ECLI:CZ:US:2002:4.US.254.01
sp. zn. IV. ÚS 254/01
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti V.D., zastoupeného JUDr. V.J., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. ledna 2001, sp. zn. Nco 189/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 3. května 2001 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost. Tou se stěžovatel domáhal zrušení napadeného usnesení, kterým bylo zastaveno řízení ve věci odvolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. června 2000, sp. zn. 8 Nc 13/2000, jímž bylo rozhodnuto o nevyloučení soudkyně Okresního soudu v Ostravě z projednávání jeho věci. Odůvodnění napadeného usnesení spočívá v tom, že o.s.ř. neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání odvolání proti rozhodnutí o vyloučení soudce, tedy, že nepočítá s jinými odvolacími soudy, než se soudy krajskými, rozhodují-li o odvolání proti rozhodnutí soudů okresních a vrchními soudy, jde-li o odvolání proti rozhodnutí krajských soudů, jako soudů prvního stupně. Z toho lze, dle Vrchního soudu v Olomouci, odvodit, že rozhodnutí o vyloučení soudců nelze považovat za rozhodnutí soudu prvního stupně a tedy není proti němu přípustné odvolání, když takový prostředek připouští zákon pouze proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Stěžovatel se odvolává na nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1998, sp. zn. III. ÚS 86/98, kterým bylo vyloženo ustanovení §141 odst. 2 trestního řádu, upravující obdobnou otázku v oblasti trestního práva. Citovaný nález uvádí, že při možnosti dvojího výkladu ohledně otázky mající ústavně právní aspekt, je nutno přijmout interpretaci ústavně konformní. K obdobným závěrům dospěl Ústavní soud i u nálezů III. ÚS 161/98 a III. ÚS 164/98 a III. ÚS 162/98. Na základě uvedených nálezů proto stěžovatel dospěl k závěru, že samotná skutečnost, že zákon svěřuje rozhodování soudu vyššího stupně, nemůže znamenat vyloučení přípustnosti opravného prostředku. Dále se stěžovatel domnívá, že interpretace, kterou podává vrchní soud, a na základě které by zákonodárce chtěl pojmem "nadřízený soud" vyjádřit zvláštní příslušnost, je mylná a tvrdí, že jsou zákonodárci přisouzeny úmysly, které ani neměl a ani nevyjádřil.
V uvedeném postupu, kdy mu bylo znemožněno přezkoumání rozhodnutí v jeho věci, spatřuje stěžovatel porušení svého práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník - Vrchní soud v Olomouci, prostřednictvím předsedkyně senátu Nco. Ta ve vyjádření uvedla, že termín "nadřízený soud" chápe účastník tak, že toto postavení má soud vyššího stupně vůči soudům nižšího stupně, nacházejícím se v jeho obvodu, na rozdíl od ostatních nižších soudů mimo stanovený obvod, bez ohledu na to, zda koná řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí soudu nižšího stupně či nikoliv. Vyloučit soudce lze jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodovat nezaujatě a spravedlivě. Takový postup není v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť postup nadřízeného soudu zajišťuje princip nestrannosti takového rozhodnutí v tomto stádiu řízení. Mimo to účastník zdůraznil, že rozhodnutí, vydané za účasti vyloučeného soudce, je možno napadnout řádnými i mimořádnými opravnými prostředky, bez ohledu na to, jak nadřízený soud o návrhu na vyloučení soudce rozhodl. Z uvedených důvodů proto účastník zastává názor, že napadené usnesení je věcně správné, neznamená porušení zásady nestrannosti soudce a neznamená ani znemožnění přezkumu rozhodnutí či odepření ústavně zaručené soudní ochrany. Proto navrhl ústavní stížnost zamítnout.
Po uvážení argumentů stěžovatele a vyjádření účastníka dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Uvedeným postupem nebyl učiněn zásah do základních práv stěžovatele tak jak v ústavní stížnosti namítal, když o jeho návrhu na vyloučení soudkyně rozhodoval zákonem stanovený soud. Stanoveným procesním postupem tak nebyl učiněn zásah do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny. V tomto případě je současně nutno vzít v úvahu i tu skutečnost, že stěžovateli ve vlastním řízení ve věci i nadále přísluší celá řada prostředků k jeho ochraně proti případným úkonům byť i vyloučeného soudce. Jako příklad je možno uvést žalobu pro zmatečnost, která byla do o.s.ř. včleněna novelou účinnou od 1. ledna 2001. Případný zásah do práva na zákonného soudce, zakotvený v čl. 38 odst. 1 Listiny, pak ani stěžovatel nenamítá.
S ohledem na uvedené okolnosti proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako nepřípustnou, a jako takovou ji dle ustanovení §43 odst. 1 lit. e) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 7. ledna 2002
JUDr. Pavel Varvařovskýsoudce zpravodaj