Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24.02.1998, sp. zn. I. ÚS 54/97 [ nález / KLOKOČKA / výz-4 ], paralelní citace: N 26/10 SbNU 169 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:1.US.54.97

sp. zn. I. ÚS 54/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti J. F. proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 11. 1996, sp. zn. 15 Co 572/96, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 12. 1995, sp. zn. 15 C 393/92, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: I. Navrhovatelka J. F. podala dne 11. 2. 1997 k Ústavnímu soudu ústavní stížnost proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni, jímž tento soud potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město. Tímto rozsudkem byl zamítnut návrh na uložení povinnosti žalované Správě budov města Plzně uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání jedné ideální poloviny domu č. p. 353 v T. ulici s pozemkem č. 10 059 a o vydání domu č. p. 348 s pozemky číslo 10 050, 10 051 a 10 052 zapsané v katastrálním území P. Navrhovatelka podala svoji ústavní stížnost na základě ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. V odůvodnění stěžovatelka uvedla, že její žaloba byla zamítnuta z důvodu promlčení nároku. Podle §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nevyhoví-li povinná osoba výzvě na vydání věci, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona. Soudy dovodily, že lhůta uvedená v ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., je lhůtou promlčecí s tím, že žaloba byla v dané věci podána na poštu dne 31. 3. 1992 a soudu doručena dne 2. 4. 1992, přičemž posledním dnem této lhůty byl 1. 4. 1992. Podle názoru navrhovatelky byla napadenými rozsudky porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a dále pak i čl. 3 odst. 1 Listiny, podle něhož se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu. Toto stanovisko navrhovatelka odvodila z povahy a účelu zákona č. 87/1991 Sb., který je zákonem speciálním, upravujícím nápravu křivd nastalých za totalitního komunistického režimu a napravujícím porušování některých základních práv, především práva vlastnit majetek. Dle navrhovatelky zákon upravuje vydání odňatého majetku, nevychází však z jakéhosi zpětného převodu, neboť tím by legalizoval všechny akty totalitního režimu, kterými bylo porušováno základní právo vlastnit majetek, ale naopak deklaruje protiprávnost těchto aktů a ukládá povinnost protiprávně odňatý majetek vydat. Jako předpoklad obnovení původního právního stavu zákon předpokládá projev vůle oprávněné osoby směřující k obnovení původního právního stavu a upravuje ho jako výzvu k vydání věci, doručenou povinné osobě ve stanovené lhůtě. Navrhovatelka poukazuje na to, že doručení výzvy k uzavření dohody za splnění zákonem stanovených podmínek vede k obnovení původního právního stavu. Dle názoru stěžovatelky dohoda o vydání věci toto obnovení nezakládá, nýbrž deklaruje. S ohledem na uvedený charakter zákona je pak nutno posuzovat i povahu, smysl a účel lhůt stanovených tímto zákonem, tedy i lhůtu obsaženou v ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Výklad této lhůty oběma soudy zakládá pro restituenty promlčení vlastnického práva. Takovýto výklad je podle navrhovatelky hrubým porušením ústavně zaručeného základního práva vlastnit majetek za rovných podmínek pro všechny. Platí-li v demokratickém a právním státě, že vlastnické právo je nepromlčitelné, pak je posuzování předmětné lhůty protiprávní a protiústavní. Navrhovatelka odmítá výklad soudů, že lhůta uvedená v §5 odst. 4 citovaného zákona je lhůtou hmotněprávní a své tvrzení opírá o nález Ústavního soudu ČSFR I. ÚS 597/92, publikovaný pod č. 16 Sbírky usnesení a nálezů, ročník 1992, v němž se uvádí, že uvedenou lhůtu je nutno považovat za lhůtu procesněprávní. Vzhledem k tomu, že soudy se meritorně její žalobou vůbec nezabývaly, namítá dále i porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město z 11. 12. 1995 Ústavní soud zjistil, že návrhem ze dne 2. 4. 1992 se právní předchůdkyně navrhovatelky H. F., která zemřela dne 13. 4. 1992, domáhala uložení povinnosti Správě budov města Plzně uzavřít s ní dohodu o vydání jedné ideální poloviny domu č. p. 353 v T. ulici s pozemkem 10 059 a o vydání domu č. p. 348 s pozemky č. 10 050, 10 051 a 10 052 v katastrálním území P. Soud se však věcně podaným návrhem nezabýval, neboť dospěl k závěru, že právní předchůdkyně navrhovatelky podala u soudu návrh dne 2. 4. 1992, což bylo jeden den po uplynutí zákonem stanovené lhůty, která podle ustanovení §5 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb. skončila dnem 1. 4. 1992. Vzhledem k tomu, že tuto lhůtu považoval za lhůtu promlčecí a odpůrce vznesl námitku promlčení, soud návrh zamítl z důvodu promlčení nároku. Z rozsudku Krajského soudu v Plzni Ústavní soud zjistil, že krajský soud se s názorem soudu I. stupně ztotožnil. V odůvodnění uvedl, že charakter lhůty uvedené v ustanovení §5 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb. je třeba posuzovat z hlediska obecných předpisů občanského práva. Zákon č. 87/1991 Sb. je předpisem hmotněprávním, proto je třeba se řídit pravidly občanského práva hmotného. Lhůta podle §5 odst. 4 citovaného zákona je lhůtou promlčecí, neboť s jejím nedodržením není spojován zánik nároku, oproti lhůtě podle ust. §5 odst. 2 téhož zákona. Délka lhůty pro uplatnění nároku je však v zákonu upravena odchylně od obecné úpravy, a to na jeden rok. Běh lhůt však v zák. č. 87/1991 Sb. speciálně upraven není, proto je třeba použít obecné úpravy ustanovení §122 obč. zákoníku. Z toho soud dovodil, že posledním dnem lhůty v daném případě byl 1. 4. 1992, tímto dnem objektivní promlčecí lhůta bezpodmínečně skončila. Proto bylo třeba, aby nejpozději posledního dne promlčecí lhůty bylo řízení zahájeno u soudu, tj. aby do tohoto dne byla soudu doručena žaloba. Okresní soud Plzeň - město ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 12. 8. 1997 plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření ze 4. 8. 1997 rovněž odkázal na odůvodnění rozsudku s dodatkem, že podle jeho názoru nelze stanovisko soudu vykládat tak, že je považováno za promlčené vlastnické právo oprávněné osoby, ale tak, že se promlčuje právo na soudní ochranu této osoby. V žádném případě nejde o lhůtu pořádkovou. Správa budov města Plzně se k ústavní stížnosti nevyjádřila. II. Po zhodnocení provedených důkazů, zejména soudního spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost není důvodná. Ústavní soud již několikrát judikoval ( např. sp. zn. I. ÚS 139/93, Pl. ÚS 3/94, II. ÚS 59/95), že zákon č. 87/1991 Sb. nelze chápat tak, že ruší generelně právní stav v době nesvobody a s tím i všechny křivdy, jichž se režim dopouštěl, ale že usiluje o zmírnění některých křivd, které, jak je uvedeno v jeho preambuli, "nelze nikdy zcela napravit". Se zřetelem na smysl a účel restitučního zákona se zákonodárce v souvislosti s nápravou křivd v době nesvobody nespokojil s obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku, ale vydal zvláštní restituční předpisy, k nimž patří i zákon č. 87/1991 Sb. Tento zákon je proto nutno považovat za zákon speciální k zákoníku občanskému. Zákon upravuje podmínky, za nichž je možno uplatnit nárok na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd. Jednou z podmínek pro uplatnění nároku na vydání věci je i dodržení lhůt, uvedených v §5 zákona č. 87/1991 Sb. Ústavní soud se v tomto případě ztotožnil se stanoviskem obou obecných soudů, že lhůta uvedená v §5 odst. 4 tohoto zákona je lhůtou hmotněprávní. Zatímco délka této lhůty je v zákonu upravena odchylně od obecné úpravy v občanském zákoníku, běh této lhůty v zák. č. 87/1991 Sb. speciálně upraven není, proto je nutno použít obecné úpravy podle §122 obč. zákoníku. V daném případě to znamená, že pokud posledním dnem této lhůty byl 1. duben 1992, byl to poslední den, kdy bylo nutno uplatnit nárok u soudu, aby byl ještě uplatněn včas a nebyl promlčen nebo nezanikl. K tomu, aby byl v případě hmotněprávní lhůty nárok uplatněn včas, musí být nejpozději poslední den lhůty uplatněn žalobou přímo u soudu, nikoli jen v posledním dni lhůty odevzdán k přepravě instituci, která provádí doručování (pošta), jako je tomu u lhůt procesních. Pokud jde o charakter této lhůty, z dikce ustanovení §5 odst. 4 zák.č. 87/1991 Sb. zcela nepochybně vyplývá, že se jedná o lhůtu promlčecí, neboť s jejím nedodržením zákon nespojuje zánik nároku, na rozdíl od dikce ustanovení §5 odst. 2 tohoto zákona. Vzhledem k tomu, že odpůrce vznesl řádně a včas námitku promlčení, nezbylo, dle názoru Ústavního soudu, okresnímu soudu nic jiného, než žalobu zamítnout, aniž se zabýval meritem věci. Nelze proto souhlasit s tvrzením navrhovatelky, že postupem obou soudů bylo porušeno její právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. K námitce navrhovatelky, že postupem obou soudů bylo porušeno její právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, je nutno poukázat na ustálený výklad Ústavního soudu, podle něhož je posláním tohoto článku ochrana vlastnických vztahů právně již konstituovaných. Tuto podmínku však navrhovatelka pouhým vznesením nároku nesplnila. V daném případě se tedy nemůže jednat o promlčení vlastnického práva navrhovatelky, když na toto vlastnické právo pouze vznesla svůj nárok. Jedná se o promlčení lhůty k uplatnění nároku na vlastnictví věci. K nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/93, na který se navrhovatelka odvolává, je třeba uvést, že k restituci, jakožto k obnovení původního právního stavu, může dojít pouze za předpokladu splnění všech zákonných podmínek, což navrhovatelka nesplnila. Nejsou-li splněny všechny zákonné podmínky pro uplatnění nároku na vydání věci, vlastníkem zůstává nadále povinná osoba. Pokud jde o tvrzení, že postupem obou soudů byl porušen čl. 3 odst. 1 Listiny, kterým se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu, navrhovatelka neuvedla, čím bylo toto její právo porušeno. Oba soudy rozhodovaly na základě obecně závazných právních norem, které se vztahují na všechny občany bez rozdílu, aplikovaly je na základě svého právního posouzení věci a není tudíž žádný důvod k tvrzení, že navrhovatelka byla nějakým způsobem vzhledem k ostatním občanům znevýhodněna. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že Okresní soud Plzeň - město ani Krajský soud v Plzni svými rozsudky neporušily žádné ze základních práv zakotvených v Listině, jejichž porušení navrhovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost zamítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 24. února 1998