ECLI:CZ:US:2001:4.US.34.2000
sp. zn. IV. ÚS 34/2000
Usnesení
IV. ÚS 34/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti F. K., zastoupeného JUDr. Z. J., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 1999, sp. zn. 25 Co 27/99, kterým byl částečně změněn a částečně potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 9. 1998, sp. zn. 10 C 61/91, o vydání nemovitostí, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a J. P., zastoupené JUDr. J. N, advokátem, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím Městský soud v Praze porušil jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a neposkytl tak ochranu jeho právům podle článku 90 věta první Ústavy ČR (dále jen "Ústava").
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 10 C 61/91, Ústavní soud zjistil, že právní předchůdce stěžovatele, J. Ř. ml., podal dne 30. 9. 1991 k uvedenému soudu žalobu, kterou se domáhal vydání rozsudku, jímž by žalované J. P. (dále jen "vedlejší účastníce"), byla uložena povinnost uzavřít s ním dohodu o vydání jedné ideální poloviny v rozhodnutí blíže specifikovaných nemovitostí s tím, že tato polovina nemovitostí vlastnicky původně náležejících S. Ř. a J. Ř. ml., každému z nich ideální jednou čtvrtinou, byla rozhodnutím finančního odboru rady ONV v Říčanech ze dne 11. 5. 1960, č.j. Fin 17-88/60-763, odňata na základě nařízení vlády č. 15/1959 a vyhlášky č. 88/1959, když tento svůj nárok uplatňoval na základě příslušných ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, v platném znění (dále jen "zákon č. 403/1990 Sb."). Podáním ze dne 3. 5. 1993 potom právní předchůdce stěžovatele navrhl rozšíření žalobního petitu ve vztahu ke druhé polovině těchto nemovitostí s odůvodněním, že Vrchní soud v Praze rozhodnutím ze dne 11. 3. 1993, sp. zn. 11 Tz 42/92, zrušil rozsudek Lidového soudu trestního v Praze ze dne 3. 9. 1958, sp. zn. 18 T 74/58, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 1958, sp. zn. 9 To 576/58, na základě kterých propadla československému státu druhá ideální polovina uvedených nemovitostí vlastnicky náležejících jeho matce, M. Ř., když tento svůj nárok opíral o příslušná ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.").
Skutková tvrzení žaloby spočívala v tom, že ideální polovina uvedených nemovitostí, kterou stát nabyl na základě výroku uvedeného trestního rozsudku byla prodána československým státem zastoupeným radou MNV Uhříněvěs kupní smlouvou ze dne 7. 6. 1960 manželům V. a A. M. a druhá ideální polovina těchto nemovitostí socializovaná podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. pak byla těmto manželům prodána kupní smlouvou ze dne 30. 11. 1960, celá nemovitost dohromady za kupní cenu ve výši 31. 230,- Kč. Dalšími právně relevantními kroky provázející osud předmětných nemovitostí bylo nabytí dědictví pozůstalou manželkou A. M., když jí Státní notářství pro Prahu východ potvrdilo nabytí dědictví včetně ideální jedné poloviny předmětných nemovitostí po zemřelém V. M. (sp. zn. D 1686/71). Tyto nemovitosti prodala A.M., jakožto jejich výlučný vlastník, dne 21. 12. 1972, když kupujícími byli stran ideální jedné poloviny J. a J. P., kteří ji nabyli do bezpodílového spoluvlastnictví manželů a ohledně druhé ideální poloviny vedlejší účastnice (spis Státního notářství Praha východ sp. zn. NZ 1525/72, A 1613/72). Tato se stala později také vlastníkem "první" ideální poloviny těchto nemovitostí, když v souvislosti s výsledkem řízení o dědictví po jejím dne 7. 5. 1981 zemřelém otci J. P. nabyla jednu ideální čtvrtinu a v souvislosti s výsledkem řízení o dědictví po své dne 13. 1. 1987 zemřelé matce J. P. zbylou jednu ideální čtvrtinu těchto nemovitostí a stala se tedy jejich výlučným vlastníkem.
Předmětný nárok uplatnil právní předchůdce stěžovatele u soudu poté, co byla vedlejší účastnice bezúspěšně vyzvána k vydání nemovitostí a žalobce jej opíral mimo jiné o tvrzení, že nabyvatelé, tedy manželé V. a A. M., nabyli nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění a v rozporu s tehdy platnými předpisy, neboť byli osobami blízkými ve vztahu k otci vedlejší účastnice - J. P., tajemníku MNV Uhříněvěs, kterému bránily tehdejší předpisy jako úřední osobě v jeho postavení získat od státu tento majetek, a proto zařídil, aby byl prodán jeho příbuzným, čímž došlo k obcházení tehdy platných právních předpisů. Rozpor s tehdy platnými předpisy potom dovozoval žalobce také ze skutečnosti, že kupní smlouva ze dne 30. 11. 1960 byla schválena rozhodnutím odboru průmyslu ONV Praha Východ ze dne 26. 10. 1960, č.j. Prům. 3262/60/P, v návaznosti na což se dožadoval vysvětlení, proč tuto schválil předchozím souhlasem právě odbor průmyslu.
Dne 4. 7. 1993 žalobce zemřel. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 27 D 1826/93, bylo potvrzeno, že jeho jediným dědicem je F. K., tedy stěžovatel, který také jako procesní nástupce trval na pokračování v řízení. V průběhu řízení několikrát upřesnil a změnil žalobní petit, a to v podstatě nejzásadněji svým podáním ze dne 11. 5. 1998, kdy jako žalované označil 1/ vedlejší účastnici J. P., 2/ Českou republiku zastoupenou Místním úřadem městské části Praha 15 a 3/ Městskou část Praha - Uhříněvěs a navrhl změnu žalobního petitu v tom smyslu, že po soudu žádal 1) určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 21. 12. 1972 vedlejší účastnicí a A. M., 2), 3) určení, že na vedlejší účastnici nepřešlo smrtí J. P. a J. P. vlastnické právo ke sporným nemovitostem v rozsahu jedné ideální čtvrtiny po každém z nich, 4), 5), 6) vydání předmětných nemovitostí po každém z žalovaných a 7) vyklizení těchto nemovitostí vedlejší účastnicí. To vše zejména z důvodu "procesní opatrnosti" stran pasivní legitimace žalovaných a vzhledem k předpokladu, že by shora již uvedené kupní smlouvy uzavřené v roce 1960 mezi manželi M. a československým státem byli soudem prohlášeny za neplatné, což dle jeho názoru předjímaly dosavadní výsledky provedeného dokazování.
O podaném návrhu rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 18. 3. 1997, č.j. 10 C 61/91-131. K odvolání stěžovatele a žalovaných Městský soud v Praze toto rozhodnutí usnesením ze dne 30. 1. 1998, č.j. 18 Co 7/98-194, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení pro procesní vady nesoucí se k označení žalovaných s tím, že si soud neujasnil okruh účastníků řízení na straně žalované v tom směru, kdy jako žalovaný nemůže vystupovat subjekt bez právní subjektivity a dále s tím, aby byl stěžovatel vyzván k upřesnění žalobního petitu, neboť alternativy jím formulovaných žalobních nároků ve stávající podobě byly nepřípustné. Závazný právní názor v meritu věci pro soud prvního stupně odvolací soud nevyslovil.
Po opětovném projednání věci rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 29. 9. 1998, č.j. 10 C 61/91-230, a to následujícím způsobem. Pod bodem výroku I/ určil, že kupní smlouva uzavřená dne 21. 12. 1972 mezi vedlejší účastnicí a A. M., jejímž předmětem byla ideální jedna polovina blíže specifikovaných nemovitostí, je neplatná, II/ určil, že na vedlejší účastnici nepřešlo smrtí zůstavitele J. P. vlastnické právo k ideální jedné čtvrtině předmětných nemovitostí, III/ určil, že na vedlejší účastnici nepřešlo smrtí zůstavitelky J. P. vlastnické právo k jedné ideální čtvrtině předmětných nemovitostí, IV/ zamítl žalobu v části, kdy stěžovatel žádal, aby mu vedlejší účastnice vydala předmětné nemovitosti do 15 dnů od právní moci rozsudku, V/ uložil druhé žalované - České republice, zastoupené Městskou částí Praha 15, povinnost vydat stěžovateli do 15 dnů od právní moci rozsudku předmětné nemovitosti, VI/ zamítl žalobu v části, kdy stěžovatel žádal, aby mu třetí žalovaná Městská část Praha - Uhříněvěs vydala předmětné nemovitosti a konečně VII/ zamítl žalobu v části, kdy stěžovatel žádal, aby vedlejší účastnice a všichni kdož s ní bydlí předmětné nemovitosti vyklidili a předali mu je do 15 dnů od právní moci rozsudku. Soud při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že "kupní smlouvy" ze dne 7. 6. 1960 a 30. 11. 1960 uzavřené mezi československým státem a V. a A. M., které měl k dispozici, nebyly podepsány žádnou ze smluvních stran a dospěl k závěru, že jsou tedy neplatné a ke dni jeho rozhodnutí jsou sporné nemovitosti ve vlastnictví České republiky. Poukázal také na to, že stát jednu ideální polovinu sporných nemovitostí propadlou na základě trestních rozsudků po M. Ř. prodával dvakrát, když v obou smlouvách je odkaz pouze na trestní rozsudky jako právní titul jejich nabytí státem a k prodeji druhé ideální poloviny sporných nemovitostí, tedy těch, které propadly po S. Ř. a J. Ř. ml. dle nařízení vlády č. 15/1959 Sb., nikdy nedošlo.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli všichni tři žalovaní odvoláním, stejně jako i stěžovatel, který pro případ odlišného rozhodnutí odvolacího soudu stran pasivní legitimace žalovaného formuloval svůj návrh tak, aby tomuto žalovanému byla uložena povinnost nemovitosti vydat. Dále napadl "nesprávnost" výroku pod bodem VII rozsudku s tvrzením, že vedlejší účastnice neoprávněně nemovitost užívá a je tedy povinna, a to se všemi osobami, kdož s ní bydlí, ji vyklidit. O podaném opravném prostředku rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 23. 7. 1999, sp. zn. 25 Co 27/99, jímž změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích pod body I, II, III a V a ve výrocích pod body IV, VI a VII toto rozhodnutí potvrdil. K těmto závěrům dospěl poté, co doplnil dokazování dalšími listinnými důkazy provedenými za účelem objasnění otázky, zda došlo k platnému převodu vlastnictví předmětných nemovitostí ze státu na manžele M. a zda vedlejší účastnice je ve vztahu k nim osobou blízkou ve smyslu ustanovení §116 občanského zákoníku. Stran otázky platnosti kupních smluv ze 7. 6. 1960 a 30. 11. 1960 vyšel ze zjištění podepřeného řadou nepřímých důkazů svědčících o tom, že tyto smlouvy byly řádně uzavřeny a na jejich základě došlo k zaplacení kupní ceny. Soudu prvního stupně přisvědčil stran závěru, že kupní smlouva ze dne 30. 11. 1960 je neplatná, a to pro omyl týkající se její podstaty. Ačkoliv stát formou žádosti Místního národního výboru Uhříněvěs o schválení prodeje jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí a rovněž i rozhodnutím odboru průmyslu rady ONV Praha - východ ze dne 26. 10. 1960 dal zřetelně najevo svou vůli prodat manželům M. i druhou ideální polovinu těchto nemovitostí původně patřících J. Ř. ml. a S. Ř., byl předmět této kupní smlouvy vymezen shodným způsobem jako ve smlouvě ze dne 7. 6. 1960, tedy i touto smlouvou měla být opětovně prodána ideální jedna polovina těchto nemovitostí původně náležejících M. Ř., kterou stát nabyl na základě trestních rozsudků. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, když dovodil, že manželé M. byli při nabývání této ideální jedné poloviny v dobré víře, v důsledku čehož nabyli tuto jednu ideální polovinu sporných nemovitostí vydržením, stejně jako by nabyli v případě neplatnosti smlouvy ze dne 7. 6. 1960 vydržením i jejich "prvou" ideální jednu polovinu. Tvrzení, že nemovitosti nabyli manželé M. od státu v rozporu s tehdy platnými právními předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění, stěžovatel neprokázal a na základě provedeného dokazování dospěl odvolací soud ke zjištění, že vedlejší účastnice není ve vztahu k A. M. osobou blízkou ve smyslu ustanovení §116 občanského zákoníku.
Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel ústavní stížností a dále dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil ustanovením §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a které v podstatě opřel o stejné argumenty, na nichž je postavena i ústavní stížnost. Nejvyšší soud ČR rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 22. února 2001, č.j. 28 Cdo 530/2000-323, kterým zamítl dovolání v rozsahu směřujícím do výroků pod body I, II, III a V napadeného rozhodnutí. Ve zbylém rozsahu dovolání odmítl. V této souvislosti je také třeba upozornit na to, že stěžovatel rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížností již nenapadl.
Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 26. 4. 2000 v podstatě odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že postupem soudu nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. S poukazem na obsah spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 10 C 61/91, navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti nevyhověl.
Vedlejší účastnice řízení J. P. se vyjádřila k ústavní stížnosti svým přípisem ze dne 27. 3. 2000, ve kterém poukázala na skutečnost, kdy proti výrokům odvolacího soudu, kterými byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, je připuštěno dovolání a ústavní stížnost je tedy v tomto rozsahu nepřípustná. K meritu věci zejména zdůraznila, že nikdy nebyla osobou blízkou ve vztahu k původním nabyvatelům, manželům M., přičemž takovými osobami nebyly ani její rodiče. Kupující V. M. byl strýcem její matky, a to bratrem její babičky. Osobami blízkými ve smyslu ustanovení §116, věty druhé, občanského zákoníku, také nebyli. Stěžovatel pak nemůže oprávněně namítat, že došlo k porušení jeho ústavou zaručeného práva na řádný proces, když sám v průběhu celého procesu nenavrhoval žádné důkazy, kterými by chtěl toto její tvrzení zpochybnit. Je povinností žalobce, stejně tak jako žalovaného, aby svá tvrzení prokazoval a uváděl soudu důkazy, kterými by byla prokázána pravdivost jeho tvrzení. Jestliže stěžovatel v průběhu procesu nenavrhoval žádné důkazy, kterými by prokázal, že její rodiče nebo ona byla osobou blízkou ve vztahu k manželům M., nemůže nyní poté, co soud vydal rozhodnutí, namítat, že nebyly dodrženy podmínky procesu, neboť tvrdit skutečnosti a navrhovat důkazy je povinností stran, nikoli soudu. S ohledem na uvedené proto navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím městského soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, článku 36 odst. 1 Listiny a článku 90 věta první Ústavy. Odvolací soud jen na základě nepodepsaných kopií smluv a nepřímých důkazů, které dle názoru stěžovatele neměly žádnou relevantní hodnotu, změnil skutkový závěr soudu prvního stupně ohledně podpisu smlouvy ze dne 7. 6. 1960, když dovodil, že došlo k jejímu platnému uzavření, a to za situace, kdy sám tvrdí, že se skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Usuzovat, že smlouvy byly podepsány je v rozporu s logickým a správným hodnocením provedených důkazů a právní názor vycházející z existence smluv a tedy z jejich platnosti a účinnosti je vadný. Při hodnocení oprávněnosti držby a dobré víry manželů M. pak odvolací soud vycházel pouze z formálních projevů, jako je podání žádosti o odprodej nemovitostí, dále z toho, že odprodej byl schválen v souladu s tehdy platnými interními předpisy a z toho, že manželé M. zaplatili kupní cenu, když nevzal v úvahu ty důkazy, které bere za základ skutkových zjištění soud prvního stupně, a které dle jeho tvrzení dokládají, že tito manželé nemohli být již při nabývání nemovitostí v dobré víře. Těžiště ústavněprávní argumentace stěžovatele odvolávajícího se na porušení práva na spravedlivý proces spočívá především v námitkách vytýkajících přezkumnému soudu v podstatě nekomplexnost dokazování a údajnou nelogičnost a zřejmou neobjektivnost při hodnocení důkazů. Stěžovatel poukazuje taktéž na pochybení tohoto soudu, dle jehož názoru ustanovení §20 zákona č. 87/1991 Sb. speciálně vymezuje okruh povinných osob oproti ustanovení §4 odst. 2 citovaného zákona tak, že povinnost věc vydat již nedopadá na osoby blízké, a proto vedlejší účastnice není povinna ideální polovinu nemovitostí státem původně nabytou na základě rozsudku trestního soudu vydat. Na podporu svého tvrzení potom odkazuje na nález Ústavního soudu II. ÚS 83/96. S ohledem na tato pochybení a z nich vyplývajícího porušení jeho ústavně zaručených práv navrhuje stěžovatel zrušení napadeného rozhodnutí.
Po prostudování spisového materiálu a po zvážení všech okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná stížnost není důvodná. Považuje za nutné připomenout, že není vrcholem soustavy obecných soudů (běžnou třetí instancí), není oprávněn zasahovat do rozhodování těchto soudů a nepřísluší mu tedy zkoumat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejnými zákony, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy. V tomto směru mu nezbývá než konstatovat, že v dané věci neshledal v postupu a závěrech městského soudu nic, co by ho opravňovalo ke zrušení napadeného rozhodnutí.
Především je třeba poukázat na to, že stěžovatel, v okamžiku, kdy podával ústavní stížnost, dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a tudíž se v dále uvedeném rozsahu jednalo o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Podle přechodných a závěrečných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., o.s.ř., ve znění pozdějších předpisů (část dvanáctá, hlava I, bod 17) se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tedy před 1. 1. 2001) projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů. Napadá-li tedy ústavní stížnost rozsudek odvolacího soudu ze dne 23. 7. 1999, kterým byl částečně změněn a částečně potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, není sporu o tom, že se přípustnost dovolání proti tomuto rozsudku stran výroků změněných odvolacím soudem řídí ustanovením §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ve znění platném do 1. 1. 2001, když z citovaného ustanovení vyplývá přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé.
Ve věci samé rozhodl soud prvního stupně, tedy Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 29. 9. 1998, č.j. 10 C 61/91 - 230, ve výrocích pod bodem I-VII. Městský soud v Praze k podanému odvolání změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I, II, III a V tak, že žalobu zamítl. Ve výrocích pod body IV, VI a VII potvrdil rozsudek obvodního soudu. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele uvedený v ústavní stížnosti, že vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytoval. Sám také ve výrocích pod body I, II, III a V napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, o němž nebylo v okamžiku jejího podání pravomocně rozhodnuto. Ústavní soud však přesto v této části ústavní stížnost po jejím podání z uvedeného důvodu neodmítl, a to proto, že tyto výroky, jež bylo možné napadnout dovoláním, nelze zcela oddělit od výroků ostatních, které s těmito úzce souvisejí a jsou vůči nim prejudiciálními, neboť se v podstatě týkají předběžné otázky - hodnocení platnosti převodů sporných nemovitostí smlouvami ze dne 7. 6. 1960 a 30. 11. 1960 (resp. případné protiprávnosti těchto převodů), a to v kontextu s dikcí ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. a ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., tedy otázky významné pro závěr o důvodnosti současně uplatněného nároku na vydání nemovitostí.
Pokud jde o tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, lze konstatovat, jak vyplývá z připojeného soudního spisu, že věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve kterém nebylo shledáno porušení ústavních zásad. Meritum ústavní stížnosti spočívá v argumentaci stěžovatele, který napadá způsob, jakým odvolací soud hodnotil provedené dokazování. Postup soudů v řízení, zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů, jsou plně v pravomoci obecných soudů, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (článek 82 Ústavy ČR). Ústavní soud není oprávněn hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby s ním nesouhlasil, přehodnocovat jejich právní závěry, pokud nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají a přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud touto jejich rozhodovací činností nedošlo současně k zásahu do ústavně zaručených práv.
Jádrem ústavní stížnosti navrhovatele je jeho tvrzení, že kupní smlouvy, kterými československý stát odprodal předmětné nemovitosti manželům M., jsou neplatné a pokud v případě druhé z nich nedošlo k právně relevantnímu převodu jejich příslušné ideální poloviny, nýbrž, jak dovodil odvolací soud, k jejímu vydržení, potom toto jeho zjištění a právní závěry z něho dovozené zakládají porušení práva na spravedlivý proces. Ústavním soud tento názor stěžovatele nesdílí. Odvolací soud se řádně vypořádal s jeho námitkami, kterým nepřisvědčil a odůvodnění jeho rozhodnutí nepostrádá nic, co mu kogentně ukládá ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. K závěru stran pasivní legitimace vedlejší účastnice a platnosti smluv, resp. prvé z nich a následného nabytí druhé ideální poloviny sporných nemovitostí vydržením, dospěl městský soud na základě provedeného dokazování - při němž byl respektován princip kontradiktornosti řízení - k příslušným skutkovým zjištěním a následně jím odpovídajícím právním závěrům.
V posuzované věci je také třeba dále poukázat na právní závěry Nejvyššího soudu, (viz rozhodnutí 2 Cdon 13/96, Rc 143/98 23 Cdo 34/98), s nímž se ztotožňuje, týkající se výkladu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. ("Povinnými osobami jsou též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §1 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně byla věc těmito osobami převedena.") a výkladu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jenž je zcela identické, vyjma odkazu na jiné ustanovení předmětného předpisu. Jestliže zákonodárce v těchto ustanoveních užil pojmu "nabytí věci od státu" v rozporu s tehdy platnými předpisy, není možné bez dalšího přijmout závěr, že uvedené ustanovení představuje normu vnitřně rozpornou, která ve svých logických důsledcích při naplnění uvedené hypotézy vede k její nepoužitelnosti, poněvadž "neplatně nabýt" nelze. Aby uvedené normy byly smysluplné či aplikovatelné, je třeba vycházet ze širšího výkladu uvedeného pojmu, který se rovněž nabízí. V daných souvislostech je totiž možno a nutno "nabytím věci" rozumět i nabytí podle odpovídajícího právního titulu (např. kupní smlouvy), leč neplatného z důvodu rozporu se zákonem. Takové nabytí sice není nabytím do vlastnictví, ale může být nabytím do držby. Fyzické povinné osobě je tak uloženo, aby ona a nikoli stát, jako předchozí vlastník či držitel věci, jež má být vydána, vydala věc osobě oprávněné, pokud věc získala, resp. nabyla od státu na základě právního úkonu, jež nebyl v souladu s tehdy platnými předpisy. Tomuto výkladu také odpovídá, že nabytí věci fyzickou osobou do jejího vlastnictví v souladu s tehdy platnými předpisy brání vydání této věci podle obou zmiňovaných restitučních zákonů (není-li dán přepoklad protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele). Vedlejší účastnice by tedy měla postavení osoby pasivně legitimované i v případě, kdyby uvedené nemovitosti ve výše uvedeném smyslu nabyla, resp. její právní předchůdci, v rozporu s tehdy platnými předpisy či na základě protiprávního zvýhodnění, což vede ke zcela jednoznačnému závěru, že by v postavení povinné osoby nemohl v tomto případě vystupovat stát či jeho právní nástupce. V tomto směru, ohledně výkladu pojmu "nabytí" v příslušných ustanoveních restitučních předpisů, který je nutno chápat šířeji, nežli pouze "nabytí vlastnictví", možno odkázat, ač se týká skutkově i právně odlišné věci, na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/98 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 13, č. 48, vydání 1., Praha C.H. Beck, 2000). Výrok odvolacího soudu, kterým zamítl, aby České republice byla uložena povinnost tyto pozemky vydat, tedy odpovídá intencím uvedených ustanovení restitučních zákonů. Závěr městského soudu stran nabytí předmětných nemovitostí manžely M. nikoliv na základě jejich protiprávního zvýhodnění a rozporu s tehdy platnými předpisy je pak výsledkem odpovídajícím provedenému dokazování. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobnou argumentací řádně vypořádal s námitkami stěžovatele, který neprokázal v souladu se svým břemenem důkazním žádné relevantní skutečnosti vedoucí k opodstatněnosti tvrzení o protiprávním zvýhodnění manželů M., když toto tvrzení zůstalo pouze v rovině spekulativních úvah.
Pro úvahu o správnosti závěrů obsažených v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, který věc posuzoval podle příslušných ustanovení restitučních předpisů, pak postačuje další fakt z provedeného dokazování plynoucí, totiž zjištění, že vedlejší účastnice a ani její právní předchůdci nejsou osobami blízkými ve vztahu k V. M. či A. M. ve smyslu ustanovení §116 občanského zákoníku (V. M. byl strýcem matky vedlejší účastnice, a to bratrem matky její matky, když ani naplnění dikce věty druhé zmíněného ustanovení se nepodařilo stěžovateli v řízení prokázat) a vedlejší účastnice tak nesplňuje jednu ze zákonných podmínek uvedených v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. a §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., jejichž naplnění je pro úspěšnost restitučního nároku opírající se o citovaná ustanovení těchto zákonů nezbytné, když jednu ideální polovinu sporných nemovitostí nabyla navíc děděním, tedy jiným způsobem, nežli jest převod práva (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7-8, ročník 1993, pod číslem 34; rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rc 71/20 2 Cdon 1215/96, 3 Cdon 310/96).
V posuzované věci je tak oprávněná pouze výtka stěžovatele, týkající se výkladu ustanovení §20 zákona č. 87/1991 Sb. Městský soud toto ustanovení vykládá tak, že speciálně vymezuje okruh povinných osob oproti ustanovení §4 odst. 2 citovaného zákona tak, že povinnost věc vydat již nedopadá na osoby blízké. V tomto směru stačí poukázat na judikaturu Ústavního soudu zahrnující mimo jiné i výklad této právní otázky (viz nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 117/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 3, č.7, vydání 1., Praha C.H. Beck, 1995; nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 83/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 8, č. 100, vydání 1., Praha C.H. Beck, 1998). Nesprávná interpretace tohoto ustanovení však na věcnou správnost závěru odvolacího soudu nemůže mít vliv s ohledem na jiný jeho závěr, plynoucí z provedeného dokazování (k jehož hodnocení, jak již shora uvedeno, Ústavní soud nemůže nic vytknout), totiž závěr o tom, že vedlejší účastnici nelze považovat za osobu blízkou ve vztahu k manželům M. ve smyslu právní úpravy, platné v době aplikace restitučních předpisů.
Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů jako zjevně neopodstatněný odmítl, a to v poměru k té části ústavní stížnosti, která se týkala výroků odvolacího soudu, proti nimž bylo přípustné dovolání, jímž se pak Nejvyšší soud ČR zabýval věcně, také z toho důvodu, že stěžovatel, jak již bylo uvedeno, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o jím podaném dovolání ústavní stížností nenapadl. Z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku poskytovaném zákonem k ochraně práva. Rozhodování o ústavní stížnosti, směřující jen proti rozhodnutí odvolacího soudu, by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí dovolacího soudu zůstalo nedotčeno, což by, zejména vzhledem k případným rozdílnostem, bylo nepochybně v rozporu i s principem právní jistoty (obdobně usnesení, IV. ÚS 58/95, IV. ÚS 146/96, IV. ÚS 219/96).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu