ECLI:CZ:US:2002:4.US.202.02
sp. zn. IV. ÚS 202/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti A. N., zastoupeného Mgr. S. J, advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. 6 To 189/2002, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 3. 2002, sp. zn. 6 T 45/2002, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť se jimi cítí být dotčen na svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 5 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Je dále přesvědčen o tom, že obecné soudy postupovaly v rozporu s čl. 90 Ústavy ČR, když nerespektovaly ust. §2 odst. 4, odst. 13 a §314k odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. řád"), a proto se domáhá zrušení citovaných rozhodnutí.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 3. 2002, sp. zn. 6 T 45/2002, byl stěžovatel podle §314k odst. 1 za použití §68 odst. 1 z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. řádu vzat do vazby. O této vazbě rozhodoval obecný soud v reakci na nález Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2002, sp. zn. III. ÚS 521/01, jímž bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 6 To 216/2001, a dále zrušen i jeho vydání předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 6 T 174/2000, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem výtržnictví dle §202 odst. 1 v jednočinném souběhu s pokusem trestného činu ublížení na zdraví dle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody.
Stížnost stěžovatele do výše uvedeného usnesení o vzetí do vazby Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. 6 To 189/2002, zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí zejména uvedl, že na základě §147 odst. 1 tr. řádu přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení a stejně tak i správnost postupu řízení, které jeho vydání předcházelo. Se závěry obvodního soudu uvedenými v odůvodnění jeho rozhodnutí se ztotožnil, současně mu však vytkl, že nerozhodl neprodleně po doručení předmětného nálezu Ústavního soudu, neboť jak vyplynulo ze spisového materiálu, tento byl obvodnímu soudu doručen 21. 2. 2002 a k rozhodnutí o vazbě došlo až 6. 3. 2002, tj. po třinácti kalendářních dnech. Rovněž vyjádřil přesvědčení, že z trestního řádu nevyplývají procesní důsledky spojené s tím, že o vazbě nebylo rozhodnuto neprodleně. K další námitce stěžovatele, že nebyl před rozhodnutím o vazbě vyslechnut, poukázal na §314k odst. 1 tr. řádu, který odkazuje toliko na ust. §67 a 68 tr. řádu a taktéž připomenul, že se stěžovatel v průběhu dosavadního trestního řízení k vazebním důvodům opakovaně vyjadřoval a v daném stadiu trestního řízení má tuto možnost i nadále. Na základě těchto okolností neshledal stížnost důvodnou, když rovněž konstatoval, že důvody vazby ve smyslu ust. §67 písm. c) tr. řádu, jak byly vyloženy ve stížností napadeném rozhodnutí obvodního soudu, jsou na straně stěžovatele nepochybně dány.
Citovaná rozhodnutí stěžovatel napadl - s odkazem na porušení vpředu označených základních práv - projednávanou ústavní stížností, v níž zejména namítal, že k rozhodnutí o vazbě došlo až po třinácti dnech od doručení citovaného kasačního nálezu Ústavního soudu, a to poté, kdy jeho obhájce telefonicky intervenoval u obvodního soudu a urgoval vydání předmětného rozhodnutí. Podřazení třinácti dnů pod pojem "neprodleně" uvedený v ust. §314k odst. 1 tr. řádu je podle stěžovatele nepřijatelné, zvláště pak s přihlédnutím k významu dotčeného základního práva, jímž je osobní svoboda jednotlivce. Rovněž má za to, že nelze akceptovat postup soudu, kterým bylo rozhodnuto o vazbě, aniž by soud stěžovatele předtím vyslechl a dal mu možnost se k věci vyjádřit, případně v této souvislosti nabídnout nahrazení vazby slibem obviněného. Pokud mu bylo odepřeno právo být vyslechnut, přináležející osobě zadržené, porušil tím soud podle jeho názoru rovnost v právech, a dále i ústavně zaručené právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení. Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření ze dne 13. 5. 2002 uvedl, že tr. řád ve znění účinném od 1. 1. 2002 upravuje různým způsobem lhůty, v nich má být učiněno rozhodnutí o vazbě osoby, která se již nachází ve výkonu vazby. V rámci ust. §71 a §72 tr. řádu se obecně tyto lhůty pohybují v rozmezí od pěti pracovních dnů až po patnáct. Stěžovatel se sice v okamžiku rozhodování obvodního soudu ve vazbě nenacházel, jeho osobní svoboda však byla omezena výkonem trestu odnětí svobody, nikoliv zatčením, popř. zadržením. Za této situace má účastník řízení za to, že rozhodnutí o vazbě ve lhůtě devíti pracovních dnů ode dne doručení nálezu Ústavního soudu bylo učiněno v intencích lhůt vymezených trestním řádem. Pokud potom stěžovatel namítá nemožnost uplatnění svých práv, konkrétně nahrazení vazby slibem, nic mu nebránilo, aby poté, kdy se trestní řízení vrátilo po vydání nálezu Ústavního soudu do stadia, jež bezprostředně předcházelo vydání zrušeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 3. 2001 (sp. zn. 6 T 174/2000), učinil písemný slib nebo nabídl nahrazení vazby peněžitou zárukou, kteréžto možnosti ovšem nevyužil. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 13. 5. 2002 plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení s tím, že nemá nic, co by k ní více uvedl.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska stěžovatelem namítaného porušení základních práv a po posouzení všech okolností projednávané věci dospěl k závěru, že se jedná o návrh zčásti důvodný. V této souvislosti v prvé řadě připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani další odvolací instancí (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR), a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Touto maximou je však vázán toliko tehdy, pokud ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Protiústavnost rozhodnutí obecných soudů stěžovatel spatřuje jednak v tom, že před vlastním rozhodnutím o vazbě nebyl v daném procesním postavení ze strany soudu vyslechnut a tudíž mu podle jeho názoru bylo znemožněno skutkově a právně argumentovat a k věci se vyjádřit, čímž mělo dojít k porušení jeho práva ve smyslu čl. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle §314k odst. 1 tr. řádu vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu rozsudkem, rozhodne příslušný soud neprodleně po doručení nálezu Ústavního soudu, kterým byl zrušen výrok o tomto trestu, o vazbě. Při tom postupuje podle §67 a 68. V procesním postavení předpokládaném citovaným ustanovením se nacházel i stěžovatel. Má za to, že měl být soudem v souvislosti s tímto rozhodováním vyslechnut, neboť vazební důvod je nepochybně jiné intenzity na počátku trestního řízení a v době, kdy byl necelých dvacet měsíců ve vazbě a výkonu trestu odnětí svobody, kdy se jedná o zcela jinou procesní a faktickou situaci.
Ústavní soud při posuzování této otázky vycházel též ze své dosavadní judikatury, ve které (za jiné skutkové a procesní situace) konstatoval, že "rozhodnutí o vazbě, k níž má dojít teprve v budoucnu, je evidentně protiústavní, neboť v podstatě představuje zneužití faktu, že obviněný, jenž při propouštění z výkonu trestu by jinak musel být zadržen a na bázi tohoto zadržení by se mohl dovolávat práv příslušejících obviněnému ve smyslu ustanovení §75, §77 tr. řádu, tedy mimo jiné i práva být vyslechnut, je bez dalšího již konstatovaným rozhodnutím "o budoucí vazbě", však těchto práv zbaven. Jinými slovy, má-li být osoba, která je propouštěna z výkonu trestu v situaci, kdy je proti ní vedeno trestní řízení pro další trestný čin, vzata do vazby, může se tak stát jedině při splnění podmínek uvedených v citovaných ustanoveních trestního řádu, neboť jiný postup by představoval nejen její diskriminaci, ale současně i porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, 3 Listiny, jakož i čl. 5 odst. 1, 3 Úmluvy." (k tomuto srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 57/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 13, č. 51, str. 363 a násl., vydání 1., Praha: C.H.Beck, 2000).
Jak je ovšem patrno z výše uvedeného, tyto závěry nelze v případě stěžovatele nacházejícího se v odlišné procesní situaci použít. Podle citovaného §314k odst. 1 tr. řádu, vykonává-li obviněný do zrušení odsuzujícího rozsudku kasačním nálezem Ústavního soudu nepodmíněný trest odnětí svobody, rozhodne příslušný soud o vazbě obviněného, a to pochopitelně v téže trestní věci, na základě níž mu byl původně uložen trest odnětí svobody, přičemž je evidentní, že tento obviněný (stěžovatel) již měl možnost vyjádřit své námitky a předestřít soudu argumentaci, na níž zakládá svou procesní obranu, a to včetně námitek stran příslušného vazebního důvodu, když se v rámci předchozího trestního stíhání již ve vazbě z téhož důvodu nalézal. I když je možno obecně se stěžovatelem souhlasit v tom, že intenzita vazebního důvodu se postupem doby v průběhu trestního řízení mění, což platí zejména v poměru k důvodům vazby koluzní, je třeba uvést, že v daném případě se jednalo o vazbu předstižnou dle §67 písm. c) tr. řádu, jejíž předpoklady byly na straně stěžovatele obecnými soudy shledány, a které nadto ani v ústavní stížnosti nezpochybňuje, přitom toto ustanovení vyjadřuje takový vazební důvod, který zpravidla trvá po celou dobu trestního stíhání, pokud jsou po sdělení obvinění splněny jeho zákonné subsumpční podmínky a nedojde-li v průběhu trestního stíhání najevo že, byly předpokládány nedůvodně.
Konkrétně v případě stěžovatele nelze odhlédnout od toho, že původní vazba, do níž byl vzat rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 7. 2000, sp. zn. Nt 2275/2000, na něj byla uvalena na základě důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. b), písm. c), odst. 2 tr. řádu (v tehdy platném znění). Vazba koluzní byla zrušena rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 6 To 30/2001. Do výkonu trestu stěžovatel posléze nastoupil dne 31. 5. 2001. Poté, co byl nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2002, sp. zn. III. ÚS 521/01, zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 6 T 174/2000, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 6 To 216/2001, bylo ve smyslu §314k odst. 1 tr. řádu rozhodováno o vzetí stěžovatele do vazby, aniž by byl před tímto rozhodováním vyslechnut. Rozhodovací důvody zakládající důvod vazby ve smyslu §67 písm. c) tr. řádu Obvodní soud o Prahu 4 opřel o úvahu, že je dána konkrétní obava, že stěžovatel bude v případě propuštění na svobodu pokračovat v páchání trestné činnosti, neboť byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. 1 T 210/99, uznán vinným ze spáchání trestného činu podle §202 odst. 1 trestního zákona, když trestný čin jím spáchaný spočíval ve fyzickém napadení poškozeného L. T., a to údery pěstí do obličeje a kopáním. Trestné činnosti, pro kterou byl v době rozhodování soudu o vazbě stíhán, tj. v souvislosti s níž o ní obvodní soud rozhodoval, se měl dopustit krátce poté, co byl vyhlášen odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 vůči jeho osobě (2. 8. 2000 nabyl právní moci). Na základě této specifické konstelace dospěl soud k závěru, že stěžovatel je osobou se sklony k násilnému jednání a zmíněné řízení proti němu vedené na něj nemělo potřebný výchovný vliv. Dále neshledal ani důvody pro postup ve smyslu §72 odst. 2 písm. b) tr. řádu. S ohledem na tyto okolnosti projednávané věci má Ústavní soud za to, že absence opětovného výslechu stěžovatele v tomto případě neměla za následek dotčení na jeho ústavně zaručených základních právech a v tomto směru pod aspektem ochrany ústavnost lze obecným soudům ztěží cokoliv podstatného vytknout.
V návaznosti na tyto závěry Ústavní soud, vědom si svého ústavněprávního vymezení (čl. 83 Ústavy ČR), jakož i toho, že není bez dalšího povolán k výkladu jednoduchého (zákonného) práva, považuje ze nutné jako obiter dictum uvést, že při rozhodování o vazbě ve smyslu §314k odst. 1 tr. řádu nelze paušálně tvrdit, že před tímto rozhodováním není výslech obviněného nutný. V řadě konkrétních případů totiž může dojít k tomu, kdy by bylo tímto způsobem v podstatě obcházeno právo založené ust. §77 odst. 2 tr. řádu, tedy právo aktuálně se vyjádřit k tvrzeným a v průběhu času se případně měnícím důvodům vazby, což by činilo izolovaný výklad §314k odst. 1 tr. řádu, bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem té které věci, z pohledu ústavněprávního krajně problematickým, a to bez ohledu na to, že citované ustanovení expressis verbis na §77 odst. 2 tr. řádu neodkazuje. Uvedené je zřejmé například tehdy, kdy se obviněný v průběhu trestního stíhání ve vazbě nenalézal, a tudíž se k vazebním důvodům dosud vyjádřit ani nemohl. V projednávané věci, jelikož tuto potřebu neshledal, se Ústavní soud v rámci vlastních rozhodovacích důvodů k této problematice v obecné rovině kategoricky nevyjádřil, neboť interpretace jednoduchého práva přísluší v prvé řadě soudům obecným, v konečné fázi potom Nejvyššímu soudu ČR (§28 a násl. zákona č. 335/1991, o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů; s účinností od 1. 4. 2002 §14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů).
Pokud potom stěžovatel namítal průtahy v řízení ohledně rozhodování o vazbě, když poukazoval na to, že obvodní soud dle jeho názoru lhůtou třinácti dnů nenaplnil subsumpční kritéria pojmu "neprodleně" uvedeného v §314k odst. 1 tr. řádu, je třeba stěžovateli přisvědčit, že k průtahům ze strany obecného soudu došlo. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tvo 160/2001 ze dne 7. 11. 2001, které je možno analogicky vztáhnout i na posuzovanou věc, a v němž Nejvyšší soud ČR shledal v procesně obdobné situaci neakceptovatelnost toho, aby při požadavku neprodleného rozhodnutí o vazbě, bylo toto učiněno po uplynutí 14 dnů od doby, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o povolení obnovy řízení spojené se zrušením výroku o dosud vykonávaném trestu odnětí svobody (publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 315, Svazek 12/2001, Praha: C.H.Beck, str. 233 a násl.).
Ústavní soud má za to, že při výkladu dotčeného ustanovení §314k odst. 1 tr. řádu je třeba být ještě důslednějším a v daných souvislostech, při interpretaci klíčového pojmu "neprodleně" a po provedené komparaci lhůt v tr. řádu uvedených, v nichž má soud za různých procesních okolností rozhodnout o vazbě, se jeví podle přesvědčení Ústavního soudu přiléhavým srovnání s dikcí §72 odst. 3 tr. řádu, kdy na základě žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu musí soud rozhodnout "neodkladně, nejpozději do pěti pracovních dnů". Bylo-li ve věci stěžovatele, u něhož zanikl v důsledku kasačního nálezu Ústavního soudu právní důvod odnětí svobody, rozhodnuto o vazbě až po devíti pracovních dnech, tedy v časovém horizontu o čtyři pracovní dny delším, než který připouští svým významem přinejmenším srovnatelné citované ustanovení tr. řádu, jsou namítané průtahy v řízení evidentní, neboť nález Ústavního soudu byl Obvodnímu soudu pro Prahu 4 doručen dne 21. 2. 2002 a soud o vzetí stěžovatele do vazby rozhodl až dne 6. 3. 2002. V této souvislosti je namístě uvážit i tu skutečnost, byť samu o sobě s ohledem na rozhodný okamžik doručení právně irelevantní [srov. "příslušný soud neprodleně po doručení nálezu Ústavního soudu" (§314k odst. 1 tr. řádu)], že to je po dvacetisedmi dnech ode dne vyhlášení kasačního nálezu Ústavního soudu, v jehož důsledku omezení osobní svobody stěžovatele pozbylo zákonného podkladu.
I přes tuto skutečnost nemohl Ústavní soud, vědom si subsidiarity ústavní stížnosti coby krajního prostředku k ochraně práva a z ní plynoucího principu minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, abstrahovat od toho, že námitka průtahů v řízení je tak vznášena za stavu, kdy je dané řízení pravomocně skončeno, a tudíž nezakládá sama o sobě porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Důvodnost takové argumentace vedoucí ke kasaci napadeného rozhodnutí, když jiným prostředkem k ochraně ústavně zaručených práv Ústavní soud nedisponuje, by byla shledána pouze tehdy, jestliže by průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (k tomuto srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 379/01 ze dne 12. 11. 2001).
Ústavní stížnost nesměřuje v této části proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci a vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, by se za této procesní situace jednalo o zásah postrádající svůj rozumný smysl a ve svém důsledku eo ipso zjevně nadbytečný, neboť v době rozhodování Ústavního soudu již k průtahům z povahy věci nedochází, a tudíž je třeba reflektovat její současný stav. Proto návrh na zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. 6 To 189/2002, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 3. 2002, sp. zn. 6 T 45/2002, Ústavní soud odmítl (§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a omezil se na konstatování průtahů v řízení pouze v odůvodnění svého rozhodnutí, učinil tak z toho důvodu, že nemohl - coby soudní orgán ochrany ústavnosti - nechat výše popsaný ústavně nesouladný postup obecného soudu bez povšimnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 27. srpna 2002
JUDr. Eva Zarembová, v.r.
předsedkyně senátu