ECLI:CZ:US:2001:1.US.414.2000
sp. zn. I. ÚS 414/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vladimír Paul a soudci JUDr. Vojen Güttler a JUDr. Vladimír Klokočka ve věci ústavní stížnosti M. P., a P. P., obou zastoupených advokátem Mgr. J. Š., Ph.D., se sídlem 28. října 1001/3, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. 22 Co 31/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 10. 1999, sp. zn. 14 C 351/98. Tímto rozsudkem rozhodl obvodní soud ve věci žalobců J. Š., J. V. a obou stěžovatelů proti žalovanému České republice - Sdruženému ambulantnímu zařízení Královské Vinohrady (dále jen "žalovaný") o "určení neplatnosti a o určení vlastnictví" tak, že (I.) návrh, aby bylo určeno, že smlouva trhová uzavřená dne 5. 12. 1940 mezi Fr. B. a ing. Q. B. jako prodávajícími a Vystěhovaleckým fondem pro Čechy a Moravu jako kupujícím ohledně ideální jedné poloviny domu čp. 922 na stavební parcele č. 1010 (nyní č. 2135) a ideální jedné poloviny stavební parcely č. 1010 (nyní č. 2135) v k.ú. V. (dále jen "předmětné nemovitosti"), je neplatná; a že (II.) návrh, aby bylo určeno, že ing. Q. B. byl ke dni své smrti 17. 9. 1942 vlastníkem těchto nemovitostí, se zamítá.
V odůvodnění rozsudku obvodní soud - zjistiv naléhavý právní zájem žalobců na určovací žalobě - především uvedl, že důvod neplatnosti předmětné trhové smlouvy (a tedy i důvodnost druhého uplatněného nároku) vyplýval podle názoru žalobců vyplýval jednak z ustanovení §1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a dále z ustanovení §865 a násl. obecného zákoníku občanského, jelikož smlouva údajně neobsahovala tzv. pravé svolení účastníků, neboť prodávající byli k uzavření smlouvy přinuceni nespravedlivou a důvodnou bázní v důsledku hrozby deportace do koncentračního tábora. Obvodní soud konstatoval, že majetkové restituce po ukončení okupace byly řešeny zmíněným dekretem č. 5/1945 Sb. (tzn. administrativně) a zákonem č. 128/1946 Sb. (soudní cestou). "Protože nikoli každý a nikoli v jakékoliv lhůtě mohl tuto neplatnost uplatňovat, nelze ji považovat za neplatnost absolutní." V předmětném řízení prý bylo prokázáno, že dědicové osob, jež majetku pozbyly (J. V. a E. M.) si byly tehdejších právních možností vědomy, jelikož v řízení týkajícím se Fr. B.bylo na základě výměru Ministerstva sociální péče ze dne 7. 1. 1948 rozhodnuto o jeho podílu. Poněvadž tento výměr neřešil otázku majetku Q. B., "v jeho dědickém řízení požádali o udělení zmocnění k podání restitučního nároku dle zákona č. 128/1946 Sb.; a žádosti ze dne 7. 7. 1949 bylo vyhověno dne 14. 7. 1949". Zda restituční řízení bylo zahájeno či nikoliv, však nebylo prokázáno. Právě v tomto řízení však měl být údajně uplatněn restituční nárok na vydání jedné poloviny nemovitostí, popř. na poskytnutí finanční náhrady, kdy by jako předběžná otázka byla řešena neplatnost majetkového převodu ideální poloviny nemovitosti původně patřící Q. B.. Bylo prý tedy na právních nástupcích původního vlastníka, aby prokázali splnění podmínek pro vyhovění restitučnímu nároku. V souzené věci, stejně jako v řízení vedeném pod sp. zn. 23 C 225/95, však žalobci údajně neprokázali, že Q. B. uzavřel předmětnou trhovou smlouvu pod tlakem okupace nebo persekuce. Žalovaný navíc vznesl námitku promlčení uplatněného nároku.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 potvrdil a zároveň zamítl návrh na připuštění dovolání, neboť se prý nejednalo o otázku zásadního právního významu.
V odůvodnění rozsudku městský soud především konstatoval, že základním a nezbytným předpokladem určovací žaloby podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. byl kromě věcné legitimace žalobce rovněž naléhavý právní zájem na požadovaném určení, bez něhož by bylo jeho právo ohroženo nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým. V souzené věci vycházel odvolací soud z toho, že ing. Q. B. zemřel v roce 1942 a bylo proto nutno postupovat podle tehdy platných zákonů. Podle ustanovení §819 obecného zákoníku občanského dědic nabýval dědictví a stával se jeho vlastníkem až odevzdáním dědictví a nikoliv již smrtí zůstavitele, jak je tomu podle úpravy stávající. Do doby nabytí dědictví se jednalo o tzv. ležící pozůstalost. Proto pro potřeby dodatečného dědického řízení nebylo rozhodné, zda zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem poloviny předmětných nemovitostí, leč to, zda tyto nemovitosti do jeho ležící pozůstalosti náležely. "Rozhodnutí, jakého se v daném případě žalobci domáhají, takovou otázku neřeší a případný úspěch žalobců v tomto řízení by na jejich stávajícím právním postavení ničeho nezměnil." Z toho odvolací soud dovodil, že za daného stavu prý žalobci nemohli mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení a chyběl tak jeden ze základních a nezbytných předpokladů pro to, aby jejich žalobě mohlo být vyhověno.
Stěžovatelé podali současně s ústavní stížností rovněž dovolání. Toto dovolání Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1739/2000, jako nepřípustné odmítl, neboť neshledal, že by shora uvedený rozsudek Městského soudu v Praze představoval rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §239 o.s.ř. V daném případě prý totiž již obvodní soud odkázal na zásadu lex specialis derogat generali, kterou je nutno použít u restitučních předpisů, jež mají přednost před občanským zákoníkem jakožto předpisem obecným.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti především tvrdí, že předmětná trhová smlouva byla neplatná, a to pro nedostatek tzv. "pravého svolení" jejích účastníků dle tehdejšího ustanovení §865 o.z.o., byla uzavřena pod "nespravedlivou a důvodovou bázní" (§870 o.z.o.) a kupujícími nebyla nikdy uhrazena kupní cena. Stěžovatelé jsou tedy přesvědčeni, že tato smlouva je neplatná absolutně, s účinky ex tunc, a vlastnické právo proto nemohlo přejít na Vystěhovalecký fond a neplatné jsou rovněž všechny další právní dispozice s předmětnými nemovitostmi, a to včetně konfiskace dle dekretu č. 108/1945 Sb. Proto prý předmětné nemovitosti nikdy nepřešly na stát a není namístě ani aplikace restitučních předpisů. Stěžovatelé se tedy domnívají, že předmětné nemovitosti jsou dodnes pozůstalostí po ing. Q. B., a to až do doby, než je na "základě projednání dědictví zdědí žijící dědicové", jimiž jsou i stěžovatelé. Z toho důvodu stěžovatelé podali u Obvodního soudu pro Prahu 2 dědickou přihlášku do dědického řízení, zahájeného již dříve žalobci (a zároveň dědici) J. V. a J. Š. Dědické řízení bylo přerušeno s tím, že soud v něm bude pokračovat po předložení rozhodnutí, z něhož bude zřejmé, že do dědictví patří předmětné nemovitosti. Proto podali stěžovatelé u obvodního soudu určovací žalobu, o které rozhodly obvodní a městský soud shora popsaným způsobem.
Stěžovatelé se domnívají, že Městský soud v Praze napadeným rozsudkem porušil čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). I pokud by prý totiž byl správný názor městského soudu, podle něhož deklarování skutečnosti, že Q. B. byl ke dni své smrti vlastníkem předmětných nemovitostí, je s ohledem na konstrukci dědění dle o.z.o. irelevantní, není pravda, že nebyl dán právní zájem na požadovaném určení. Žaloba se totiž domáhala nejen zmíněného určení, nýbrž i prohlášení neplatnosti předmětné trhové smlouvy. Pokud by prý byla tato trhová smlouva shledána absolutně neplatnou, pak by Q. B. své vlastnické právo nikdy nepozbyl a ke dni své smrti byl jejich spoluvlastníkem. Jelikož by se jednalo o ležící pozůstalost, která v rámci dědického řízení nebyla dosud projednána, byl by spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech součástí pozůstalosti po Q. B.. "Odvolací soud tedy právní význam rozhodnutí, kterých se stěžovatelé svoji žalobou domáhali, vyložil nesprávně, a to takovým způsobem, že došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces." Navíc spatřují stěžovatelé svůj naléhavý právní zájem i v tom, že v případě vyhovění žalobě by bylo možné dědit po jejich právním předchůdci. Stěžovatelé se proto domnívají, že "odvolací soud jim pod záminkou údajného neprokázání naléhavého právního zájmu odepřel možnost meritorního projednání jejich odvolání." Stěžovatelé konečně brojí proti tomu, že se odvolací soud se zabýval pouze jedním ze dvou uplatněných žalobních petitů (určení vlastnictví) a nikoliv prvním žalobním návrhem, tedy návrhem na určení, že trhová smlouva je neplatná. Tím prý o části jejich odvolání vůbec nerozhodl a o druhé části rozhodl zjevně nesprávně, čehož následkem je nemožnost projednání jejich dědické věci u Obvodního soudu pro Prahu 2.
Ústavní soud považuje v první řadě za vhodné zopakovat, že jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti. Přestože je součástí soudní moci, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud již judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody)" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).
Rovněž v souzené věci Ústavní soud vycházel z výše uvedených obecnějších východisek. Podstatu ústavní stížnosti totiž lze shrnout především tak, že stěžovatelé namítají absolutní neplatnost předmětné trhové smlouvy a tvrdí, že sporné pozemky nikdy nepřešly na stát a není proto namístě aplikace restitučních předpisů. K tomu Ústavní soud poukazuje na svoji ustálenou judikaturu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 180/99, podobně také usnesení sp. zn. II. ÚS 18/97), podle níž "československý stát při nápravě válečných poměrů vycházel z toho, že anexe jednoho státu druhým je nulitním právním aktem, a proto jsou bez dalšího nulitní i akty okupační moci proti takovému státu. Majetkové změny v oblasti veřejnoprávní proto prováděl automaticky, nicméně v případě majetku osob soukromého práva byla náprava stavu způsobeného dobou nesvobody spjata i s opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení zradili. Restituce tedy byly spjaty s přezkoumáním národnosti a postojů těch, kteří byli v době okupace postiženi". Proto také k obnově vlastnických práv osob soukromého práva platila zvláštní právní úprava, provedená dekretem č. 5/1945 Sb. a zákonem č. 128/1946 Sb. a tohoto postupu bylo nutno také využít. Jestliže tedy obvodní soud v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, zda restituční řízení bylo vůbec zahájeno či nikoliv - což ostatně netvrdí ani stěžovatelé - neshledal Ústavní soud důvod z ústavně právního hlediska tento závěr obecného soudu zpochybňovat.
Stěžovatelé dále nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, pokud jde o neexistenci právního zájmu na požadovaném určení. Tato podmínka je dána v ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., podle něhož návrhem na zahájení řízení lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Podle judikatury obecných soudů je naléhavý právní zájem na určení dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (Bureš/Drápal/Mazanec, Občanský soudní řád - komentář, 4. vydání, C.H. Beck, 2000, str. 191). Jestliže za daných okolností odvolací soud dospěl k závěru, že se v souzené věci nejednalo o otázku naléhavého právního zájmu, jelikož požadované rozhodnutí by na jejich právním postavení nic nezměnilo, a stěžovatelé naopak tvrdí, že zde naléhavý právní zájem dán byl, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že se jedná o aplikaci jednoduchého práva [§80 písm. c) o.s.ř.], která zjevně nedosahuje ústavně právní intenzity ve výše uvedeném smyslu, protože stěžovatelé ve své podstatě toliko brojí proti neúspěchu v soudním řízení, což přirozeně ústavní ochrany nepožívá.
Protiústavní pochybení odvolacího soudu nespatřuje Ústavní soud ani v tom, že městský soud potvrdil rozsudek obvodního soudu z jiných důvodů, než pro které obvodní soud zamítl návrh stěžovatelů. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je tzv. překvapivost rozhodnutí - a tedy i jeho protiústavnost (z důvodu porušení principu dvojinstančnosti) - dána tehdy, jestliže tím účastníkům řízení nebylo umožněno uplatnit svá práva, např. vyjádřit se ke změněnému právnímu názoru či předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 218/95, in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 381 a násl.; nález sp. zn. III. ÚS 139/98, tamtéž, sv. 12, str. 93). Protože však v souzené věci nedošlo k tomu, že by obecné soudy rozhodovaly podle rozdílných právních předpisů nebo že by rozdílnost právního názoru pramenila z dalšího provedeného dokazování, je zřejmé, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé považovat nelze. Jak totiž judikoval Ústavní soud, "každou odchylku právního názoru soudu druhého stupně od právního názoru soudu nižšího stupně nelze (pokud nevede ke kasaci) automaticky a ve všech případech považovat za porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny, nýbrž je nutno každý případ posuzovat individuálně" (usnesení sp. zn. I. ÚS 348/99). V souzené věci je rozhodující, že otázkou existence naléhavého právního zájmu se zabýval již soud prvního stupně (č.l. 53) a stěžovatelé proto byli s touto otázkou seznámeni. Jestliže tedy odvolací soud otázku existence naléhavého právního zájmu - jakožto základního předpokladu úspěšnosti určovací žaloby - opětovně přezkoumal a v tomto směru dospěl k jinému právnímu závěru než soud prvního stupně, nelze se důvodně domnívat, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé. Je proto zřejmé, že stěžovatelé na svých procesních právech v uvedeném smyslu poškozeni nebyli a ostatně to ani nenamítali.
Stěžovatelé konečně uvedli, že se odvolací soud zabýval pouze jedním ze dvou uvedených žalobních petitů a nikoliv návrhem na určení neplatnosti trhové smlouvy. K tomu Ústavní soud uvádí, že podle ustanovení §80 o.s.ř. je nutná existence naléhavého právního zájmu při určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Protože v daném případě se žaloba týkala určení neplatnosti a určení vlastnictví, je zřejmé, že v obou případech (tzn. v obou částech petitu) byla existence naléhavého právního zájmu nezbytná. Pokud tedy odvolací soud zamítl odvolání z důvodu neexistence tohoto právního zájmu, lze právem usuzovat, že důvod tohoto zamítnutí se týkal obou částí žaloby, takže tvrzení stěžovatelů, že se s návrhem na neplatnost trhové smlouvy nevypořádal, není opodstatněné.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. 7. 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu