ECLI:CZ:US:2001:Pl.US.5.2000.1
sp. zn. Pl. ÚS 5/2000
Nález
Plénum Ústavního soudu České republiky rozhodlo ve věci návrhu Ing. J. J., zastoupeného advokátem JUDr. J. T., na zrušení ustanovení §250a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, předloženého ve spojení s přerušeným řízením o ústavní stížnosti navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. 9 To 345/99 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 5. 1999, sp. zn. 3 T 26/99, (mimo ústní jednání), takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 4. 1. 2000 došla Ústavnímu soudu včas podaná ústavní
stížnost Ing. J. J., zastoupeného advokátem JUDr. J. T. proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. 9 To
345/99 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 5.
1999, sp. zn. 3 T 26/99, spojená s návrhem na zrušení ustanovení
§250a tr. zák.
Druhý senát Ústavního soudu svým usnesením ze dne 15. 2.
2000 přerušil stížnostní řízení a návrh na zrušení jednotlivého
ustanovení zákona postoupil jeho plénu.
Lustrum nápadu ústavních stížností, spojených s návrhem ve
smyslu §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů, dále jen "zákon", dokládá, že obsahově shodný
návrh, avšak týkající se §250b zákona č. 140/1961 Sb., trestní
zákon, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "tr. zák.",
o trestném činu úvěrového podvodu, napadl čtvrtému senátu (IV. ÚS
158/2000). Plénum Ústavního soudu o něm však nejednalo, neboť jak
uvádí nález uvedené spisové značky na s. 7, není aplikace
citovaného ustanovení zatím postavena najisto, a není tedy důvod
podrobit toto ustanovení soudní kontrole.
Navrhovateli bylo pravomocným usnesením Městského soudu
v Praze ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. 9 To 345/99 zamítnuto jeho
odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 5.
1999, sp. zn. 3 T 26/99. Prvostupňový soud jej v květnu uznal
vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §250a tr.
zák., za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku,
jehož výkon odložil na stejně dlouhou zkušební dobu.
Obecné soudy tím, že aplikovaly ustanovení §250a tr. zák.
porušily podle názoru navrhovatele ústavní právo, zakotvené v čl.
11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, dále jen "Listina"), podle něhož
vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah
a ochranu.
Jak zdůrazňuje navrhovatel, zákon k trestnosti nevyžaduje
úmysl způsobit škodu nebo obohatit takovým jednáním sebe nebo
jiného, přičemž gramatický výklad, jak jej zaujaly obecné soudy,
svědčí pro závěr, že může jít o uvedení jakékoliv nepravdivé
okolnosti bez ohledu na to, zda je tím pojistitel uváděn v omyl či
nikoliv, zda při případném pojistném plnění v omylu jednal či ne
a zda uvedení nepravdivého údaje je vůbec způsobilé při řádné péči
ze strany pojistitele škodu způsobit.
Pokud obecné soudy vycházejí z takovéhoto výkladu §250a tr.
zák., pak je zřejmé podle názoru navrhovatele, že uvedené
ustanovení samo odporuje čl. 11 odst. 1 Listiny.
Na rozdíl od obecné skutkové podstaty trestného činu podvodu
podle §250 tr. zák., napadené ustanovení o pojistném podvodu je
v základní skutkové podstatě (odst. 1 a 2 §250a) konstruováno
jako tzv. předčasně dokonaný delikt, tedy jako zvláštní forma
přípravy, kdy se k trestnosti nevyžaduje uvedení v omyl, ani
využití omylu, ale postačí již uvedení nepravdivého nebo hrubě
zkresleného údaje. Ve srovnání s podvodem podle §250 tr. zák. se
u pojistného podvodu nevyžaduje ani úmysl způsobit škodu nebo
obohatit sebe nebo jiného. Způsobení škody je pouze okolností
podmiňující použití vyšší trestní sazby, jestliže škoda
v patřičné výši skutečně vznikne (odst. 3, 4 písm. b), 5) §250a).
Je zřejmé, že předmětem útoku, jak dovozuje navrhovatel, je
majetek pojišťoven a s ohledem na konstrukci skutkové podstaty
k trestní odpovědnosti postačí i jednání, u něhož nenastane žádný
škodlivý následek, jakož i jednání, kdy škodlivý následek nastane
jen v důsledku nedostatku péče vlastních pracovníků pojišťovny,
kteří neurčí výši pojistného plnění správně.
Je tedy zřejmé, že majetek jedné části soukromých subjektů,
jakými jsou pojišťovny, je chráněn výrazně přísněji a podstatně
rozdílným způsobem, než majetek subjektů jiných, ať už jde
o subjekty podnikatelské nebo soukromé občany. Neobstojí tu
námitka, že majetek pojišťoven je napadán častěji než majetek jiný
a v důsledku toho je společenský dosah takovýchto útoků závažnější
a tudíž zasluhuje přísnějšího potrestání a že i v jiných právních
řádech (např. v německém) znají trestní zákony zvláštní případy
pojistného podvodu. O takový případ speciálního pojistného podvodu
zde nejde, neboť nejde o přísnější postih z důvodu častěji
napadaného předmětu útoku, ale jde o zcela jinou konstrukci
trestní ochrany majetku pojišťoven proti podvodnému jednání
i proti jednání, které ani znaky podvodu (uvedení v omyl nebo
využití omylu) nemá.
Za těchto okolností bylo povinností obvodního soudu
postupovat podle §224 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním
řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "tr. ř.",
trestní stíhání přerušit a věc předložit Ústavnímu soudu, neboť
sám soud měl dojít k závěru, že použití uvedeného ustanovení
trestního zákona, které je rozhodné pro rozhodování o vině
a trestu, je v rozporu s Listinou.
Závěrem navrhovatel konstatuje, že aplikace §250a tr. zák.
v jeho trestní věci zvýhodňuje ochranu majetku pojišťovny proti
ochraně jeho majetku i majetku ostatních subjektů a je proto samo
toto ustanovení v rozporu s listinou.
Ze všech uvedených důvodů se proto navrhuje zrušení
ustanovení §250a tr. zák. pro jeho rozpor s čl. 11 odst. 1
Listiny.
II.
Z vyjádření účastníků k návrhu, jež Ústavní soud podle §69
odst. 1 zákona vyžádal od předsedy Poslanecké sněmovny
a předsedkyně Senátu Parlamentu ČR vyplynulo následující.
Předseda Poslanecké sněmovny k návrhu mimo jiné uvedl, že
ustanovení §250a tr. zák. se vztahuje na případy, kdy jsou při
sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění
z ní uvedeny nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje anebo podstatné
údaje zamlčeny. Stanovená ochrana majetku pojišťoven zohledňuje
skutečnost, že k plnění pojišťovny dochází na základě sjednané
pojistné smlouvy a za podmínek v ní uvedených. Zákonodárce v této
souvislosti vyjádřil zájem chránit tyto vztahy, respektive
sankcionovat jejich porušení. Současně přihlédl k tomu, že majetek
jiných vlastníků, resp. majetek navrhovatele, není předmětem
plnění vyplývajících z pojistných smluv, a není proto odůvodněno,
aby se na tento majetek vztahovala v tomto směru stejná nebo
obdobná ochrana. Z tohoto důvodu nespatřuje rozpor mezi čl. 11
odst. 1 Listiny a §250a tr. zák. V té návaznosti připomíná
rozhodnutí Ústavního soudu ČSFR č. 11/1992 a souhlasí s takovým
chápáním ústavního principu rovnosti, jak zde bylo vyjádřeno. Za
takovéhoto stavu věci účastník konstatuje, že zákonodárný sbor
jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu Ústavou,
ústavním pořádkem České republiky a jejím právním řádem. Je proto
na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil
ústavnost napadeného zákonného ustanovení a rozhodl.
Předsedkyně Senátu ve svém stanovisku kromě jiného sdělila,
že při projednávání vládního návrhu novely trestního zákona,
v rámci obecné části rozpravy, byla v jednom z vystoupení
naznačena snaha vypustit ustanovení §250a a §250b tr. zák.,
a sice z důvodů sdílených stěžovatelem. V Senátu však nicméně již
nedošlo k otevření podrobné rozpravy k podávání pozměňovacích
návrhů, neboť Senát schválil návrh novely trestního zákona ve
znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Učinil tak
v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s ústavními zákony
České republiky a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy
České republiky (č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále
jen "Ústava"). V této souvislosti lze rovněž uvést, že ústavní
právo na stejný zákonný obsah a ochranu vlastnického práva,
obsažené v čl. 11 odst. 1 Listiny, které má být podle tvrzení
stěžovatele porušeno aplikací §250a tr. zák. , je ve svém původu
spojováno především s odmítnutím systému sortování vlastnictví na
druhy s privilegovaným postavením a ochranou a na druhy trpěné
(potlačované), uplatňovaného socialistickou Ústavou ČSSR z roku
1960 a navazujícím zákonodárstvím. Cílem předmětného ústavního
práva se tedy jeví, jak naznačeno důvodovou zprávou k čl. 11
Listiny, více zákaz principu diferencovaného vlastnického práva na
úrovni uspořádání společnosti, než na úrovni jednotlivostí, např.
právě pragmatických rozdílností při volbě způsobu ochrany
vlastnického práva. Úplnost hodnot stejnosti zákonného obsahu
a ochrany vlastnického práva může být relativizována dalšími
ústavními pravidly čl. 11 Listiny, který v odstavci 3 zároveň
zakazuje zneužití vlastnictví na újmu práv druhých anebo
v rozporu se zákonem chráněnými osobními zájmy. Připomenout je
rovněž možné, že objektem trestného činu podle §250a tr. zák. je
ochrana sjednávání pojistných smluv a plnění z nich, a proto
v konečném důsledku cizí majetek, tzn. nejen majetek pojišťoven.
Pachatelem pojistného podvodu může být kterýkoliv z účastníků
pojistné smlouvy. Je tedy na Ústavním soudu, aby posoudil
ústavnost návrhu na zrušení napadeného ustanovení a rozhodl o něm.
Právní zástupce navrhovatele v replice na stanoviska obou
účastníků předně konstatuje, že podstata návrhu není v tom, že by
bylo přísněji postihováno jednání směřující vůči majetku
pojišťoven. Taková úprava by byla s ohledem na tvrzení obsažená ve
vyjádření Poslanecké sněmovny přípustná právě vzhledem k potřebě
postihovat obtížně odhalitelné a časté útoky na majetek
pojišťoven. Podstatou návrhu je naopak to, že majetek pojišťoven
je chráněn proti širšímu okruhu trestných jednání, než majetek
jiných subjektů. Ustanovení §250a odst. 1 tr. zák. není jen
zvláštní formou přípravy k trestnému činu, jímž má být na majetku
pojišťovny způsobena škoda, jak lze dovodit ze stanoviska
Poslanecké sněmovny. Kdyby tomu tak bylo, musela by skutková
podstata zahrnovat úmysl způsobit škodu nebo obohatit sebe nebo
jiného, jako je tomu u trestného činu podvodu podle §250 tr. zák.
Díky tomu, že takovýto úmysl není předpokladem trestnosti, lze
podle §250a tr. zák. postihnout i jednání, která ke způsobení
škody nesměřují. Pokud je znak "způsobení škody" uveden v dalších
odstavcích citovaného ustanovení jako tzv. těžší následek, tedy
coby okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, postačí ke
způsobení takové škody i nedbalost pachatele (§6 písm. a) tr.
zák.). V souhrnu lze tedy říci, že ustanovením §250a tr. zák. je
majetek pojišťoven chráněn i proti jednáním, jimiž vzniká škoda
z pouhé nedbalosti, zatímco majetek ostatních subjektů proti
takovýmto jednáním chráněn není. Ochrana majetku pojišťoven tedy
zahrnuje širší okruh trestního bezpráví, když jinak způsobení
škody z nedbalosti základní skutkové podstaty ostatních trestných
činů podle hlavy IX. zvláštní části tr. zák. neobsahují. V tom je
nerovnost, v níž navrhovatel spatřuje porušení ústavního práva na
stejný zákonný obsah a ochranu vlastnického práva. Pokud jde
o námitku Senátu, že uvedení nepravdivých údajů ve smyslu §250a
odst. 1 tr. zák. se může dopustit kterákoliv strana smlouvy, jde
o námitku nedůvodnou. Z vyjádření Poslanecké sněmovny vyplývá
jasně, že ustanovení je určeno především k ochraně majetku
pojišťoven. V praxi je také takto používáno. I kdyby tomu tak
nebylo, pak okolnost, že i pojištěnec (myšlen je patrně
"pojištěný") je zvýhodněn, nic nemění na tom, že rozsah ochrany takto:
vymezeného majetku je širší než ochrana majetku ostatních
subjektů. Důvodem takového rozšíření pak nemůže být to, že
jednání, které nese znaky pojistného podvodu je "trestné podle
stávající úpravy, ale zpravidla se nedokáže", jak se uvádí ve
stanovisku Poslanecké sněmovny. Takový výklad by byl v rozporu
i se zásadou prezumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
Vzhledem k tomu navrhovatel trvá na tom, co bylo v jeho návrhu
uvedeno.
III.
V rámci zkoumání procesních podmínek řízení o podaném návrhu
se Ústavní soud zabýval otázkou platnosti napadeného ustanovení
§250a tr. zák. v době doručení návrhu Ústavnímu soudu. Zjišťoval
tedy, jak mu ukládá §68 odst. 2 zákona, zda zákon č. 253/1997
Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 140/1961 Sb., trestní
zákon, ve znění pozdějších předpisů, jenž s účinností od 1. 1.
1998 návrhem napadené ustanovení do trestního zákona zakotvil, byl
přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně
předepsaným způsobem. Za tím účelem vyžádal od Poslanecké sněmovny
a Senátu Parlamentu České republiky, dále jen "Sněmovna"
a "Senát", těsnopisné zprávy z jejich schůzí, na nichž byla
předmětná novela trestního zákona projednána a přijata.
Ve Sněmovně se z přítomných 186 poslanců vyslovili pro
usnesení přijmout novelu trestního zákona celkem 154 poslanci
a poslankyně, proti byli 3 poslanci a poslankyně. V Senátě
z přítomných 62 senátorů a senátorek hlasovali pro novelu ve znění
postoupeném Sněmovnou celkem 33 senátoři a senátorky, když
k přijetí návrhu byly potřebné nejméně 32 hlasy.
Zákon č. 253/1997 Sb. byl tak vzhledem k čl. 39 odst. 1 a 2
Ústavy platně přijat a následně podepsán příslušnými ústavními
činiteli a vyhlášen ve Sbírce zákonů.
IV.
V řízení o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení
zkoumá Ústavní soud obsah těchto právních aktů z hlediska jejich
souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10
Ústavy, jak mu to ukládá §68 odst. 2 zákona.
V tomto kontextu se Ústavní soud zaměřil v prvé řadě na
genezi a samu trestněpolitickou podstatu návrhem napadeného
ustanovení §250a tr. zák. a konstatuje, že návrh na jeho zrušení
není důvodný.
Ke zrušení navrhované zákonné ustanovení zní:
§250a
Pojistný podvod
(1) Kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku
na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené
údaje nebo podstatné údaje zamlčí, bude potrestán odnětím svobody
až na dvě léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem nebo
propadnutím věci.
(2) Stejně bude potrestán, kdo úmyslně vyvolá pojistnou událost,
nebo kdo stav vyvolaný pojistnou událostí udržuje v úmyslu zvýšit
vzniklou škodu.
(3) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitým
trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným
v odstavci 1 nebo 2 na cizím majetku škodu nikoliv malou.
(4) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel
potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 jako člen
organizované skupiny,
b) způsobí-li takovým činem na cizím majetku značnou škodu
nebo jiný zvlášť závažný následek.
(5) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán,
způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 na cizím majetku
škodu velkého rozsahu.
Z listinných důkazů, které Ústavní soud doposud v dané věci
shromáždil, je třeba v prvé řadě vycházet z důvodové zprávy
k zákonu č. 253/1997 Sb.
Ta v souvislosti s §250a konstatuje, že doplněním ustanovení
o trestném činu podvodu se sleduje rozšíření trestního postihu na
další formy podvodného jednání, které sice je trestné již podle
stávající právní úpravy, ale zpravidla se nedokáže.
Stávající skutková podstata trestného činu podvodu totiž
vyžaduje, aby pachatel měl podvodný úmysl již v době, kdy začne
naplňovat objektivní stránku tohoto trestného činu. Důvodem
doplnění hlavy deváté zvláštní části trestního zákona o pojistný
podvod není jen skutečnost, že zejména pojištění majetku je
v poslední době zneužíváno k protiprávnímu získání pojistného
plnění.
Ukazuje se, že k postihu všech forem protiprávního jednání
nedostačuje "obecná" skutková podstata trestného činu podvodu
podle §250 tr. zák., která zahrnuje pouze jednání, kde již
vznikla majetková újma. Ne všechny případy, kdy se pachatel
dopouští jednání, které k podvodnému obohacení teprve směřuje, lze
postihnout jako vývojová stadia trestného činu podvodu. Nejen
v zájmu pojišťoven, které nesou riziko vyplývající z povahy
pojištění, ale i v zájmu těch, na které míra tohoto rizika
v podobě výše pojistného dopadá, a v zájmu ochrany majetku
a zdraví před jeho úmyslným poškozováním je odůvodněn požadavek,
aby jako dokonaný trestný čin bylo postihováno samotné úmyslné
způsobení následku, charakteristického pro pojistnou událost.
I v tomto případě bude třeba, aby uvedený následek byl pachatelem
způsoben úmyslně. Trestnost takového jednání nebude naopak
podmíněna tím, že pachatel jím úmyslně způsobenou pojistnou
událost pojišťovně již oznámil v úmyslu protiprávně získat
pojistné plnění, nebo dokonce takové plnění získal. Ze stejných
důvodů se navrhuje jako dokonaný trestný čin postihovat jednání,
kde pojistná událost vznikne nikoliv jako důsledek úmyslného
jednání pachatele, ale ten jen vzniklé situace využije v tom
směru, že vzniklý stav udržuje v úmyslu zvýšit vzniklou škodu.
Obdobně jako tomu je u skutkové podstaty trestného činu podvodu
podle §250 tr. zák. se navrhuje přísněji postihovat případy, kdy
pachatel pojistným podvodem způsobí vyšší škodu nebo jiný závažný
následek.
Z těsnopisné zprávy o jednání Sněmovny k bodu novely
trestního zákona, obsahujícího napadené ustanovení Ústavní soud
zjistil, že ve druhém čtení zazněl poslanecký návrh, směřující
k vypuštění §250a tr. zák. Z hlediska ústavního je významná ta
část argumentace, kde se uvádí: ".důvodů pro jejich (§250a, §250b) vypuštění je víc. Např. v těchto dvou paragrafech jde
o nenápadné obrácení důkazního břemene.jde v nich o zavedení
protiústavní nerovnosti ochrany majetku. Jeden majetek má být
chráněn jinak než jiný majetek,." Uvedený návrh byl podpořen
dalším poslancem, jenž se omezil pouze na argumenty
trestněpolitické (kriminalizační), nikoliv na další důvody
ústavněprávní. Při hlasování o pozměňovacích návrzích nebyl výše
zmíněný návrh přijat (z celkového počtu přítomných 188 většinou
140 proti 17).
Obsahově shodný pozměňovací návrh k vládní osnově novely
trestního zákona zazněl též při jejím projednávání v Senátu, jak
dokumentuje příslušná těsnopisná zpráva, kde byl odůvodněn takto:
".zavedením těchto (§250a, §250b) ustanovení se dostáváme do
rozporu s právními principy Ústavy ČR.Ve smyslu čl. 11 odst. 1
Listiny je postavení všech účastníků závazkových vztahů
jednoznačně rovné. Návrh §250a.je v rozporu s touto zásadou,
zvýhodňuje pojišťovací.vztahy vůči ostatním závazkovým vztahům
- tedy zavedení protiústavní nerovnosti." Ani v této komoře
Parlamentu uvedený pozměňovací návrh neprošel.
Skutkovou podstatu trestného činu pojistného podvodu ve znění
§250a odst. 2 tr. zák. znají ve srovnatelné podobě trestní
zákoníky i jiných zemí, jmenovitě v Německu a v Rakousku.
Ustanovení §250a odst. 1 tr. zák. však tam odpovídající
ekvivalent nemá.
Podle německé trestněprávní úpravy (StGB, k 26. 1. 1998) se
jedná o jeden z typů "zvlášť těžkého případu podvodu" ve smyslu
§263 odst. 3, bod 5, který předpokládá zpravidla, jestliže
pachatel předstírá pojistnou událost, pokud on sám nebo někdo jiný
v tomto úmyslu věc významné hodnoty zapálí nebo jinak požárem
zcela nebo zčásti zničí anebo potopí či způsobí ztroskotání lodi.
Kromě toho nabízí tato úprava ještě "zneužití pojištění"
v §265 odst. 1, jež spočívá v tom, že pachatel věc pojištěnou
proti zničení, poškození, omezení upotřebitelnosti, ztrátě nebo
krádeži poškodí, zničí, její upotřebitelnost omezí, a tím vytvoří
možnost nebo jinému umožní, aby se on nebo někdo jiný plněním
z pojištění zaopatřil.
O zneužití pojištění se zmiňuje rovněž rakouský zákonodárce
v §151 odst. 1 (StGB, k 1. 3. 1997). Podle literatury jde
o přípravná jednání k pojistnému podvodu (Foregger, R.: StGB,
Wien, Manz Verlag 1997, s. 150.).
Ústavní soud v řadě svých dřívějších rozhodnutí zaujal
stanovisko k chápání a k výkladu ústavního principu rovnosti
občana před zákonem, který v dané věci hraje klíčovou roli.
Již ve svém rozhodnutí č. 11/1992 Sb. u. n. ÚS ČSFR
konstatoval tehdejší federální Ústavní soud, že rovnost občanů
před zákonem nebyla chápána jako abstraktní a absolutní kategorie,
ale vždy byla přičítána k určité právní normě, pojímána ve
vzájemném poměru různých subjektů apod., tedy jako rovnost
relativní, nikoliv absolutní. Relativní nerovnost znamená pouze
odstranění neodůvodněných rozdílů. Logicky, a contrario rozdíly
odůvodněné nejsou neústavní, opírají-li se o kritéria objektivní
a racionální. Je věcí státu, aby v zájmu zajištění svých funkcí
rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Nesmí
však přitom postupovat libovolně. Pokud zákon určuje prospěch
jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může
se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty (ve veřejném
zájmu a pro veřejné blaho, viz nález sp. zn. Pl. ÚS 9/95, in: ÚS,
sv. 5, s. 107) a nikoliv způsobem, jehož se týká např. nález sp.
zn. IV. ÚS 15/94, in: ÚS, sv. 2, s. 115. Rovnost jako kategorie
relativní je prezentována i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/95, in: ÚS,
sv. 3, s. 209.
Pohled na §250a tr. zák. prizmatem citovaných zahraničních
úprav, jakož i nálezů vyúsťuje v následující závěry.
Ústavní soud má za to, že konstrukce skutkové podstaty
pojistného podvodu jakožto deliktu předčasně dokonaného podvodu ve
formě jeho přípravy, tzn. zároveň jako činu ohrožovacího (což
platí zejm. pro §250a odst. 1 a částečně i pro jeho odstavec 2.,
ve vztahu k §250 odst. 1 a 2 tr. zák.), představuje z hlediska
trestněpolitického, tj. při hledání odpovědi na otázku, co
kriminalizovat, standardní postup zákonodárce. To dokumentují
i příklady ze zahraničí, jak jsou uvedeny výše. Zákonodárný orgán
si tak počíná všude tam, kde dosavadní trestněprávní úprava
neumožňuje účinný postih činů, po materiální stránce takové
kvality, na kterou již nestačí instrumenty jiných, tj.
mimotrestních právních odvětví (trestní právo jako "ultima
ratio"). Jinak řečeno, sankcionuje-li zákonodárce porušení
oznamovací povinnosti při uzavření a změně pojistné smlouvy (§793 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů, dále jen "obč. zák.") primárně snížením plnění z takové
smlouvy (§798 obč. zák.), pak v případech uvedení nepravdivých
nebo hrubě zkreslených údajů či zamlčení údajů podstatných, za
výše uvedených okolností, nastupuje subsidiárně sankce
trestněprávní (§250a odst. 1 tr. zák.); totožná situace tu je na
úrovni §799, §809 obč. zák. a §250a odst. 2 tr. zák.
Posuzovat právě tuto otázku, tedy šíři hranic trestněprávní
kriminalizace určitých typů jednání, však Ústavnímu soudu v zásadě
samo o sobě ani nepřísluší, nemá-li dublovat nebo suplovat ústavní
roli zákonodárného orgánu. Zabývat by se měl ovšem touto otázkou
jedině v souvislosti s takovými kritérii kriminalizace, jakými
jsou právě veřejné hodnoty či zájmy, o něž opíral kriminalizaci
zákonodárce v dané, tj. Ústavním soudem posuzované šířce.
Důvodem kriminalizace pojistného podvodu v §250a tr. zák.,
jak uvádí citovaná důvodová zpráva, je především rozšíření
trestního postihu na další formy podvodného jednání, které sice je
trestné již podle stávající právní úpravy, ale zpravidla se
nedokáže. Dále je to skutečnost, že zejména pojištění majetku je
v poslední době zneužíváno k protiprávnímu získání následného
pojistného plnění, tedy potřeba kriminalizovat jako čin dokonaný
i delikty dokonané předčasně ve stadiu přípravy.
Uvedeným způsobem odůvodněné rozšíření trestněprávní ochrany
cizího majetku je opřeno o ústavně akceptovatelné veřejné hodnoty,
tj. obsažené v čl. 11 odst. 1 Listiny potud, pokud zákonodárce
zintenzivňuje trestněprávní ochranu před jednáními, která
znamenají v podstatě zneužití institutu pojištění majetku, jako je
tomu i jinde v zahraničí. V důsledku takovéto právní úpravy
založená případná nerovnost trestněprávní ochrany majetku určitých
subjektů by potom byla v souladu s ústavou, protože by takto:
vyrovnávala reálně existující nerovnosti v ochraně.
Odůvodňuje-li však zákonodárce šíři kriminalizace "předpolí"
majetkových podvodů poukazem na důkazní obtíže v průběhu trestního
stíhání osob z těchto podvodů obviněných, může být ústavní váha
tohoto veřejného zájmu (na trestním postihu) problematická. Na
zmíněný fakt upozorňuje ve své replice navrhovatel, když uvádí, že
takovýto výklad, resp. zdůvodnění právní úpravy, by bylo
v rozporu se zásadou prezumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2
Listiny. Konstrukce skutkové podstaty trestného činu, zajišťující,
aby dokazování naplnění jejích znaků činilo orgánům činným
v trestním řízení co nejmenší potíže znamená, že rozsah předmětu
dokazování se skutečně zúží. Tím se zároveň rozšíří dosah, záběr
skutkové podstaty takovéhoto trestného činu. V žádném případě se
ale povinnost pečlivě objasňovat i okolnosti svědčící zejména ve
prospěch obviněného, zatěžující orgány činné v trestním řízení,
nepřesouvá na obviněného. Jen v takovémto případě, pokud by
k onomu přesouvání došlo, by zásada prezumpce neviny dotčena byla.
Tak tomu však není. Přestože otázky rozsahu dokazování
a přesouvání zmíněné povinnosti spolu úzce souvisejí, nejsou jedno
a totéž. Zúžení záběru dokazování prováděného orgánem činným
v trestním řízení neznamená automaticky přenesení výše uvedené
povinnosti, kterou tento orgán má v důsledku prezumpce neviny, na
osobu obviněnou.
Proto při hlubším pohledu na věc, ani důvod kriminalizace
pojistného podvodu, spočívající ve snaze minimalizovat důkazní
tíseň orgánů činných v trestním řízení, byť by mohl být zpochybněn
snad trestněpoliticky, není ústavně nekonformní, neboť
s prezumpcí neviny nekoliduje, jak se uvádí.
Pokud jde o individuální primární objekt trestného činu
pojistného podvodu podle §250a tr. zák., shoduje se komentář
k tomuto ustanovení (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní
zákon, komentář, 3. vyd. Praha, C. H. Beck 1998, s. 1154)
s citovanou důvodovou zprávou v tom, že jím je nejen ochrana
sjednávání pojistných smluv a plnění z nich, tedy majetek
pojišťoven samotných, nýbrž i v konečném důsledku cizí majetek
vůbec. To znamená podle názoru Ústavního soudu i majetek subjektů
odlišných od pojistitelů (zpravidla pojišťoven); myšleni jsou tu
další účastníci pojištění, tedy pojistníci či osoby pojištěné, tj.
koneckonců i navrhovatel, jichž se pojistný podvod spáchaný jiným
pojištěným majetkově dotýká tím, že objektivně zužuje možnost
tvorby přebytků pojistného, na nichž se pojištění jinak podle
určitých principů podílejí.
Jeden každý ze subjektů pojistné smlouvy může být jak
pachatelem pojistného podvodu, tak i poškozeným tímto trestným
činem, pokud je tímto pachatelem jiný subjekt zmíněné smlouvy.
V tom je třeba dát za pravdu stanovisku Senátu. Tvrdí-li v té
návaznosti replika navrhovatele, že ani tato skutečnost nemůže
vyloučit ústavně nerovnou ochranu majetku subjektů smluvního
pojištění na straně jedné a majetku subjektů stojících mimo
pojistnou smlouvu na straně druhé, není zcela opodstatněná. Už
proto ne, že vedle zmíněných základních účastníků pojištění,
subjektů pojistných smluv, existují další účastníci pojištění,
a sice tzv. "obmyšlený", popř. i poškození pojistnou (škodnou)
událostí.
Ohrožení majetku či jeho porucha, způsobené pojistným
podvodem jsou proto ve svém reálném důsledku typicky závažnější,
než poruchy vyvolané podvodem obecným (§250 tr. zák.), kde
provázanost různých subjektů pojištění pochopitelně chybí. Proto
je trestněpoliticky žádoucí a nutné, aby byla existující
objektivní nerovnost v dopadech obecného a pojistného podvodu
vyrovnávána trestněprávní úpravou. Ta se tohoto úkolu zhostila
tak, že kriminalizovala ne pouhé majetkové poruchy, jako u podvodů
obecných, nýbrž i již zmíněné jejich "předpolí", tzn.
kriminalizuje činy teprve hrozící takovýmito poruchami. Takto
odůvodněná širší a v tomto smyslu trestněprávně funkční
"nerovnost" je nezbytná k tomu, aby se celková ochrana před
podvody různých typů stala podle práva vyrovnanou.
Vzdor tomu, že právní předpisy pojem pojištění nedefinují,
lze zejména z §788 odst. 1 obč. zák. ".dovodit, že pojištění
představuje závazek poskytnout za úplatu ve sjednaném rozsahu
plnění, nastane-li předem určená nahodilá událost týkající se
pojištěného rizika. Jde o synallagmatický, majetkový, závazkový
právní vztah, charakterizovaný rovností účastníků, kteří jsou
nositeli práva a povinností, které s tímto právním vztahem spojují
právní předpisy, nebo které na sebe vzali uzavřením pojistné
smlouvy a dále vzájemností těchto práv, jakož i vzájemnou
podmíněností plnění." (Jehlička, O., Švestka, J. a kol.: Občanský
zákoník, komentář, 3. vyd., Praha, C. H. Beck 1996, s. 725.).
Z uvedeného vyplývá, že v rámci právního režimu zejména smluvního
pojištění, o které tu běží, jsou si všichni jeho účastníci rovni
už na úrovni zákona (občanského zákoníku). V této jejich rovnosti
je trestní zákon cestou §250a "usazuje" záměrně nerovně, jak
uvedeno výše, ve vztahu k jiným osobám, poškozeným obecnými
podvody (čl. 4 odst. 3 Listiny, sp. zn. Pl. ÚS 47/95, in: ÚS, sv.
5, s. 209).
Trestněpolitické (kriminalizační) "prostředí", z něhož
napadené zákonné ustanovení vycházelo a také se jeho
prostřednictvím projevilo, z hlediska ústavněprávního, zejména
z pohledu principu rovnosti ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny,
nevyvolává žádných pochybností, tudíž ani napadené ustanovení
trestního zákona samotné. Daný závěr je do jisté míry podporován
i stručným odkazem na právní srovnání se zahraničními úpravami
podobné problematiky, uvedené dříve.
Podaný návrh na zrušení §250a tr. zák. podal navrhovatel ve
spojení se svou ústavní stížností proto, že v řízení před obecným
soudem nebylo postupováno podle §224 odst. 5 tr. ř. (čl. 95
Ústavy). Navrhovatel je toho názoru, že obecný soud měl povinnost
přerušit trestní stíhání a věc problematické ústavnosti §250a tr.
zák. předložit Ústavnímu soudu, neboť měl dojít k závěru, že
napadené ustanovení trestního zákona, rozhodné pro rozhodování
o jeho vině, je v rozporu s Listinou.
Tomuto názoru nelze bezezbytku přisvědčit, neboť Ústavní soud
již ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 87/95, in: ÚS, sv. 5, s. 503
konstatoval, že ".jedinou povinností, která pro obecné soudy
z čl. 95 odst. 2 Ústavy plyne, je, že nemohou samy posoudit
ústavnost právního předpisu, ale musí věc postoupit Ústavnímu
soudu v tom případě, když dojdou k závěru, že zákon.je neústavní."
V.
S přihlédnutím k výsledkům právního a ústavněprávního rozboru
ustanovení §250a tr. zák. ve vztahu k čl. 11 odst. 1 Listiny,
provedeného v předcházejících bodech tohoto odůvodnění, rozhodl
Ústavní soud tak, jak je uvedeno ve výroku jeho nálezu.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 20. 2. 2001