ECLI:CZ:US:2000:2.US.343.2000
sp. zn. II. ÚS 343/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti L. B., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 10.2.2000, č.j. 4C 79/99-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 7.6.2000 domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 10.2.2000, č.j. 4C 79/99-30. V odůvodnění ústavní stížnosti uvedla, že obecný soud neposkytl ochranu jejím právům (s odvoláním na čl. 90 Ústavy ČR) a současně tak porušil její právo rovného postavení účastníků řízení před soudem. Z tvrzení stěžovatelky vyplývá, že se u obecného soudu domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 18.2.1998 mezi obcí Z. a M. H., podle níž došlo k převodu vlastnického práva k domu č.p. 83 na pozemku parc. č. 144/1 v kat. úz. Z., a to pro rozpor s dobrými mravy. Okresní soud Plzeň-sever její žalobu zamítl pro nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky. Proti rozsudku nepodala stěžovatelka odvolání, údajně po sdělení jejího právního zástupce, že rozhodnutí prvostupňového soudu je shodné s běžnou a dosavadní rozhodovací judikaturou Krajského soudu v Plzni a opravný prostředek by neměl naději na úspěch. Z tohoto důvodu podává ústavní stížnost ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Dvě výjimky z tohoto pravidla představuje ustanovení §75 odst. 2, když první z nich se dovolává stěžovatelka. Podle ní nemusí Ústavní soud odmítnout přijetí ústavní stížnosti, i když stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, jestliže jeho stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy. K otázce interpretace tohoto ustanovení Ústavní soud judikoval, že jde o výjimku z obecného pravidla, což značí, že takové ustanovení nelze vykládat rozšiřujícím způsobem (nález ve věci sp. zn. II. ÚS 193/94, in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, C.H.Beck, 1997, str. 159). Příkladem akceptovatelné výjimky je např. postup ve věci sp. zn. II. ÚS 15/95 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, C.H.Beck, 1996, str. 257 a násl.), jakož i ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/96 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, C.H.Beck, 1996, str. 213 a násl., nález zveřejněný ve Sbírce zákonů pod č. 280/1996 Sb.). Pouhá domněnka stěžovatelky, že její odvolání by bylo očividně neúspěšné nemůže naplnit předpoklady citovaného ustanovení. Ústavní soud zdůrazňuje, že jde o pouhý subjektivní předpoklad stěžovatelky, který není doložen žádnými argumenty. Nedoložené generální tvrzení, že stížnost podává v obecném zájmu a požadavku právní jistoty v obdobných nebo totožných vztazích ochrany občanů před subjektivním a znevýhodňujícím jednáním příslušných orgánů, nemůže být důkazem o významu ústavní stížnosti.
Současně však Ústavní soud dodává (aniž by hodnotil argumentaci soudu I. stupně), že postup zvolený stěžovatelkou k ochraně jejích subjektivních práv a právem chráněných zájmů nekoresponduje základnímu smyslu §80 písm. c) obč. soudního řádu, když dle konstantní judikatury platí, že není dán naléhavý právní zájem na určení platnosti či neplatnosti právního úkonu, lze-li žalovat přímo na určení neexistence nebo neexistence subjektivního práva, příp. právního vztahu.
Je evidentní, že stěžovatelka v posuzované věci nevyužila svého práva podat proti napadenému rozsudku odvolání, byť o této možnosti byla řádně poučena, tím však nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní soud ani neshledal, že by podaná ústavní stížnost podstatně svým významem přesáhla vlastní zájmy stěžovatelky.
Z uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 17. srpna 2000
JUDr. Ivana Janů
soudce zpravodaj