ECLI:CZ:US:2004:3.US.238.03
sp. zn. III. ÚS 238/03
Usnesení
III. ÚS 238/03
Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. L., zastoupeného JUDr. J. C., advokátem, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 7. 3. 2003, sp. zn. 2 KZv 32/2003, a usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení vyšetřování - pracoviště Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 2003, ČTS: OKH 301/11-2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon) a i jinak v intencích zákona [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona] brojil stěžovatel ve své trestní věci proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 7. 3. 2003 (2 KZv 32/2003-8) a jemu předcházejícímu usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení vyšetřování - pracoviště Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 2003 (ČTS: OKH 301/11-2002) a tvrdil, že napadená usnesení byla vydána v rozporu s ust. §160 odst. 1 a §2 odst. 1 tr. řádu, čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v rozporu s §128 a §256 tr. zák., a to proto - stručně shrnuto - že zamítavé usnesení krajského zástupce nereaguje na obsah jeho stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. Konkrétně pak dovozuje, že v něm chybí jakákoli zmínka o subjektivní stránce trestného činu, tj. o úmyslné formě zavinění a není z něj zřejmé konkrétně "v čí prospěch nebo v čí výhodu měl být veden úmyslem opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch". To způsobuje nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání. Na podporu svých tvrzení poukázal stěžovatel na nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 582/99 a I. ÚS 46/96. Stěžovatel uvedl, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem a navrhl, aby usnesení policejního orgánu a usnesení státního zástupce, jak jsou vpředu označena, byla zrušena.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřilo Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem a Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení vyšetřování - pracoviště Ústí nad Labem. Krajské státní zastupitelství zrekapitulovalo průběh trestního stíhání a uvedlo - stručně shrnuto - že obě napadená rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem. Současně odkázalo na odůvodnění svého rozhodnutí. Policejní orgán ve vyjádření, stejně jako státní zastupitelství, zrekapituloval okolnosti zahájení trestního stíhání stěžovatele. K samotným vývodům ústavní stížnosti nic neuvedl. Procesní návrh stran ústavní stížnosti ani v jednom z vyjádření vznesen nebyl.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Konstrukce ústavní stížnosti stěžovatele a jeho argumentace jsou převzaty z nálezů Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 46/96 ze dne 6. června 1996 a ve věci IV. ÚS 582/99 ze dne 24. února 2000, na něž stěžovatel odkazuje ve své ústavní stížnosti, a ve kterých Ústavní soud judikoval, že v záznamu o sdělení obvinění pro úmyslný trestný čin (nyní usnesení o zahájení trestního stíhání) musí být uvedena i subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění, popř. i pohnutka a následek; v opačném případě byla rozhodnutí o vazbě vydána v rozporu se zákonem. Stěžovatel, ač tuto argumentaci převzal, přehlíží, že nálezem ve věci sp. zn. IV. ÚS 582/99 rozhodnutí, která se týkají zahájení trestního stíhání, Ústavní soud nezrušil, s poukazem na to, že v procesu (trestním řízení), který teprve probíhá, lze případné protiústavní vady napravit především orgány činnými v trestním řízení samotnými. Jinými slovy řečeno, i za situace, pokud by ústavní stížnost stěžovatele byla shledána důvodnou, bylo by možno zrušit toliko rozhodnutí o vazbě, nikoliv však rozhodnutí o zahájení trestního stíhání.
Již v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 (uveřejněném pod č. 78 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4, str. 243 a násl.) Ústavní soud vyslovil tezi, dle níž ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze při vlastním rozhodování o meritu věci v těchto souvislostech i soudnímu přezkumu co do jeho zákonnosti (ústavnosti).
Rovněž tak podle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 tr. ř.) a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání, když jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení (k tomu srov. nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 511/02, uveřejněný pod č. 105 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 30, str. 471 násl.). Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat toliko po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu (sp. zn. III. ÚS 539/98).
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi na margo uvedeného rovněž opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení proto v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
Uvedený postoj, pokud se zahájení trestního stíhání týče, Ústavní soud modifikoval toliko s poukazem na zcela mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování, v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 (uveřejněném pod č. 105 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 30, str. 471 násl.), v němž podrobil ústavněprávnímu přezkumu usnesení okresního státního zastupitelství vydané ke stížnosti směřující do usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání s tím, že - jak již bylo jednou řečeno - mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání.
Odůvodnění rozhodnutí státního zástupce ve zmíněné věci, reagující na stížnost vůči usnesení o zahájení trestního stíhání, jehož rozhodovací důvody byly konstruovány zcela obecným a povšechným způsobem, potom Ústavní soud shledal z hlediska ústavně zaručených kautel, tj. z pohledu postulátu "stanoveného postupu" (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s §134 odst. 2 tr. řádu), nedostatečným, a tudíž nepřezkoumatelným, když na konkretizované a nikoli také zcela bezvýznamné námitky stěžovatele reagovalo okresní státní zastupitelství apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem, dle něhož (stěžovatelem napadený postup) byl "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno alespoň na rozhodovací důvody, které k takovému rozhodnutí okresní státní zastupitelství vedly, usoudit.
Takto odepřením spravedlnosti, spočívajícím v naprosté neseznatelnosti rozhodovacích důvodů, zatížené rozhodnutí proto Ústavní soud posléze nálezem zrušil. Lze tedy říci, že právě v důsledku materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého denegationis iustitiae, jež našlo výraz v naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění tehdy napadeného rozhodnutí, se Ústavní soud odchýlil od své dosavadní judikatury a ingeroval do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení kasací rozhodnutí o stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání. Vlastní materiální hodnocení důvodnosti (opodstatněnosti) zahájení trestního stíhání však Ústavní soud svému přezkumu ani v tomto případě nepodrobil.
Skutkové okolnosti této věci ve vztahu k napadenému usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jak je vpředu označeno, jsou však odlišné od posledně zmíněného nálezu Ústavního soudu, neboť toto usnesení, dle přesvědčení Ústavního soudu, odpovídá zákonným požadavkům na odůvodnění usnesení kladené podle §134 odst. 2 tr. řádu, dle kterého je v odůvodnění usnesení třeba, jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu, zejména uvést skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Jelikož se tedy státní zástupce s výhradami uplatněnými ve stížnosti směřující do rozhodnutí o zahájení trestního stíhání dostatečným a povaze věci odpovídajícím způsobem vypořádal, nelze jeho rozhodnutí pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) cokoli vytknout.
K samotnému usnesení o zahájení trestního stíhání se sluší konstatovat, že stěžovatel zcela zjevně přeceňuje stylistické nároky kladené na obsah takovýchto usnesení, která ovšem přirozeně musejí vykazovat náležitosti trestním řádem požadované (§134 odst. 1, 2, §160 odst. 1 tr. řádu). Podle ust. §160 odst. 1 tr. řádu musí výrok usnesení o zahájení trestního stíhání obsahovat popis skutku, ze kterého je osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn se skutkem jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a v odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Znaky skutku podřazeného skutkovým podstatám trestných činů podle §128 odst. 2, 4 a podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., ve spojení s §9 odst. 2 tr. zák., jsou v usnesení policejního orgánu obsaženy potud, pokud je tyto co do intencí zákonných požadavků možno v této fázi trestního řízení na základě zjištěných skutečností (odůvodňujících zahájení trestního stíhání) blíže rozvést a logicky, včetně subjektivní stránky, vyplývají z konstelace skutkových okolností ve výroku napadeného usnesení popsaných.
Z předmětného usnesení se bez pochybností podává, který objekt trestného činu, kým a za jakých okolností měl být označeným jednáním zasažen. S ohledem na důkazní situaci v době rozhodování podle §160 odst. 1 tr. řádu ani není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení natolik vyčerpávající popis skutku, jak se snad domnívá stěžovatel. Formulace zachycující skutek v jeho základních obrysech tak, jako je tomu v daném konkrétním případě, se jeví podle přesvědčení Ústavního soudu dostačující. V této fázi trestního řízení k zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek odpovídajícím způsobem popsaný ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání a z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí napadeného rozhodnutí, neboť trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stádiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v takové míře, jak je tomu např. u podané obžaloby (§176 tr. řádu).
Z takto rozvedených důvodů nebylo shledáno porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele, návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí, jak jsou ve vpředu označena, byl proto shledán jako zjevně neopodstatněný. Zjevná jeho neopodstatněnost je dána především povahou vývodů ústavní stížnosti.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 19. února 2004