ECLI:CZ:US:2003:1.US.396.03
sp. zn. I. ÚS 396/03
Usnesení
I. ÚS 396/03
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti F. Š., zastoupeného JUDr. P. G., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 5. 2003, sp. zn.4 To 42/2003, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2003, sp. zn. 50 T 7/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl ústavní stížností ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu") rozsudky Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
V záhlaví citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl napadený rozsudek prvostupňového soudu částečně zrušen, a to v odsuzujícím výroku ve vztahu k stěžovateli. Dále bylo nově rozhodnuto, že stěžovatel je, zkráceně řečeno, vinen ze spáchání trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zákona a trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zákona, za což byl odsouzen podle §241 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody na osm let a šest měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud zejména uvádí, že stěžovatel své odvolání zaměřil pouze do odsuzujícího výroku, jímž byl uznán vinným z výše citovaných trestných činů, a výroku o trestu. Stěžovatel se domníval, že napadený rozsudek trpí nejasností nebo neúplností skutkových zjištění a krajský soud se nevypořádal se všemi okolnostmi významných pro rozhodnutí. Za zásadní považoval otázku věrohodnosti poškozené L. K., kterou se, dle něj, soud zabýval nedostatečně a také to, že rozpor mezi výpovědí poškozené a svědkyně K. nebyl rozptýlen. Stěžovatel proto navrhl provedení osobního výslechu svědkyně K. s možnou konfrontací s poškozenou, výslechu dalšího svědka M. Š. a jeho konfrontaci s poškozenou, dále vypracování znaleckého posudku na svědkyni K. a vypracování revizního znaleckého posudku o věrohodnosti poškozené. Na základě toho navrhoval odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek prvostupňového soudu zrušil a za podmínek §259 odst. 3 tr. řádu rozhodl sám rozsudkem a obžalovaného zprostil obžaloby, případně aby za podmínek §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. řádu napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
Podle §254 odst. 1 tr. řádu odvolací soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozsudku a správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Odvolací soud neshledal takové podstatné vady, které by spočívaly v nerespektování ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci, či právo obhajoby, jestliže by mohly mít vliv na správnost a zákonnost výroků rozsudku. Stejně tak nešlo nalézacímu soudu vytknout, že by při provádění důkazů nepostupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. řádu a neprovedl důkazy v rozsahu, který je pro zjištění skutkového stavu nezbytný. Odvolací soud byl přesvědčen, že o správnosti skutkových zjištění nevznikly pochybnosti a ohledně přezkoumávané části napadeného rozsudku nebylo nutno důkazy opakovat ani provádět důkazy další. Dále se ztotožnil i s úvahami soudu prvního stupně ve vztahu k druhu a výši uložených trestů.
Na základě své přezkumné činnosti však odvolací soud zjistil vady napadeného rozsudku, pro které jej bylo nutno částečně zrušit podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu, a to v odsuzujícím výroku ve vztahu k stěžovateli. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně provedl odvolací soud pouze stylistickou úpravu skutkového děje ve vztahu k jednání stěžovatele. Skutková a právní podstata žalovaného jednání se však nijak nezměnila. Jak odvolací soud zdůraznil, soud je povinen sám vyjádřit skutkový děj vyplývající z provedených důkazů (samozřejmě při zachování totožnosti skutku) a nikoli pouze přejímat skutkový popis z obžaloby, jak tomu bylo v konkrétním případě. Toto pochybení krajského soudu se odrazilo i v pochybení spočívajícím v porušení ustanovení trestního zákona, a to ve vztahu k výroku o trestném činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 tr. zákona, kdy nebylo v právní větě uvedeno, zda se jednalo o formu úmyslnou nebo nedbalostní. Dalšího pochybení se krajský soud dopustil tím, že v rozporu s §16 tr. zákona uvedl, že jednání obžalovaného naplnilo skutkovou podstatu trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona ve znění zákona č. 144/2001 Sb. V tomto směru odvolací soud doplnil, že stěžovatel se vytýkaného jednání dopustil v období měsíců září a října 2001, tedy v době účinnosti zmiňované novely trestního zákona č. 144/2001 Sb. Tedy jednání stěžovatele bylo posuzováno dle zákona účinného v době, kdy se protiprávního jednání dopustil a nebyl tak důvod citovat znění této novely.
Stěžovatel oba rozsudky napadl ústavní stížností, neboť má za to, že svým rozhodováním soudy porušily jeho ústavně zaručená práva a svobody zaručených čl. 36 odst. 1, 2 Listiny. Stěžovatel především namítá, že soudy měly přihlédnout k faktu, že "korunní svědek" v řízení před soudem (i v přípravném řízení) uvedl nepravdivý údaj, čímž je jeho věrohodnost zpochybnitelná. Tím, že se soudy nezabývaly dostatečně věrohodností svědkyně, resp. poškozené, se dle názoru stěžovatele, není jejich přístup v souladu s požadavku na řádný a spravedlivý proces. Proto navrhuje, aby Ústavní soud ČR vydal nález, kterým obě výše citovaná rozhodnutí obecných soudů zruší z důvodů porušení čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 90 Ústavy České republiky.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky.
Pokud stěžovatel namítá v ústavní stížnosti porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práva zakotveného v tomto článku Listiny by došlo tehdy, pokud by komukoli v rozporu s ním byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, event. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usneseni - svazek 1., Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Ústavní soud po prostudování obou napadených rozhodnutí nezjistil, že by stěžovateli bylo nějak bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů. Z tohoto důvodu nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že došlo k zásahu do jeho práv chráněných čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejně tak nelze souhlasit s jeho dalším tvrzením týkajícím se zásahu do práva zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny, jež zakotvuje institut soudního přezkoumání. Jak je zřejmé z rozsudku odvolacího soudu, stěžovateli nebylo znemožněno podat opravný prostředek, odvolací soud se pak odvoláním pečlivě zabýval, vyjádřil se ke všem námitkám stěžovatele uvedeným v odvolání a celkově přezkoumal řízení a rozhodnutí soudu prvního stupně.
Pokud stěžovatel namítá, že soudy se dostatečně nezabývaly jeho tvrzeními a návrhy, Ústavní soud konstatuje, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, pokud zjistí, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Dále Ústavní soud dodává, že podle současné judikatury (např. I. ÚS 362/96, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., Praha, C. H. Beck 1997, str. 111), není odvolací soud v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, pokud se vypořádá v odůvodnění rozhodnutí s tím, proč navržený důkaz neprovedl.
Ústavní soud po prostudování obsahu ústavní stížnosti zjistil, že neobsahuje nic, čím by se obecné soudy podrobně nezabývaly v průběhu řízení před nimi prováděném. Obecné soudy správně věc posoudily. Víceméně formální pochybení soudu prvního stupně byla odstraněna v rozhodnutí soudu odvolacího. Oba soudy odůvodnily svá rozhodnutí detailně a vypořádaly se se všemi námitkami obhajoby. Ústavní soud shledal, že obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, a svůj postup řádně odůvodnily.
Proto Ústavní soud nedospěl k závěru, že by neprovedením navrhovaných důkazů byly porušeny zásady spravedlivého procesu. Porušení čl. 90 Ústavy ČR Ústavní soud nezkoumal, neboť jde o ustanovení kompetenční, resp. ustanovení charakterizující dělbu moci ve státě, nikoli o zakotvení základního práva či svobody.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2003
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu