ECLI:CZ:US:2001:1.US.244.01
sp. zn. I. ÚS 244/01
Usnesení
I. ÚS 244/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A., a. s., zastoupené JUDr. M. G., advokátem, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Teplicích ze dne 21. 2. 2001, č. j. 406/2000-4, a usnesení Policie České republiky, okresního ředitelství, II. oddělení kriminální policie Teplice ze dne 20. 1. 2001, č. j. ORTP 419/KS-HK-TČ-2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 19. 4. 2001 se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení usnesení Okresního státního zastupitelství v Teplicích ze dne 21. 2. 2001, č. j. 406/2000-4, a usnesení Policie České republiky, okresního ředitelství, II. oddělení kriminální policie Teplice ze dne 20. 1. 2001, č. j. ORTP 419/KS-HK-TČ-2000. Uvedeným rozhodnutím Okresního státního zastupitelství v Teplicích byla zamítnuta jako nedůvodná stížnost stěžovatelky proti usnesení policejního inspektora OŘP Teplice, kterým bylo podle ust. §80 odst. 1 trestního řádu vydáno společnosti L., s. r. o., osobní vozidlo M. společně s technickým průkazem a osvědčením o technickém průkazu.
Podle názoru stěžovatelky státní zástupkyně vyšla v dané věci pouze ze svých vlastních pochybných domněnek, a nikoliv ze spolehlivě zjištěného skutkového a právního stavu věci. Stěžovatelka také argumentovala ust. §446 obchodního zákoníku a vyjádřila přesvědčení, že dotčené orgány veřejné moci postupovaly v rozporu se základními zásadami trestního řízení uvedenými v §2 odst. 5 tr. řádu. Dále poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 325/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, str. 239), ve kterém Ústavní soud mj. vyslovil, že "...v případě, kdy o právu k věci existují pochybnosti, nemůže, a ani nesmí dojít k vydání věci, neboť orgány činné v trestním řízení jsou povinny postupovat podle ustanovení §80 odst. 1 věty třetí trestního řádu týkající se úschovy. Smyslem a účelem tohoto ustanovení je totiž zabránit tomu, aby s věcí bylo až do objasnění práva na ni disponováno, neboť právě tato dispozice s věcí by mohla vést k již neodčinitelným důsledkům".
Okresní státní zastupitelství Teplice, jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že dne 8. 6. 2001 bylo Ústavnímu soudu ke sp. zn. IV. ÚS 242/01 zasláno vyjádření tohoto státního zastupitelství ve věci vrácení vozidla zn. F. společnosti L., s. r. o., rovněž k ústavní stížnosti stěžovatelky. Jelikož případ vrácení vozidla zn. M. je naprosto identický jako případ vozidla F. D., odkázalo státní zastupitelství zcela na shora uvedené vyjádření, zaslané Ústavnímu soudu ke sp. zn. IV. ÚS 242/01, jehož kopii přiložilo. V tomto vyjádření je uvedeno, že z veškeré provedené dokumentace nevznikají jakékoliv pochybnosti o řádném nabytí předmětného vozidla společností L., s. r. o. Při aplikaci ust. §80 odst. 1 věty třetí tr. řádu je třeba vycházet z možností orgánů činných v trestním řízení. Je nepochybné, že do rozhodnutí v civilním sporu může být vozidlo ponecháno v úschově. V tomto případě však vzhledem k délce trvání sporů vozidla ztrácejí technickou i finanční hodnotu, čímž se pro účastníky sporu stávají prakticky bezcenná. V daném případě bylo vycházeno z okolnosti, že společnost L., s. r. o., vozidlo řádně nabyla a nebyly již přezkoumávány další převody, které se jeví přinejmenším právně pochybné, nicméně posouzení toho se vymyká řešení této trestní věci. Závěrem Okresní státní zastupitelství v Teplicích uvedlo, že obě ústavní stížností napadená rozhodnutí považuje za zcela důvodná.
II.
Ústavní soud po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dospěl k závěru, že se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje ve smyslu §75 odst. 1 citovaného zákona a to především z toho důvodu, že rozhodnutí o vydání věci učiněné podle §80 odst. 1 tr. řádu nemá z hlediska věcného či závazkového práva žádný konstitutivní či deklaratorní účinek. Jde tedy o rozhodnutí napadnutelné v občanském soudním řízení. Pokud by za této situace Ústavní soud rozhodoval, byl by nucen jako předběžnou řešit otázku vlastnictví, resp. důvodnosti pochyb o vlastnictví, což tomuto soudu nepřísluší, a pokud by takovou roli přijal, stavěl by se nikoliv na konec, ale na začátek soukromoprávního sporu. Ústavní soud má za to, že i kdyby v této konkrétní věci stěžovatelky postupoval obdobně, jako např. ve věci sp. zn. IV. ÚS 325/98 (která ovšem skutkově byla dosti odlišná), případné zrušení napadených usnesení by na existující faktické situaci, když osobní automobil je v plné dispozici L., s. r. o., nemohlo nic změnit. Pokud jde o procesní prostředky, které zákon stěžovatelce k ochraně jejího vlastnického práva poskytuje, nutno uvést, že stěžovatelce nic nebránilo a nebrání v podání vlastnické žaloby na ochranu svého vlastnického práva, čímž budou sporné právní poměry definitivně řešeny. Případné vyhovění ústavní stížnosti by vyřešení věci s konečnou platností pouze prodlužovalo. Na splnění podmínky vyčerpání procesních prostředků tedy nahlíží Ústavní soud nikoliv izolovaně, ale, veden zásadou subsidiarity svých rozhodnutí, považuje za nezbytnou podmínku pro svůj zásah takovou situaci, kdy stěžovatelka již skutečně nemá žádný jiný efektivní právní prostředek k nastolení takového stavu, kterého se domáhá. O takovou situaci se v případě stěžovatelky zjevně nejedná.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 30. října 2001
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu