ECLI:CZ:NSS:2022:7.AS.454.2019:187
sp. zn. 7 As 454/2019 - 187
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: Jihočeský kraj, se sídlem
U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, proti žalovaným: 1) Správa národního parku
Šumava, se sídlem 1. máje 260, Vimperk, zastoupena JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem
se sídlem Převrátilská 330/15, Tábor, 2) Ministerstvo životního prostředí, se sídlem
Vršovická 1442/65, Praha 10, v řízení o kasační stížnosti žalobce, společné kasační stížnosti J. M.,
Hnutí Život, z. s., se sídlem Bělohorská 454/3, Plzeň, a Komunity pro duchovní rozvoj, o. p. s.,
se sídlem Čkyně 197, zastoupených JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem
Křenova 438/11, Praha 6, a kasační stížnosti R. T., zastoupeného JUDr. Martinem Bohuslavem,
advokátem se sídlem Italská 2581/67, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 18. 12. 2019, č. j. 50 A 49/2019 - 15,
takto:
I. Řízení o kasační stížnosti Komunity pro duchovní rozvoj, o. p. s. se zas t av u j e.
II. Kasační stížnost žalobce se zam í t á.
III. Kasační stížnost J. M. a Hnutí Život, z. s. se zamí t á.
IV. Kasační stížnost R. T. se zamí t á.
V. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále
jen „krajský soud“) domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaných, který spatřoval
v krocích k novému vymezení zón ochrany přírody (dále též „zonace“) Národního parku Šumava
(dále též „NPŠ“). Žalobce navrhoval, aby bylo rozhodnutím soudu určeno, že schválení vymezení
zón ochrany přírody v Národním parku Šumava usnesením Rady Národního parku Šumava (dále
též „Rada NPŠ“) ze dne 7. 6. 2019 bylo nezákonným zásahem. Rovněž se domáhal určení,
že pokračování procesu vymezení zón ochrany přírody v NPŠ, k němuž dochází ze strany
žalovaných po přijetí stanoviska Rady NPŠ ze dne 7. 6. 2019, je nezákonným zásahem. Dále
navrhoval, aby žalovaným bylo uloženo zrušit návrh vymezení zón ochrany přírody v NPŠ
a o této skutečnosti informovat dotčené obce a kraje, a to do třiceti dnů ode dne právní moci
tohoto rozsudku. Žalobce dále požadoval, aby žalovanému 1) bylo uloženo provést důkladnou,
transparentní a přezkoumatelnou analýzu současného stavu ekosystémů a důkladnou analýzu
dosavadního způsobu péče. Po provedení a vyhodnocení těchto analýz žalobce požadoval,
aby bylo žalovanému 1) uloženo předložit, projednat a schválit nové zásady péče, a to nejdéle
do jednoho roku ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku. Žalobce dále požadoval,
aby žalovaným bylo uloženo připravit, projednat a schválit nový návrh vymezení zón ochrany
přírody v NPŠ zákonem předpokládaným způsobem, a to do šesti měsíců ode dne splnění
povinnosti stanovené v předchozím výroku.
[2] V průběhu řízení o žalobě dospěl krajský soud k závěru, že ač spolu jednotlivé návrhy
souvisejí, je vhodné vyloučit k samostatnému projednání žalobu o určení, že pokračování procesu
vymezení zón ochrany přírody v NPŠ, k němuž dochází ze strany žalovaných po přijetí
stanoviska Rady NPŠ ze dne 7. 6. 2019, je nezákonným zásahem. To učinil usnesením ze dne
9. 9. 2019, č. j. 50 A 49/2019 - 12, které nabylo právní moci dne 10. 9. 2019. Tuto žalobu krajský
soud následně odmítl usnesením ze dne 28. 5. 2020, č. j. 50 A 55/2019 – 160, přičemž kasační
stížnost podanou proti tomuto usnesení zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne
12. 8. 2021, č. j. 6 As 162/2020 - 162.
II.
[3] Krajský soud žalobu odmítl usnesením ze dne 18. 12. 2019, č. j. 50 A 49/2019 - 15.
Krajský soud konstatoval, že Rada NPŠ, která vydala usnesení ze dne 7. 6. 2019, je toliko
orgánem iniciačním a konzultačním, nikoliv orgánem správním, přičemž tato skutečnost
projednání zásahové žaloby pojmově vylučuje. Usnesení Rady NPŠ není úkonem veřejné správy.
Krajský soud dále dospěl k závěru, že obrana ve správním soudnictví je možná pouze způsoby
vymezenými v §4 odst. 1 s. ř. s. Žádný z těchto prostředků není zaměřen do opatřování
podkladů pro zákonem předpokládaný výstup řízení. Požadoval-li žalobce po soudu uložit
žalovaným zrušit návrh vymezení zón ochrany přírody, pak ze samotné skutečnosti, že jde
o návrh a nikoli autoritativní vymezení zón, vymyká se takto formulovaný petit ustanovení §4
odst. 1 s. ř. s. K přezkoumání návrhu zonace proto soud nemá pravomoc, což představuje
nedostatek podmínky řízení. Z vymezení žalobních typů i z povahy žaloby na ochranu
před nezákonným zásahem je zřejmé, že žalobcem zvolenou obranu formulovanou v žalobě lze
využít výlučně proti úkonu učiněnému ve skončeném řízení. Do neskončeného řízení právě
pro přezkumnou povahu správního soudnictví soud se zřetelem k tomu, co je žalobou
požadováno, ani k zásahové žalobě nesmí ingerovat. Jestliže soud návrh zonace nezrušil, což
ostatně s ohledem na uvedené ani učinit nemohl, pak nelze žalovaným ukládat pořízení nového
návrhu zonace.
III.
[4] Proti usnesení krajského soudu podal kasační stížnost žalobce [dále též „stěžovatel a)],
společně J. M., Hnutí Život, z. s., a Komunita pro duchovní rozvoj, o.p.s. [dále též „stěžovatelé
b), c) a d)], a R. T. [dále též „stěžovatel e)], a to z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s. Vzhledem k jejich obsáhlosti a obsahové podobnosti přikročil Nejvyšší správní soud pouze
ke stručné a společné rekapitulaci hlavních kasačních námitek, stejně jako argumentů obsažených
v následujících vyjádřeních a souvisejících podáních. Vycházel při tom z toho, že strany znají
spor, a není tedy nezbytné v narativní části rozsudku uvádět veškerou kasační argumentaci. To
však neznamená, že by Nejvyšší správní soud nepřihlédl ke každé námitce.
[5] Stěžovatel a) nesouhlasil s odmítnutím žaloby, které ve své podstatě stojí toliko
na jednom argumentu krajského soudu, a to skutečnosti, že podle jeho názoru není Rada NPŠ
správním orgánem, což vylučuje podání správní žaloby vůči ní. Stěžovatel a) s takovým
posouzením nesouhlasí, neboť nebrojil proti samotné Radě NPŠ, kterou ani neoznačil
za žalovanou, ale proti dvěma správním orgánům, kterým je přičitatelný postup a činnost
při schvalování nové zonace NPŠ. Tím, že krajský soud odmítl žalobu, rezignoval na soudní
přezkum části procesu zonace NPŠ. Sama skutečnost, že Rada NPŠ je toliko iniciativním
a konzultačním orgánem, neznamená, že by neměla rovněž vliv na proces zonace a její závěry
by v určitém směru nepodléhaly dalšímu (soudnímu) přezkumu. Rozhodování Rady NPŠ je
esenciální součástí procesu zonace národního parku, která přispěla k tvrzenému nezákonnému
zásahu. Pokud Rada NPŠ neměla před svým rozhodnutím podklady, na základě kterých by mohli
její členové přijmout kvalifikované a přezkoumatelné rozhodnutí, pak je to zejména chyba obou
žalovaných. Proto žaloba směřovala proti nim. Krajský soud měl posoudit, zda byly splněny
podmínky pro hlasování Rady NPŠ (např. otázka předstihu zásad péče o NPŠ a zonace, existence
či neexistence analýz pro kvalifikované rozhodnutí, způsob vypořádání připomínek fyzických
a právnických osob k navrhované zonaci atd.). Pokud nikoli, tak usnesení Rady NPŠ nebylo
přijato (nelze mluvit ani o přijetí kladného či záporného stanoviska), a je nutné na takovou
skutečnost náležitě reagovat, a návrh zonace opětovně projednat. Nicméně tím, že krajský soud
žalobu v této části formalisticky odmítl, vyloučil tím značnou část procesu zonace NPŠ
ze soudního přezkumu, což je v rozporu s právem na soudní ochranu. Stěžovatel a) je toho
názoru, že při posouzení postavení Rady NPŠ v rámci procesu zonace národního parku a v rámci
projednání jeho žaloby je nutné opustit čistě formální hledisko náhledu na její činnost, a je nutné
celou problematiku vnímat širším pohledem a z hlediska materiálně-formálního pojetí, kdy je
nepochybné, že činnost Rady NPŠ má vliv na zonaci národního parku, jakož i další (následnou)
činnost žalovaných, a její činnost je možné přezkoumávat, kontrolovat a korigovat. V dané situaci
platí, že Rada NPŠ je nedílnou součástí procesu zonace, kdy schvaluje návrh zonace a úzce
spolupracuje se žalovanými, kteří bezpochyby správními orgány jsou. Žalovaný 1) zřizuje
ze zákona Radu NPŠ jako svůj orgán, z čehož lze dovodit, že jednání Rady NPŠ je přičitatelné
právě žalovanému 1). S ohledem na její zvláštní postavení není Rada NPŠ uvedena v žalobě jako
žalovaná, žalovanými jsou jiné správní orgány, nicméně tato skutečnost nebrání projednání
žaloby v té části, ve které došlo k jejímu odmítnutí.
[6] Stěžovatel a) dále nesouhlasil s tvrzením krajského soudu, že v dané věci není dána jeho
pravomoc přikázat žalovaným, jak ve věci dále postupovat. V této souvislosti poukázal
na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2014, č. j. 10 A 99/2014 - 99, v němž
se soud zabýval postupem žalovaného 2) při pořizování plánu péče NPŠ, a kdy soud ve svém
petitu, vedle konstatování nezákonného zásahu ze strany žalovaného 2), vcelku detailně přikázal,
jak má ve věci dále postupovat. Podle stěžovatele a) tak nic nebrání tomu, aby krajský soud zaujal
obdobný postoj, a žalobě vyhověl. Výklad krajského soudu, že návrh nové zonace nebyl doposud
přijat, a proto jej nelze zrušit a přikázat pořízení nové zonace, není přiléhavý. Stanovení zonace je
provedeno prostřednictvím vyhlášky ministerstva, kdy správní soudnictví není povoláno k rušení
podzákonných předpisů. Správní soud, v rámci žaloby proti nezákonnému zásahu, však může
přezkoumat kroky správních orgánů k ní vedoucích, a pokud zjistí závažné porušení zákona (což
se v tomto případě děje), poskytne žalobci předpokládanou ochranu jeho subjektivním právům.
Z takového rozhodnutí soudu by plynul jasný, srozumitelný a přezkoumatelný výstup, jak mají
žalovaní ve věci dále postupovat.
[7] V doplnění kasační stížnosti ze dne 6. 2. 2020 stěžovatel a) navrhl, aby Nejvyšší správní
soud postoupil věc Ústavnímu soudu ve smyslu §64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), a to k přezkoumání
ústavnosti §17, §18 odst. 5 a 6, §20 odst. 2 až 4 a §38a zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně
přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“).
Podle stěžovatele a) je proces zonace z materiálního hlediska správním rozhodováním a tomu
musí odpovídat i právní úprava stanovená v zákoně. Bude-li proces zonace klasickým správním
rozhodováním, budou správní orgány vystaveny odpovědnosti za jeho zákonnost a věcnou
správnost a kontrole správnosti tohoto postupu. V současné době je kontrola činnosti správních
orgánů v této věci prakticky vyloučena, což je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky,
neboť v této podobě je mnoho osob vyloučeno z přístupu k právu na soudní ochranu
podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Rozhodování žalovaných o zonaci má právní
a faktické dopady na celé území Národního parku Šumava a na občany, kteří zde žijí a pracují.
Zasahuje tak do práva občanů na příznivé životní prostředí, na pravdivé a úplné informace
o životním prostředí, na právo vlastnit majetek, na právo podnikat a svobodně se pohybovat.
Nemá však zákonné mantinely správního řízení, kde by mohly subjekty, jichž práva jsou dotčena
rozhodovací činností správních orgánů, uplatnit svá stanoviska, názory a návrhy, které by musely
správní orgány vypořádat ve všech souvislostech. Uvedené skutečnosti ukazují na nedostatečnost
předmětné právní úpravy, jejímž hlavním znakem je velká míra libovůle obou žalovaných
správních orgánů.
[8] V dalším doplnění kasační stížnosti ze dne 11. 3. 2020 stěžovatel a) upozornil
na skutečnost, že dne 24. 2. 2020 byla zveřejněna ve Sbírce zákonů vyhláška č. 42/2020 Sb.,
o vymezení zón ochrany přírody Národního parku Šumava, přičemž tato vyhláška nabyla
účinnosti 1. 3. 2020. Tato vyhláška byla vydána na základě ustanovení zákona o ochraně přírody
a krajiny, která jsou podle názoru stěžovatele a) v rozporu s ústavním pořádkem a která proto
navrhoval zrušit. Pokud by tedy Nejvyšší správní soud shledal důvod pro předložení věci
Ústavnímu soudu k posouzení ústavnosti daných ustanovení, není možné ponechat v platnosti
vyhlášku, která byla vydána na základě procesu, který upravují daná (protiústavní) ustanovení.
Podle názoru stěžovatele a) je možné vyhlášku o vymezení zón ochrany přírody NP Šumava
považovat v materiálním smyslu za opatření obecné povahy, neboť je vymezeno konkrétním
předmětem a zároveň obecností adresátů, a tak by k němu mělo být přistupováno.
[9] Stěžovatelé b), c) a d) ve své společné kasační stížnosti namítali chybný postup krajského
soudu, který na rozdíl od řízení vedeného pod sp. zn. 50 A 55/2019 je v nyní posuzované věci
nevyzval ke sdělení, zda hodlají uplatňovat práva osob zúčastněných na řízení. Stěžovatelé
tak nemohli uplatnit svá procesní práva a nebylo jim ani doručeno usnesení krajského soudu
o odmítnutí žaloby.
[10] Stěžovatelé b), c) a d) dále rozporovali vlastní odmítnutí správní žaloby, které je
postaveno na argumentu, že Rada NPŠ není správním orgánem, což vylučuje podání správní
žaloby vůči ní. To však nemá oporu v daném podání, jelikož žaloba směřovala proti žalovaným,
kteří bezesporu správními orgány jsou. Rada NPŠ je zřízena Správou NPŠ v souladu s §20
zákona o ochraně přírody a krajiny a jedná se tak o orgán Správy NPŠ, který má své svébytné
postavení právě u schvalování důležitých dokumentů ochrany přírody, jímž je i zonace. Obsah
těchto dokumentů je Správa NPŠ povinna dohodnout s Radou NPŠ. Rozhodování
se uskutečňuje formou hlasování o návrhu, který předkládá Správa NPŠ a měl by být výsledkem
určitého dohodovacího procesu – správní úvahy (zhodnocení odborných podkladů, stavu
přírody, inventarizace lesů, připomínek k zonaci apod.). O jednání Rady NPŠ se vyhotovuje zápis,
který obsahuje i schválené usnesení. Zápisy z Rady NPŠ jsou dostupné na stránkách Správy NPŠ.
Tyto zápisy však zcela postrádají zdůvodnění, proč byl dokument ochrany přírody schválen, jaká
úvaha k jeho schválení Radu NPŠ vedla a jaké podklady se hodnotily. Skutečnost, že žalobou
bylo napadeno rozhodnutí Rady NPŠ, je logickým postupem, neboť je to právě rozhodnutí Rady
NPŠ, které schvaluje konečnou podobu zonace. Tedy Rada NPŠ v otázkách schvalování
důležitých dokumentů ochrany přírody realizuje veřejnou správu a její rozhodnutí či postup
schvalování je určitým výkonem veřejné moci, které jí bylo zákonem svěřené. Ministerstvo
životního prostředí poté vtělí obsah dohody do podoby podzákonného právního předpisu.
[11] Nutnost soudního přezkumu aktu schválení zonace vyplývá i z konsekvencí celého
procesu zonace. Zejména ze skutečnosti, že zonace zasahuje do práv a právem chráněných zájmů
osob, které stojí vně Rady NPŠ, a s tím je spojená i otázka, jak tyto osoby mohou brojit
proti výsledkům schválené zonace. Přijetí (odsouhlasení zonace) se odehrává pouze v rámci
vybraných osob, které jsou členy Rady NPŠ, přitom důsledky zonace zasahují, či jsou způsobilé
zasáhnout kromě obcí a krajů i další osoby, které na území NPŠ žijí, pracují, mají zde své majetky
nebo se jedná o osoby, které jsou zainteresovány svým zájmem na příznivém životním prostředí
a mohou svými námitkami upozornit na chyby v navržené zonaci. Ne všechny námitky přitom
byly Správou NPŠ vypořádány kladně a stěžovatelé jako původci těchto námitek mají zájem
na jejich soudním přezkumu, neboť s jejich vypořádáním nesouhlasí.
[12] Součástí podané kasační stížnosti byl i podnět podle §64 odst. 3 zákona o Ústavním
soudu, kde stěžovatelé b), c) a d) navrhli, aby Nejvyšší správní soud předložil Ústavnímu soudu
návrh na zrušení vybraných ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny, konkrétně §17, §18
odst. 5, §20 odst. 2 až 4 a §38a zákona o ochraně přírody a krajiny. Podle stěžovatelů je právní
konstrukce pro přijímání důležitých aktů ochrany přírody uvedená v zákoně o ochraně přírody
a krajiny, tj. kombinace dohody Rady NPŠ se Správou NPŠ a následné její zveřejnění formou
podzákonného předpisu – vyhlášky ministerstva, konstrukcí, která znemožňuje (resp. minimálně
ztěžuje) přezkoumání těchto důležitých dokumentů ochrany přírody soudy. Uvedená právní
konstrukce znemožňuje vstup občanů do tohoto procesu. Stěžovatelé uvedli, že jsou si vědomi,
že se Ústavní soud v minulosti již zabýval novelou zákona o ochraně přírody a krajiny, ale jsou
přesvědčeni, že nyní je situace jiná, jelikož nyní jde o konkrétní proces a jeho provedení, kde
správní orgány (žalovaní) evidentně rozhodují, a ti, jichž se takové rozhodování týká, se nemohli
tohoto procesu rozhodování účastnit.
[13] V dalším doplnění kasační stížnosti ze dne 25. 8. 2020 stěžovatelé b), c) a d) uvedli,
že jejich kasační stížnost setrvale upozorňuje na nedostatky legislativního nastavení celého
procesu zonace, který přímo zasahuje do práv a právem chráněných zájmů soukromých subjektů.
Osoby, jejichž práva jsou tímto procesem zasažena nebo dotčena, nemají postavení účastníka
řízení. Dále doplnili podnět k postupu podle §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu
o argumentaci týkající se kritéria ochrany vzrostlého lesa. Závěrem navrhli, aby Nejvyšší správní
soud postoupil Ústavnímu soudu kromě ustanovení uvedených výše rovněž návrh na zrušení
§15 odst. 3 a §22a zákona o ochraně přírody a krajiny, která podle nich neumožňují ochranu
vzrostlého lesa a přispívají k jeho rozpadu, čímž je ohrožen les jako nenahraditelná složka
životního prostředí.
[14] Stěžovatel e) úvodem své kasační stížnosti namítl, že krajský soud pochybil, když jej
v rámci řízení vedeného pod sp. zn. 50 A 49/2019 nevyzval v souladu s §34 odst. 2 s. ř. s.
k uplatnění práv osoby zúčastněné na řízení, ačkoli stěžovatel e) byl jako taková osoba v žalobě
řádně žalobcem označen. Krajský soud dále pochybil, když stěžovateli e) nedoručil usnesení
o odmítnutí žaloby.
[15] Stěžovatel e) v doplnění kasační stížnosti dále uvedl, že je vlastníkem dvou pozemků,
u nichž bylo navrženo zařazení do zóny soustředěné péče ve smyslu §18 odst. 1 písm. c) zákona
o ochraně přírody a krajiny. Tímto postupem se pro něj pozemky staly nevyužitelnými, navzdory
jejich evidenci v katastru nemovitostí jako druh pozemku „zastavěná plocha a nádvoří“. Na návrh
zonace stěžovatel e) reagoval a uvedl, že dotčené pozemky svým charakterem odpovídají tzv.
zóně kulturní krajiny podle §18 odst. 1 písm. d) zákona o ochraně přírody a krajiny, vznesl řadu
výtek k procesu zonace a trval na zařazení pozemků do posledně jmenované zóny. Ačkoliv
zástupci Správy NPŠ uvedli, že námitky stěžovatele e) byly vypořádány, tento měl k tvrzenému
vypořádání výhrady. Stěžovatel e) předložil proto Správě NPŠ vyjádření, na něž Správa NPŠ
reagovala sdělením ze dne 29. 4. 2019. V tomto sdělení Správa NPŠ vysvětlila zařazení dotčených
pozemků v zonaci. Vypořádání námitek ani sdělení však nemá formu správního rozhodnutí
a nemůže být proto soudem přezkoumáno. Stejně tak výsledná nová zonace je s ohledem
na formu vyhlášky z pozice stěžovatele e) nepřezkoumatelná, přestože proces zonace výše
nastíněným způsobem přímo zasahuje do jeho vlastnického práva k daným pozemkům. Jelikož
právní řád v tomto případě neposkytuje veřejným subjektivním právům jinou ochranu,
představuje takový nástroj ochrany právě zásahová žaloba. Díky subsidiární povaze umožňuje
ochranu před nezákonným jednáním veřejné správy, a to zásadně bez ohledu na formu takového
jednání.
[16] Na základě výše uvedeného proto stěžovatelé navrhli, aby Nejvyšší správní soud
napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[17] Žalovaný 1) ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele a) uvedl, že se plně ztotožňuje
s podrobným výkladem krajského soudu, podle nějž se celá žaloba míjí s §2 a 4 s. ř. s., jimiž
se stanovuje pravomoc soudů ve správním soudnictví. Rada NPŠ jako „iniciativní a konzultační
orgán pro záležitosti příslušného národního parku“ (viz §20 zákona o ochraně přírody a krajiny)
pojmově není správním orgánem ve smyslu s. ř. s. K této právní otázce žalovaný 1) odkázal
na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2015,
č. j. Nad 288/2014 – 58, publ. pod č. 3257/2015 Sb. NSS, které podrobně osvětluje pojem
správního orgánu pro účely určení pravomoci (a příslušnosti) soudů ve správním soudnictví
a zdůrazňuje, že musí jít o „svazek kompetencí k výkonu veřejné moci“ v oblasti veřejné správy.
Žalovaný 1) dále nesouhlasil s tvrzením, že jednání Rady NPŠ je přičitatelné mu jakožto Správě
NPŠ. Žalovaný 1) vystupuje ve více rolích, Rada NPŠ však není jeho orgánem. Žalovaný 1)
se při navrhování zonace striktně řídil nejen zákonem o ochraně přírody a krajiny, ale rovněž
Metodickým pokynem k vymezování, navrhování a schvalování zonace na území národních
parků ČR zveřejněným ve Věstníku MŽP, ročník XXVIII, červen 2018, částka 4,
č. j. MZP/2018/130/403. Požadavky stěžovatele a), aby správní soudy posuzovaly, „zda byly
splněny podmínky pro hlasování Rady NPŠ“ (včetně např. toho, zda existovaly či neexistovaly
analýzy pro kvalifikované rozhodnutí), jdou zjevně mimo právem upravený postup
při projednávání a schvalování návrhu zonace. Závěrem žalovaný 1) uvedl, že podle jeho názoru
není splněna ani jedna z podmínek, jimiž zákon podmiňuje poskytnutí ochrany cestou zásahové
žaloby. Podnět k předložení věci Ústavnímu soudu je podle žalovaného 1) pak zcela nedůvodný,
a to zejména vzhledem k existenci jednoznačného a přesvědčivě odůvodněného nálezu
Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 18/17, kde byla předmětem přezkumu novela
zákona o ochraně přírody a krajiny provedená zákonem č. 123/2017 Sb. a v tomto přezkumu
obstála. Ústavní soud shledal právní úpravu zonace, jakož i celou napadenou zákonnou úpravu
národních parků za potřebnou a přiměřenou, vhodně vyvažující střet ústavně zaručených práv.
[18] Žalovaný 2) ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele a) uvedl, že odkazuje
na jednoznačné odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu, s kterým se plně ztotožňuje.
Žalovaný 2) souhlasí se závěrem napadeného usnesení, že Rada NPŠ je toliko orgánem iniciačním
a konzultačním, nikoli „správním orgánem“ ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., což
projednání zásahové žaloby podle §82 a násl. s. ř. s. vylučuje. Rada NPŠ není správním orgánem,
není orgánem ochrany přírody, jedná se o autonomní kolektivní odborný poradní orgán, který je
ve svém rozhodování nezávislý na žalovaných (je tvořena nejen zástupci z řad samosprávy
a Horské služby, ale stejnou měrou i z odborníků z vědeckých a odborných pracovišť, jakož
i dalších významných osob z oblasti soukromého i neziskového sektoru). Jednání Rady NPŠ není
jednáním žalovaných správních orgánů, není tak možné se prostřednictvím správní žaloby
směřujícím proti žalovaným domáhat vyslovení jeho nezákonnosti a následně jeho zrušení
správním soudem. Pokud stěžovatel a) brojí proti přípravné fázi sestávající ze sběru podkladů,
která předchází vydání prováděcí vyhlášky, nemůže se jednat o zásah do veřejných subjektivních
práv stěžovatele a) ve smyslu §2 s. ř. s. Žalovaný 2) dále poukázal na nález Ústavního soudu
ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 18/17, kterým byl zamítnut návrh na zrušení §17, §18, §18a
a §20 zákona o ochraně přírody a krajiny, ve znění zákona č. 123/2017 Sb., které nově upravují
zonaci národních parků a závazná pravidla pro projednání radou národního parku. Žalovaný 2) je
dále přesvědčen o tom, že stěžovatel a) ve svém návrhu na předložení věci Ústavnímu soudu
nepředkládá žádné nové skutečnosti, které by nebyly zohledněny v předmětném nálezu
Ústavního soudu. Vyhovění jeho návrhu a předložení podnětu ze strany Nejvyššího správního
soudu Ústavnímu soudu k opětovnému posouzení ústavnosti příslušných ustanovení zákona
o ochraně přírody a krajiny tak postrádá smysl. Závěrem žalovaný 2) podotknul, že prováděcí
vyhláška č. 42/2020 Sb., o vymezení zón ochrany přírody Národního parku Šumava, nabyla
platnosti 24. 2. 2020 a účinnosti od 1. 3. 2020. Přezkum zákonnosti a ústavnosti platné a účinné
prováděcí vyhlášky vydané podle §18 odst. 5 zákona o ochraně přírody a krajiny již nepřísluší
správním soudům v rámci předmětné správní žaloby, ale pouze Ústavnímu soudu při abstraktní
kontrole ústavnosti.
[19] Žalovaný 2) ve vyjádření ke společné kasační stížnosti stěžovatelů b), c) a d) uvedl,
že k věcným námitkám odkazuje na své vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele a) ze dne
12. 2. 2020. Žalovaný 2) je přesvědčen, že všechny kasační námitky lze vypořádat odkazem
na odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu, s jehož závěry se žalovaný 2) plně
ztotožňuje a které se vyčerpávajícím způsobem zabývá zásadní právní otázkou, proč správní soud
nebyl příslušný věcně projednat správní žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního
orgánu směřující proti usnesení Rady NPŠ ze dne 7. 6. 2019, kterým byl schválen návrh zón
národního parku v souladu s §20 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny. K postavení
stěžovatelů b), c), d) a e) jako osob zúčastněných na řízení žalovaný 2) uvedl, že s ohledem na to,
že tyto osoby nebyly členy Rady NPŠ a rovněž nejsou územními samosprávnými celky ani jejich
představiteli, nepovažuje je za osoby, které by mohly z titulu přímého dotčení svých veřejných
subjektivních práv být zúčastněné na řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem,
tak jak byl vymezen správní žalobou. Zúčastněné osoby mohou být podle §34 odst. 1 s. ř. s.
pouze osoby, které by mohly být přímo dotčeny tím, že by krajský soud rozhodl podle návrhu
výroku rozhodnutí soudu, jak byl uveden v žalobě ze dne 6. 8. 2019. Nutno také zohlednit
skutečnost, že správní žaloba byla odmítnuta pro nedostatek pravomoci správního soudu
přezkoumávat zákonnost usnesení Rady NPŠ ze dne 7. 6. 2019, nikoli věcně projednána
a zamítnuta.
[20] Stěžovatel a) ve vyjádření ke kasačním stížnostem stěžovatelů b), c), d) a e) uvedl,
že se s nimi ztotožňuje. Předmětný postup žalovaných ve věci stanovení nové zonace NPŠ
považuje za nesprávný a je toho názoru, že natolik významné zásahy do práv a povinností
fyzických a právnických osob by měly podléhat soudnímu přezkumu namísto toho, aby byla
krajským soudem žaloba odmítnuta. Soudní přezkum byl postupem krajského soudu
stěžovateli a) prozatím odepřen, neboť podle názoru soudu není v dané věci dána pravomoc
správních soudů k přezkumu činnosti obou správních orgánů. S tím však stěžovatel a) nesouhlasí,
a proto proti tomuto postupu brojil kasační stížností. Stěžovatel a) je přesvědčen, že právní
úprava omezuje práva dotčených osob, neboť jim omezuje možnost uplatnit jejich připomínky
a podněty v rámci procesu zonace národního parku, a omezuje možnosti soudního přezkumu
přijatého řešení, což je v rozporu s Listinou základních práv a svobod a právem na spravedlivý
proces. Obdobně je omezen i vliv dotčených územně samosprávných celků, které sice mají svého
zástupce v Radě NPŠ, nicméně sám tento orgán nemá zásadní možnost ovlivnit navrhovanou
podobu zonace. Z tohoto důvodu také stěžovatel a) podal žalobu proti nezákonnému zásahu,
neboť jiný žalobní typ není možné použít.
[21] Stěžovatelé b), c) a d) ke kasační stížnosti stěžovatele a) uvedli, že se s jejím obsahem
ztotožňují, zejména s argumentací, kde je uvedeno, proč by mělo být rozhodnutí Rady NPŠ
přezkoumáno jako nezákonný zásah a to i s přesahem na podnět Nejvyššímu správnímu soudu
k postupu podle §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ke kasační stížnosti stěžovatele e)
pak uvedli, že na jeho případu je zřejmé, jak nesprávně provedená zonace přímo zasahuje do práv
a právem chráněných zájmů soukromých subjektů. Zonací v NPŠ jsou porušována vlastnická
práva a skutečnost, že stěžovatel e) jako jediný vlastník nemovitostí brání svá práva soudně,
neznamená, že se jedná pouze o pochybení ve vztahu k jedné soukromé osobě. Podaná žaloba
na ochranu proti nezákonnému zásahu ve svém obsahu přímo namítá nesprávné zařazování
oblastí do zóny soustředěné péče ve vztahu k zóně kulturní krajiny.
[22] Stěžovatel e) k dokreslení nezákonnosti zonace a nezákonných postupů Správy NPŠ
zaslal Nejvyššímu správnímu soudu své připomínky k návrhu zásad péče o NPŠ ze dne
22. 11. 2020. K tomu dodal, že stávající návrh zásad péče trpí řadou vad, které blíže popsal
ve svých připomínkách, a považuje za nezbytné je zohlednit. Zásady péče mimo jiné částečně,
nikoli však dostatečně konkrétně, rozvádí podobu péče v jednotlivých zónách, včetně zóny
soustředěné péče, do které byly zařazeny i pozemky stěžovatele e). To je podle jeho názoru
nepřípustné.
V.
[23] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval kasační stížností stěžovatele d), tj. Komunity
pro duchovní rozvoj, o.p.s.
[24] Jelikož uvedený stěžovatel spolu s kasační stížností nezaplatil soudní poplatek, vyzval
jej Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 22. 6. 2020, č. j. 7 As 454/2019 – 124,
k jeho zaplacení ve lhůtě patnácti dnů; současně ho poučil o zákonem předvídaných následcích
nezaplacení soudního poplatku. Uvedené usnesení bylo zástupkyni stěžovatele d) doručeno dne
25. 6. 2020, patnáctidenní lhůta pro vyhovění výzvě k zaplacení soudního poplatku marně
uplynula v pátek dne 10. 7. 2020.
[25] Podle §9 odst. 1 věty druhé zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů, soud po marném uplynutí lhůty určené k zaplacení soudního poplatku řízení
zastaví. Stěžovatel d) soudní poplatek nezaplatil. Nejvyšší správní soud proto řízení o jeho
kasační stížnosti podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve spojení s §47 písm. c) s. ř. s.
zastavil.
[26] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno.
[27] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnosti v mezích jejich rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[28] Kasační stížnosti nejsou důvodné.
[29] Stěžovatelé navrhli, aby Nejvyšší správní soud předložil Ústavnímu soudu návrh
na zrušení vybraných ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny, která obsahují formu
vyhlášky jako způsobu regulace oblasti, v níž fakticky probíhá rozhodovací proces správních
orgánů podobný správnímu řízení. Připustili, že novelou zákona o ochraně přírody a krajiny
provedenou zákonem č. 123/2017 Sb. se Ústavní soud již zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/17,
avšak z odlišných hledisek. Podnět stěžovatelů v nyní řešené věci je však veden především snahou
o umožnění účasti dotčených osob v procesu tvorby zonace. Zákon o ochraně přírody a krajiny
stanoví obecný rámec, který je následně, v závislosti na úvaze zákonodárce, prováděn vyhláškami
ministerstva, opatřeními obecné povahy či správními rozhodnutími. Volba mezi formou
vyhlášky, jako je tomu i v případě zonace, nebo opatřením obecné povahy je ovšem plně
v kompetenci zákonodárce. Soudům nepřísluší rozhodovat o tom, která z forem činnosti
správních orgánů je vhodná či nejlepší možná z hlediska účasti veřejnosti nebo jakýchkoliv
jiných kritérií.
[30] Nejvyšší správní soud v obecné rovině se stěžovateli souhlasí v tom, že realizace zonace
prostřednictvím vyhlášky ministerstva neumožňuje tak vysoký standard účasti veřejnosti
jako v případě, že by se tak dělo například formou opatření obecné povahy. Se stěžovateli se lze
ztotožnit i v tom, že zonace svou povahou odpovídá spíše opatření obecné povahy než právnímu
předpisu, neboť vymezuje konkrétní území, pro něž zákon o ochraně přírody a krajiny stanovuje
určitý právní režim, a současně dopadá na obecně vymezený okruh adresátů. Stanoví-li
však zákon určitou formu aktu, kterou orgány veřejné moci při jeho vydání dodrží, nemůže
správní soud takto zřetelně určenou formu zvrátit (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
6. 8. 2010, č. j. 2 Ao 3/2010 – 55, publ. pod č. 2141/2010 Sb. NSS, nebo ze dne 21. 1. 2011,
č. j. 8 Ao 7/2010 – 65, publ. pod č. 2321/2011 Sb. NSS). Pokud tedy zákon pro stanovení zonace
výslovně ukládá formu podzákonného právního předpisu, správní soudy si nemohou přivlastnit
pravomoc k přezkumu tohoto aktu (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 2. 2021, č. j. 6 As 114/2020 – 63). Potřeba zohlednit materiální znaky aktu správního
orgánu vyvstává především tehdy, nestanoví-li zákon jeho formu. V takovém případě je třeba
na daný akt nahlížet pohledem materiálního pojetí a posoudit, jaké formě odpovídá (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2009, č. j. 2 Ao 3/2008 – 100). Jak ovšem vyplývá z výše
uvedeného, taková situace v nyní souzené věci nenastala.
[31] Stěžovatelé odkázali na původní úmysl zákonodárce zvolit pro zonaci formu opatření
obecné povahy nebo na podobnost procesu přípravy vyhlášky ministerstva se správním řízením.
Původně zamýšlená forma opatření obecné povahy však není z hlediska účinné právní úpravy,
která stanoví pro tuto činnost formu vyhlášky, relevantní, pokud se neprojeví v platném právu.
Skutečnost, že se na tvorbě vyhlášky podílí Správa NPŠ spolu s Radou NPŠ, z tohoto procesu
nečiní správní řízení. Stejně tak fakt, že ustanovení §18 ani §18a zákona o ochraně přírody
a krajiny nejsou natolik určitá, aby zonaci bylo možné provést jejich přímou aplikací, na věci
nic nemění. Úkolem a smyslem existence prováděcích právních předpisů je na základě zákonného
zmocnění konkretizovat právní úpravu stanovenou v základních rysech zákonem, a to secundum
et intra legem (nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 45/2000, nebo ze dne
16. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 5/01). Tento účel přitom vyhláška ministerstva naplňuje.
[32] Stěžovateli odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 3/15,
se týkal stanovení podmínek, za nichž mohou být zdravotnické prostředky poskytovány
za úhradu z veřejného zdravotního pojištění. Ústavní soud přikročil ke zrušení vybraných
ustanovení zákona, neboť o obsahu základních práv osob fakticky rozhodovaly (v rozporu
s výhradou zákona podle čl. 4 odst. 2 Listiny) zdravotní pojišťovny. Konstatoval, že nejde
o porušení výhrady zákona, konkretizuje-li podzákonný právní předpis problematiku upravenou
v základních rysech samotným zákonem. Opačný závěr by vedl k popření smyslu sekundární
normotvorby (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/01). Stanovení mezí základních práv
ovšem nelze přenechat podzákonnému právnímu předpisu či praxi státních orgánů a dalších
subjektů. O takovou situaci se v nyní posuzované věci nejedná. Samotným vymezením zón
ochrany přírody nejsou bezprostředně stanovovány povinnosti nad rámec zákona. Povinnosti
vztahující se k územím zařazených do jednotlivých zón národního parku v podobě povinností
strpět omezení a zákazy, které se k těmto územím vážou, jsou totiž v souladu s čl. 4 odst. 1
Listiny stanoveny přímo zákonem, konkrétně §18 zákona o ochraně přírody a krajiny.
Přestože se ve vztahu ke konkrétnímu území stanovené povinnosti projeví až provedením
příslušné zonace, tyto povinnosti jsou primárně povinnostmi zákonnými, nikoli povinnosti
plynoucími ze zonace samotné (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2015,
č. j. 7 As 53/2015 – 55, publ. pod č. 3296/2015 Sb. NSS, ve vztahu k zonaci chráněných
krajinných oblastí).
[33] Nejvyšší správní soud proto neshledal důvody, které by jej vedly k postupu podle čl. 95
odst. 2 Ústavy, tedy k předložení věci Ústavnímu soudu.
[34] Nejvyšší správní soud připomíná, že kasační stížnosti směřují proti usnesení, jímž krajský
soud odmítl žalobu z důvodu chybějící podmínky řízení v podobě absence pravomoci správního
soudu, resp. směřování žaloby mimo předmět a účel správního soudnictví. V takovém případě
se kasační stížností nelze domáhat přezkoumání merita žaloby, v nyní řešené věci zodpovězení
otázky, zda proces zonace představuje nezákonný zásah. Stěžovatel může v takovém případě
úspěšně zpochybnit pouze správnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby, a meritorního posouzení
se domoci až v dalším řízení před krajským soudem (Kühn, Z., Kocourek, T. Soudní řád správní.
Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 940, dále viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98, publ. pod č. 625/2005 Sb. NSS). V nyní řešené věci
proto Nejvyšší správní soud může posoudit toliko otázku, zda krajský soud správně odmítl
žalobu z důvodu chybějící podmínky řízení. Ze stejného důvodu se zdejší soud nezabýval
meritem věci a související hmotněprávní argumentací.
[35] Podle §82 s. ř. s. se může soudní ochrany domáhat každý, „kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen
na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který
není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo“,
a to i deklaratorní žalobou, tedy žalobou na určení, že zásah byl nezákonný.
[36] Stěžovatel a) označil svou žalobu jako zásahovou a vymezil pět petitů, kdy petit označený
bodem II. byl vyloučen k samostatnému projednání pod sp. zn. 50 A 55/2019. Petitem I.
stěžovatel a) požadoval, aby soud určil, že vymezení zón ochrany přírody v NPŠ usnesením Rady
NPŠ ze dne 7. 6. 2019 bylo nezákonným zásahem do jeho práv. Petitem III. navrhoval
žalovaným uložit, aby návrh vymezení zón ochrany přírody v NPŠ zrušili a o této skutečnosti
informovali dotčené obce a kraje, a to do třiceti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Petitem IV. požadoval uložit žalovanému 1), aby provedl důkladnou, transparentní
a přezkoumatelnou analýzu současného stavu ekosystémů a důkladnou analýzu dosavadního
způsobu péče. Po provedení a vyhodnocení těchto analýz, aby předložil, projednal a schválil nové
zásady péče, a to nejdéle do jednoho roku ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku. Petitem
V. požadoval žalovaným uložit, aby připravili, projednali a schválili nový návrh vymezení zón
ochrany přírody v NP Šumava zákonem předpokládaným způsobem, a to do šesti měsíců
ode dne splnění povinnosti stanovené ve výroku IV. tohoto rozsudku.
[37] Podle §20 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny k projednání a posouzení všech důležitých
dokumentů ochrany a řízení národního parku a jeho ochranného pásma, zejména členění území národního parku
do zón ochrany přírody a zásad péče o národní park, zřizuje orgán ochrany přírody radu národního parku (dále
jen ‚rada‘) jako iniciativní a konzultační orgán pro záležitosti příslušného národního parku. Podle odst. 2 členy
rady jsou delegovaní zástupci všech obcí a krajů, na jejichž území se národní park a jeho ochranné pásmo
rozkládá, a v horských oblastech zástupci Horské služby. Další členy rady z významných právnických a fyzických
osob, zejména z oblasti ochrany přírody, lesnictví, zemědělství, vodního hospodářství, obchodu a cestovního ruchu,
odborníků z vědeckých a odborných pracovišť, popřípadě z jiných orgánů státní správy, jmenuje a odvolává orgán
ochrany přírody. Podle odst. 3 návrh zón národního parku, návrh klidových území národního parku, cesty
a trasy navržené k vyhrazení v klidových územích národního parku a místa navržená k vyhrazení je orgán
ochrany přírody národního parku povinen dohodnout s radou. Návrh zásad péče o národní park dohodne orgán
ochrany přírody s radou postupem podle §38a. Podle odst. 4 nedojde-li k dohodě podle odstavce 3, předloží
rada prostřednictvím orgánu ochrany přírody neprodleně rozpor se svým stanoviskem Ministerstvu životního
prostředí, které na základě shromážděných podkladů může návrh upravit. O změně návrhu informuje radu.
[38] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu, že Rada NPŠ není
správním orgánem ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Tuto skutečnost ostatně nerozporují
ani stěžovatelé. Rada NPŠ je toliko iniciativním a konzultačním orgánem, který nemá vlastní
rozhodovací pravomoc, ale je určený k projednání a posouzení všech důležitých dokumentů
ochrany a řízení národního parku, které jsou následně postupovány orgánům ochrany přírody
k dalšímu projednávání či schvalování. Jedná se přitom o autonomní kolektivní odborný poradní
orgán, který je ve svém rozhodování nezávislý na žalovaných. Přičitatelnost jednání Rady NPŠ
žalovanému 1) nelze dovozovat ani na základě §20 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny,
podle kterého radu národního parku zřizuje orgán ochrany přírody. Správa NPŠ sice zřizuje Radu
NPŠ, jde však o samostatný orgán složený ze zástupců z řad samosprávy a Horské služby,
odborníků z vědeckých a odborných pracovišť, jakož i z dalších významných fyzických
a právnických osob zejména z oblasti ochrany přírody, lesnictví, zemědělství, vodního
hospodářství, obchodu a cestovního ruchu, který není Správě NPŠ nijak podřízen. Správa NPŠ
neovlivňuje hlasování Rady NPŠ a není možné jí výsledky hlasování Rady NPŠ přičítat tak, jak to
činí stěžovatelé. Zákon o ochraně přírody a krajiny pouze stanovuje, jaké dokumenty je nutné
s Radou NPŠ projednat či dohodnout, ta se však řídí svým vlastním jednacím a organizačním
řádem a není Správě NPŠ nijak podřízena. O tom svědčí i skutečnost, že podle §20 odst. 4
zákona o ochraně přírody a krajiny v případech, že nedojde k dohodě mezi správou národního
parku a radou národního parku, je daný rozpor předložen Ministerstvu životního prostředí.
[39] Krajský soud proto zcela správně uzavřel, že žalobu na ochranu proti nezákonnému
zásahu spočívajícímu ve vymezení zón ochrany přírody v NPŠ usnesením Rady NPŠ ze dne
7. 6. 2019 nelze projednat, neboť Rada NPŠ není správním orgánem a její jednání nelze přičítat
žalovaným jakožto správním orgánům.
[40] Pokud se jedná o další postup žalovaných (petit III. až V. podané žaloby), k tomu krajský
soud správně uvedl, že není vybaven kompetencí přikazovat správnímu orgánu další postup.
Taková situace nastává pouze tehdy, pokud soud shledá, že byl žalobce zkrácen na svých právech
nezákonným zásahem ve smyslu §82 s. ř. s., což se v nyní projednávané věci nestalo. Uvedený
závěr vyplývá z §85 odst. 2 věty první s. ř. s., podle něhož platí, že soud rozsudkem určí, že provedený
zásah byl nezákonný, a trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho opakování, zakáže
správnímu orgánu, aby v porušování žalobcova práva pokračoval, a přikáže, aby, je-li to možné, obnovil stav
před zásahem.
[41] Opačný závěr není možné dovodit ani ze stěžovatelem a) odkazovaného rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2014, č. j. 10 A 99/2014 - 99. Nelze souhlasit
se stěžovatelem a), že městský soud Ministerstvu životního prostředí „detailně přikázal, jak má
ve věci dále postupovat“. Ve skutečnosti městský soud tímto rozsudkem pouze zrušil plán péče
o NPŠ schválený příslušným protokolem Ministerstva životního prostředí, resp. přikázal tomuto
správnímu orgánu tento protokol zrušit. To, že bylo žalovanému (Ministerstvu životního
prostředí) městským soudem zároveň uloženo pokračovat v projednávání návrhu plánu péče
schváleného Radou NPŠ, bylo pouze upozorněním na nedokončený proces schvalování,
ve kterém bylo nutné pokračovat. Městský soud přitom zdůraznil, že: „výrok IV. rozsudku (údajně
stanovující detailně další postup – pozn. NSS) žalovaného nijak nezavazuje k tomu, jaký má být výsledek
projednání dohodnutého návrhu plánu péče. Pokud bude žalovaný i nadále přesvědčen, že v podobě, jak byl návrh
plánu péče dohodnut a následně dotvořen jeho rozhodnutími o rozporech, nemůže být schválen, a že je zapotřebí
v plánu péče provést změny, které by svým rozsahem přesahovaly přípustný rámec, jak bylo vymezeno shora,
pak mu ani tento rozsudek nebrání v tom, aby dohodnutý návrh plánu péče zamítl a zahájil celý proces
schvalování plánu péče znovu, počínaje jeho první fází“. Z výše uvedeného jasně vyplývá, že na základě
uvedeného rozsudku byl žalovaný povinen zrušit protokol o schválení plánu péče z důvodu
procesní chyby, veškerý další postup přípravy a projednávání návrhu plánu péče byl již zcela
v kompetenci Správy NPŠ (pod metodickým dohledem žalovaného) při respektování tehdy
platné právní úpravy §20 zákona o ochraně přírody a krajiny. Tehdejší postup Městského soudu
v Praze, který vyústil ve zrušení protokolu o schválení plánu péče NPŠ schváleného s procesní
chybou, je zcela nesrovnatelný se současným požadavkem stěžovatele a), tedy detailně přikázat
žalovaným správním orgánům další postup, přestože došlo k dosažení dohody s Radou NPŠ
a předložení dohodnutého návrhu zonace do legislativního procesu, a to zcela v souladu s §20
zákona o ochraně přírody a krajiny.
[42] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelů b), c) a e), že krajský
soud pochybil, když je nevyrozuměl o probíhajícím řízení a nevyzval je, aby sdělili, zda budou
v řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení (§34 odst. 2 s. ř. s.). Je skutečností,
že v podané žalobě stěžovatel a) označil osoby, které přicházely v úvahu jako osoby zúčastněné
na řízení (mezi nimi i uvedené stěžovatele). Jak však vyplývá z judikatury zdejšího soudu,
v případě, že jsou dány důvody pro skončení řízení bez meritorního posouzení věci, není soud
povinen vyrozumívat osoby zúčastněné na řízení o probíhajícím řízení, neboť procesní
rozhodnutí soudu, jímž se řízení končí, se nemůže dotknout jejich hmotných práv (viz např.
rozsudky ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1 As 55/2010 - 59, nebo ze dne 12. 5. 2009,
č. j. 8 Afs 29/2009 - 34). Jinak řečeno, vyrozumění potenciálních osob zúčastněných na řízení
provádí soud teprve v okamžiku, kdy shledal, že jsou splněny podmínky řízení a návrh
na zahájení řízení je věcně projednatelný.
[43] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnosti
jako nedůvodné (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[44] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasačních stížnostech podle §60 odst. 1 věty
první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelé a), b), c) a e) nebyli v řízení o kasačních
stížnostech úspěšní, proto nemají právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaným, jimž by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, protože jim v řízení o kasačních stížnostech nevznikly žádné náklady nad rámec běžné
úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. května 2022
Mgr. David Hipšr
předseda senátu