
žalobci přiznáno na základě srovnání výkonu jeho činnosti a dalších vojáků určovaných do služeb
LZS a SAR s výkonem činnosti vojáků určovaných do služeb NATINADS (integrovaný systém
protivzdušné obrany). Význam a důležitost služby NATINADS vyžaduje (na rozdíl od služby
LZS a SAR) nutnost udržovat v režimu výkonu služby určeného vojáka po celých 24 hodin.
Naproti tomu u LZS a SAR postačuje tuto službu zajišťovat v režimu dvanáctihodinového
výkonu služby a dvanáctihodinové pohotovosti.
[9] Závěrem stěžovatel namítal, že na platové nároky uplatněné v nynější věci nelze aplikovat
závěry plynoucí ze směrnice pro činnost LZS ze dne 27. 11. 2019, č. j. MO 340202/2019-8407
(dále jen „směrnice 2019“), v níž byl nově zaveden nepřetržitý výkon služby LZS a SAR. Vojáci
mají po dobu nepřetržitého výkonu služby nově stanovené činnosti, které mají vykonávat.
Dle stěžovatele ze směrnice 2019 vyplývá, že předletová příprava probíhá v určeném čase
jen před nástupem do služby LZS, poté již nikoli.
[10] Žalobce podal ke kasační stížnosti obsáhlé vyjádření, v němž zpochybnil závěry vyslovené
stěžovatelem, současně se však vymezil i vůči odůvodnění napadeného rozsudku, neboť měl
za to, že byl vždy určen k výkonu nepřetržité služby v délce 24 hodin. Navrhl proto, aby Nejvyšší
správní soud postavil najisto, že k nařízení služební pohotovosti nikdy nedošlo a že stěžovatel je
povinen doplatit žalobci plat za vykázané doby služební pohotovosti, včetně všech příplatků,
a to za dobu 10 let zpětně. Žalobce uvedl, že neexistuje žádný konkrétní a jasný rozkaz,
jímž by mu byla nařízena služební pohotovost. Zdůraznil, že služby LZS a SAR je nezbytné
zabezpečovat nepřetržitě. Rozdělení směny na 12 hodin výkonu služby a 12 hodin služební
pohotovosti bylo veskrze formální, provedené toliko za účelem dosažení rozdílného odměňování.
V tomto směru žalobce odkázal na výpověď svědka gen. Vlastimila Picka, směrnici 2006
a předpis Let-1-1. Zároveň bylo podstatné, aby krajský soud jasně určil, kterým konkrétním
rozkazem byla žalobci nařízena služební pohotovost, anebo měl uzavřít, že žalobci naopak nebyla
nikdy nařízena a byl mu nařízen pouze výkon služby v délce 24 hodin. Tato skutečnost byla
dle žalobce důležitá nejen ve vztahu k uplatněnému nároku na plat, ale rovněž z hlediska
odpovědnosti za poskytování služeb LZS a SAR, neboť v rámci výkonu služby a služební
pohotovosti podléhají vojáci odlišnému velení.
[11] Žalobce se dále vyjádřil k vlastní povaze výkonu služeb LSZ a SAR a k činnostem,
které bylo třeba vykonávat. Uvedené služby totiž musejí být zabezpečeny v průběhu celých
24 hodin. Tomuto požadavku dle žalobce odpovídá i obsah směrnice 2019, v níž je uvedeno,
co je obsahem výkonu služby po celých 24 hodin. V nyní souzené věci však stěžovatel
podle žalobce doposud nevysvětlil, proč v období upraveném směrnicí 2006 nebylo nutno
provádět předletovou přípravu v době stanovené jako služební pohotovost.
[12] Závěrem se žalobce podrobněji vyjádřil také k otázce činností konaných v rámci
předletové přípravy a v době odpočinku. Na podporu svých tvrzení pak předložil konkrétní
listiny, na jejichž obsah ve svém vyjádření odkázal (aniž je označil jako důkazy a navrhl
jejich provedení).
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[14] Podstatou nyní projednávané věci je posouzení zákonnosti způsobu, jakým byly v letech
2005 až 2008 zabezpečovány služby LZS a SAR v rámci 233. vrtulníkové letky na letišti
Plzeň-Líně, a s tím související oprávněnost uplatněných platových nároků žalobce jako vojáka
zařazovaného do uvedených služeb.
[15] Žalobce je jedním z vojáků sloužících v rozhodném období u označené letky,
kteří se před správními soudy domáhali doplacení platu za doby služební pohotovosti
v souvislosti s výkonem služeb LZS/SAR. Nejvyšší správní soud v úvodu podotýká,
že v obdobných věcech již o kasačních stížnostech jiných vojáků téže letky rozhodl.
Po rozsudcích ze dne 16. 12. 2021, č. j. 1 As 247/2021 - 40, č. 4303/2022 Sb. NSS,
a č. j. 1 As 246/2021 - 39 (z téhož dne), následovala řada dalších rozsudků, např. ze dne
6. 1. 2022, č. j. 1 As 299/2021 - 36, ze dne 14. 1. 2022, č. j. 4 As 263/2021 - 34, ze dne
19. 1. 2022, č. j. 4 As 315/2021 - 30, ze dne 20. 1. 2022, č. j. 4 As 407/2021 - 55,
ze dne 31. 1. 2022, č. j. 4 As 414/2021 - 51, ze dne 9. 2. 2022, č. j. 5 As 235/2021 - 33,
ze dne 24. 2. 2022, č. j. 2 As 315/2021 - 34, ze dne 8. 4. 2022, č. j. 5 As 379/2021 - 28,
ze dne 24. 8. 2022, č. j. 6 As 262/2021 - 19, ze dne 25. 8. 2022, č. j. 6 As 361/2021 - 35,
ze dne 26. 8. 2022, č. j. 5 As 304/2021 - 33, nebo ze dne 26. 8. 2022, č. j. 5 As 381/2021 - 33.
Ze závěrů v nich vyslovených Nejvyšší správní vycházel i v nyní projednávaném případě.
[16] Mezi účastníky řízení není spor o to, že služby byly vykonávány v režimu 12 hodin
výkonu služby, na které navazovalo 12 hodiny služební pohotovosti. Je však mezi nimi veden
spor o otázku povahy služební pohotovosti, resp. o to, zda žalobce i v době označené jako
služební pohotovost nevykonával službu.
[17] Institut služební pohotovosti je upraven v §30 zákona o vojácích z povolání,
podle jehož odst. 1 (ve znění účinném v době, do níž spadají uplatněné nároky) platilo,
že vyžaduje-li to důležitý zájem služby, může nadřízený nařídit vojákovi služební pohotovost. Podle odst. 2
téhož ustanovení zákona se služební pohotovostí rozumí přítomnost vojáka ve vojenských objektech
nebo na jiných místech, která určí nadřízený, a to mimo dobu služby.
[18] Pro posouzení oprávněnosti nároku žalobce na doplacení ušlého platu je nezbytné
posoudit následující tři okruhy otázek: 1) zda existuje rozkaz, jímž byla žalobci služební
pohotovost nařízena; 2) zda byl dán důležitý zájem služby pro nařízení služební pohotovosti
(tj. zda byla pohotovost nařízena v souladu se zákonem) a 3) jakou činnost žalobce v době
označené jako služební pohotovost fakticky vykonával. Obdobné schéma Nejvyšší správní soud
následoval již v rozsudku č. j. 1 As 247/2021 - 40 (a v rozsudcích na něj navazujících) a přidrží
se jej i v nyní souzené věci.
[19] Zároveň Nejvyšší správní soud podotýká, že v případě posuzování otázky existence
rozkazů, jimiž měla být žalobci nařízena služební pohotovost, tak bude Nejvyšší správní soud
činit toliko ve vztahu k období let 2005 až 2008. Nároky za dřívější období vyhodnotily služební
orgány jako promlčené, čemuž přisvědčil i krajský soud, který neshledal, že by námitka promlčení
byla ze strany služebních orgánů uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel tyto závěry
nerozporuje, a vzhledem k tomu, že otázka částečného promlčení žalobcem uplatněných nároků
byla soudy pravomocně rozhodnuta a není předmětem kasačních námitek, Nejvyšší správní soud
z nich i v uvedené věci vycházel. V řízení o kasační stížnosti jsou tedy předmětem posouzení
toliko nároky za období tří let před podáním žádosti.
[20] Pokud jde o formální nařízení služební pohotovosti, krajský soud se touto otázkou
v napadeném rozsudku podrobně zabýval pod body 26 až 38 odůvodnění, kde dovodil,
že spisový materiál neobsahuje podklady, z nichž by vyplývalo, že žalobci byla v letech 2005,
2006 a 2008 nařízena služební pohotovost (tj. nejsou v něm založeny žádné rozkazy,
které by tuto skutečnost dokládaly). Formálně byla dle krajského soudu žalobci služební
pohotovost nařízena pouze v roce 2007.
[21] Nejvyšší správní soud (ve shodě s krajským soudem) ze správního spisu ověřil,
že obsahuje pouze části organizačních rozkazů ze dne 2. 1. 2007, ze dne 2. 1. 2008 a ze dne
30. 9. 2008. Výňatky organizačního rozkazu ze dne 2. 1. 2008 sice zmiňují, že směny LZS a SAR
jsou dílem slouženy v rámci pohotovosti, jedná se však pouze o poznámku v přehledu
jednotlivých druhů služeb. O samotném nařizování pohotovosti rozkazy nic neuvádějí.
Organizační rozkaz z roku 2007 pak jako jediný obsahuje určité relevantní pasáže ve vztahu
k členění služeb LZS a SAR a dále k režimu, v jakém byly vykonávány, a k otázce nařizování
služební pohotovosti. Příloha rozkazu (resp. část rozkazu takto označená) se věnuje
mimo jiné stanovení časového rozvrhu směn LZS a SAR s tím, že doba od 19 h do 7 h
následujícího dne je označena jako „pohotovost na pracovišti“. V příloze je však dále uvedeno,
že „velitel 233. vtl. zabezpečí uveřejnění plánu pracovní doby příslušníků letky zařazovaných do LPZS
ve svém rozkaze, velitel 232. vtl. a náčelník skupiny záchranné a výsadkové přípravy v rozkaze velitele 23.
zVrL vždy týden dopředu (poslední prac. den v týdnu – na týden následující)“.
[22] Opakovaně tak Nejvyšší správní soud dovodil již v rozsudcích vyjmenovaných shora,
že z žádného z rozkazů v podobě, v jaké jsou založeny ve správním spisu, a tedy ani
z organizačního rozkazu z roku 2007 (jak nesprávně uvedl krajský soud), neplyne nařízení
služební pohotovosti přímo žalobci. Ve všech případech se totiž jednalo pouze o obecné
dokumenty, které nestanovily žádné povinnosti konkrétním vojákům sloužícím směny LZS
a SAR. K části sporného období let 2005 a 2006 organizační rozkazy ve spise absentují zcela,
již zmiňované rozkazy z let 2007 a 2008 pak obsahují pouze kusé informace o služební
pohotovosti, přičemž z žádného z nich nelze dovodit nařízení služební pohotovosti přímo
ve vztahu k žalobci.
[23] Žalobce v tomto ohledu správně poukázal na skutečnost, že předpokladem prokázání
formálního nařízení služební pohotovosti je existence „personálního“ rozkazu jmenovitě
ve vztahu k dotčenému vojákovi (zde tedy ve vztahu k žalobci), a to s uvedením konkrétního
data, času, popř. místa, v němž bude pohotovost držet. Těmto požadavkům ovšem shora
uvedené organizační rozkazy nevyhovují. Týdenní rozkazy pak sice určovaly službu vojákům
jmenovitě, avšak z těch, které jsou ve vztahu k posuzovanému období založeny ve správním spise
(rozkaz velitele 233. vrtulníkové letky Líně ze dne 10. 10. 2005, ze dne 15. 5. 2006 a ze dne
28. 1. 2008), nevyplývá, že by část směny měla být vykonávána v režimu služební pohotovosti.
Naopak, v rozkazech je používána formulace „určuji služby takto“. Rovněž v případě roku 2007
sice z obecného organizačního rozkazu vyplývá, že úsek od 19 h do 7 h následujícího dne je
označen jako „pohotovost na pracovišti“ (zatímco úsek od 7 h do 19 h jako „výkon směny“),
avšak z týdenních rozkazů založených ve spise se k roku 2007 vztahuje pouze jediný,
a sice rozkaz ze dne 5. 3. 2007, který upravuje nařízení pohotovosti ve dnech 6. 3. - 12. 3. 2007.
Ani z tohoto rozkazu však nevyplývá nic ohledně rozvržení doby služby a pohotovosti. Obdobně
jako jiné týdenní rozkazy založené ve spisu „určuje služby“ na konkrétní dny, úsek od 19 h do 7 h
v něm vůbec není uveden. Formální nařízení služební pohotovosti proto nelze dle Nejvyššího
správního soudu dovodit ani pro rok 2007. Tuto dílčí korekci závěrů krajského soudu
však Nejvyšší správní soud nehodnotí jako zásadní, nadto vedoucí ke zrušení napadeného
rozsudku. I ve vztahu k roku 2007 totiž krajský soud ve výsledku dospěl ke správnému závěru,
že pohotovost nebyla nařízena v souladu se zákonem.
[24] Nařízení služební pohotovosti neprokazují dle Nejvyššího správního soudu ani další
stěžovatelem uváděné dokumenty, konkrétně směrnice 2006 či předpis Let-1-1, neboť se jedná
o dokumenty organizačního charakteru, které nestanoví povinnosti konkrétním osobám.
[25] V kasační stížnosti pak stěžovatel argumentaci o nařízení služební pohotovosti (zejména
z hlediska požadavků na výkon předletové přípravy) nově opřel také o letový předpis Let-1-4,
Inženýrská letecká služba. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že měl-li stěžovatel za to, že obsah
tohoto předpisu zásadním způsobem ovlivnil rozhodování v projednávané věci (zejména v otázce
nařizování služební pohotovosti a provádění úkonů předletové přípravy, které se v době služby
a služební pohotovosti mají lišit), měl se tímto předpisem v návaznosti na nastolené sporné
otázky zabývat již ve správním řízení a učinit jej součástí správního spisu jako podklad vydaného
správního rozhodnutí. K tomu ovšem nedošlo a stěžovatel tento předpis nepředložil
ani v řízení o žalobě (neargumentoval jím ani ve vyjádření k uplatněným žalobním námitkám).
Stejně tak jej nepředložil ani Nejvyššímu správnímu soudu v řízení o kasační stížnosti. Nově
uplatněnou argumentaci opírající se o zmiňovaný letový předpis tak je nutno považovat
za skutkové novoty ve smyslu §109 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“), k nimž Nejvyšší správní soud nemůže přihlížet.
[26] Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud přesto doplňuje, že v nynější věci považuje
obsah činností prováděných v rámci předletové přípravy za podružný a pro posouzení
nároku na doplacení služebního platu z důvodů dále vyložených za nepodstatný. Podklady
shromážděné služebními orgány totiž v souzeném případě neskýtají oporu pro závěr, že žalobci
byla formálně na části směn SAR a LZS v době od 19 do 7 hodin následujícího dne služební
pohotovost nařízena (shodně k tomu např. již zmiňované rozsudky č. j. 6 As 361/2021 - 35
a č. j. 5 As 381/2021 - 33).
[27] V obdobných věcech jiných vojáků z téže vrtulníkové letky (viz rozsudky vyjmenované
výše) pak Nejvyšší správní soud současně vyslovil, že zjištěné nedostatky spočívající v neexistenci
bezvadných rozkazů o nařízení služební pohotovosti ještě samy o sobě nesvědčí o oprávněnosti
nároku žalobce. Z obsahu správního spisu, jakož i z obsahu dalších žalobcových podání,
které činil v průběhu soudního řízení, je totiž patrné, že si byl rozdělení směny na 12 hodin
výkonu služby a 12 hodin služební pohotovosti vědom. Je tedy nutno se dále zabývat otázkou,
zda byl takový postup v souladu se zákonem a zda se nejednalo o rozdělení výlučně účelové.
Není přitom pochyb o tom, že i když z formálního hlediska nebyla služební pohotovost řádně
nařízena, žalobce si byl vědom toho, že vykonává směny v délce 24 hodin, z nichž doba
od 19 do 7 hodin (v délce 12 hodin) byla vykazována jako služební pohotovost.
Od toho se odvíjela i odlišná výše jeho finanční odměny než v době výkonu „standardní“ služby
(tj. od 7 do 19 hodin). Pokud by totiž existoval důležitý zájem služby pro nařízení pohotovosti
(byť z formálního hlediska řádně nařízena nebyla) a současně by vojáci v určeném období
fakticky drželi pohotovost (aniž by pravidelně vykonávali činnosti, které jsou náplní služby
LZS a SAR), nebylo by možno považovat nárok na doplacení ušlého platu za oprávněný.
[28] S ohledem na tuto skutečnost se proto Nejvyšší správní soud dále zabýval podmínkou
pro nařízení pohotovosti vyplývající z §30 zákona o vojácích z povolání, jíž je existence důležitého
zájmu služby. Krajský soud se této otázce věnoval pouze ve vztahu k roku 2007, kdy shledal,
že důležitý zájem služby v roce 2007 dán nebyl. Tento závěr stěžovatel v kasační stížnosti
výslovně nenapadl. Nejvyšší správní soud se však této problematice věnoval i ve vztahu k rokům
2005, 2006 a 2008, neboť z napadeného rozsudku plyne, že za období tří let před podáním
žádosti jsou nároky žalobce na doplacení služebního platu oprávněné, což stěžovatel rozporuje.
[29] Krajský soud správně poukázal na skutečnost, že služební pohotovost představuje
výjimečný institut, který obvykle nastupuje v případě nutnosti pokrytí nahodilých
a nepředvídaných událostí, např. v důsledku náhlé zdravotní indispozice vojáka
či jakékoli z vnějších příčin, která vyústí v nutnost povolání většího množství vojáků,
než je obvyklé. Služební pohotovost lze využívat pouze v nezbytně nutné míře, nikoli k pokrytí
pravidelné činnosti, jejíž výkon je nezbytné trvale zajistit. Důležitý zájem služby proto nelze
spatřovat v nutnosti zajištění běžné náplně služby, a to ani v případě dlouhodobého
nedostatku personálu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012,
č. j. 6 Ads 151/2011 - 126, č. 2823/2013 Sb. NSS).
[30] V nyní posuzovaném případě ovšem služební pohotovost nebyla využívána v reakci
na mimořádné události, nýbrž jako běžný prostředek pro zajištění chodu letky. O tom svědčí
jak provedené svědecké výpovědi, tak skutečnost, že pohotovost byla plánována na rok dopředu,
a sice právě pro účely pokrytí směn LZS a SAR. Je tedy zjevné, že v posuzované věci nebyl dán
důležitý zájem služby, jak vyplývá z §30 odst. 1 zákona o vojácích z povolání, a to nejen
ve vztahu k roku 2007 (jak správně dovodil krajský soud), ale též v letech 2005, 2006 a 2008.
[31] Nejvyšší správní soud se poté zabýval závěry krajského soudu, vztahujícími se k faktické
náplni činnosti žalobce v jednotlivých částech jím vykonávané služby v délce 24 hodin, zejména
v době od 19 do 7 hodin následujícího dne, tj. v době označené jako služební pohotovost.
Krajský soud v této souvislosti správně dovodil, že toto hodnocení bylo dalším nezbytným
předpokladem pro posouzení oprávněnosti nároku žalobce, a tudíž nepochybil, pokusil-li
se vyjasnit, zda lze odlišit činnosti vykonávané v době služby a v době služební pohotovosti.
[32] Ve správním spisu je v této souvislosti obsažena řada svědeckých výpovědí, jejichž
podstatný obsah krajský soud shrnul v napadeném rozsudku pod body 46 až 55 odůvodnění,
na které Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje. Krajský soud zároveň dospěl
ke správnému závěru (viz body 56 a 57 napadeného rozsudku), že z těchto výpovědí lze mít
(navzdory dílčím rozporům) za prokázané, že někteří vojáci i v době od 19 do 7 hodin určitou
činnost služby vykonávali, např. lety na záchranu lidského života, lety k pátrání, práci v souvislosti
s předletovou přípravou, letem nebo poletovou přípravou, nebo činnosti, jako jsou výcvik, lety
na udržení a obnovení rozlétanosti. V řízení tak bylo prokázáno, že vojákům, kteří formálně
vykonávali službu LZS a SAR v režimu služební pohotovosti, byla (či mohla být) v jejím průběhu
nařizována přinejmenším činnost, která tvoří hlavní náplň služeb (tj. lety za účelem záchrany
života či pátrání). Režim 12/12 tak sloužil k zabezpečení služeb LZS a SAR, které je nezbytné
vykonávat nepřetržitě. V daném případě se přitom nejednalo o situaci, kdy by i v nočních
hodinách (v době od 19 do 7 hodin) někteří vojáci vykonávali „standardní službu“ LZS a SAR
a jiní byli připraveni v režimu služební pohotovosti pro případ nutnosti povolání dalších vojáků
do služby, např. jako posil či náhrady v důsledku náhlé indispozice pravidelného člena posádky.
Vojáci, kteří se měli nacházet v režimu služební pohotovosti, totiž toho času představovali jediné
členy letky připravené k provádění úkolů služeb LZS a SAR. Tímto způsobem pak velitelství
letky plánovaně zajišťovalo její provoz v průběhu celého roku na základě výše zmiňovaných
organizačních rozkazů.
[33] Nejvyšší správní soud tedy ve shodě s krajským soudem, jakož i svými dříve vydanými
rozsudky, uzavírá, že rozdělení směn LZS a SAR bylo formální a účelové, vedené patrně snahou
o finanční úsporu v důsledku personální poddimenzovanosti letky (jak plyne i ze svědeckých
výpovědí). Nelze tedy vyloučit, že vojáci určení do služeb LZS a SAR podstatnou část doby
označené jako služební pohotovost žádné faktické úkoly nevykonávali, a tedy se mohli věnovat
i odpočinku, jak namítá stěžovatel. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že v době od 19
do 7 hodin to byli výlučně oni, kdo museli být stále připraveni vykonávat činnost, která je náplní
služby LZS a SAR (stejně jako v době od 7 do 19 hodin).
[34] K námitce týkající se průběhu letové (resp. předletové) přípravy pak Nejvyšší správní
soud (rovněž ve shodě se svými předchozími rozsudky ve skutkově obdobných věcech) uvádí,
že se jedná o otázku podružnou bez vlivu na výsledek řízení. Z podkladů shromážděných
ve správním spisu je totiž patrné, že rozdělení služeb LZS a SAR na 12 hodin „standardního“
výkonu služby a 12 hodin služební pohotovosti bylo veskrze formální. Ačkoliv správní spis
neobsahuje podrobné informace o náplni služeb LZS či SAR, je z něj přinejmenším patrné,
že jejich specifičnost spočívá v neustálé připravenosti ke vzletu vrtulníku, přestože k němu
fakticky nemusí dojít. V době od 7 do 19 hodin byli přitom vojáci zařazení do služby LZS a SAR
finančně ohodnoceni za výkon služby, a to bez ohledu na to, jakou činnost (a zda vůbec nějakou)
fakticky vykonávali. Stěžovatel přitom nepředestřel žádné relevantní argumenty, pro něž by mělo
být na dobu od 19 do 7 hodin nahlíženo jinak. Sám uvedl, že vojáci museli být připraveni
ke vzletu vrtulníku (přičemž se na ně vztahovaly časové limity 4 minuty, resp. 10 minut).
Tyto skutečnosti tak ve svém souhrnu svědčí pro závěr, že pro rozdělení směn neexistoval
legitimní důvod. V důsledku toho došlo ke krácení žalobce na jeho platových nárocích,
které nemůže požívat právní ochrany.
[35] Pokud se jedná o srovnání služby SAR se systémem protivzdušné obrany NATINADS
(NATINAMDS), Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že krajský soud shledal žalobcovy nároky
opodstatněnými z jiných důvodů než na základě srovnání se službou NATINADS
(NATINAMDS). V bodu 70 odůvodnění rozsudku krajský soud nepovažoval za podstatný
gramatický rozdíl ve formulacích [že služby LZS a SAR musejí být zajištěny 24 hodin denně,
zatímco integrovaný systém protivzdušné obrany NATINADS (NATINAMDS) musí být
dle norem NATO vykonáván v režimu 24 hodin denně]. Podstatný by mohl být dle krajského soudu
rozdíl v reálném výkonu činnosti ve službách SAR a NATINADS (NATINAMDS), avšak takový
rozdíl stěžovatel nedoložil, a krajský soud nepovažoval za potřebné provádět v tomto ohledu
další dokazování. Se stěžovatele proto nelze souhlasit, že by v důsledku rozsudku krajského
soudu měly být žalobci přiznány platové nároky pouze na základě takového srovnání.
[36] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovateli ani v tom, že za rozhodnou pro závěr
o důvodnosti žalobcových nároků krajský soud považoval směrnici 2019, jíž byl nově zaveden
nepřetržitý výkon služby LZS a SAR. Krajský soud sice v napadeném rozsudku na tuto směrnici
poukázal (viz body 65 a 66), avšak tento poukaz na směrnici 2019, která byla vydána až poté,
co stěžovatel vydal napadené rozhodnutí, krajský soud použil jako jeden z podpůrných
argumentů pro závěry, k nimž ohledně žalobou uplatněných nároků dospěl. Nejedná se
tedy o vadu, jež by způsobovala nezákonnost napadeného rozsudku. Závěry krajského soudu
obstojí i bez ohledu na obsah uvedené směrnice 2019.
IV. Závěr a náklady řízení
[37] Nejvyšší správní soud tak na základě všech výše uvedených skutečností neshledal kasační
stížnost důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[38] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud částečně korigoval argumentaci krajského
soudu, je stěžovatel při novém posouzení věci vázán jak závěry krajského soudu (v tom rozsahu,
v němž je Nejvyšší správní soud aproboval, resp. nebyly kasační stížností napadeny), tak závěry
vyslovenými Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku. Stěžovatel tedy bude v dalším řízení
vycházet ze závěru o oprávněnosti nároku žalobce na doplacení ušlého platu za posuzované
období, včetně případných dalších příplatků, a určí (s ohledem na zjištěné odsloužené doby),
jaká bude konkrétní výše tohoto nároku.
[39] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona. Žalovaný (stěžovatel) nebyl v řízení
o kasační stížnosti úspěšný, nemá proto právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Ve věci měl
úspěch žalobce, náleží mu proto náhrada nákladů řízení. Tyto náklady sestávají z odměny
za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti)
ve výši 3 100 Kč [§11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif)], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů (§13
odst. 4 advokátního tarifu). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce je plátcem daně z přidané
hodnoty, zvyšuje se odměna a náhrada hotových výdajů o tuto daň ve výši 714 Kč. Celkovou
částku 4 114 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám jeho zástupce JUDr. Jana Klaila, advokáta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2022
Mgr. Ing. Veronika Juřičková
předsedkyně senátu