ECLI:CZ:US:2004:4.US.64.04.1
sp. zn. IV. ÚS 64/04
Usnesení
IV. ÚS 64/04
Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti V.S., zastoupeného advokátem JUDr. J.S., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26.11.2003, sp. zn. 12 To 511/2003, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové 26.9.2003, sp. zn. 1 T 62/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, stěžovatel brojí proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, přičemž namítá, že těmito rozhodnutími, jakož i postupem soudů rozhodnutím předcházejícím, byla porušena jeho ústavní práva na spravedlivý proces, na soudní ochranu a na rovnost stran zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel dovozuje, že po celé důkazní řízení docházelo k porušování principu rovnosti stran tím, že nebyly prováděny důkazy navrhované stěžovatelem a dalšími osobami stíhanými v téže trestní věci. Nebyla provedena prověrka na místě samém, kterou by byla prokázána pravdivost výpovědi A.C., o důvodech zastavení a pobytu stěžovatele a ostatních odsouzených na místě, kde byli zadrženi a prověrka výpovědí svědků Č. a S. podle ustanovení §104e trestního řádu, čímž by bylo prokázáno, že jejich výpovědi jsou nevěrohodné (výhledové možnosti na místo činu). Další procesní pochybení spatřuje stěžovatel v tom, že výpovědi svědků (poškozených) D.T. a N.Š. byly u hlavního líčení přečteny podle ustanovení §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu, ač pro to nebyly splněny zákonné podmínky.
Poté stěžovatel polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů a upozorňuje na rozpory ve výpovědích svědků a na negativní výsledek rekognice, při níž poškozený N.Š. žádného z odsouzených nepoznal.
V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby obě napadená rozhodnutí obecných soudů byla Ústavním soudem zrušena.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník řízení Okresní soud v Hradci Králové. V tomto vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Rovněž Krajský soud v Hradci Králové jako účastník řízení odkázal na právní a skutkové závěry obsažené v rozhodnutí o odvolání a dále na závěry Nejvyššího soudu České republiky, který rozhodoval o dovolání A.C. Oba účastníci řízení navrhli, aby ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta a ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Z trestního spisu sp.zn. 1 T 62/2003, který si Ústavní soud vyžádal, zjistil následující:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26.9.2003, sp. zn. 1 T 62/2003, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, kterého se dle skutkové věty rozsudku stěžovatel a spoluobvinění A.C. a V.K. dopustili tím, že po předchozí domluvě v noci ze 14.10. na 15.10.2002 v obci Č., na parkovišti hotelu A., požadovali po řidičích kamiónů tovární značky Mercedes, N.Š. a T.D. pod různými pohrůžkami násilím vydání finanční částky ve výši 5 % z celkové částky, kterou mají u sebe, jako poplatek za průjezd Českou republikou, a poté, co jim nebylo vyhověno, snažili se násilím kamióny otevřít, vniknout do nich a takto získat požadovanou finanční částku. Za tento trestný čin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, trest vyhoštění ve výměře deseti let a trest propadnutí věci, a to 1 ks mobilního telefonu a 1 ks kapesního zavíracího nože.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26.11.2003, sp. zn. 12 To 511/2003, jako nedůvodné podle §256 trestního řádu zamítnuto.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv na soudní ochranu, na spravedlivý proces a na rovnost stran a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí výlučně proti rozsahu provedeného dokazování, rozvádí jednotlivé důkazy, upozorňuje na rozpory ve výpovědích svědků a napadá způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů, přičemž podává vlastní interpretaci provedených důkazů. Namítá neprovedení jím navrhovaných důkazů a domáhá se přezkoumání závěrů soudů obou stupňů vztahujících se ke skutkovým zjištěním v posuzované trestní věci.
Ústavní soud zdůrazňuje, že námitky odůvodňující ústavní stížnost byly stěžovatelem uplatněny v průběhu trestního řízení, v rámci jeho obhajoby a odůvodnění ústavní stížnosti je obsahově shodné s odvoláním stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku. Provedení důkazů, jejichž absenci namítá v ústavní stížnosti, navrhoval v přípravném řízení, případně v řízení před soudy. Je proto třeba posoudit, zda v trestní věci stěžovatele jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů spočívající v přezkumu skutkových zjištění a přehodnocení provedeného dokazování.
Podle článku 90 Ústavy České republiky jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. V souladu se svojí ustálenou judikaturou konstatuje Ústavní soud, že není součástí soustavy obecných soudů, a již proto není zpravidla oprávněn zasahovat do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy. Pouze takovéto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
V daném případě Ústavní soud tento extrémní nesoulad neshledal.
Ústavně zaručená práva, jejichž ochrany se stěžovatel domáhá, se v našem právním řádu projevují zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení §2 trestního řízení, a to zejména v jeho odstavcích 5 a 6. Podle ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Tento požadavek je vtělen do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 trestního řádu) a usnesení (§134 odst. 2 trestního řádu). Citovaná ustanovení nároky na odůvodnění zvýrazňují zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují, v kteréžto situaci je potřebné na soud, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního [l. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")], klást zvýšené požadavky v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Z odůvodnění musí být patrné, jak se soud vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v posuzované věci obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí.
Dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně vyhodnotil všechny ve věci provedené důkazy a zabýval se obhajobou namítanými rozpory ve výpovědích slyšených osob, na kteréžto rozpory poukazuje stěžovatel i v ústavní stížnosti. Podrobně vyhodnotil výpovědi svědků - poškozených D.T. a N.Š., a to především v kontextu s výpověďmi svědků J.S. a R.Č. Žádné podstatné rozpory ve výpovědích jmenovaných čtyř svědků, který by byly způsobilé vyvolat pochybnosti o nevěrohodnosti kterékoliv z těchto výpovědí, soud nezjistil. Soud prvního stupně podrobně odůvodnil závěr, že drobné rozpory týkající se popisu oblečení stěžovatele, přesného umístění vozidla zasahujících příslušníků Policie ČR při zablokování vozidla stěžovatele a jeho spolupachatelů či určení doby (v řádu minutových rozdílů) odjezdu poškozených z místa činu nemohly nic změnit na podstatě výpovědí poškozených, kteří způsob napadení ze strany stěžovatele a dalších pachatelů shodně popsali a jejichž výpovědi byly potvrzeny výpověďmi svědků J.S. a R.Č., příslušníků Policie ČR, kteří stěžovatele a jeho spolupachatele při trestné činnosti sledovali a posléze je na místě činu zadrželi. Svědci J.S. a R.Č. vyloučili možnost, že by zadrželi jiné osoby než ty, jejichž pohyb kolem napadených vozidel poškozených pozorovali, svědek R.Č. se stěžovatelem dokonce hovořil. Po zadržení stěžovatele jednoznačně tohoto označil jako muže, který stál na schůdkách kabiny kamionu na straně řidiče. Soud se rovněž vypořádal se negativním výsledkem provedené rekognice. V odůvodnění odsuzujícího rozsudku vyhodnotil veškeré ve věci provedené důkazy, rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel, a náležitým způsobem se vypořádal s obhajobou stěžovatele. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně splňuje požadavky kladené na tuto část rozsudku ustanovením §125 odst. 1 trestního řádu, důkazní postup a skutkové závěry v dané věci jsou pečlivě popsány a přesvědčivě odůvodněny a rovněž právní závěry ze zjištěného skutkového stavu vyplývající jsou odůvodněny vyčerpávajícím způsobem.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, a konstatoval, že nebyly zjištěny žádné vady, které by měly vliv na správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně a jejich následného právního hodnocení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry nalézacího soudu a s jejich odůvodněním. Vyčerpávajícím způsobem se vypořádal s námitkami stěžovatele uplatněnými v odvolání, přičemž pozornost věnoval především vyhodnocení výpovědí poškozených a zasahujících příslušníků Policie ČR. Zabýval se rovněž námitkou vztahující se k přečtení výpovědí poškozených u hlavního líčení, a to se závěrem, že podmínky stanovené ustanovením §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu byly v daném případě splněny. Odůvodnění usnesení soudu druhého stupně je v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu.
Byť se i odvolací soud vypořádal s námitkou vztahující se k aplikaci ustanovení §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu v případě svědků D.T. a N.Š., uvádí Ústavní soud, že se nelze ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že postup dle citovaného ustanovení přichází v úvahu u svědka - cizince teprve v případě opakovaného nedostavení se k hlavnímu líčení. V daném případě byli oba svědci vyslechnuti v přípravném řízení v přítomnosti obhájce stěžovatele, který měl možnost klást svědkům otázky (čl. 6 odst. 2 písm. d) Úmluvy). Okresní soud v Hradci Králové cestou žádosti o právní pomoc adresovanou Ministerstvu spravedlnosti Litva požádal o doručení předvolání k hlavnímu líčení oběma jmenovaným svědkům (čl. 523 anásl.).
Této žádosti bylo vyhověno, dne 9.6.2003 bylo OS předvolání svědkům doručeno (č.l. 549a, 550a), tito se však k hlavnímu líčení dne 24.9.2003 bez omluvy nedostavili. Rovněž zákonná podmínka nedosažitelnosti svědků byla tedy splněna, neboť bylo zřejmé, že se na předvolání k výslechu dobrovolně nedostaví, donutit je k účasti u hlavního líčení nepřichází v úvahu a jejich výslech před soudem tak byl trvale či alespoň pro dohlednou dobu znemožněn (viz rozhodnutí Rt 13/95 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Soud prvního stupně proto důvodně postupoval podle ustanovení §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu.
Jednou ze součástí práva na spravedlivý proces je právo obviněného navrhovat důkazy ve svůj prospěch, Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na své stanovisko (např. IV. ÚS 463/2000), v němž konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Dle současné judikatury (sp. zn. I. ÚS 362/96, IV.ÚS 570/03) však není soud v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti soudy v dané věci dostály. Návrh na doplnění dokazování prověrkou výpovědí svědků J.S. a R.Č. podle §104a trestního řádu uplatněný u hlavního líčení soud prvního stupně jako nadbytečný zamítl s tím, že navrhovaný důkaz nemůže přinést nové poznatky ke skutkovým zjištěním (čl. 622) a v odůvodnění rozsudku nadbytečnost provedení navrhovaného důkazu dále podrobně odůvodnil (čl.642). V řízení před odvolacím soudem stěžovatel opakoval důkazní návrh uplatněný již před soudem prvního stupně (čl. 727) a dále navrhl opakovaný výslech svědka J.S. (čl. 729), kteréžto důkazní návrhy soud druhého stupně zamítl pro nadbytečnost (čl. 729), a v odůvodnění svého rozhodnutí tento postup podrobně zdůvodnil odkazem na konkrétní již provedené důkazy (čl. 737). Odvolací soud sám doplnil dokazování opakovaným výslechem svědka R.Č., který znovu jednoznačně vyloučil záměnu při zadržení stěžovatele a spolupachatelů, a to se zdůvodněním, že jednak se v kritickou dobu v prostoru motorestu žádná jiná osoba nepohybovala a dále tím, že pohyb později zadržených osob kolem kamionů a dále u jejich osobního vozu společně se svědkem J.S. sledovali, přičemž podrobně rozvedl výhledové možnosti ze zaparkovaného vozu Policie ČR i z míst, kde se zdržovali po vystoupení z tohoto vozidla.
Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy, kterýžto princip respektoval i v souvislosti s posouzením odmítnutých důkazních návrhů stěžovatele. Zabýval se proto pouze otázkou, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena stěžovatelova základní práva, zejména právo na spravedlivý proces a právo na rovnost stran v řízení. To však Ústavní soud neshledal. V posuzované věci soudy obou stupňů, jak ze shora uvedeného vyplývá, shledaly nadbytečnost důkazních návrhů stěžovatele, přičemž tento svůj závěr řádně a logickým způsobem odůvodnily (§125 odst. 1 trestního řádu). Úvahy soudů upínající se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky. Neprovedením navrhovaných důkazů nebyl porušen zákon ani zásady spravedlivého procesu a rovnosti stran v řízení v této věci.
Ústavní soud konstatuje, že dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu, soud prvního stupně dostál požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů, skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí tohoto soudu přiléhavě odůvodněny. S podstatou stěžovatelových námitek uplatněných v odvolání a opakovaných v ústavní stížnosti se vyčerpávajícím způsobem vypořádal soud druhého stupně v rámci odvolacího řízení. Soudy obou stupňů se zabývaly i důkazními návrhy stěžovatele a jejich neprovedení řádně zdůvodnily. Odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 trestního řádu. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů tedy není na místě.
Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. července 2004
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu