ECLI:CZ:US:2004:3.US.529.03
sp. zn. III. ÚS 529/03
Nález
Nález Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 25. března 2004 sp. zn. III. ÚS 529/03 ve věci ústavní stížnosti R. V. proti obvinění, které mu bylo sděleno 13. 3. 1995 policejním orgánem Policie České republiky - Správy hl. m. Prahy pod č. j. ČVS: ÚVP-83/95-226, a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v průtazích řízení vedeného u policejního orgánu Policie České republiky - Správy hl. m. Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, pod sp. zn. ČVS: ÚVP-83/95 a u Městského státního zastupitelství v Praze pod sp. zn. KZv 244/95.
Výrok
I. Ústavní stížnost proti tomu, že stěžovateli bylo dne 13. 3. 1995 policejním orgánem Policie ČR - Správy hl. m. Prahy pod č. j. ČVS: ÚVP-83/95-226 sděleno obvinění, se zamítá.
II. Policie České republiky - Správa hl. m. Prahy, Služba kriminální policie a vyšetřování, v řízení vedeném pod ČVS: ÚVP-83/95 a Městské státní zastupitelství v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. KZv 244/95 svými průtahy zasáhly do základního práva stěžovatele garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
III. Policii České republiky - Správě hl. m. Prahy, Službě kriminální policie a vyšetřování, a Městskému státnímu zastupitelství v Praze se ukládá, aby nepokračovaly v průtazích řízení a aby neprodleně v této věci jednaly.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou dne 3. 12. 2003, se stěžovatel domáhá především toho, aby Ústavní soud zrušil obvinění, které mu sdělil dne 13. 3. 1995 policejní orgán Policie České republiky - Správa hl. m. Prahy pod č. j. ČVS: ÚVP-83/95-226 pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 a 4 trestního zákona (dále též "tr. z."). Důvod pro zrušení obvinění spatřuje stěžovatel v tom, že trestní stíhání pro tento trestný čin je neúčelné z toho důvodu, že stěžovatel byl v jiném trestním řízení odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 1998 sp. zn. 4 T 20/97 pro jinou trestnou činnost k trestu odnětí svobody v trvání deseti let.
Stěžovatel uvádí, že svůj požadavek na zastavení trestního stíhání z důvodu neúčelnosti uplatnil u státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, který mu však přípisem ze dne 23. 12. 2003 sp. zn. 4 Spr 23/2003 sdělil, že jeho žádosti o zastavení trestního stíhání nelze vyhovět. Stěžovatel se se stejným požadavkem obrátil na Vrchní státní zastupitelství v Praze, avšak i odtud mu bylo přípisem ze dne 17. 12. 2003 pod č. j. II VZt 311/97-161 sděleno, že podmínky pro zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. a) trestního řádu (dále jen "tr. ř.") nejsou splněny a proto jeho podnět nebyl shledán důvodným.
Ústavní soud pokládá v tomto bodě ústavní stížnost za zcela nedůvodnou. Ani postupem policejního orgánu při sdělení obvinění ani postupem státního zástupce, který nevyhověl požadavku stěžovatele na zastavení trestního stíhání, nedošlo k žádnému porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Sdělení obvinění bylo policejním orgánem řádně odůvodněno a splňovalo všechny náležitosti stanovené tehdy platným ustanovením §160 odst. 1 tr. ř. Ostatně ani sám stěžovatel nevznáší žádné skutkové nebo právní námitky proti samotnému sdělení obvinění. Nelze nic vytknout ani postupu státního zástupce, který nevyhověl stěžovatelovu návrhu na zastavení trestního stíhání pro neúčelnost. Zastavení trestního stíhání z důvodu zakotveného v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. ("... je-li trest, k němuž může stíhání vést, zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný trestný čin byl obviněnému již uložen ..."), je toliko fakultativní, tzn., že státní zástupce může (ale nemusí) trestní stíhání zastavit. Jak Ústavní soud ze spisu zjišťuje, je stěžovatel v probíhajícím trestním řízení stíhán pro dalších 26 skutků krádeže, 6 skutků loupeže, 2 skutky vydírání a pro trestný čin nedovoleného ozbrojování, tedy pro další velmi závažnou trestnou činnost. Byť byl v mezidobí stěžovateli uložen pro jinou trestnou činnost přísný trest deseti let odnětí svobody, nemusí být nový očekávaný trest vedle tohoto již uloženého trestu zcela bez významu.
S ohledem na výše uvedené okolnosti byl stěžovatelův návrh, aby bylo zrušeno obvinění, které mu sdělil dne 13. 3. 1995 policejní orgán Policie České republiky - Správa hl. m. Prahy pod č. j. ČVS: ÚVP-83/95-226 pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 a 4 trestního zákona, v souladu s §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zamítnut.
II.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále uvádí, že orgány činné v trestním řízení porušují jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, protože přípravné řízení proti němu probíhá již devět let a nebylo do dnešního dne skončeno. V tomto liknavém postupu spatřuje narušení svého základního práva na soudní ochranu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu spisu a z vyjádření, které bylo vyžádáno od policejního orgánu Policie České republiky - Správy hl. m. Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, a od Městského státního zastupitelství v Praze, Ústavní soud zjistil:
Stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") je trestně stíhán již od 13. 3. 1995, kdy mu bylo tehdejším vyšetřovatelem Policie České republiky, Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 1 sděleno pod sp. zn. ČVS: OVV-492/95 obvinění pro trestné činy nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. z. a vydírání podle §235 odst. 1 tr. z. V průběhu vyšetřování mu byla postupně vyšetřovatelem Obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 1 sdělována další obvinění, a to dne 10. 5. 1995 pod sp. zn. ČVS: OVV-116/95 pro trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. z., dále dne 10. 5. 1995 pod sp. zn. ČVS: OVV-492/95 pro pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 a §247 odst. 1 písm. b) tr. z., dále dne 24. 5. 1995 pod sp. zn. ČVS: OVV-89/95-ER pro trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) a odst. 3 písm. b) tr. z., dále dne 30. 5. 1995 pod sp. zn. ČVS: OVV-89/95-ER pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 a odst. 2 písm. a) tr. z., dále dne 30. 5. 1995 pod sp. zn. ČVS: OVV-84/95 pro trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. z., krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 a odst. 3 písm. b) tr. z., dále dne 5. 6. 1995 pod sp. zn. ČVS: OVV-116/95 pro trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 a odst. 3 písm. b) tr. z. a pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 a §247 odst. 1 písm. b) tr. z. Souběžně vedl vyšetřování též vyšetřovatel Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy, který stěžovateli sdělil obvinění dne 1. 4. 1995 pod č. j. ČVS: MVV-10/95-154 pro trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. z. a pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 a §247 odst. 1 písm. b) tr. z., dále dne 1. 12. 1995 pod č. j. ČVS: ÚVP-83/112-95 pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. z., krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) a odst. 4 tr. z. a tr. čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 a 2 tr. z., dále dne 6. 12. 1995 pod č. j. ČVS: ÚVP-83/95 pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 a odst. 2 písm. c) tr. z., dále dne 17. 1. 1996 pod č. j. ČVS: ÚVP-83/95-147 pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 a odst. 2 písm. b) tr. z. a konečně dne 18. 3. 1996 pod č. j. ČVS: ÚVP-83/95 pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 a odst. 2 písm. b) tr. z.
Stěžovatel byl v době od 13. 3. 1995 ve vazbě, z níž byl 13. 3. 1996 propuštěn na svobodu. Protože se na svobodě vyhýbal trestnímu stíhání, byl na něj vydán dne 26. 8. 1996 příkaz k zatčení a dne 21. 3 1997 byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. Nt 2222/96 vzat do vazby.
V té době již proti stěžovatelovi probíhalo jiné trestní stíhání pro pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 a §219 odst. 1, trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 a odst. 2 písm. a) tr. z. a trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. z. Za tyto jiné trestné činy byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 1998 sp. zn. 4 T 20/97 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, v jehož výkonu se nachází dodnes.
Trestní stíhání zahájené dne 13. 3. 1995 a vedené dnes policejním orgánem Policie České republiky - Správy hl. m. Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, pod ČVS: ÚVP-83/95, nad nímž vykonává dozor Městské státní zastupitelství v Praze pod sp. zn. Kzv 244/95, není doposud ukončeno. Vyšetřovatel sice dne 30. 3. 1998 podal návrh na podání obžaloby a státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podal dne 28. 5. 1998 obžalobu, avšak Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 29. 7. 1998 sp. zn. 45 T 15/98 vrátil věc k došetření. Po stížnosti státního zástupce Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 16. 12. 1998 sp. zn. 2 To 109/98 vrácení věci k došetření potvrdil. Poté vyšetřovatel podal dne 11. 10. 2000 nový návrh na podání obžaloby, avšak státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze dne 5. 9. 2001 věc vrátil vyšetřovateli k doplnění. Toto doplňující vyšetřování probíhá dodnes.
Stěžovatel uvádí, že si několikrát stěžoval na pomalý průběh vyšetřování u státního zástupce a dožadoval se jeho zásahu.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření k příčinám průtahů trestního řízení od policejního orgánu Policie České republiky - Správy hl. m. Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování. Policejní komisař ve svém stanovisku ze dne 23. 2. 2004 vysvětluje dlouhou dobu trvání přípravného řízení mimořádnou složitostí a rozsáhlostí případu. Samotný stěžovatel je stíhán pro rozsáhlou trestnou činnost, spolu s ním je stíháno 22 spoluobviněných. Vyšetřovací spis má cca 9000 stran, což svědčí o mimořádném rozsahu dokazování. Průběh vyšetřování měl být negativně ovlivněn tím, že na vyšetřování se postupně vystřídalo několik policejních orgánů. V současné době prý policejní orgán již vyšetřování ukončil a připravuje návrh na podání obžaloby.
Stejné argumenty pro vysvětlení dlouhé délky trvání přípravného řízení jsou obsaženy také ve vyjádřeních Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 23. 12. 2003 (sp. zn. 4 Spr 23/2003) a ze dne 27. 2. 2004 (č. j. KZv 244/95-1384) a ve vyjádření Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 17. 12. 2003 (č. j. II VZt 311/97-161). Obě tato státní zastupitelství připouštějí, že v dozorové činnosti státního zástupce a při vyřizování žádostí stěžovatele docházelo k průtahům.
Ústavní soud připomíná, že podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, tedy v přiměřené lhůtě. Obdobně podle čl. 6 odst.1 Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu [např. srov. sp. zn. II. ÚS 445/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 14, str. 117 a násl.], konformní s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva [např. Kemmache proti Francii (1991), Philis proti Řecku (1997), Pélissier a Sassi proti Francii (1999), Punzelt proti České republice (2000), Bořánková proti České republice (2003)], vyplývá, že při posuzování "přiměřenosti doby řízení" je třeba zvažovat okolnosti konkrétního případu, zejména složitost dané záležitosti, chování účastníků řízení, zejména pak stěžovatele a korektnost postupu státních orgánů při projednávání dané věci. Ústavní soud proto zvažoval, zda s ohledem na okolnosti případu se ze strany policejního orgánu a státního zastupitelství jedná o průtahy odůvodněné či nikoliv.
Ústavní soud vzal v úvahu, že se jedná o složitou trestní věc, v níž je stíháno 23 obviněných pro rozsáhlou a závažnou trestnou činnost. Na délku jednání měla bezpochyby vliv i ta okolnost, že v průběhu vyšetřování docházelo k výměnám policejních orgánů a státních zástupců. K průtahům přispěly přetrvávající požadavky soudu a státního zástupce na doplňování dokazování.
Přes všechny naznačené objektivní potíže a překážky je však zcela zřejmé, že ve věci došlo k neodůvodněným průtahům v řízení. Přípravné řízení trvá již devět let, což je doba vysoce překračující požadavek "přiměřené lhůty". Stěžovatel (v trestním řízení obviněný) se po většinu doby přípravného řízení nacházel ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, takže byl pro orgány činné v trestním řízení snadno dosažitelný.
Postupem orgánů činných v přípravném řízení došlo k porušení základního práva stěžovatele, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů a v přiměřené době (čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst.1 Úmluvy). Uvedené ústavně zaručené základní právo přitom patří k těm právům, která zásadním způsobem spolupodmiňují společností vnímaný stupeň právní jistoty, a jeho dodržování je jednou ze záruk posilování důvěry občanů v právo a justici.
Ústavní soud považuje za nutné dodat, že při tomto posuzování není rozhodné, zda průtahy jsou subjektivné zaviněné osobami vyřizujícími předmětnou agendu, v daném případě konkrétními policisty nebo státními zástupci. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu je věcí státu, aby organizoval soustavu státních orgánů tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině a v Úmluvě byly respektovány. Případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudů a ostatních orgánů činných v trestním řízení právem očekávají dodržování přiměřené doby řízení (srov. sp. zn. IV. ÚS 55/94 ÚS, Sbírka rozhodnutí, svazek 2, str. 39; sp.zn. IV. ÚS 466/97, Sbírka rozhodnutí, svazek 10, nález č. 38). Obsah právního řádu musí být stejně závazný pro občany i pro stát, a to nejen ve své abstraktní podobě, ale především konkrétně při výkonu soudní moci [sp. zn. II. ÚS 79/99 (nepublikované usnesení), sp. zn. IV. ÚS 193/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 31, nález č. 120), sp. zn. I. ÚS 600/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 6)]. Z tohoto hlediska jsou posuzovány též stížnosti podané proti České republice na průtahy řízení u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Nerespektování těchto požadavků by mohlo vést k mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky (srov. z poslední doby rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hartman vs. Česká republika ze dne 10. 7. 2003 a rozsudek ve věci Schmidtová vs. Česká republika ze dne 22. 7. 2003).
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnosti v této části zaměřené proti průtahům v řízení pro porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst.1 Úmluvy podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhovět. Podle §82 odst. 3 písm. b) tohoto zákona proto Ústavní soud uložil Policii České republiky - Správě hl. m. Prahy, Službě kriminální policie a vyšetřování, a Městskému státnímu zastupitelství v Praze, aby nepokračovaly v průtazích řízení a aby neprodleně v této věci jednaly.
Ústavní soud rozhodoval v této věci bez ústního jednání, protože byly splněny podmínky §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.