Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.10.2001, sp. zn. I. ÚS 127/99 [ nález / KLOKOČKA / výz-2 ], paralelní citace: N 151/24 SbNU 109 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:1.US.127.99

sp. zn. I. ÚS 127/99 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. J. V., J. K-ové, a H. Č-né, proti rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 23 Co 607/98, ze dne 8. 12.1998, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 23 Co 607/98, se zrušuje. Odůvodnění: Svou ústavní stížností napadli stěžovatelé rozsudek Krajského soudu v Praze z 8. 12. 1998, sp. zn. 23 Co 607/98, jímž byl změněn rozsudek příbramského okresního soudu. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 11. 1995, sp. zn. 10 C 117/93, ve znění opravného usnesení, bylo částečně vyhověno žalobě stěžovatelů na přechod vlastnického práva k nemovitostem ve smyslu ustanovení §8 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), a to k domu čp. 11 v N. se stavební parcelou č. 16/1, pozemkovou parc. č. 7/1 a pozemkovou parc. č. 152/1, vše v k. ú. N. Okresní soud v Příbrami vyhověl návrhu proti 1. vedlejší účastnici E. B-ové (dále jen "první vedlejší účastnice"), pouze z části tak, že neuznal za oprávněný nárok stěžovatelů na přechod vlastnického práva pokud jde o podíl, patřící druhému vedlejšímu účastníkovi J. B. (dále jen "druhý vedlejší účastník"). Druhý vedlejší účastník byl dědicem původně žalovaného R. B., který zemřel ještě před podáním žaloby. Soud usnesením ze dne 16. 9. 1994, č. j. 10 C 117/93-35, řízení proti R. B. zastavil a současně připustil vstup pozůstalého syna (druhého vedlejšího účastníka) do řízení na straně žalované. Zamítavé stanovisko, pokud jde o část patřící druhému vedlejšímu účastníku, odůvodnil prvoinstanční soud tím, že nárok u soudu byl proti tomuto účastníku podán po uplynutí lhůty stanovené zákonem, t. zn. po 31. 12. 1992. Okresní soud zároveň neuznal za oprávněný nárok, týkající se podílů původních oprávněných osob, které žalobu na přechod vlastnického práva podle §8 zákona o půdě nepodaly. Restituční důvod byl specifikován ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě. Návrh dle ust. §8 zákona o půdě byl podán pouze třemi z původních pěti osob, které dědictví v tísni odmítly, a to: Ing. J. V., H. Č-nou, a M. K-ovou, zemřelou dne 3. 8. 1993, do jejíchž práv vstoupily její dědičky, stěžovatelky M. P-ová aj. K-ová. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali stěžovatelé včas odvolání. Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 2. 7. 1996, sp. zn. 23 Co 256/96, rozsudek okresního soudu změnil v zamítavém výroku tak, že rozhodl o přechodu vlastnického práva i ke zbývajícím částem předmětných nemovitostí s poukazem na běh lhůty k uplatnění nároků podle novely zákona o půdě platné k 1. 7. 1993 a s poukazem na ustanovení §21 citovaného zákona. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 7. 1998, sp. zn. 2 Cdon 128/97, byl však na základě dovolání vedlejších účastníků rozsudek krajského soudu zrušen a věc byla vrácena k novému projednání. Stěžovatelé na základě právního názoru Nejvyššího soudu ČR své podání doplnili v tom smyslu, že doložili skutečnost, že ve věci bylo vydáno zamítavé rozhodnutí pozemkového úřadu v Příbrami i pokud se jedná o dům čp. 11. Při novém rozhodování o odvolání stěžovatelů krajský soud vyhověl návrhu stěžovatelů v části týkající se podílu druhého vedlejšího účastníka, když v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu ČR a na základě předložených rozhodnutí pozemkového úřadu dospěl k závěru, že nárok stěžovatelů byl uplatněn včas i proti druhému vedlejšímu účastníku. Bylo rozhodnuto, že na stěžovatele Ing. J. V. kromě přechodu 2/20 předmětných nemovitostí, přechází další 2/20 těchto nemovitostí, na stěžovatelku H. Č-nou krom přechodu 2/20 předmětných nemovitostí, přechází další 2/20 těchto nemovitostí, a na stěžovatelku M. P-vou krom přechodu 1/20 předmětných nemovitostí, přechází další 1/20 těchto nemovitostí, a totéž pokud jde o stěžovatelku J. K-ovou. Celkem tedy stěžovatelé získali 12/20 předmětných nemovitostí. Stěžovatelé namítali, že odvolací soud se žádným způsobem nevypořádal s jejich námitkou, týkající se použití ustanovení §21 zákona o půdě, podle kterého je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některé z nich, vydá se jim věc celá. Podle názoru stěžovatelů došlo v odůvodnění rozhodnutí k nepřesné citaci a interpretaci stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, ohledně dopadu §21 zákona o půdě. Stěžovatelé se domnívají, že princip tohoto stanoviska je v rozporu s právními názory vyslovenými v rozhodovací činnosti Ústavního osudu a Nejvyššího soudu samotného, pokud jde o postavení oprávněných osob, domáhajících se svého práva ve smyslu ust. §8 zákona o půdě. Stěžovatelé uvedli, že na základě příslušných ustanovení zákona o půdě bylo v průběhu soudního řízení prokázáno, že vedlejší účastníci nabyli předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy a jsou tedy povinnými osobami pro jejich vydání. (O této skutečnosti se Ústavní soud přesvědčil na základě předloženého spisového materiálu, a proto z ní při dalším posuzování předmětné věci vycházel). Stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud postupoval ve smyslu své ustálené judikatury, přičemž citovali nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 340/96, a III. ÚS 49/96, a dále se rovněž odvolávali na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, publikovaný pod č. 24/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V závěru své stížnosti vyslovili stěžovatelé názor, že rozdíl právního institutu vydání věci podle ustanovení §6 a přechodu vlastnického práva podle ustanovení §8 zákona o půdě je pouze v jeho formě, nikoliv v obsahu, tedy v jeho podstatě. Stěžovatelé uvedli, že výše uvedeným postupem orgánů veřejné moci došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod, a to konkrétně k porušení čl. 11 odst. 1 a 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy. Ústavní soud po přezkoumání skutkového i právního stavu a na základě vyjádření obecných soudů dospěl k závěru, že stížnost stěžovatelů je důvodná. Ústavní soud v předmětné věci z hlediska procesního vycházel z vyjádření Nejvyššího soudu k této ústavní stížnosti ze dne 3. 8. 2000, sp. zn. Sus 59/2000, ze kterého vyplývá, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu bylo stěžovateli podáno dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 1999, sp. zn. 28 Cdo 678/99, odmítnuto pro nepřípustnost. Ústavní soud u tohoto komplikovaného restitučního sporu především zvažoval nárok stěžovatelů z pohledu své judikatury, jakož i judikatury Nejvyššího soudu. Zabýval se zejména právním názorem Nejvyššího soudu, který ve svém shora citovaném rozhodnutí dovodil, že v případě, pokud uplatňuje jen některá z oprávněných osob přechod vlastnického práva k nemovitostem podle §8 odst. 1 zákona o půdě, přechází jen její podíl na nemovitosti, protože na tento případ ustanovení §21 zákona o půdě nedopadá. Toto ustanovení se podle uvedeného názoru Nejvyššího soudu týká jen vydání věcí, což je jiným právním institutem, než přechod vlastnického práva k nemovitostem podle §8 odst. 1 zákona o půdě. Nejvyšší soud při svém rozhodování uvedl, že vycházel ze stanoviska svého občanskoprávního kolegia ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95. Z předmětného stanoviska (k výkladu ustanovení §8 zákona o půdě), vyplývá, že vlastnické právo k nemovitosti, jež je ve vlastnictví fyzické osoby, přichází v úvahu jen v těch případech, v nichž je splněn zákonný předpoklad předchozího přechodu nemovitosti na stát nebo na jinou právnickou osobu podle ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě (viz např. závěry z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 6 Co 1890/94). V uvedeném stanovisku je m j. obsažen názor v tom smyslu, že "pokud by návrh podle ustanovení §8 odst. 1, věta první, zákona o půdě uplatnila jen některá (některé) z dalších oprávněných osob, mohl by soud rozhodnout pouze o tom, že na tuto navrhující další oprávněnou osobu přechází jen jí připadající podíl na nemovitosti, nikoli vlastnické právo k celé nemovitosti, ustanovení §21 zákona o půdě tu nedopadá. Vlastník nemovitosti, proti němuž je uplatňován nárok podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě, není povinnou osobou ve smyslu ustanovení §5 téhož zákona a ohledně nároku vyplývajícího z ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě nepřichází v úvahu řízení podle ustanovení §9 tohoto zákona. V rozsudku soudu vydaném ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 nebo odst. 3 písm. a) zákona o půdě jde o určení, že tu přechází vlastnické právo k nemovitosti, nebo výrok o zrušení smlouvy zcela nebo zčásti". Nejvyšší soud ve svém rozsudku, publikovaném pod č. 24 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997, vyslovil názor, že zákon č. 183/1993 Sb., jímž byl zákon o půdě novelizován, zakotvil nárok ve smyslu ustanovení §8 odst. 3, 5 právě jako nárok oprávněné osoby. Ani z hlediska účelu tohoto nároku nelze nalézt důvod pro zpětné zúžení pojmu "oprávněné osoby" proti jiným nárokům na pojem původního vlastníka a za srovnatelné situace - z hlediska existence majetkové křivdy - nelze z tohoto nároku vylučovat osoby, v nichž se rozdíl mezi původním vlastníkem a oprávněnou osobou ztělesňuje, totiž osoby uvedené v ustanovení §4 odst. 2 zákona o půdě. Z nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 49/96 (in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 9, ročník 1997-III. díl-vyd. 1. - Praha, C. H. Beck 1998, s. 259 a násl.) mj. vyplývá, že zvláštnost pojmu "oprávněná osoba" podle §8 zákona o půdě je dána pouze s ohledem na definiční znak obecného pojmu "oprávněných osob" a nevztahuje se na okruh oprávněných osob tak, jak je vymezen v ustanovení §4 cit. zákona. Zahrnuje stejně jako obecný pojem "oprávněných osob" nejen původní vlastníky, ale i jejich právní nástupce. Ve svém nálezu pod sp. zn. IV. ÚS 223/95 (cit. Sbírka, sv. 8, s. 3) Ústavní soud konstatoval, že zákon o půdě neobsahuje nic, co by eliminovalo nárok oprávněných osob uvedených v dalších skupinách, jestliže tento nárok neuplatnily osoby uvedené v pořadí vyšším. Ústavní soud zvažoval především opodstatněnost závěru obecných soudů, ze kterého má vyplývat okolnost, že pokud neuplatnily dvě z oprávněných osob nárok na přechod vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě, podíly k nemovitostem na ně nepřecházejí. Ustanovení §21 zákona o půdě na přechod vlastnického práva k nemovitostem dle tohoto závěru údajně nedopadá. Ústavní soud se proto podrobně zabýval stanoviskem občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, uveřejněným pod č. 16/1996 (ve sdělení Nejvyššího soudu ČR z 3. 8. 2000 se chybně uvádí č. 16/1999) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod 9, a to v návaznosti na citovanou judikaturu soudů a dospěl k závěru, že toto stanovisko je v rozporu s intencemi zákonodárce a smyslem restitučních opatření. Ze samotné systematiky zákona o půdě je zřejmé, že inkriminované ustanovení §21 je zařazeno v části čtvrté citovaného zákona, a to v rámci zvláštních, přechodných a závěrečných ustanovení. Lze proto logickým výkladem z předmětného právního uspořádání dovodit, že se dané ustanovení vztahuje obecně na všechny v zákoně uvedené instituty. Pokud by měl být úmysl zákonodárce opačný, tzn. měl-li by zákonodárce v úmyslu právní režim osob oprávněných dle zákona o půdě odlišit, pak tak měl učinit v části druhé zákona o půdě, ve které je podrobně upraven režim uplatňování nároků oprávněných osob. Z doslovného, systematického a logického výkladu ustanovení §21 zákona o půdě nevyplývá, že zákon připouští režim oprávněných osob jakkoliv restriktivně omezovat. Ústavní soud se proto nemohl přiklonit k právnímu názoru, dle kterého je extenzívně dovozováno, že ustanovení §21 zákona o půdě se nevztahuje na právní režim osob oprávněných dle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě. Z právní teorie je patrné, že ke změnám ve vlastnictví k půdě (resp. jinému zemědělskému majetku) dochází i jinak, nežli smluvním převodem na základě zcizovacích právních úkonů, a to např. děděním, rozhodnutím státního orgánu, ze zákona. V těchto případech se jedná o přechod vlastnictví (srov. např. Právnický slovník, II. díl, Orbis 1978, s. 179). Právní režim vztahující se k vydání nemovitostí dle ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě rovněž vychází ze skutečnosti, že "oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu." Z taxativního výčtu ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě vyplývá, že zákonodárce pod pojem "přechod vlastnictví", ve shodě s ustálenou právní teorií, zahrnuje i případy vynucených zcizovacích právních úkonů, tzn i převodu. V návaznosti na shora uvedené nemůže obstát ani právní názor, který přechod vlastnického práva z hlediska možné aplikace a interpretace ustanovení §21 zákona o půdě vylučuje. Nic na tom nemění ani okolnost, že právní režim uplatnění nároku oprávněných osob je v zákoně o půdě upraven odlišným způsobem v ustanoveních §6 a §8. Ústavní soud se částečně shoduje s právním názorem vysloveným v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu (č. j. 2 Cdon 128/97-166), a to však pouze v tom smyslu, že oprávněnou osobou podle §8 odst. 1 zákona o půdě se rozumí i další oprávněné osoby podle §4 odst 2, 3 téhož zákona, a dále i osoba, která byla úspěšná v soudním řízení podle §4a odst. 5 zákona o půdě. Ústavní soud považuje rovněž za relevantní závěr obecných soudů v tom smyslu, že podle ustanovení §8 odst. 1 in fine zákona o půdě nárok na přechod vlastnického práva k nemovitostem ve vlastnictví fyzické osoby musí být uplatněn do 31. 12. 1992 nebo do šesti měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání nemovitosti, jinak právo zanikne. O návrhu stěžovatelů na vydání nemovitostí bylo rozhodnuto pozemkovým úřadem rozhodnutím ze dne 20. 4. 1993 (toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 7. 5. 1993), tak, že nemovitosti (pozemky parc. č. 16/1, 7/1, 152/2 v k. ú. N.) se stěžovatelům nevydávají, protože jsou ve vlastnictví fyzických osob. Dodatečným rozhodnutím téhož pozemkového úřadu ze dne 4. 11. 1996, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 10. 3. 1997, bylo rozhodnuto, že se stěžovatelům nevydává dům čp. 11 v N. na stavebním pozemku č. 16/1 v k. ú. N. Pokud stěžovatelé návrhem, došlým soudu dne 23. 9. 1993, navrhli připuštění J. B. jako žalovaného do řízení, pak návrh na přechod vlastnického práva z J. B., který polovinu předmětných nemovitostí nabyl děděním po svém otci R. B. (na kterého se vztahovalo právo na vydání nemovitostí dle ust. §8 odst. 1, věta první zákona o půdě), byl ke shora uvedeným nemovitostem uplatněn včas, ve lhůtě stanovené v ust. §8 odst. 1 in fine zákona o půdě. Ústavní soud nepřisvědčil stanovisku obecných soudů, ze kterého vyplývá, že pokud žalobu podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě podá jen některá z oprávněných osob, může soud rozhodnout pouze o tom, že na žalobce (v daném případě stěžovatele) přechází jen jeho podíl na nemovitosti a že soud nemůže rozhodnout o přechodu vlastnického práva k celé nemovitosti. Při určení podílů stěžovatelů k nemovitostem je zapotřebí vycházet z ustanovení §21 zákona o půdě. Pokud nárok na přechod vlastnického práva uplatnily jen tři oprávněné osoby (Ing. J. V., M. K-ová, a H. Č-ná), vydá se jim nemovitost celá. Vzhledem k okolnosti, že jedna z oprávněných osob, a to M. K-ová, v průběhu řízení zemřela, vstoupily do jejích práv její dědičky M. P-ová aj. K-ová. V návaznosti na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy svým postupem porušily základní práva a svobody stěžovatelů, a to konkrétně čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod z hlediska jejich práva na spravedlivý proces. Zákony o majetkové restituci vycházejí z myšlenky, že majetkové křivdy páchal stát prostřednictvím svých právních opatření, jakož i faktických jednání. V průběhu soudního řízení bylo na základě návrhu stěžovatelů prokázáno, že odpůrci (vedlejší účastníci) nabyli předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy a jsou tedy osobami povinnými k jejich vydání. Návrh podle ustanovení §8 zákona o půdě podaly jen některé z oprávněných osob, stejně tak, jako u nároku na vydání majetku podle ustanovení §6 zákona o půdě. Ústavní soud se přiklonil k názoru stěžovatelů v tom smyslu, že rozdíl právního institutu na vydání věci podle §6 a přechodu vlastnického práva podle §8 zákona o půdě je dán pouze v jeho formě, nikoli však v jeho podstatě. Podstata je naprosto shodná, jsou dány obecně definované restituční důvody, obecně definované oprávněné osoby, a obecně definované povinné osoby. Žádné ustanovení zákona, tím méně jeho princip, neodůvodňuje myšlenku, že pro případ uplatnění nároku podle §8 nelze aplikovat ustanovení §21 zákona o půdě. Ústavní soud nemohl přisvědčit námitce stěžovatelů v tom ohledu, že dle jejich názoru byl shora popsaným způsobem porušen čl. 11 odst. l Listiny základních práv a svobod. Ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu je chráněno vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující a nikoli pouze tvrzený nárok na ně. Pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva jako takového in concreto má být teprve zjištěna nebo vlastnické právo má být konstituováno, ústavně chráněn není a ani chráněn být nemůže. Proto ani eventuální ústavní ochranu účastníků restitučního řízení nelze vnímat jako ochranu vlastnického práva v úvahu přicházejících oprávněných osob. Ústavnímu soudu v návaznosti na shora uvedené proto nezbylo, než rozsudek Krajského soudu v Praze, sp. zn. 23 Co 607/98, zrušit, aby mohla být věc znovu projednána podle zákona o půdě s použitím závěrů tohoto nálezu [§82 odst. 1, 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 17. října 2001