ECLI:CZ:US:2004:2.US.400.03
sp. zn. II. ÚS 400/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti RNDr. J. J. a Š. J., oba zastoupeni JUDr. K. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. 23 Co 298/2001 ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 1. 2001, sp.zn. 9 C 246/99 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. 23 Co 420/2002 ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 7. 2002, sp.zn. 9 C 246/99, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 30. 7. 2003 doručena ústavní stížnost stěžovatelů směřující proti shora uvedeným rozhodnutím Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, v níž rovněž uvádí, že dovolání proti oběma uvedeným rozhodnutím odvolacího soudu byla usneseními Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 26 Cdo 955/2003 a sp. zn. 26 Cdo 956/2003, odmítnuta. Usnesení dovolacího soudu stěžovatelé ústavní stížností nenapadají.
Ústavní soud před vlastním věcným posouzením předmětné ústavní stížnosti přezkoumal formální (procesní) náležitosti podaného návrhu a v tomto směru učinil následující zjištění.
Stěžovatelé se domáhali zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. 23 Co 298/2001 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 9 C 246/99 již ústavní stížností vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. III.ÚS 118/02. Tato ústavní stížnost byla usnesením ze dne 12. 3. 2003, s poukazem na sdělení Ústavního soudu publikované pod č. 32/2003 Sb., odmítnuta jako nepřípustná dle §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť ve věci bylo podáno dovolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.
Dne 4. 3. 2003 byla Ústavnímu soudu podána další ústavní stížnost stěžovatelů, která kromě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2001, sp. zn 23 Co 298/2001, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 1. 2001, sp.zn. 9 C 246/99, směřuje i proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. 23 Co 420/2002, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 7. 2002, sp.zn. 9 C 246/99. Tato ústavní stížnost je u Ústavního soudu vedena pod samostatnou sp. zn. I.ÚS 132/03 a dosud o ní nebylo rozhodnuto.
Podle ust. §35 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je návrh nepřípustný v případě, že Ústavní soud již v téže věci jedná. Podle ustanovení §27 odst. 2 citovaného zákona je řízení zahájeno dnem doručení návrhu Ústavnímu soudu. Z uvedeného je zřejmé, že řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. 23 Co 420/2002, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 7. 2002, sp.zn. 9 C 246/99, bylo zahájeno již dnem 4. 3. 2003 a z uvedeného důvodu je ústavní stížnost v tomto rozsahu nezpůsobilá k věcnému projednání pro překážku litispendence (věci zahájené).
V ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2001, sp. zn 23 Co 298/2001, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 1. 2001, sp.zn. 9 C 246/99 ve výroku, kterým byli stěžovatelé zavázání k úhradě částky 10.447,- Kč, představující poplatek z prodlení za pozdní úhradu nájemného a byl zamítnut vzájemný návrh stěžovatelů, aby žalobci byli povinni zaplatit stěžovatelům částku 24.647,50 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, namítají, že soudy zohlednily jen tvrzení žalobců, obsah navržených důkazů a argumenty stěžovatelů přehlížely, nezabývaly se jimi buď vůbec nebo neúplně. Tímto postupem soudu došlo dle jejich názoru k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 96 Ústavy ČR. Ve svém podání dále rozvádějí důvody, pro které nemohlo ze strany spoluvlastníků dojít k platnému zvýšení nájmu k předmětnému bytu. Rovněž vyjadřují nesouhlas se závěry soudu, dle kterého neprokázali, že k zhodnocení bytu došlo za souhlasu jeho vlastníka.
Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelé v ústavní stížnosti v zásadě nenamítají nic jiného než, že soudy obou stupňů nerozhodovaly správně, a odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 8 sp.zn. 9 C 246/99 z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je totiž pouze polemika se závěry obecných soudů. Stěžovatelé přitom uvádějí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, a domáhají se přijetí rozhodnutí, které by odpovídalo jejich právnímu názoru, čímž v podstatě staví Ústavní soud do role další odvolací instance.
Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že obecné soudy vzaly za prokázané, že stěžovatelé byli v prodlení s placením nájemného za období červen 1997 - květen 1999, neboť dluh vzniklý zvýšením nájemného, o jehož změně byli v souladu s ust. §13 vyhl. č.176/1993 Sb. vyrozuměni, zaplatili až 11.6.1999. Požadavek žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení proto shledaly jako souladný s ust. §697 obč. zák. (v tehdy platném znění) a s nařízením vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že ke zvýšení nájemného došlo rozhodnutím většinových spoluvlastníků a stěžovatelé o něm byli řádně vyrozuměni, soudy nevyhověly jejich návrhu na vrácení doplatku nájemného v částce 14.647,50 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Co do částky 10.000,- Kč, požadované rovněž v rámci vzájemného návrhu a představující zhodnocení předmětného bytu, soudy s odvoláním na §667 odst. 1 obč. zák. dovodily, že stěžovatelé neprokázali, že by žalobkyně či její právní předchůdci dali souhlas k úpravám v bytě a zavázali se k úhradě nákladů.
Z obsahu spisu je zřejmé, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, na jehož základě byl objasněn skutkový stav věci, umožňující vyvodit právní závěry a přijmout rozhodnutí. Stěžovatelé měli a nepochybně využili možnosti uplatnit u příslušného soudu všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Námitkami stěžovatelů se soudy náležitě zabývaly a při hodnocení provedených důkazů postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že z jeho dosavadní judikatury vyplývá, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené obecným soudem, a to i kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti či se s ním neztotožňoval. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Soudy obou stupňů svá rozhodnutí v souladu s ust. §157 o.s.ř. odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami byly při rozhodování vedeny a které předpisy byly ve věci aplikovány. Pokud jde o námitku stěžovatelů, že v průběhu řízení neměli možnost čelit závěru, že změny v bytě nebyly v protokolu o předání bytu specifikovány a nebyl dán souhlas ke konkrétním investicím, který byl vysloven až v odůvodnění odvolacího soudu, Ústavní soud uvádí, že uvedený protokol stěžovatelé předložili jako důkaz o údajném souhlasu vlastníka nemovitosti k provedení změn již v řízení před soudem prvého stupně (č.l. 31 a 40). Obvodní soud však dospěl k závěru, že stěžovatelé neprokázali, že by žalobkyně či její právní předchůdci dali souhlas se změnami v bytě. (Dále obvodní soud pro úplnost dodal, že i kdyby žalovaní prokázali souhlas pronajímatele se změnou a prokázali tvrzené investice, neznamenala by tato skutečnost ještě sama o sobě zhodnocení bytu.) Skutečnost, že odvolací soud (který uvedl, že se se závěry soudu prvého stupně ztotožňuje a odkazuje na odůvodnění rozsudku) právní závěry obvodního soudu v potvrzujícím rozhodnutí podpořil tím, že nedostatek průkaznosti předmětného důkazu dále rozvedl, nelze hodnotit tak, že by stěžovatelé byli zbaveni práva na přezkoumání rozhodnutí soudem II. stupně.
V dané věci se nejedná o případ, kdy by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a že by z tohoto důvodu bylo možno považovat napadená rozhodnutí za protiústavní, opravňující zásah Ústavního soudu. Právo na soudní ochranu, chráněné v čl. 36 Listiny, jehož se stěžovatelé dovolávají, není možné vykládat tak, jako by se účastníku řízení garantoval úspěch v řízení, ale je jím zaručováno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. V daném případě Ústavní soud ani neshledal porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť oběma účastníkům byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Návrh směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2002, sp. zn 23 Co 420/2002 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 7. 2002, sp.zn. 9 C 246/99 byl odmítnut dle ust. §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2004
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu