ECLI:CZ:US:2002:1.US.113.02
sp. zn. I. ÚS 113/02
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní stížnosti H. Č-ové, , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 13 Co 179/2000, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2310/2000, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2000, sp. zn.
13 Co 179/2000, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10.
2001, sp. zn. 26 Cdo 2310/2000, se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. 2. 2000, sp.
zn. 13 C 173/96, ve věci žalobce Městské části Praha 1 (dále jen
"žalobce") proti stěžovatelce zamítl žalobu, aby stěžovatelce bylo
uloženo vyklidit byt č. 24 o velikosti 2+kk I. kategorie
s příslušenstvím rekolaudovaný na byt 1+k.k. s příslušenstvím I.
kategorie v domu čp. . v Praze 1, Nové Město, M. . (dále jen
"předmětný byt").
Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil
citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 tak, že stěžovatelka
je povinna vyklidit předmětný byt a odevzdat jej žalobci do
jednoho měsíce od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že žalobce se
stěžovatelkou uzavřel dne 26. 10. 1993 nájemní smlouvu, leč
k jejímu uzavření došlo s odkazem na souhlas s výměnou bytů,
kterou provedla stěžovatelka se svojí matkou M. R-vou; k tomu
žalobce udělil souhlas dne 22. 9. 1993. M. R-ová však dne 15. 3.
1993 zemřela a její nájemní právo k předmětnému bytu tak zaniklo.
Proto odvolací soud - na rozdíl od soudu nalézacího - dospěl
k právnímu závěru, že zmíněná nájemní smlouva je neplatná, a to
z důvodu omylu (§49a občanského zákoníku), vyvolaného
stěžovatelkou, jelikož je prý zřejmé, že bez existence výměny bytů
by žalobce se stěžovatelkou nájemní smlouvu neuzavřel.
Stěžovatelka tedy užívá byt bez právního důvodu.
Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelky
zamítl. Především konstatoval, že městský soud neporušil zásadu
dvojinstančnosti soudního řízení, jelikož dospěl k závěru, že soud
I. stupně správně zjistil skutkový stav, nicméně jej chybně právně
posoudil. Nejvyšší soud dále uvedl, že v daném případě by žalobce
nevyslovil souhlas s výměnou bytu ani s uzavřením předmětné
nájemní smlouvy, pokud by věděl o úmrtí M. R-ové. Tím, že
stěžovatelka předložila žalobci k vyslovení souhlasu žádost
o schválení dohody o výměně bytu v době, kdy již druhá účastnice
této dohody nežila, vyvolala prý jeho omyl uvedením údajů
rozhodných pro utváření vůle jednajícího (žalobce), které v době,
kdy byl právní úkon činěn, neodpovídaly skutečnému stavu věci.
Přitom není nutné, aby tak učinila úmyslně. Nejvyšší soud proto
uzavřel, že právní posouzení věci odvolacím soudem ohledně
neplatnosti souhlasu žalobce s dohodou o výměně bytu dle §49a
občanského zákoníku je správné a ze stejného důvodu je neplatná
rovněž sama nájemní smlouva.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především tvrdí, že při
výměně bytů nejednala v úmyslu uvést druhou stranu v omyl.
K uplatnění námitky relativní neplatnosti právního úkonu (souhlasu
k výměně bytů a následně uzavřené nájemní smlouvy) z důvodu omylu
žalobce poukázala stěžovatelka na obecnou tříletou promlčecí dobu
(§§40a, 49a, 100 a násl. občanského zákoníku). Tato doba prý
začala ohledně souhlasu s výměnou bytů běžet dne 22. 9. 1993
(skončila dne 22. 9. 1996) a ohledně nájemní smlouvy dne 26. 10.
1993 (skončila dne 26. 10. 1996). Podáním žaloby na přivolení
k výpovědi z nájmu bytu dne 9. 7. 1996 údajně nedošlo k uplatnění
práva, o jehož promlčení jde, a nedošlo tak k přerušení běhu
promlčecí doby. Stěžovatelka prý dne 5. 4. 2000 vznesla námitku
promlčení ohledně "námitky relativní neplatnosti nájemní smlouvy",
kterou byl odvolací soud povinen se zabývat a vypořádat se s ní,
což však neučinil.
Stěžovatelka dále uvádí, že odvolací soud porušil zásadu
dvojinstančnosti řízení, jestliže v odůvodnění svého rozsudku
dospěl k závěru, že neplatnou z důvodu omylu je rovněž předmětná
nájemní smlouva. Vycházel tedy sice ze skutkových zjištění
učiněných soudem nalézacím, nicméně dospěl k odlišnému právnímu
závěru ohledně platnosti nájemní smlouvy, na tento odlišný názor
účastníky řízení neupozornil a "rozhodl, aniž umožnil účastníkům
právně a skutkově argumentovat", čímž jim údajně odňal možnost
jednat před soudem. Stěžovatelka proto tvrdí, že dovolací soud byl
povinen přihlédnout i k vadám řízení, jež mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny
(§242 odst. 3 o.s.ř.).
Stěžovatelka se z popsaných důvodů domnívá, že Městský soud
v Praze a Nejvyšší soud ČR porušily napadenými rozsudky její
základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a že dále
porušily čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen "Úmluva"). Proto navrhla, aby byly oba napadené rozsudky
jako protiústavní zrušeny a uvedla, že souhlasí s upuštěním od
ústního jednání před Ústavním soudem.
III.
Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje
všechny zákonem stanovené procesní náležitosti a podmínky,
přistoupil k meritornímu projednání a rozhodnutí věci samé.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Městský
soud v Praze a Nejvyšší soud ČR a vedlejší účastník řízení
- Městská část Praha 1.
Městský soud v Praze označil ústavní stížnost za bezdůvodnou,
navrhl ji zamítnout a sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního
jednání před Ústavním soudem.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění
rozsudku, který v této věci vydal, a dále uvedl, že námitku
promlčení stěžovatelka v dovolání vůbec neuplatnila. Povinnost
dovolacího soudu přihlížet "ex offo" k vadám řízení se prý
vztahuje pouze na vady uvedené v ustanovení §241 odst. 3 písm.
a), b) o.s.ř., nicméně otázka promlčení by zakládala "vadu ve
zjištění skutkového stavu věci podle §241 odst. 3 písm. c)
o.s.ř.", tzn. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování". Protože
však stěžovatelka předmětnou vadu v dovolání neuplatnila, dovolací
soud se jí nezabýval (§242 odst. 3 o.s.ř.). Nejvyšší soud ČR
souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
Městská část Praha 1 ve svém vyjádření uvedla, že obecné
soudy postupovaly v souladu s právními předpisy a že základní
práva stěžovatelky neporušily. Stěžovatelka prý v předmětném bytě
nebydlí a k bydlení jej nepotřebuje a její zájem o něj je
motivován možností jeho výhodného odkoupení. Vedlejší účastník
navrhuje ústavní stížnost zamítnout a uvádí, že souhlasí
s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
IV.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je pouze
ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné"
zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě
čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim
proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi
prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně
zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Ústavní soud
zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace
"jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže
současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž
Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti
jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně
obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení
některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např.
nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež
je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý
formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody)"
(nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů
a usnesení, sv. 17, str. 235). Z uvedeného je tedy zřejmé, že
Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda stěžovatelka při výměně
bytů skutečně jednala v úmyslu uvést druhou stranu v omyl či
nikoliv a zda došlo k promlčení práva, jak uvádí stěžovatelka,
neboť posouzení těchto okolností náleží zásadně obecným soudům.
V souzené věci Ústavní soud shledal, že ústavněprávně
relevantní podstatu ústavní stížnosti lze vyjádřit ve dvou v ní
uplatněných námitkách: (1.) v námitce promlčení, s kterou se
údajně odvolací soud nijak nevypořádal a (2.) v námitce týkající
se tvrzeného porušení dvojinstančnosti řízení.
(1.) Ohledně námitky promlčení Ústavní soud z předmětného
soudního spisu zjistil, že tuto námitku stěžovatelka (resp. její
právní zástupce) skutečně řádně uplatnila, a to v písemném
vyjádření k odvolání žalobce, datovaném ke dni 5. 4. 2000
a stejného dne doručeném Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (č.l. 71).
Z odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze však
nevyplývá, že by se uvedený soud touto námitkou jakkoliv zabýval
a že by se s ní řádně vypořádal.
V tomto směru Ústavní soud připomíná též svoji konstantní
judikaturu k otázce tzv. opomenutého důkazu, podle níž zásadám
spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení
vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy
vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené
důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim
nevyhoví - "ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla
ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a k právním
závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy
neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je
nepřevzal". "Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své
rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných
procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami
vyjádřenými v hlavě páté Listiny, a v důsledku toho též
i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy,
tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně
důkazy, jimiž se soud při postupu podle §132 o.s.ř. (podle zásady
volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen
nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho
protiústavnost" (nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Ústavní soud ČR:
Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 51 obdobně např. nález sp.
zn. I. ÚS 549/2000, tamtéž, sv. 22, str. 65, nález sp. zn. II. ÚS
663/2000, tamtéž, sv. 22, str. 19, nález sp. zn. IV. ÚS 67/2000,
tamtéž, sv. 21, str. 153).
V souzené věci je sice zřejmé, že námitku promlčení,
uplatněnou stěžovatelkou, nelze stricto sensu označit za opomenutý
"důkaz". Citovaný právní názor lze však obdobně použít i na daný
případ, jelikož jeho podstata spočívá v tom, že principu práva na
spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá
rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se se všemi důkazy a rovněž
i s argumentačními tvrzeními, uplatněnými účastníky řízení.
Ústavní soud proto usuzuje, že pokud se odvolací soud uplatněnou
námitkou promlčení vůbec nezabýval, zatížil tak svoje rozhodnutí
protiústavní vadou. V tom spočívá protiústavnost napadeného
rozsudku Městského soudu v Praze a tedy i důvod jeho derogace.
Protiústavní zásah však shledal Ústavní soud i v napadeném
rozsudku Nejvyššího soudu. Je totiž sice pravdou - jak správně
uvádí ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Nejvyšší soud ČR - že
stěžovatelka v dovolání neuplatnila námitku promlčení; z dikce
ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. (ve znění před 1. 1. 2001) však
vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu sice lze přezkoumat
zásadně jen z důvodů uplatněných v dovolání, avšak "k vadám
uvedeným v §237, a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však
dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny".
Jelikož v souzené věci byla splněna podmínka přípustnosti
dovolání, měl Nejvyšší soud ve shodě s citovaným ustanovením
o.s.ř. přihlédnout i k vadám řízení, jež mohly mít za následek
nesprávné meritorní rozhodnutí. Tyto vady lze spatřovat v tom, že
Městský soud v Praze námitku promlčení zcela ignoroval, v řízení
před ním se jí nezabýval a neověřil si, zda byla uplatněna po
právu či nikoli. Na tom nic nemění skutečnost, že samo promlčení
je institucí práva hmotného. Přestože Ústavní soud nemůže nikterak
předjímat, zda v souzené věci skutečně došlo k promlčení
předmětného práva či nikoliv, spatřuje v napadeném rozsudku
Nejvyššího soudu ČR protiústavní zásah, spočívající v tom, že
uvedený procesní postup městského soudu nereflektoval. Názor
Nejvyššího soudu, uplatněný ve vyjádření k ústavní stížnosti
a argumentující tím, že zmíněné pochybení odvolacího soudu
nepředstavovalo vadu řízení, nýbrž toliko vadu ve zjištění
skutkového stavu věci, Ústavní soud neakceptuje, jelikož jej
považuje - i s ohledem na konkrétní okolnosti souzené věci - za
nepřiměřeně formalistický. V daném případě je totiž zřejmé, že se
zřetelem na možný dopad námitky promlčení mohlo mít její
ignorování odvolacím soudem za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci samé; vadu řízení před odvolacím soudem ve shora uvedeném
smyslu pak nelze považovat pouze za vadu ve skutkovém zjištění
věci, nýbrž též za pochybení procesní povahy - jak již bylo řečeno
- neboť odvolací soud se uplatněnou námitkou procesně vůbec
nezabýval a nevypořádal se s ní.
Proto Ústavní soud dospívá k závěru, že rovněž rozsudek
Nejvyššího soudu je nutno jako protiústavní zrušit.
(2.) K druhé námitce, uplatněné stěžovatelkou a argumentující
porušením dvojinstančnosti řízení, Ústavní soud připomíná svoji
ustálenou judikaturu k otázce tzv. překvapivosti rozhodnutí, podle
níž se jedná o překvapivost rozhodnutí tehdy, jestliže postup
obecných soudů nese znaky libovůle. "Tak je tomu i tehdy, kdy
odvolací soud se odchýlí od hodnocení důkazů soudem prvého stupně
a tyto důkazy hodnotí jinak, aniž by je sám opakoval nebo doplnil.
Jinými slovy, odchýlil-li se odvolací soud nejen od skutkových
zjištění, jaká učinil soud prvého stupně na základě bezprostředně
před ním provedených důkazů, ale také od právních závěrů,
z těchto zjištění vycházejících, a (rozhodl) sám bez jakéhokoli
dokazování, aniž by jakýmkoli způsobem umožnil stěžovatelce se
vyjádřit k jím nově nastolenému, meritu věci, odepřel jí tímto
postupem právo na spravedlivý proces ve smyslu již citovaných čl.
6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny" (nález sp. zn. IV. ÚS
544/98, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str.
75 obdobně např. nález sp. zn. III. ÚS 93/99, tamtéž, sv. 14, str.
161).
V souzené věci však Ústavní soud neshledal pochybení obecných
soudů ve smyslu citované judikatury. Jak totiž vyplývá
z rekapitulační části tohoto nálezu, obecné soudy I. stupně, II.
stupně i dovolací soud vycházely ze stejných skutkových zjištění
a došlo pouze k tomu, že odvolací soud a dovolací soud na základě
těchto učiněných skutkových zjištění učinily odlišné právní závěry
než soud nalézací. Přitom odvolací soud napadeným rozsudkem
citovaný rozsudek soudu I. stupně změnil, takže nedošlo ani
k tomu, že by se pouze odchýlil od právního posouzení věci
obvodním soudem a že by byl meritorně rozhodl stejně, čímž by
zmíněná překvapivost rozhodnutí mohla nastat. Námitka porušení
dvojinstančnosti řízení nemůže být důvodná ani proto, že napadený
rozsudek odvolacího soudu meritorně přezkoumal dovolací soud,
který jeho právní závěry potvrdil. Jinak řečeno, stěžovatelka
mohla v rámci celého řízení před obecnými soudy řádně uplatňovat
všechna svá procesní práva (což také ostatně činila) a napadená
rozhodnutí proto není možno považovat za překvapivá a vykazující
znaky libovůle ve shora uvedeném smyslu.
Tuto argumentaci, obsaženou v ústavní stížnosti, proto
Ústavní soud shledal nedůvodnou.
Ze všech uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní
stížnosti vyhověl a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21.
6. 2000, sp. zn. 13 Co 179/2000, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 31. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2310/2000, pro jejich rozpor
s čl. 36 odst. 1 a s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv
a svobod a s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod jako protiústavní zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 4. září 2002