ECLI:CZ:US:1999:4.US.8.99
sp. zn. IV. ÚS 8/99
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti V. T., zastoupené JUDr. R. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 23. 10. 1998, sp. zn. 15 Co 409/98, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 17. 4. 1998, sp. zn. 1 C 598/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včasně podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu, jímž jí nebylo vyhověno její žalobě o přechod vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v Pelhřimově na listu vlastnictví č. 150 pro obec a katastrální území K., pod parcelními čísly: 33/2 - louka; 33/3 - pastvina a 33/4 - zahrada. Soudy obou stupňů odůvodnily své rozsudky tím, že dotčené pozemky neměly souvislost se zemědělskou výrobou dle ustanovení §1 odst. 1 lit. a) zák. č. 229/1991 Sb., v platném znění (dále jen zákon o půdě), a proto na ně nedopadá režim citovaného zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Okresní soud v Pelhřimově navíc dospěl k poznatku, že osoba povinná není pasivně legitimována, neboť nebyla osobou blízkou R. M., která předmětné nemovitosti nabyla od státu za podmínek předpokládaných v ustanovení §8 odst. zákona o půdě.
Stěžovatelka brojí zejména proti stanovisku, že pozemky nejsou zemědělským majetkem, neboť toto stanovisko je v zásadním protikladu s obsahem a odůvodněním rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 10. prosince 1996, č. j. 3198/96 - 3152. Je si vědoma, že podle §135 o.s.ř. není soud vázán rozhodnutím správního orgánu, nicméně je citovaný ústřední orgán státní správy podle ustanovení §17 odst. 6 zákona o půdě příslušný v pochybnostech rozhodnout, zda se jedná o nemovitost, na kterou se vztahuje zákon o půdě. V uvedeném rozhodnutí se uvádí, že dotčené pozemky jsou v souladu s ustanovením §1 odst. 2 zák. č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, majetkem ve smyslu §1 odst. 1 lit. a) zákona o půdě, a nebyl shledán důvod zahajovat řízení ve smyslu §17 odst. 6 zákona o půdě. Tedy z režimu zákona o půdě byl vyloučen domek, ale nikoliv ostatní pozemky. Stěžovatelka se domnívá, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s tím, že jeho závěry jsou protikladné k rozhodnutí ústředního orgánu státní správy. Stěžovatelka v dobré víře ve správnost a zákonnost rozhodnutí státního orgánu, považovala předmětné pozemky za půdu ve smyslu §1 odst. 1 lit. a) zákona o půdě. Krajský soud, dle jejího stanoviska, pro zařazení pozemků do půdního fondu používá hlediska, která zákon o půdě nezná a která nemohla platit v době přechodu pozemků na stát. Zejména se jedná o požadavek zemědělského obhospodařování, aniž je uvedeno, co se tímto pojmem rozumí. Soud vycházel z posuzování dle hlediska, že pozemky jsou pro zemědělskou výrobu nepostradatelné, ačkoliv toto hledisko restituční normy neznají.
Z toho důvodu považuje stěžovatelka takové hodnocení soudů za porušení základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst 1 a 3 a čl. 3 odst.1 Listiny základních práv a svobod.
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že dle jeho názoru tato nemá ústavně právní podklad. Vzhledem k složitosti případu sám krajský soud, po zvážení všech důkazů, provedl ještě důkaz realizačním spisem Okresního úřadu v Pelhřimově, ze kterého vyplynulo, že pozemky nesloužily k zemědělské výrobě dle §1 ve spojení s §30 zákona o půdě (tedy užívání k zemědělským účelům v době konfiskace). To, že nebyly převzaty závěry Ministerstva zemědělství, je odůvodněno tím, že ministerstvo se vůbec nezabývalo faktickým využitím pozemků a ve svém správním řízení řešilo otázku jinou. Vzhledem k tomu, že byla podána jak žaloba dle zák. č. 87/1991 Sb., tak i žaloba podle zákona o půdě, včetně správního řízení u Ministerstva zemědělství, nepovažuje krajský soud za pravdivé tvrzení stěžovatelky, že postupem obecných soudů byla vyňata z aplikace předpisů pro zmírnění následků některých majetkových křivd. Z uvedených důvodů navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.
Okresní soud v Pelhřimově uvedl ve svém vyjádření, že stěžovatelkou je namítán pouze nesprávný skutkový závěr o charakteru pozemků. S ohledem na soudem vyslovený názor se však jednalo jen o jeden z důvodů, pro který byla žaloba zamítnuta. Dalším důvodem bylo i to, že žalovaná strana nebyla pasivně legitimována, kterážto skutečnost není v ústavní stížnosti ani napadána. Dále uvedl, že stěžovatelka za rozhodné považuje rozhodnutí MZe, jímž však soud není vázán. Navíc uvedené rozhodnutí bylo učiněno ve zcela jiné věci.
Ústavní soud po prostudování všech předložených podkladů shledal, že argumentace, o kterou se stěžovatelka v ústavní stížnosti opírá, se shoduje s argumentací, kterou uplatnila ve všech předchozích soudních jednáních. Navíc, jak ze spisů vyplynulo, se stěžovatelka se svým nárokem, formulovaným nejprve jako návrh na zahájení řízení o povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci, již obrátila na Okresní soud v Pelhřimově v březnu 1992. Věc z důvodu vhodnosti byla postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (sp. zn. 10 C 264/92). Posléze se stěžovatelka, s touž argumentací, ovšem formulovanou jako žaloba o přechod vlastnického práva podle §8 odst. 1 zákona o půdě, obrátila na Okresní soud v Pelhřimově v listopadu 1997 (sp. zn. 1 C 589/97). K názoru, že se jedná o věc již rozsouzenou, Okresní soud v Pelhřimově v rozsudku uvedl, že předmětem žaloby navrhovatelky v řízení před obvodním soudem byl nárok uplatněný podle zák. č. 87/91 Sb., a v průběhu tohoto řízení obvodní soud nerozhodoval o změně žalobního návrhu a rozhodl o návrhu původním, o povinnosti uzavřít dohodu podle zák. č. 87/91 Sb. V dalším řízení u okresního soudu z podané žaloby jasně plyne, že se navrhovatelka domáhá rozhodnutí podle ust. §8 odst. 1 zákona o půdě, byť se jedná o nemovitosti, o kterých bylo rozhodováno v předcházejícím řízení. Soud je však vázán skutkovým vylíčením žaloby, nikoliv právním posouzením, a podle tohoto skutkového vylíčení byl navrhovatelkou nepochybně v řízení u okresního soudu uplatněn jiný nárok, nežli v řízeni předcházejícím, což znamená, že pokud navrhovatelka jako oprávněná osoba neuspěla se svým nárokem na uzavření dohody o vydaní věci podle zák. č. 87/91 Sb., neznamená sama tato skutečnost, že by její nárok byl vyloučen z uplatnění podle ustanovení zákona o půdě, pokud tu jsou dány zákonem stanovené předpoklady (R 16/96). Proto nebyly splněny podmínky pro zastavení řízeni pro předpoklad věci rozsouzené. Navrhovatelkou byla žaloba podána včas, v šestiměsíční lhůtě (rozhodnutí pozemkového úřadu nabylo právní moci dne 8. července 1997 a žaloba byla podána dne 7. listopadu 1997).
Ve věci je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Rovněž tak Ústavní soud opětovně konstatoval, že samotný neúspěch v soudním sporu nemůže vytvořit porušení práva na soudní ochranu, jakož i to, že argumentace čl. 11 Listiny nepřichází v restitučních věcech v úvahu, neboť tento článek se vztahuje na ochranu vlastnictví, které existuje a nikoliv vlastnictví, které má být teprve deklarováno, tedy nároku jen tvrzenému. Pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence takového vlastnictví teprve zjištěna nebo dokonce konstituována, ústavně chráněn není a ani být nemůže. Jde-li o případ, kdy pozemkový úřad rozhoduje v jediném rozhodnutí o schválení dohody nebo rozhoduje o vlastnictví oprávněné osoby, vzniká vlastnické právo oprávněné osoby až pravomocným rozhodnutím pozemkového úřadu. V tomto případě evidentně nemůže jít o tvrzené porušení čl. 11 Listiny, protože v době rozhodování o omezení vlastnického práva toto vlastnické právo oprávněné osobě ještě nesvědčí. Porušit právo na ochranu neexistujícího práva je pojmově vyloučeno. Kromě toho je nesporné, že náprava některých majetkových křivd podle restitučních předpisů s sebou nese - s ohledem na délku tzv. rozhodného období a množství změn v majetkově právních vztazích - určitá zatížení a problémy, jež mnohdy brání vydání věci. (IV. ÚS 310/98, IV. ÚS 136/97, Pl. 41/97, I. ÚS 136/97, I. ÚS 194/96, I. ÚS 200/96, I. ÚS 245/96, I. ÚS 308/96, III. ÚS 336/96).
Kromě toho Ústavní soud dodává, že zcela sdílí názor soudu I. instance vyjádřený na str. 9 rozsudku, že pro neúspěch stěžovatelky ve věci stačila již sama skutečnost, že za povinnou byla označena osoba, která zcela jednoznačně nebyla ve vztahu k osobám pasivně legitimovaným podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě, ve vztahu osoby blízké dle ustanovení §116 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník").
Pokud jde o provádění důkazů a jejich hodnocení, opomíjí stěžovatelka skutečnost, že soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou České republiky, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1).
Vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu