ECLI:CZ:US:2001:4.US.645.2000
sp. zn. IV. ÚS 645/2000
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudů JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Mgr. Bc. P. V., zastoupeného JUDr. E. B., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2000, sp. zn. 44 To 1139/2000, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. září 2000, sp. zn. Nt 2149/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 1. listopadu 2000 byla, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadl usnesení obvodního soudu, jimiž nebylo vyhověno jeho žádosti o propuštění z vazby a přijetí písemného slibu, a usnesení městského soudu, kterým byla zamítnuta stížnost proti předchozímu usnesení.
V poměrně obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že po sdělení obvinění pro trestný čin vydírání byl dne 19. května 2000 vzat do vazby na základě ustanovení §67 odst. 1 lit. a) a b) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Stěžovatel je v současnosti stíhán spolu s dalšími obviněnými, jejichž trestnou činnost měl organizovat. Stížnostní soud odmítl argumentaci stěžovatele o nenaplnění důvodů útěkové vazby, kdy vzal za rozhodující skutečnost, že stěžovatel předtím, než se sám dostavil k vyšetřovateli z důvodu podání vysvětlení společně se svým právním zástupcem, fiktivně se přihlásil k trvalému pobytu v Praze 8. V otázce vazby koluzní se stížnostní soud přiklonil k názoru, že stěžovatel je stíhán společně s řadou dalších osob kdy hrozí obava z jejich napojení ještě nad rámec zjištěných skutečností.
Soudy rozhodly o jeho žádosti téměř po dvou měsících od jejího podání a svá usnesení řádně neodůvodnily. Důvody vazby, které soudy uvedly byly nekonkrétní, vágní a mechanické, a nesplňovaly podmínky dle ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu.
Stěžovatel je přesvědčen, že soudy porušily zásady pro rozhodování o vazbě. Odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 226/96, sp. zn. III. ÚS 240/97 či IV. ÚS 207/99, a namítá, že byla porušena jeho práva zaručená v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na stanovený způsob ochrany právům dle čl. 90 Ústavy ČR, a dále práva dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření, účastníka řízení - Městského soudu v Praze, za který se vyjádřila předsedkyně senátu 44 To. Ta odkázala na podrobné odůvodnění napadeného usnesení a zdůraznila okolnosti fiktivního bydliště stěžovatele, kde odkázala na úřední záznamy Policie ČR.
K věci se na výzvu Ústavnímu soudu vyjádřil také vedlejší účastník - Městské státní zastupitelství, prostřednictvím Městského státního zástupce. Ten uvedl, že dle jeho názoru nedošlo v rámci přípravného řízení a rozhodování o důvodnosti vazby k žádným pochybením, neboť závěry vycházejí z objektivně zjištěných skutečností. Při posledním řízení před Městským soudem v Praze státní zástupkyně navrhla vypuštění vazebního důvodu dle ustanovení §67 odst. 1 lit. b) trestního řádu. Pokud se týká tvrzení stěžovatele o jeho spolupráci s vyšetřovatelem, toto neodpovídá objektivně zjištěným skutečnostem.
Ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti snaží každý z vazebních důvodů vyvrátit a předkládá Ústavnímu soudu vlastní vidění důvodnosti vazby. Obecným soudům vytýká zlehčování některých skutečností, které by mohly svědčit v jeho prospěch a sám bagatelizuje zjištění, která prokázaly orgány činné v trestním řízení. Poukazuje na nedůvodnost jednotlivých podkladů pro vznesení vazby útěkové, aniž by se zabýval jejich vzájemným souběhem. Jako stěžejní důvod její nepřípadnosti uvádí skutečnost, že se sám dostavil k podání vysvětlení za situace, kdy po něm policie pátrala. Tvrdí, že takto nepostupuje člověk, který má v úmyslu vyhýbat se trestnímu stíhání a dále konstatuje, že odůvodnění útěkové vazby jenom vysokým trestem není přijatelné (s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 226/96). Z podkladů které měl Ústavní soud k rozhodování v uvedené věci je však zřejmé, že místo trvalého pobytu stěžovatele bylo pouze fiktivní, kdy podklady pro jeho zaznamenání byly opatřeny na základě vědomě nepravdivých údajů. Obecné soudy proto při posuzování důvodnosti vazby nevycházely toliko z hrozby vysokou sankcí, ale i z nevěrohodnosti údajů o místě pobytu stěžovatele, tedy dalšího ze zákonem předvídaných důvodů. Dalším podkladem pro rozhodnutí obecných soudů pak byla i možnost napojení stěžovatele a ostatních spoluobviněných osob na další skutečnosti nad rámec dosud zjištěných. Soudy konstatovaly, že jsou si vědomy obvinění, pro které je stěžovatel stíhán, mezi něž nepatří trestný čin vraždy ani organizování trestného činu vraždy, nicméně trestná činnost stěžovatele souvisí s trestnou činností dalších spoluobviněných, kteří jsou jmenováni v opatření o sdělení obvinění. S odvoláním na ustanovení §20 odst. 1 trestního řádu je vedeno společné řízení proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí.
Pokud stěžovatel namítá dlouhou dobu od podání žádosti o propuštění z vazby do rozhodnutí o trvání vazby, je nutno zmínit tu skutečnost, že i stěžovatel sám učinil písemný slib nikoliv současně s podáním žádosti, ale až po uplynutí jisté doby.
Při posuzování ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud postup obecných soudů jako vybočující z rámce trestního řízení či řízení o vazbě. Neobstojí proto stěžovatelem nabízený ústavněprávní rozměr ústavní stížnosti, neboť je nadevší pochybnost zjevné, že zákonné důvody pro omezení osobní svobody byly dány. Zde je možno odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, který se zabýval porušením práva na zákonnost omezení osobní svobody. Např. v nálezu I. ÚS 334/96, kde je konstatováno, že institut vazby je, v českém právním řádu, pojat jako prostředek k zajištění účasti osoby obviněného na procesních úkonech, jejichž provedení za jeho účasti je nezbytné v rámci trestního stíhání této osoby. Rozhodnutím o vzetí do vazby se nepředjímá rozhodnutí v meritu věci. Do vazby lze vzít podle §68 trestního řádu pouze osobu, které bylo podle ustanovení §160 trestního řádu sděleno obvinění, pro které je dostačující, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin a je dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. Ustanovením §67 trestního řádu se provádí čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, který stanoví hranice pro vzetí do vazby (jen z důvodů a na dobu stanovenou zákonem). Dle nálezu sp. zn. III. ÚS 18/96 je výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" (ve vztahu k důvodům vazby) především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci, musí svědomitě posoudit (v kterémkoli stádiu řízení), zda další trvání vyšetřovací vazby, případně zda vazba vůbec je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak; pro výklad toho znaku, resp. pro aplikaci již citovaného zákonného ustanovení, proto nejsou (a ani nemohou být) dána objektivní a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování apod.; do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, Ústavní soud ve smyslu své judikatury, se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku republiky, příp. s mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem shledal Ústavní soud předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 16. 2. 2001
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu