ECLI:CZ:US:2003:1.US.319.02
sp. zn. I. ÚS 319/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti usnesení Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. Nt 85/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. 8 To 185/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Označeným usnesením Okresního soudu Plzeň - sever (dále jen "okresní soud") byly zamítnuty žádosti M. B. (dále jen "stěžovatel") ze dne 5. a 25. března 2003 o propuštění z vazby, neboť trvaly důvody vazby podle §67 písm. a), c) trestního řádu (dále jen "TrŘ").
V odůvodnění tohoto usnesení okresní soud uvedl, že rozhodnutím státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 1. 1. 2002 odpadl důvod koluzní vazby podle §67 písm. b) TrŘ. Usnesením okresního soudu ze dne 4. 2. 2002, sp. zn. Nt 76/2002, byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby. Uvedené rozhodnutí okresního soudu potvrdil Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 25. 2. 2002, sp. zn. 8 To 73/2002. Dne 5. 3. 2002 podal stěžovatel ke Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni další žádost o propuštění z vazby. Státní zástupkyně žádosti nevyhověla a postoupila ji dne 8. 3. 2002 okresnímu soudu. Okresní soud stěžovateli a jeho obhájci sdělil, že o této žádosti nebude rozhodovat, protože byla podána předčasně, neboť od pravomocného zamítavého rozhodnutí o předchozí žádosti neuplynulo čtrnáct dní. V přípisu ze dne 25. 3. 2002 sdělil obhájce stěžovatele, že žádost ze dne 5. 3. 2002 byla nesprávně posouzena, neboť obsahovala zcela nové důvody, a nebylo tedy možné postupovat podle §72 odst. 3 TrŘ.
Okresní soud přezkoumal dostupné důkazy a důvody uvedené v žádosti ze dne 5. 3. 2002 a ve zmíněném novém podnětu (ze dne 25. 3. 2003). Poté dospěl k závěru, že podmínky trestního řízení se od posledního rozhodnutí soudu ve prospěch stěžovatele nezměnily. K námitce ohledně nedodržení lhůt podle §71 odst. 3 TrŘ okresní soud konstatoval, že doba tří měsíců uplyne posledním dnem měsíce března 2002. Vzhledem k tomu, že nedošlo k žádné změně ve prospěch stěžovatele, nebylo jeho žádosti o propuštění z vazby vyhověno.
Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. 8 To 185/2002, zamítl stížnost stěžovatele proti shora citovanému usnesení okresního soudu. Nejprve zdůraznil, že se otázkou důvodnosti vazby stěžovatele opakovaně zabýval, naposledy v rozhodnutí ze dne 25. 2. 2002, kde se podrobně vyrovnal s otázkou důkazní situace z hlediska rozhodování o vazbě. Pokud okresní soud odkázal na rozhodnutí krajského soudu ze dne 25. 2. 2002, není takový postup v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 271/96, neboť odkaz na konkrétní rozhodnutí není totéž jako odkaz na obsah spisu. Uplatnění odkazu na předchozí rozhodnutí je výrazem požadavku stručnosti na odůvodnění soudního rozhodnutí, v §134 odst. 2 TrŘ explicitně neuvedeného, ale doložitelného logickým výkladem ustanovení §125 TrŘ. Jedná se o koncentrovanou projekci dříve uplatněných názorů a stanovisek, které jsou platné i při novém rozhodování o téže otázce. Pokud jde o lhůty uvedené v §71 odst. 3 TrŘ, krajský soud konstatoval, že zde uvedenou lhůtu nelze považovat za lhůtu toliko pořádkovou. Lhůta uvedená v §71 odst. 3 TrŘ je lhůtou složenou ze samotné tříměsíční lhůty trvání vazby, během níž je možné rozhodnout o ponechání či propuštění obviněného z vazby na svobodu, a dále ze lhůty pěti pracovních dnů představující pojistku pro případ, že by nebylo ve lhůtě rozhodnuto. Proto lhůtou, kterou má na mysli čl. II bod 4. závěrečných a přechodných ustanovení trestního řádu, je celá složená lhůta. V daném případě bylo třeba celou složenou lhůtu počítat až ode dne účinnosti novely trestního řádu, tj. od 1. 1. 2002.
Jestliže krajské státní zastupitelství rozhodovalo dne 4. 4. 2002 podle §71 odst. 3 TrŘ, stalo se tak v zákonné lhůtě. V dané souvislosti krajský soud připomněl, že z hlediska výkladu rozhodování o vazbě, po novele trestního řádu účinné od 1. 1. 2002, je možno dostát §71 odst. 3 TrŘ, v souvislosti s rozhodováním o žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu podle §72 odst. 3 TrŘ, aniž by bylo explicitně rozhodováno. V tomto směru bylo pochybení okresního soudu, na které stěžovatel poukázal, zejména v souvislosti s prodlevou v rozhodování o žádosti stěžovatele ze dne 5. 3. 2002, formálního rázu, a nemohlo mít dopad požadovaný stěžovatelem, neboť v odůvodnění usnesení okresního soudu je shrnuta škála rozhodnutí, týkající se vazby stěžovatele. Z tohoto přehledu je zřejmé, že základní otázce sledované zákonodárcem, tj. zda vazba je odůvodněná a zda její délka odpovídá zákonným mantinelům, byla věnována orgány činnými v trestním řízení náležitá pozornost. Na závěr krajský soud upozornil na nutnost zvážit, zda do úvahy nepřichází jiná právní kvalifikace než kvalifikace podle §8 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") k §219 odst. 1, 2 písm. h) TrZ.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 6. 2002, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. Nt 85/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. 8 To 185/2002. Stěžovatel namítal, že uvedená rozhodnutí obecných soudů porušila jeho právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2, 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, dále porušila čl. 5 odst. 3, 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), a že jeho vazební stíhání není důvodné.
V odůvodnění stěžovatel uvedl v zásadě shodné argumenty jako v řízení před obecnými soudy. Nejprve poukázal na svoji žádost o propuštění z vazby ze dne 20. 11. 2001, o níž údajně nebylo do podání ústavní stížnosti rozhodnuto. Dále opětovně namítal nedodržení lhůt uvedených v §71 odst. 3 TrŘ. Nesouhlasil s názorem obecných soudů, že celou složenou lhůtu bylo třeba počítat až od účinnosti novely trestního řádu, tj. od 1. 1. 2002. Stěžovatel, s poukazem na bod 4 závěrečných a přechodných ustanovení trestního řádu, byl přesvědčen, že pouze lhůta pěti pracovních dnů, potřebná pro rozhodnutí, se počítá až od účinnosti novely trestního řádu, tj. od 1. 1. 2002, a nikoli celá doba trvání vazby v přípravném řízení. Na podporu svého tvrzení poukázal na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 59/2002. V tomto směru stěžovatel dospěl k závěru, že v jeho případě dosáhla doba trvání vazby v přípravném řízení tří měsíců dne 13. 12. 2001 a pětidenní lhůta, v níž mělo být rozhodnuto o dalším trvání vazby, uplynula dne 8. 1. 2002. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí podle §71 odst. 3 TrŘ nebylo učiněno, měl být propuštěn z vazby. Protože se tak nestalo, došlo k porušení čl. 8 odst. 5 Listiny. S odvoláním na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 271/96 (chybně uvedeno sp. zn. III. ÚS 217/96), dospěl stěžovatel k závěru, že napadené usnesení okresního soudu neobsahuje nálezem požadované náležitosti a nesplňuje požadavky na takto závažné rozhodnutí. Proto je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Ústavy ČR. Stěžovatel rovněž namítal, s poukazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ve věci Assenov v. Bulharsko, že důkazní hodnota původně opatřených důkazů v jeho věci s přibývajícím časem slábla. Obecné soudy pouze opakovaly, že původní důvodné podezření trvá, nebo že se důkazní situace nezměnila v jeho prospěch, ale již žádný důkaz, který by původní podezření posiloval, ve svých rozhodnutích nezmínily. Tento postup, podle jeho názoru, porušil čl. 5 odst. 3 Úmluvy a čl. 8 odst. 2, 5 Listiny. Stěžovatel dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou nepřezkoumatelná pro absenci náležitostí uvedených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 271/96 (chybně uvedeno sp. zn. III. ÚS 217/96), nebo pro absenci důkazů a odůvodnění posilujících původní "důvodné" podezření. Rozhodnutí tak odporují principům řádného a spravedlivého procesu zakotvených v čl. 36 a násl. Listiny.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - sever, jako účastníků řízení, prostudoval spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 5 T 4/2002 a Okresního soudu Plzeň - sever, sp. zn. Nt 144/2001, a požádal Ministerstvo spravedlnosti ČR o vyjádření k podnětu ke stížnosti pro porušení zákona.
Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že se vyrovnal se všemi námitkami uplatněnými stěžovatelem ve stížnosti proti usnesení Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 26. 3. 2002, čj. Nt 85/2002 - 10. K námitce údajného ignorování žádosti stěžovatele o propuštění z vazby ze dne 20. 11. 2001 poukázal na odůvodnění svého usnesení. V dané souvislosti konstatoval, že podání se vyhodnocuje podle obsahu, přičemž soud není v tomto směru vázán stanoviskem státního zástupce. K povaze lhůt uvedených v §71 odst. 3 - 6 TrŘ, neakceptoval námitku stěžovatele, týkající se odlišnosti právního názoru v rozhodnutí ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 8 To 59/2002. Poukázal na odůvodnění napadeného usnesení (str. 3 druhý odstavec), kde mj. uvádí, že "...lhůtu uvedenou v §71 odst. 3 TrŘ nepovažuje krajský soud za lhůtu toliko pořádkovou...". Krajský soud navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, neboť napadeným usnesením nebyla porušena základní práva nebo svobody zaručené stěžovateli ústavním zákonem nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Okresní soud k ústavní stížnosti uvedl, že dne 8. 3. 2002 přišel přípis státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni (dále jen "KSZ v Plzni") s tím, že jako přílohu zaslala žádost o propuštění z vazby, kterou podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce dne 5. 3. 2002 na KSZ v Plzni. Přílohou přípisu bylo i pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 2. 2002, sp. zn. 8 To 73/2002, kterým soud zamítl předchozí žádost stěžovatele o propuštění z vazby. Z tohoto důvodu stěžovateli i jeho obhájci dne 13. 3. 2002 sdělil, že se jednalo o předčasnou žádost, o níž nebude rozhodovat, neboť podle §72 odst. 3 TrŘ, mohl stěžovatel další žádost opakovat až po uplynutí 14 dnů od právní moci posledního rozhodnutí. Takovým rozhodnutím bylo usnesení krajského soudu ze dne 25. 2. 2002, sp. zn. 8 To 73/2002. Dne 25. 3. 2002 došel nový přípis obhájce a dne 26. 3. 2002 okresní soud vydal usnesení sp. zn. Nt 85/2002, které bylo ke stížnosti stěžovatele rozhodnutím krajského soudu potvrzeno. K námitce stěžovatele, týkající se žádosti ze dne 20. 11. 2001, okresní soud uvedl, že dne 2. 1. 2002 byl soudu doručen přípis státní zástupkyně KSZ v Plzni sp. zn. 2 Kzv 74/2001 - 301 s tím, že postupuje podání stěžovatele k dalšímu opatření, a to pouze v té části, která se týká žádosti o propuštění z vazby, neboť žádosti nevyhověla. Zmíněné podání ze dne 20. 11. 2001 byl "Podnět ke stížnosti pro porušení zákona", kde na straně 4 odstavec shora, bylo uvedeno, "...aby byl obv. Milan Bláha okamžitě propuštěn na svobodu." Tuto větu vzala státní zástupkyně KSZ v Plzni jako žádost o propuštění z vazby. Jak je z vyjádření dále patrno, okresní soud s názorem státní zástupkyně KSZ v Plzni vyslovil nesouhlas, který ji sdělil dne 4. 1. 2002. Toto své stanovisko však nesdělil stěžovateli ani jeho obhájci, neboť z celého podání ze dne 20. 11. 2001 bylo zřejmé, že se jedná o podnět ke stížnosti pro porušení zákona, a nikoli o žádost o propuštění z vazby. Tento podnět ke stížnosti pro porušení zákona přijalo Ministerstvo spravedlnosti ČR dne 26. 11. 2001 pod sp. zn. 78328/01 CKDP. Na závěr okresní soud konstatoval, že se řádně a včas zabýval všemi podáními týkajícími se žádosti o propuštění z vazby.
Ministerstvo spravedlnosti ČR k žádosti sdělilo, že uvedený podnět k podání stížnosti pro porušení zákona zaslalo dne 6. 12. 2001 KSZ v Plzni. Státní zástupkyně KSZ v Plzni reagovala sdělením, že podnět nepovažuje, z obsahového hlediska, za podnět k podání stížnosti pro porušení zákona, ale za přípis obsahově totožný s dřívějšími námitkami stěžovatele, které uplatnil již ve stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby ze dne 19. 9. 2001, a s námitkami uplatněnými stěžovatelem v žádosti o přezkoumání postupu vyšetřovatele a závažnosti důvodů odepření nahlédnutí do spisu ze dne 26. 9. 2001. V souvislosti s těmito námitkami státní zástupkyně KSZ v Plzni uvedla, že již v září 2001 uložila vyšetřovateli, aby neprodleně zajistil odtajnění příslušných materiálů a umožnil obviněným a jejich obhájcům se s tímto materiálem seznámit, což se také stalo. Stěžovatel byl o této skutečnosti vyrozuměn dne 4. 10. 2001. K další části podání ze dne 20. 11. 2001 státní zástupkyně KSZ v Plzni konstatovala, že ji posoudila jako žádost o propuštění z vazby a postoupila Okresnímu soudu Plzeň - sever k dalšímu opatření, protože této žádosti nevyhověla. V závěru ministerstvo spravedlnosti dodalo, že k obsahu vlastního podnětu se, vzhledem k postoupení podnětu státnímu zastupitelství, nemohlo vyjádřit.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud ze své ustálené judikatury, podle níž neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Po přezkoumání věci Ústavní soud rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že (1.) doposud nebylo rozhodnuto o žádosti o propuštění z vazby ze dne 20. 11. 2001, že (2.) nebyly dodrženy lhůty uvedené v §71 odst. 3 TrŘ a stěžovatel byl ponechán ve vazbě mimo zákonem stanovenou lhůtu a že (3.) odůvodnění obou napadených usnesení jsou nepřezkoumatelná.
K první námitce Ústavní soud zjistil, ze spisu Okresního soudu Plzeň - sever, sp. zn. Nt 71/2002, že dne 26. 11. 2001 byl Ministerstvu spravedlnosti ČR doručen "Podnět ke stížnosti pro porušení zákona" (dále jen "podnět"), který podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce. Jak je z obsahu podnětu patrno, stěžovatel brojil proti prvotnímu usnesení Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 15. 9. 2001, sp. zn. Nt 144/2001, o jeho vzetí do vazby, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 10. 2001, sp. zn. 9 To 554/2001, z důvodu údajného nezákonného postupu orgánů činných v trestním řízení. V odůvodnění svého podnětu stěžovatel, mimo jiné, zopakoval podstatné části své stížnosti ze dne 19. 9. 2001, kterou podal proti usnesení okresního soudu ze dne 15. 9. 2001, sp. zn. Nt 144/2001, jímž bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby. V uvedené stížnosti stěžovatel navrhl, a tento návrh doslovně ocitoval do odůvodnění podnětu, že "Vzhledem k shora uvedeným skutečnostem, zejména pak k porušení práva obviněného na obhajobu, a tím na spravedlivý proces a neexistenci vazebních důvodů, navrhuje, aby Krajský soud v Plzni zrušil rozhodnutí Okresního soudu Plzeň - sever o vzetí obviněného do vazby a obv. Milan Bláha byl okamžitě propuštěn na svobodu" (č. l. 27 spisu sp. zn. Nt 144/2001). V další části podnětu stěžovatel uvedl, že o stížnosti bylo rozhodnuto usnesením krajského soudu dne 29. 10. 2001, sp. zn. 9 To 554/2001. V závěru podnětu se stěžovatel domáhal podání stížnosti pro porušení zákona ministrem spravedlnosti, podle §266 TrŘ, a zrušení napadených usnesení obecných soudů.
Na základě zjištěných skutečností nemohl Ústavní soud dospět k jinému závěru než že podnět ze dne 20. 11. 2001 nemohl být, a to v jakékoli jeho části, považován za žádost o propuštění z vazby, a proto o něm nemohlo být takto rozhodnuto. To platí navíc za situace, kdy o citovaném návrhu již bylo rozhodnuto krajským soudem dne 29. 10. 2001. Jestliže státní zástupkyně KSZ v Plzni mylně považovala citovaný návrh stížnosti ze dne 19. 9. 2001, uvedený v podnětu, za žádost o propuštění z vazby, pak okresní soud ve svém stanovisku ze dne 7. 1. 2002 zcela správně uvedl, že ve věci nebude rozhodovat, neboť se nejedná o žádost o propuštění z vazby. Pokud nebyl stěžovatel o stanovisku okresního soudu vyrozuměn, jedná se o pochybení, které však nezasáhlo do ústavně zaručených základních práv stěžovatele, neboť orgány činné v trestním řízení po celou dobu průběžně zkoumaly existenci vazebních důvodů, což vyplývá např. z rozhodnutí státní zástupkyně KZS v Plzni ze dne 1. 1. 2002, čj. 2 KZv 74/2001 - 300, usnesení Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 4. 2. 2002, sp. zn. Nt 76/2002 (č. l. 13 spisu), usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 2. 2002, sp. zn. 8 To 73/2002 aj. Podle zjištění Ústavního soudu postup orgánů činných v trestním řízení, týkající se údajné žádosti o propuštění z vazby ze dne 20. 11. 2001, neodporuje namítanému ustanovení trestního řádu a není důvod k závěru, že by byl protiústavní. Proto Ústavní soud odmítl tuto námitku jako zjevně neopodstatněnou.
V zájmu úplnosti Ústavní soud dodává, že stěžovatelem namítaný nezákonný postup vyšetřovatele Policie ČR byl odstraněn poté, co státní zástupkyně KSZ v Plzni uložila vyšetřovateli odtajnit příslušné materiály a umožnit obviněným a jejich obhájcům se s tímto materiálem seznámit. Jak vyplývá ze sdělení státní zástupkyně KSZ v Plzni ze dne 29. 7. 2003, o této skutečnosti byl stěžovatel vyrozuměn dne 4. 10. 2001, resp. dne 28. 12. 2001, kdy byl informován o vyřízení jeho podání ze dne 20. 11. 2001.
Ke druhé skupině námitek Ústavní soud především poukazuje na dikci §71 odst. 3 TrŘ, který stanoví, že "jestliže doba trvání vazby v přípravném řízení dosáhne tří měsíců, je státní zástupce povinen do pěti pracovních dnů po uplynutí této doby rozhodnout, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští na svobodu". Ohledně běhu lhůt a přípustného trvání vazby nelze opomenout přechodné ustanovení trestního řádu čl. II bod 4., podle něhož "ve věcech, kde vazba započala přede dnem účinnosti zákona č. 265/2001 Sb., tedy před 1. 1. 2002, začnou běžet lhůty, v nichž je třeba rozhodnout o dalším trvání vazby, až ode dne účinnosti tohoto zákona, tj. od 1. 1. 2002; tím není dotčeno ustanovení o přípustném trvání vazby." Z uvedeného je patrno, že lhůty trvání vazby, stanovené v §71 odst. 3 - 7 TrŘ, začaly běžet ode dne 1. 1. 2002.
Ačkoli stěžovatel sám citoval přechodná ustanovení čl. II bod 4., přesto tvrdil, že v jeho případě doba tří měsíců trvání vazby v přípravném řízení uplynula již v prosinci 2001 a lhůta pro státního zástupce pro vydání rozhodnutí o dalším trvání vazby skončila dnem 8. 1. 2002, takže vzhledem k nedodržení zákonem stanovených lhůt měl být propuštěn na svobodu. Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatel chybně zaměnil a interpretoval dvě rozdílné skutečnosti: citované zákonné ustanovení upravující lhůtu pro státního zástupce k rozhodování o dalším trvání vazby a dobu přípustného trvání vazby. V souzené věci, ve smyslu citovaného čl. II bod 4. (část věty před středníkem), začala běžet lhůta pro státního zástupce k vydání předmětného rozhodnutí dnem nabytí účinnosti zákona č. 265/2001 Sb., tj. dnem 1. 1. 2002. Jestliže Krajské státní zastupitelství v Plzni rozhodlo dne 4. 4. 2002, čj. 2 Kzv 74/2001 - 498, o dalším trvání vazby, stalo se tak v zákonem předpokládané lhůtě (č. l. 7 spisu sp. zn. Nt 89/2002). Pokud jde o celkovou dobu trvání vazby, ta je upravena v §71 odst. 8 TrŘ, a překročení této lhůty stěžovatel nenamítal. V tomto směru Ústavní soud neshledal, že by stěžovatelem tvrzené nerespektování kogentních zákonných lhůt, a z toho vyplývající porušení čl. 8 odst. 5 Listiny, bylo důvodné.
Rovněž tvrzení stěžovatele o nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí soudů obou stupňů nemá ústavně právní relevanci. Českým právním řádem je institut vazby pojat jako prostředek k zajištění účasti osoby obviněného na procesních úkonech, jejichž provedení za jeho účasti je nezbytné v rámci trestního stíhání této osoby. Ustanovením §67 TrŘ se provádí čl. 8 odst. 5 Listiny, který stanoví hranice pro vzetí do vazby (tj. jen z důvodů a na dobu stanovenou zákonem). Z dikce ustanovení §67 TrŘ a převážně preventivní funkce vazebních důvodů je zřejmé, že nelze požadovat, aby soud učinil naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný vzat do vazby, příp. ponechán ve vazbě, naplní se následek předpokládaný ustanovením §67 TrŘ. V tomto směru nelze přehlédnout zpřesnění ustanovení §67 TrŘ provedené zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, podle něhož "obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava" z následků předvídaných v citovaném ustanovení. Na straně druhé je však nutno, aby vazební rozhodnutí bylo odůvodněno dostatečně konkrétními skutečnostmi, z nichž lze na zmíněnou obavu usuzovat.
Jak plyne z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby je především věcí soudů obecných, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v dané věci musí svědomitě posoudit v kterémkoli stadiu řízení, zda je vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu, ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných, nelze dosáhnout jinak. Pro výklad tohoto znaku, resp. pro aplikaci citovaných zákonných ustanovení, proto nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria. Tato kritéria je naopak třeba vždy vyvodit z povahy konkrétní a individualizované věci, včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování apod. Do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených), plynoucích ze skutkových zjištění známých obecným soudům v době rozhodování o vazbě, se Ústavní soud ve smyslu své judikatury cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku České republiky, případně s mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 18/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 6, č. 88, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997). Uvedené skutečnosti v posuzované věci Ústavní soud nezjistil.
Z uvedených hledisek neobstojí tvrzení stěžovatele, že napadená rozhodnutí postrádají zjištění konkrétních skutečností, která by původní podezření posilovala. Obecné soudy vycházely při svém rozhodování z dosud zjištěných důkazů, ze kterých vyplývá důvodnost trestního stíhání stěžovatele. Přihlédly k charakteru a vysokému stupni nebezpečnosti jednání, pro které je stěžovatel stíhán, k absenci stálého zaměstnání a rodinných vztahů, které by jej vázaly k místu pobytu. Rovněž snaha získat finanční prostředky, která byla zjištěna jako motivace jednání stěžovatele, charakter projednávané trestné činnosti (koordinovanost, organizovanost a konspirativní jednání nejméně pěti osob) a poukaz na odposlech a záznam telekomunikačního provozu vedly soudy obou stupňů k závěru o reálnosti obav podmiňující uplatnění důvodu vazby útěkové a předstižné. Tím došlo k naplnění podmínek daných v §67 písm. a), c) TrŘ, jako zákonného podkladu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody (čl. 8 Listiny, čl. 5 Úmluvy). Napadená rozhodnutí jsou přezkoumatelná, odůvodnění obsahuje konkrétní důkazy, přičemž z odůvodnění vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Lze přisvědčit argumentaci krajského soudu, že odkaz na konkrétní pravomocné rozhodnutí soudu není totéž jako odkaz na spis. V předmětné věci nebyla zasažena základní ústavně zaručená práva či svobody stěžovatele, a to ani ta, jejichž porušení se domáhá (čl. 8 odst. 2, 5 Listiny, v kombinaci s čl. 5 odst. 3 Úmluvy).
Jestliže obecné soudy řádně a přezkoumatelným způsobem svá rozhodnutí o žádosti o propuštění z vazby odůvodnily a o žádosti se rozhodovalo ve dvoustupňovém řízení, není možno v uvedených rozhodnutích, kterými nebylo stěžovateli vyhověno, shledávat porušení práva domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého soudu. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. Z tohoto pohledu neobstojí ani stěžovatelem namítané porušení principů řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
V daném případě se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2003
JUDr. František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu