ECLI:CZ:US:2004:4.US.485.03
sp. zn. IV. ÚS 485/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti 1) Ing. D. M. a 2) J. M.é, oba zastoupených JUDr. D. V., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. července 2003 č. j. 28 Cdo 916/2002-393, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. února 2002 č. j. 30 Co 531/2001-362 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2002 č. j. 30 Co 531/2001-370, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, a J. Ř. a L. Ř., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelé napadají rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 7. 2003 č. j. 28 Cdo 916/2002-393, kterým bylo zamítnuto jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2002 sp. zn. 30 Co 531/2001 ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 27. 2. 2002 č. j. 30 Co 531/2001-370.
Stěžovatelé zdůrazňují, že J. Ř. a L. Ř. (dále jen "vedlejší účastníci") výzvou k vydání nemovitosti ze dne 9. 3. 1995 žádali o vydání pouze nemovitosti v Poděbradech - Polabci, S. č. 61/VI. Předmětem výzvy údajně nebyly samostatné vedlejší stavby a zastavěné pozemky. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 9. 3. 1999 č. j. 6 C 685/95-220 ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 19. 4. 1999 č. j. 6 C 685/95-225, byla žaloba vedlejších účastníků o vydání nemovitostí proti stěžovatelům zamítnuta, po odvolání vedlejších účastníků odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil stěžovatelům vydat vedlejším účastníkům každému jednu ideální polovinu domu čp. 61 s příslušenstvím, vše v katastrálním území P., zapsaných na LV č. 970 pro obec Poděbrady u Katastrálního úřadu Nymburk. Dovolání stěžovatelů bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR zamítnuto ve výroku, kterým byli stěžovatelé uznáni povinnými vydat každému z vedlejších účastníků shora označenou ideální polovinu domu s příslušenstvím, ohledně potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu rozhodl dovolací soud tak, že jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V této fázi řízení rozhodoval ve věci i Ústavní soud, a to v případě ústavní stížnosti totožných stěžovatelů, kteří ústavní stížností napadli pravomocný výrok odvolacího soudu a rozsudek dovolacího soudu. Ústavní soud tuto ústavní stížnost usnesením ze dne 11. 12. 2001 sp. zn. III. ÚS 648/01 odmítl, jako zjevně neopodstatněnou.
V dalším řízení rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 2. 2002 č. j. 30 Co 531/2001-362 tak, že stěžovatelům uložil vydat každému z vedlejších účastníků id. polovinu stavební parcely č. 64 a pozemku parc. č. 7/6 - zahrada, zapsaných na výše označeném LV č. 970.
Dovolání stěžovatelů proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 7. 2003 č. j. 28 Cdo 916/2002-393, zamítnuto.
Napadenému rozsudku dovolacího soudu stěžovatelé vytýkají, že jím došlo k porušení jejich vlastnického práva ve smyslu čl. 11, resp. čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které zakotvuje, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a požívá stejné ochrany. K porušení jejich vlastnického práva došlo údajně tím, že dovolací soud dospěl k údajně zcela nepotvrzenému zjištění, že vedlejší účastníci se žalobou domáhali jak vydání staveb, tak i příslušných pozemků, i když tento závěr prý nemá oporu v provedeném dokazování.
Ke skutkové stránce věci stěžovatelé uvádějí, že oba obecné soudy (tj. soud odvolací i soud dovolací) při svém rozhodování vycházely z vadného skutkového a právního závěru ohledně stěžovatelů jako osob povinných, ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), aniž vzaly v úvahu, že v řízení bylo znaleckým posudkem prokázáno, že ve vztahu k nabytí pozemků byli stěžovatelé znevýhodněni, neboť zaplatili vyšší cenu, než jaká odpovídala podle revizního znaleckého posudku tehdejším předpisům, a proto na jejich vydání nemohou dopadat podmínky restitučního zákona.
Podle názoru stěžovatelů předmětný rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která údajně nemají oporu v provedeném dokazování. Toto tvrzení dokumentují stěžovatelé na závěrech znaleckého posudku znalce JUDr. M. K., z nichž vyplývá, že předmětem ocenění byla rovněž stavba s pultovou střechou bez vrat, která je však v geometrickém plánu pro vyznačení budovy označena jako samostatná garáž. Jde tedy o jiné technické zatřídění původní stavby, z něhož lze prý dovodit, že tento stav byl vyvolán stavebními zásahy stěžovatelů, které daly původní stavbě zcela jiný stavebně technický charakter, proto tato samostatná stavba nespadá do příslušenství domu čp. 61. Z tohoto důvodu nemohou prý být vedlejší účastníci vlastníky této stavby, která nebyla kolaudována pouze v důsledku probíhajícího restitučního řízení. Stěžovatelé dovozují, že v případě, že by se jim podařilo prokázat po vrácení věci k dalšímu řízení a doplnění dokazování, že předmětná stavba ztratila zásadní přestavbou svůj původní stavebně technický charakter, a proto ji nelze vydat, nemohl by být vydán ani pozemek touto stavbou zastavěný. Vzhledem k tomu, že dovolací soud dovolání zamítl a odvolací soud rozhodoval ve věci samé na základě jeho závazného stanoviska, byla tímto postupem stěžovatelům údajně odňata soudní ochrana (čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Protokol"), a možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, takže bylo porušeno i jejich právo ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.
V postupu obou soudů stěžovatelé spatřují dále porušení zásady rovností účastníků řízení (ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny), neboť dovolací soud se v řízení údajně vůbec nezabýval jejich námitkami.
Poškozeni se stěžovatelé cítí být i doplňujícím výrokem odvolacího soudu o nákladech státu.
Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Praze změnil rozsudkem ze dne 4. 2. 2002 č. j. 30 Co 531/2001 (ve spojení s usnesením ze dne 27. 2. 2002 č. j. 30 Co 531/2001-370) rozsudek soudu prvního stupně tak, jak bylo výše uvedeno, a v otázce nákladů řízení rozhodl jednak, že nikdo z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, když tento výrok byl poté doplněn výše označeným usnesením v tom směru, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit státu na náhradu jeho nákladů každý částku 7.548,50 Kč.
Odvolací soud se po vrácení věci dovolacím soudem již v předmětném rozsudku nezabýval posuzováním postavení vedlejších účastníků jako osob oprávněných, způsobu přechodu věcí na stát, postavení stěžovatelů jako osob povinných, a včasností uplatněného nároku, neboť tyto skutečnosti byly předmětem zkoumání odvolacího soudu v jeho rozhodnutí ze dne 11. 10. 2000 sp. zn. 30 Co 380/99.
Ve vztahu k obsahu výzvy vedlejších účastníků ze dne 9. 3. 1995 vzal odvolací soud v úvahu dosavadní soudní judikaturu v této otázce (včetně nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 1999 sp. zn. IV. ÚS 508/98), a dovodil, že v dané věci se jedná u stavebního pozemku parc. č. 64 a zahrady parc. č. 7/6 v kat. území P. o jeden funkční celek s již vydaným domem čp. 61, proto se shora uvedená výzva vedlejších účastníků vztahovala i na oba v této výzvě výslovně neuvedené pozemky, když v podstatě tytéž závěry je možné vztáhnout i na vůli vedlejších účastníků k uplatněnému restitučnímu nároku v jimi podané žalobě.
Podle přesvědčení odvolacího soudu na těchto závěrech nemohly nic změnit ani námitky stěžovatelů ohledně samostatného postavení pozemku parc. č. 7/6 a jeho zastavění údajně novou stavbou.
Závěrem odvolací soud konstatoval, že vedlejší účastníci v řízení prokázali, že svůj nárok vůči stěžovatelům uplatnili řádně a včas zaslanou výzvou, když totéž platí i o podané žalobě.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 2. 2002 č. j. 30 Co 531/2001-370 doplnil výrok svého rozhodnutí ze dne 4. 2. 2002 č. j. 30 Co 531/2001-362 ohledně nákladů řízení tak, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Nymburce na nákladech státu každý částku 7.548,50 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci usnesení.
V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl, že ve svém rozsudku ze dne 4. 2. 2002 opomenul současně rozhodnout i o nákladech státu, které vznikly v průběhu řízení před soudem prvního stupně za ocenění sporné nemovitosti ve výši 15.097,-Kč.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 7. 2003 č. j. 28 Cdo 916/2002-393 se zjišťuje, že tento soud při posuzování dovolání postupoval v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o. s. ř.").
V odůvodnění rozsudku se dovolací soud zabýval tím, zda rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.), tj. zda soud použil na projednávanou věc nesprávný právní předpis anebo jestli si soud použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Při posuzování těchto otázek dospěl dovolací soud k závěru, že odvolací soud na projednávanou věc použil správná ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., a tato i správným způsobem vyložil, když správnost interpretace příslušných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. dokumentoval dovolací soud i na adekvátních právních závěrech nálezů Ústavního soudu; proto neshledal dovoláním napadené rozhodnutí nesprávným (ve smyslu ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř.).
Ústavní soud považoval za účelné zaslat ústavní stížnost k vyjádření vedlejším účastníkům s tím, že je upozornil na možnost se tohoto postavení v řízení o ústavní stížnosti vzdát.
Vedlejší účastníci ve svém obsáhlém a podrobném vyjádření uvedli, že nelze oddělit zákonnou povinnost povinných osob vydat stavby od povinnosti vydat též pozemky, těmito stavbami zastavěnými, pokud povinným osobám k nim nesvědčí vlastnické právo, ale právo osobního užívání, které jim bylo zřízeno výhradně v souvislosti s nabytím vlastnického práva k domu, získaného v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Tento názor vedlejší účastníci odůvodnili poukazem na shodný závěr, vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 1999 sp. zn. Pl. ÚS 15/98.
Tvrzení stěžovatelů o nemožnosti vydat zejména pozemek parc.č. 7/6 - zahrada, v kat. území P., považují vedlejší účastníci za naprosto neopodstatněné, nemající oporu v provedeném dokazování již z toho důvodu, že stěžovatelé na tomto pozemku nezřídili stavbu novou, takže se nejedná o zastavění pozemku ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.
Jak dále uvádějí vedlejší účastníci, stěžovatelé napadenému rozsudku vytýkají zejména to, že ve svých právních závěrech zcela respektoval nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 1999 sp. zn. IV. ÚS 508/98 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. č. 13, C. H. BECK, nález č. 49), tj. že při výkladu pojmu "výzva" je třeba postupovat v souladu se smyslem a účelem restitučního předpisu, a v situaci, kdy nárokovaná "věc" představuje jednu funkční jednotku, obsah této výzvy vyložit tak, že oprávněná osoba projevila svou vůli k vydání všech nemovitostí, tvořící jeden, funkčně propojený celek. To, že bylo skutečnou jejich vůlí žádat o vydání jak domu s příslušenstvím, tak i obou pozemků, dokumentují vedlejší účastníci na textu jimi podané žaloby na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., kde bylo užito termínu "vydání nemovitosti čp. 61/VI v Poděbradech-P.", což podle jejich přesvědčení odpovídá jednoznačnému označení adresy nemovitostí, kde se tyto (jako funkční celek) nacházejí, nikoli o označení domu jako samostatné věci. Tato posledně uvedená skutečnost vyplývá i ze znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce Ing. Miroslava S. ze dne 23. 11. 1999, kde se uvádí, že "budova čp. 61 v Poděbradech s příslušenstvím je postavena na pozemku stavební parc. č. 64 v Poděbradech, kat. území P., na který navazuje pozemková parcela č. 7/6 -zahrada; ta je se stavebním pozemkem provozně propojená a tvoří s ní jeden funkční celek".
Vedlejší účastníci proto zásadně nesouhlasí s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti a navrhují její odmítnutí.
Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatelů ve vztahu k napadeným rozhodnutím a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatelé odůvodňují svůj návrh poukazem na údajné porušení čl. 11 Listiny obecně, konkrétně pak na porušení čl. 11 odst. 1 Listiny (právo vlastnit majetek, když vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu), čl. 36 odst. 2 (možnost domáhat se soudního přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné správy), čl. 38 odst. 3 (zakotvujícího rovnost účastníků řízení) a čl. 1 Protokolu.
Ústavní soud vzal v úvahu právní závěry obecných soudů, které byly předmětem zkoumání v řízení před Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 648/01, a neviděl důvod jejich správnost jakkoli zpochybňovat.
Je tedy zcela nepochybné, že stěžovatelé jsou povinnými osobami ve smyslu ustanovení 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť předmětné nemovitosti získali na základě jejich značného finančního podhodnocení, a vedlejší účastníci jsou v dané věci osobami oprávněnými.
Tento závěr obecných soudů je bezezbytku naplněn jak v případě již vydaného domu čp. 61 s příslušenstvím (tj. prádelnou, přístřeškem, skladem, dílnou, kolnou, garáží, oplocením, studnou a venkovními úpravami), tak i v případě pozemků parc. č. 64 - zastavěná plocha a parc. č. 7/6 - zahrada v Poděbradech, katastrálním území P., a to z těchto níže uvedených důvodů.
Jak již konstatoval Ústavní soud v usnesení ze dne 11. 12. 2001 sp. zn. II. ÚS 648/01, není v otázce vydávání budov a s nimi souvisejících pozemků v restitučních věcech v judikatuře Ústavního soudu žádných rozporů, neboť Ústavní soud vždy zdůrazňoval, že je v zájmu naplnění účelu restitučních předpisů, aby právní režim budov a s nimi souvisejících pozemků byl jednotný, umožňující nerušené užívání restituovaného majetku jejich řádnými vlastníky.
Je tomu tak i v dané věci, kdy stěžovatelé zcela pomíjejí skutečnost, že jednotnost a nedělitelnost funkčního celku, v zásadě tvořeného budovou (zde s příslušenstvím), zastavěným pozemkem, případně související zahradou, byla respektována i v případě převodu tohoto majetku z vlastnictví státu na ně, jako osoby povinné. Důvodem zřízení práva osobního užívání předmětných pozemků byl tedy výhradně předchozí prodej domu s příslušenstvím do vlastnictví stěžovatelů. Z tohoto důvodu, a v souladu se závěry znaleckého posudku soudem stanoveného znalce i obou obecných soudů, je nutné přistupovat rovněž k hodnocení naplnění podmínek ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Tento právní názor je ostatně vyjádřen v řadě rozhodnutí Ústavního soudu, viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2001 sp. zn. III. ÚS 648/2000 ( publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 22, nález č. 60). Citovaný nález, s odkazem na právní závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 1998 sp. zn. Pl. ÚS 15/98, publikovaného pod č. 83/1999 Sb. ve Sbírce zákonů, mimo jiné konstatoval, že "ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. je nutné vykládat v souvislosti s ustanoveními dalšími, zejména pak s ustanovením §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., kdy je třeba prokazovat, zda právo osobního užívání ke sporným pozemkům bylo (či nebylo) zřízeno v souvislosti s převodem domu na něm stojícím, který povinné osoby nabyly buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění těchto osob. Dalšími nálezy, které řeší shodně tuto problematiku, jsou např. nález. Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2001 sp. zn. IV. ÚS 644/2000 (uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. č. 22, nález č. 65), nález Ústavního sodu ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 580/2000 (uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 22, nález č. 74).
K dalším námitkám stěžovatelů (ohledně údajně nové stavby na pozemku parc. č. 7/6 zahrada a návrhu na provedení dalších důkazů místním šetřením), se v odůvodnění svého rozsudku jasně a přiléhavě vyjádřil odvolací soud, proto Ústavní soud na tyto závěry, se kterými se zcela ztotožňuje, pro krátkost odkazuje.
Ve vztahu k rozsudku dovolacího soudu ze dne 30. 7. 2003 č. j. 28 Cdo 916/2002-393 lze jen konstatovat, že stěžovatelé jako dovolací důvod uplatňovali tvrzení, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že tento rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
K prvnímu dovolacímu důvodu dovolací soud správně konstatoval, že o takový důvod by se jednalo v případě, že by soud použil na projednávanou věc nesprávný právní předpis anebo by soud použitý právní předpis nesprávně vyložil. O takový případ však v předmětné věci nejde, neboť odvolací soud použil na projednávanou věc příslušná ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a vyložil je v souladu jak s konstantní judikaturou obecných soudů v těchto otázkách, tak v souladu s jím citovanými nálezy Ústavního soudu.
V případě dalšího stěžovateli uplatněného dovolacího důvodu dovolací soud vyložil, že pokud výtky stěžovatelů směřují proti hodnocení provedených důkazů, nejedná se o přípustný dovolací důvod, který by byl zakotven v příslušných ustanoveních o. s. ř.
Rovněž nesouhlas stěžovatelů s doplňujícím výrokem odvolacího soudu o náhradě nákladů, které vznikly státu v souvislosti s restitučním řízením (usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2002 č. j. 30 Co 531/2001-370) není důvodný, neboť je zřejmé, že odvolací soud takto rozhodl v souvislosti s náklady státu, které mu prokazatelně vznikly v souvislosti s vypracováním revizního znaleckého posudku na ocenění sporných nemovitostí. Tento postup odvolacího soudu je zcela v souladu s ustanovením §148 odst. 1 ve vztahu k ustanovení §166 odst. 1 a §167 odst. 1, odst. 2 o. s. ř., a v žádném případě se nejedná o postup porušující "rovná práva účastníků", jak se domnívají stěžovatelé, ale o právo státu žádat jemu vzniklé náklady sporu po neúspěšných účastnících řízení.
Ústavní soud ze shora uvedených důvodů neshledal, že by rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. července 2003 č. j. 28 Cdo 916/2002-393, rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. února 2002 č. j. 30 Co 531/2001-362 ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 27. února 2002 č. j. 30 Co 531/2001-370, byla porušena základní práva a svobody stěžovatelů ve smyslu jimi uváděných článků Listiny a Protokolu.
Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu