ECLI:CZ:US:2004:2.US.506.04
sp. zn. II. ÚS 506/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti obchodní společnosti A., a. s., zastoupené Mgr. H. M., směřující proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 15. 6. 2004, č. j. 4 KZn 1356/2003-79, a policejního orgánu Policie České republiky, Správy Jihomoravského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ze dne 18. 5. 2004, ČVS: PJM-27/OHK-23-2004, za účasti 1) Krajského státního zastupitelství v Brně, a 2) Policie České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Z obsahu ústavní stížnosti podané k poštovní přepravě 17. 8. 2004 Ústavní soud dovodil, že se stěžovatel domáhá zrušení usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 15. 6. 2004, č. j. 4 KZn 1356/2003-79, a policejního orgánu Policie České republiky, Správy Jihomoravského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ze dne 18. 5. 2004, ČVS: PJM-27/OHK-23-2004. Tvrdí, že těmito usneseními bylo porušeno jeho právo podle čl. 2 odst. 2, a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s postupem policejního orgánu, který vydal akcie stěžovatele likvidátorovi Zemědělského družstva Boršice za situace, kdy právo k těmto akciím stěžovatel uplatnil žalobou u soudu. Tím podle něj orgány činné v trestním řízení nastolily nerovné postavení subjektů uplatňujících vlastnické právo k téže věci.
Ústavní soud si vyžádal vyšetřovací spis Policie České republiky, Správy Jihomoravského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ČVS: PJM-27/OHK-23-2004. Z něj zjistil, že 30. 4. 2004 byly podle §158 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") zahájeny úkony v trestním řízení ve věci podezření, že se Ing. Z. H. dopustil trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů. Činu se měl dopustit tím, že podával likvidátorovi Z. D. D., družstvo "v likvidaci" (dále jen "ZD") zkreslené údaje o uložení akcií stěžovatele, aby tyto akcie uvedenému družstvu nemusel vydat, neboť uvedené družstvo již na prodej uvedených akcií vyhlásilo veřejnou soutěž, jejíž vítěz by, jako majoritní vlastník, odvolal Ing. Z. H. z funkce předsedy představenstva stěžovatele. V rámci tohoto řízení byly Ing. Z. H. 5. 5. 2004 vydány jednak 4 zapečetěné balíky neočíslovaných a nepodepsaných akcií stěžovatele, a dále 120 balíků očíslovaných akcií. Posledně uvedené balíky akcií byly usnesením policejního orgánu ze dne 18. 5. 2004 vydány JUDr. Z. Ž., likvidátorovi ZD. Usnesení bylo odůvodněno tím, že podle vyžádaného odborného vyjádření doc. JUDr. K. M., CSc., měly být akcie stěžovatele vydány právě uvedenému ZD. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost. V ní namítal, že se změnila akcionářská struktura stěžovatele, a že u Krajského soudu v Brně byla podána žaloba na určení vlastnictví akcií stěžovatele, a proto jediným správným postupem je uložení předmětných akcií do úschovy podle §80 odst. 1 tr. ř. Usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 15. 6. 2004, č. j. 4 KZn 1356/2003-79, byla stížnost stěžovatele zamítnuta. Státní zástupce dovodil, že o vlastnictví k akciím není pochyb, neboť se jedná o akcie, které po založení stěžovatele, na rozdíl od již vydaných akcií v nominální hodnotě Kč 30.000.000, doposud nebyly vydány právě ZD. Dne 22. 6. 2004 pak byly policejním orgánem vydány předmětné balíky akcií likvidátorovi ZD.
Dále si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 50 Cm 39/2004. Z něj zjistil, že 19. 5. 2004 podal stěžovatel k poštovní přepravě žalobu, kterou se domáhá určení, že ZD má nárok na vydání blíže neurčeného počtu akcií o blíže neurčené nominální hodnotě. V žalobě tvrdí, že ZD převedlo své akcie na blíže neurčené třetí osoby a stěžovateli není zřejmý okruh osob, kterým má vydat akcie emitované na základě rozhodnutí valné hromady z 30. 6. 2000.
Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
Krajské státní zastupitelství v Brně uvedlo, že v trestním řízení nárok na vydání věci neuplatňovala jiná osoba, přičemž žalobu nelze považovat za uplatnění práva podle §80 odst. 1 tr. ř.
Policie České republiky upozornila, že její usnesení bylo vydáno 18. 5. 2004, a žaloba, ve které se stěžovatel domáhá určení počtu akcií, které mají být likvidátorovi vydány, byla podána až 20. 5. 2004. V podrobnostech odkázala na spisový materiál.
Teorie i praxe ústavních soudů odmítá rozhodovat věci, v nichž se spor stává čistě akademickým, neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele. Jinak řečeno, je-li namítáno porušení základního práva rozhodnutím orgánu veřejné moci, pak musí být tento zásah zásadně odstranitelný případným zrušením rozhodnutí, které je napadáno (viz např. usnesení IV. ÚS 122/1999 ze dne 8. 9. 1999 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. C. H. Beck. Svazek č. 15. Usnesení č. 56. str. 315). Uvedený závěr dopadá i na posuzovaný případ. Věci, o jejichž vydání bylo rozhodnuto usneseními, jež jsou napadána ústavní stížností, byly již také skutečně vydány dne 22. 6. 2004 a nejsou v dispozici orgánů činných v trestním řízení. Za této situace je rozhodování o případném zásahu do procesních práv stěžovatele, tak jak jsou zaručena ústavním pořádkem, bezpředmětné.
Přitom rozhodování orgánů činných v trestním řízení nebylo vadné proto, že stěžovatel podal ve věci uvedených akcií žalobu, která je v současné době vedena Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 50 Cm 39/2004, o čemž orgány činné v trestním řízení uvědomil ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu. V této žalobě totiž neuplatňuje žádná svá práva k akciím, a vzhledem k povaze věci to ani nemohl učinit. Třetí osoby, které měly mít podle stěžovatele vlastnické či jiné právo k předmětným akciím, a které nebyly stěžovatelem ani v trestním řízení ani v žalobě nijak blíže specifikovány, své právo na vydání předmětných akcií nikdy neuplatnily. Tím se posuzovaný případ liší od případů řešených Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 325/98, sp. zn. IV. ÚS 66/99, a sp. zn. I. ÚS 16/02, jichž se v této souvislosti dovolává stěžovatel.
Ze shora uvedených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu