ECLI:CZ:US:2003:3.US.279.02
sp. zn. III. ÚS 279/02
Usnesení
III. ÚS 279/02
Ústavní soud rozhodl dne 18. září 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. J., zastoupeného JUDr. M. K., CSc., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2001, sp. zn. 12 Co 110/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon) a i jinak, po výzvě Ústavního soudu, v intencích zákona [§30
odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel výroky I. a II. pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2001
(12 Co 110/2000-199) a tvrdil, že označený obecný soud porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod) a čl. 90 Ústavy ČR.
Stěžovatel odůvodnil zásah do svých ústavně zaručených práv (svobod) tím, že
* správní orgán příslušný k rozhodování v restituční věci prokazatelně vyčkával rozhodnutí ve věci žaloby stěžovatele, o níž bylo rozhodováno ústavní stížností napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně, neboť v rámci soudního řízení byly řešeny otázky podstatné pro restituční spor (okruh oprávněných osob). Stěžovatel se proto neztotožňuje s názorem obecného soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu a argumentoval tak, že rozhodnutí o meritu žaloby by zlepšilo jeho postavení v restitučním řízení. V této souvislosti odkazuje stěžovatel na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. "ÚS 35/1995 a I. ÚS 340/1996",
* nevydáváním majetku, na který má podle zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě), nárok, je krácen na svých vlastnických právech,
* obecný soud rozhodl procesně vadným způsobem o jeho návrhu na upřesnění petitu,
* odvolací soud vycházel při svém rozhodování ze zcela jiných skutečností než soud
I. stupně a porušil tak zásadu dvojinstančnosti řízení, a to tím, že při zaujetí zcela odlišného právního názoru měl rozhodnutí soudu I. stupně zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Na podporu svých tvrzení poukázal stěžovatel na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. "I. ÚS 336/1999 a III. ÚS 210/2000",
* soud neprovedl jím navržený důkaz a zopakování důkazů, označených v ústavní stížnosti, aniž svůj postup odůvodnil. Obecný soud proto porušil zásadu, dle které procesní povinnosti účastníka řízení označit důkazy odpovídá povinnost soudu
o vznesených návrzích rozhodnout. V této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. "III. ÚS 61/1994 a II. ÚS 663/2000",
* stěžovatel poukazuje na to, že v předmětné restituční věci došlo k více než deset let trvajícím průtahům způsobeným nesprávným rozhodováním správního orgánu a následným nesprávným postupem soudu I. i II. stupně při rozhodování o určovací žalobě.
Z těchto důvodů navrhl stěžovatel zrušit rozsudek Krajského soudu v Brně, jak je vpředu označen, ve výrocích I. a II.
Účastník řízení, Krajský soud v Brně, se k ústavní stížnosti na základě výzvy Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona) vyjádřil podáním předsedy senátu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 4 zákona) tak, že výhrady stěžovatele nepovažuje za důvodné a plně setrvává na závěrech, k nimž dospěl v souvislosti s rozhodováním v předmětné věci. V důvodech plně odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Účastník řízení navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 4 C 448/97 a po jeho prostudování, s přihlédnutím k vývodům ústavní stížnosti a vyjádření účastníka řízení, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 15. prosince 1999 (4 C 448/97-170) byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že "žalovaný (Ing. E.P.) není dědicem ze závěti, jež byla předložena v dědickém řízení, který nabyl celé dědictví po M.H., zemřelé dne 8. 10. 1984 v Třebíči" (výrok I.) a žaloba na vydání dvou obrazů a lustru (výrok II.). Současně soud rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
O odvolání stěžovatele bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu ze dne
4. listopadu 2001 (12 Co 110/2000-199) takto:
I. Změna žaloby na určení, že žalovaný (Ing. E. P.), jako jeden z pěti dědiců ze závěti, nenabyl celé dědictví po M. H., zemřelé 8. 10. 1984 v Třebíči, a že není tudíž osobou uvedenou v §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě, se nepřipouští.
II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje s tím, že "se zamítá žaloba žalobce na určení, že žalovaný není dědicem ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví po M. H., zemřelé
8. 10. 1984 v Třebíči".
III. Ve výroku II., III. a IV. se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že určovací žaloba je na místě tam, kde může přinést zlepšení postavení žalobce tak, že nebude dále třeba, aby se svých nároků domáhal jiným způsobem (např. žalobou na plnění). K určovací žalobě stěžovatele uvedl, že i pro případ jejího vyhovění by nešlo pouze z této skutečnosti dovozovat, zda stěžovatel oprávněnou osobou k uplatnění restitučních nároků je či není. Změnu žaloby odvolací soud nepřipustil - stručně shrnuto - proto, že by mu to bránilo v tom, aby sám mohl o uplatněném nároku s konečnou platností rozhodnout.
Proti tomuto rozsudku, a to proti jeho výrokům I. a II., podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost odůvodnil ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a v němž uplatnil dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b) a d) o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb. Dovolací soud odmítl dovolání svým usnesením ze dne 27. února 2003
(22 Cdo 2236/2002-244). V jeho odůvodnění poukázal na to, že dovolání nemůže být přípustné podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož jím byl potvrzen v napadené části rozsudek soudu I. stupně. Odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí nevyslovil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam tohoto rozhodnutí a z obsahu spisu je zřejmé, že stěžovatel v tomto smyslu návrh neučinil, proto nebylo dovolání přípustné ani podle ust.
§239 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů ústavní stížnosti stěžovatel usiloval. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelem ani tvrzeny. K tvrzenému porušení práva na soudní ochranu (čl. 36
odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a čl. 90 Ústavy ČR proto nedošlo.
K jednotlivým tvrzením stěžovatele v ústavní stížnosti lze uvést následující.
Podle ust. §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda právní vztah existuje či neexistuje, je-li na tom naléhavý právní zájem. Vzhledem k pravomoci Ústavního soudu, jak již o ní byla zmínka, je na obecných soudech, aby vyložily, zda v konkrétní věci je podmínka "naléhavého právního zájmu" splněna a tento svůj názor řádně odůvodnily. Z připojeného spisu Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 4 C 448/97 plyne, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jak je vpředu označeno, se tento soud ústavně konformním způsobem vypořádal s tím, proč v dané věci nebyl dán "naléhavý právní zájem" ze strany stěžovatele vůči žalovanému (§157 odst. 2 o. s. ř.), pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto tomuto obecnému soudu cokoli vytknout.
Ostatně podle konstantní judikatury Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 17/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 35, Praha 1995), která je zároveň ve shodě i s naukou (Bureš/Drápal/Mazanec: Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 253 až 261), platí, že o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což - řečeno jinými slovy - znamená, že buď musí jít u žalobce
o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě. Z uvedeného rovněž vyplývá, že žalobce musí mít naléhavý právní zájem na určení proti žalovanému. Samy obecné soudy však v posuzované věci výslovně zjišťují, že i pro případ vyhovění žalobě stěžovatele, kdy se domáhá určení, že žalovaný není dědicem ze závěti, nelze pouze z této skutečnosti dovozovat, že stěžovatel oprávněnou osobou k uplatněnému nároku je, či není. Jinými slovy řečeno, samotným vyhověním určovací žalobě se právní postavení stěžovatele nezlepší (nestane se kupř. vlastníkem předmětných nemovitostí, o nichž se rozhoduje v restitučním řízení). Nadto stěžovatel tím, že nebyl shledán "naléhavý právní zájem", nemůže být ani krácen na svých právech, a to již proto, že v rámci řízení
o restitučních nárocích podle zákona o půdě rozhodující orgány jsou povinny řešit otázku, zda ty subjekty, které se svých nároků domáhají, jsou oprávněnými osobami. S tím souvisí i vyřešení předběžné otázky týkající se závěti, od níž žalovaný odvozuje svoje postavení oprávněné osoby. Z uvedeného tedy vyplývá, že výše zmíněné podmínky, jejichž splnění bylo nutné pro meritorní rozhodnutí o určovací žalobě stěžovatele, nebyly v dané věci splněny a odkazem stěžovatele na vpředu označené nálezy Ústavního soudu nemohlo dojít k jinému výroku rozhodnutí o ústavní stížnosti, odhlédnuto od nesprávného označení nálezu
"ÚS 35/1995".
Stejně tak neobstojí tvrzení stěžovatele, že bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základní práv a svobod), neboť podle ustálené judikatury Ústavního soudu v intencích čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (odst. 2 až 5
čl. 11 nepřichází v dané věci v úvahu) je chráněno pouze vlastnictví již nabyté, existující, a nikoliv pouze tvrzený nárok na ně (k tomu srov. např. nález ve věci I. ÚS 115/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 41, Praha 1995). K porušení
čl. 11 Listiny základních práv a svobod proto dojít nemohlo.
Ve věci posuzované ústavní stížnosti nevyplývá, že by byl porušen procesní postup při rozhodování o změně žaloby na určení, že žalovaný jako jeden z pěti dědiců ze závěti nenabyl celé dědictví po M. H. a není tudíž osobou uvedenou v ust. §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě. Stěžovatel v této souvislosti tvrdil, že odvolací soud nerozhodl "usnesením po zahájení odvolacího řízení tak, jak měl". Opak se však podává z připojeného spisu. O tomto návrhu stěžovatele bylo podle protokolu o vyhlášení ze dne 14. listopadu 2001 (č. l. 196 spisu obecného soudu), o změně žaloby, rozhodnuto usnesením podle §167 odst. 1 o. s. ř., následně na to byl vyhlášen rozsudek.
Obdobně nedůvodné je i tvrzení stěžovatele stran toho, že byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení. Odvolací soud k námitce stěžovatele v odvolání toliko formálně upravil výrok rozhodnutí soudu I. stupně, aby plně odpovídal petitu (žádání) stěžovatele jako žalobce. V napadených výrocích odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil a s jeho právním názorem se ztotožnil. Tato námitka nemá tedy opodstatnění, stejně jako odkazy na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 336/99 a III. ÚS 210/2000.
Rovněž tak neopodstatněným bylo shledáno tvrzení stěžovatele, že se obecný soud (Krajský soud v Brně) nevypořádal s tím, z jakých důvodů neprovedl jím navržený důkaz a zopakování již provedených důkazů. Stěžovatel navrhl, aby byl proveden důkaz rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. března 1994 (28 Ca 53/94), jímž bylo zrušeno rozhodnutí pozemkového úřadu v té části výroku, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatel není vlastníkem id. 1/2 pozemku, v rozhodnutí blíže specifikovaného, a to především z toho důvodu, že ze správního spisu nelze zjistit, zda a popř. kterými stavbami byla nevydaná část pozemku zastavěna. Z protokolu o jednání ze dne 7. listopadu 2001 vyplývá, že soud kopii rozsudku ověřil se současně předloženým originálem a současně originál stěžovateli vrátil zpět
(č. l. 194 spisu obecného soudu). Z označeného protokolu o jednání, proti jehož znění námitky vzneseny nebyly, rovněž vyplývá, že podle obsahu spisů přednesl předseda senátu odvolacího soudu stav věci a dosavadní průběh řízení. Tvrzení stěžovatele o tom, že nebyly opakovány důkazy listinami a nebyl proveden důkaz označeným rozsudkem, jsou proto z rozhodujících důvodů nerozhodná. Nálezy Ústavního soudu, na které stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti poukazuje, se zásadně vztahují na tzv. "opomenuté důkazy", pro něž v této konstantní judikatuře vyložená kritéria platí jako ústavně chráněné principy řízení, odkazy na tyto nálezy jsou však z důvodu odlišných skutkových okolností nepřípadné.
Konečně se sluší dodat, že tvrzením stěžovatele, že dochází k průtahům v předmětné restituční věci, se nelze v řízení o této ústavní stížnosti zabývat; tato ústavní stížnost totiž směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Brně, jak je vpředu označen, restituční věc je vedena před jinými orgány veřejné moci, stěžovatel však není krácen na svých právech, neboť může v jiném řízení zákonem předvídaným způsobem tvrzené průtahy napadnout.
Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou vývodů ústavní stížnosti, tak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 18. září 2003