ECLI:CZ:US:2001:1.US.372.01
sp. zn. I. ÚS 372/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti Ing. J. T., zastoupeného advokátem JUDr. PhDr. S. B., proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 3. 1999, sp. zn. 9 C 279/98, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. 22 Co 609/99, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 28 Cdo 2734/2000, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud v Kolíně napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti žalovaným JUDr. J. M. a Ing. M. M. o uzavření dohody o vydání věci a o vydání věci, tzn. blíže specifikovaných nemovitostí (chata a pozemky) v k.ú. Stříbrná Skalice. Tento rozsudek potvrdil v záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Praze, který zároveň zamítl návrh na připuštění dovolání. Nejvyšší soud ČR citovaným usnesením odmítl dovolání stěžovatele proti zmíněnému rozsudku krajského soudu, neboť je neshledal přípustným.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecné soudy porušily jeho základní práva, zakotvená v čl. 4 Ústavy ČR, v čl. 11 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatel se podanou žalobou domáhal vydání předmětných nemovitostí dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Obecné soudy však dospěly k závěru, že se stěžovateli nepodařilo prokázat včasné doručení výzvy k vydání věci všem povinným osobám a že tedy jeho nárok zanikl prekluzí. Podle názoru stěžovatele je takový závěr zcela v rozporu s "duchem restitučního předpisu", s přirozenoprávním přístupem a podmínky, které obecné soudy na stěžovatele v této věci kladly, znemožnily realizaci jeho nároků. Stěžovatel se prý od orgánu obce dozvěděl, že držitelem předmětných nemovitostí je JUDr. S. M., a protože neměl možnost zjistit to, co se podařilo až obecným soudům, vyzval k vydání nemovitostí jmenovanou. Odpověď, kterou obdržel, byla učiněna v plurálu, z čehož stěžovatel dovozuje, že výzva byla známa i dalším povinným osobám, ač jim nebyla přímo adresována. Navíc v případě JUDr. F. M. je nutno vidět též skutečnost, že má se jmenovanou společné bydliště.
Stěžovatel se domnívá, že u výzev doručovaných fyzickým osobám postačuje, když se výzva dostane do dispozice povinné osoby, byť v adrese není přímo uvedena, jelikož v opačném případě by mohl být účel restituce zmařen. Oprávněná osoba totiž nedisponuje evidencí nemovitostí vedenou státem, zatímco povinné osoby mají všechny podklady o tom, kdo drží nemovitosti. Rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje stěžovatel za odmítnutí spravedlnosti a za nepřezkoumatelné, jelikož prý není opřeno o žádný argument svědčící o tom, že se dovoláním napadený rozsudek neodchyluje od rozhodnutí soudů v obdobných případech. Usnesení Nejvyššího soudu se údajně ani nijak nezabývá namítanými vadami v předchozím řízení.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje napadená rozhodnutí jako protiústavní zrušit.
II.
Ústavní soud z napadeného rozsudku Okresního soudu v Kolíně zjistil, že stěžovatel vyzval výzvou ze dne 30. 8. 1991 dr. S. M. k vydání předmětných nemovitostí a že dne 25. 9. 1991. K tomu vyzval jmenovanou opětovně, spolu se svou matkou R. T. a bratrem J. T. Opětovnou výzvu učinil pro případ, že byl majetek v rozhodném období zkonfiskován manželům R. a J. T. Obě tyto výzvy byly učiněny ve lhůtě dle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. V této lhůtě (tj. od 1. 4. 1991 do 1. 10. 1991) byla předmětná nemovitost - chata v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů JUDr. S. M. a JUDr. F. M. a tedy ve vztahu ke třetím osobám byl každý z nich vlastníkem celé věci. Právní úkony třetích osob týkající se předmětově společné věci prý proto musely být adresovány oběma bezpodílovým spoluvlastníkům, z čehož soud dovodil, že písemná výzva k vydání věci dle zákona č. 87/1991 Sb. musela být adresována oběma manželům, jelikož zasahovala do právního postavení každého z nich ve vztahu k celé věci. Tato výzva totiž nepůsobí in rem, nýbrž in personam a při splnění ostatních podmínek restitučního zákona činí ze subjektivního práva na vydání věci nárok vymahatelný soudní cestou. Protože v daném případě byla výzva adresována toliko jednomu bezpodílovému spoluvlastníkovi, dovodil z toho okresní soud, že právo stěžovatele na vydání věci zaniklo prekluzí.
Okresní soud usoudil, že obdobně zaniklo právo na vydání věci prekluzí u předmětných pozemků, toliko s tím rozdílem, že právo užívání jejich jedné poloviny svědčilo JUDr. S. M. a JUDr. F. M. a druhé poloviny jejich synovi JUDr. J. M. Také v tomto případě totiž stěžovatel výzvu adresoval pouze JUDr. S. M. Navíc, k jednotlivým pozemkům okresní soud uvedl, že pozemek č. 1582/3 nabyli do osobního užívání právní předchůdci žalovaných a je zde proto dána zákonná překážka vydání dle §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. a ostatní pozemky, prý žalovaní ani jejich právní předchůdci nikdy nenabyli a ve vztahu k nim proto nejsou osobami povinnými. Pozemek údajně pak manželé T. nikdy nenabyli, takže ve vztahu k němu stěžovatel není oprávněnou osobou.
Podle mínění krajského soudu ohledně všech předmětných nemovitostí stěžovatel neprokázal, že je žalovaní nabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění (§4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), byť v době nabytí manželé M. zastávali v tehdejším režimu významné postavení.
Krajský soud v Praze jako odvolací soud dospěl ke stejným právním závěrům jako soud nalézací. Nad rámec argumentace okresního soudu krajský soud - k tvrzení, že se jedná i o vlastnickou žalobu dle §126 občanského zákoníku - uvedl, že předmětný majetek rodičů stěžovatele nepropadl státu výrokem soudu, nýbrž přešel na stát konfiskací dle dekretu prezidenta republiky č. 108/145 Sb. rozhodnutím odvolacího orgánu ze dne 20. 3. 1956. Rozhodnutím rehabilitačního soudu, tzn. rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 1994, sp. zn. Tz 15/93, proto nedošlo k obnovení vlastnictví právních předchůdců stěžovatele a stěžovatel prý neprokázal vlastnictví k předmětným nemovitostem. Protože nárok stěžovatele zanikl prekluzí, odvolací soud již nezkoumal naplnění předpokladů dle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., tzn. zda jsou žalovaní povinnými osobami.
Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, jelikož neshledal důvod jeho přípustnosti. Rozsudek odvolacího soudu prý nelze považovat za rozhodnutí odchylující se od ustálené judikatury nebo za rozhodnutí přinášející judikaturu novou s možným dopadem na rozhodnutí soudů v obdobných případech. Dovolací důvod ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.) proto dán nebyl a nebyl dán ani dovolací důvod dle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) a g) o.s.ř, jelikož odvolací soud stěžovateli svým postupem neznemožnil jednání před soudem.
III.
1) Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a to ani tehdy, jestliže by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody)" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).
V této souvislosti již Ústavní soud několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257). Proto se dále Ústavní soud soustředil i na tuto otázku.
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. V daném případě totiž stěžovatel spatřuje porušení svých citovaných ústavně zaručených základních práv v tom, že prý obecné soudy postupovaly v rozporu s "duchem restitučního předpisu", když dospěly k závěru, že předmětná výzva k vydání nemovitostí byla adresována toliko JUDr. S. M. a nikoliv dalším povinným osobám, přestože např. JUDr. F. M. měl se jmenovanou společné bydliště. Stěžovatel se totiž domnívá, že v případě výzev doručovaných fyzickým osobám postačuje, když se výzva dostane do dispozice povinné osoby, byť v adrese není přímo uvedena.
K tomu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že podle jeho ustálené judikatury případ restitucí není podřazen ochraně vlastnického práva dle čl. 11 Listiny, neboť toto ustanovení chrání toliko vlastnické právo již existující, konstituované a nikoliv pouhý tvrzený nárok na ně. Ústavní soud se proto dále zabýval pouze hodnocením případného porušení dalších citovaných základních práv a stěžovatele, především práva na spravedlivý proces.
V tomto směru Ústavní soud poukazuje na to, že dle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. oprávněná osoba vyzve povinnou osobu k vydání věci do šesti měsíců, jinak její právo zanikne. K tomuto ustanovení vydalo plénum Ústavního soudu dne 20. 10. 1998 stanovisko (sp. zn. Pl.-ÚS-st.-7/98), podle něhož lhůta uvedená v citovaném ustanovení je lhůtou propadnou (prekluzivní) a že z této skutečnosti mimo jiné vyplývá i to, že "existence včas podané výzvy zde byla posunuta do roviny principiální podmínky uplatnění nároku u soudu". Zároveň je zřejmé, že k tomu, aby podaná výzva naplnila svoje procesní účinky, se musí jednat o výzvu řádnou a tedy i o výzvu řádně doručenou povinným osobám.
Ústavní soud, který není - jak je uvedeno výše - zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a jeho zásah by mohl nastat pouze v případě porušení některé z ústavních kautel, konstatuje, že k protiústavnímu jednání ze strany obecných soudů zjevně nedošlo. Obecné soudy totiž správně interpretovaly citované ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a v žádném případě neporušily jeho kogentní znění, když dospěly k závěru, že stěžovatel neučinil výzvu k vydání nemovitostí povinné osobě. Ústavní soud se neztotožňuje ani s názorem stěžovatele, že obecné soudy porušily "duch restitučního předpisu". Přestože je nutno chápat jednotlivá ustanovení restitučního zákona v kontextu s jeho celkovým smyslem, tzn. se snahou o zmírnění alespoň některých majetkových křivd, které byly spáchány v rozhodném období, je zároveň při uplatňování restitučního nároku třeba vyžadovat respektování stanoveného procesního postupu, byť přirozeně nikoliv přepjatě formalistickým způsobem. Pouze za těchto podmínek může být v konečném důsledku smysl restitucí objektivně naplněn.
Jestliže tedy obecné soudy v daném případě dospěly k závěru, že předmětná chata byla v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů M. a že u pozemků navíc jejich druhou polovinu vlastnil JUDr. J. M., syn manželů M. (což stěžovatel nijak nezpochybňuje a nenamítá proto ani nesoulad mezi skutkovými a právními závěry ve výše uvedeném smyslu), a protože v obou případech byla výzva adresována toliko JUDr. S. M. a nikoliv ostatním povinným osobám, jednalo se o výzvu právně neúčinnou. Za tohoto stavu neshledal Ústavní soud - respektuje svoje ústavní vymezení - důvod tento právní závěr z ústavně právního hlediska zpochybňovat.
2) Ústavní soud se dále zabýval pouze tou částí ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadl citované usnesení Nejvyššího soudu ČR. V tomto směru vycházel především ze skutečnosti, že "usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání" (viz citované usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, str. 431). Proto také předmětem ústavní stížnosti proti usnesení dovolacího soudu může být toliko denegatio iustitiae a nikoliv samotné hmotné subjektivní právo (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 47).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jím uplatněný dovolací důvod vyplýval z ustanovení §239 odst. 2 a z §237 odst. 1 písm. f) a g) o.s.ř. (poznámka: ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/200 Sb.) a ve skutečnosti, že Nejvyšší soud dovolání neshledal přípustným, spatřuje porušení svých základních práv.
Ústavní soud již opakovaně judikoval - pokud jde o dovolací důvod dle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. - že za procesní prostředek k ochraně práva je nutno považovat pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, který je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 87/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 31). Protože v daném případě odvolací soud dovolání nepřipustil a Ústavní soud respektuje skutečnost, že otázku úvahy obecného soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, v principu není oprávněn přezkoumávat (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 116/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 333), shledal tuto část ústavní stížnosti zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud rovněž - opíraje se o zásadu minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti ostatních státních orgánů - neshledal důvod jakkoliv zpochybňovat právní závěr Nejvyššího soudu, že přípustnost dovolání nevyplývala ani z §237 odst. 1 písm. f) a g) o.s.ř., protože odvolací soud stěžovateli svým postupem neznemožnil, aby před soudem jednal.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu