ECLI:CZ:US:2005:1.US.178.05
sp. zn. I. ÚS 178/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: CZECH International, a. s., Havířov - Suchá, U Pošty 2, zastoupené JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem se sídlem 141 00 Praha 4, Na Záhonech 71, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2005, čj. 5 Afs 57/2004 - 43, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2003, čj. 30 Ca 458/2001 - 23, rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 17. 7. 2001, čj. 474/2001-01-0101/16, a rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 28. 11. 2000, čj. 3675-0223/16/2000/CZ, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), Celního ředitelství Brno (dále jen "celní ředitelství") a Celního úřadu Břeclav - dálnice (dále jen "celní úřad").
Stěžovatelka se těmito rozhodnutími cítí dotčena v právu na spravedlivý proces. Tvrdí, že jejím právům garantovaným Ústavou České republiky, jakož i Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") nebyla poskytnuta soudní ochrana. Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost, kterou podala proti rozsudku krajského soudu, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí celního ředitelství. U tohoto se domáhala přezkoumání rozhodnutí celního úřadu ze dne 28. 11. 2000, ukládající jí povinnost uhradit celní dluh za dlužníka - deklaranta Z. C. Dále poukázala na okolnosti, za nichž učinila prohlášení o záruce, přijaté příslušným celním úřadem k zajištění celního dluhu. Pokud byl vydán dodatečný platební výměr a tak doměřen celní dluh ve výši 251 746,-- Kč, který deklarantem zaplacen nebyl, a je zavázána k jeho úhradě stěžovatelka, jako ručitelka, pak podle jejího přesvědčení a podle nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 107/2000 a sp. zn. I. ÚS 445/2000 postup celního orgánu nelze mít za správný. Zajištění celního dluhu považuje za jednání, které je v rozporu s §257 odst. 1 písm. a) celního zákona. Podle stěžovatelky byla v jejím případě daň vybrána neoprávněně a odkázala na nález sp. zn. IV. ÚS 460/2000.
Ze shora označených rozhodnutí bylo zjištěno, že celní úřad vydal dne 28. 11. 2000 rozhodnutí čj. 3675-0223/16/2000/CZ, kterým stěžovatelce, jako ručitelce, uložil, na základě §260 celního zákona, povinnost zaplatit celní dluh ve výši 251 746,-- Kč. V odůvodnění uvedl, že dlužníkovi (Z. C.) byl dodatečným platebním výměrem vyměřen celní dluh, který dlužník nezaplatil. Odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto rozhodnutím celního ředitelství ze dne 17. 7. 2001, čj. 474/2001-01-0101/16.
Žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí celního ředitelství byla, jako nedůvodná, zamítnuta rozsudkem krajského soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 30 Ca 458/2001 - 23.
Kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 1. 2005, čj. 5 Afs 57/2004 - 43. V odůvodnění, s odkazem na ustanovení §46 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, reagoval na námitku stěžovatelky o nemožnosti vydání dodatečného platebního výměru, aniž by předchozí rozhodnutí celního úřadu bylo zrušeno. Uvedl, že celní dluh vzniká přijetím celního prohlášení, kterými deklarant, ve smyslu §105 odst. 4 celního zákona, mj. potvrzuje správnost údajů v něm uvedených a zavazuje se k plnění povinností, vyplývajících z propuštění zboží. Stěžovatelka byla v celním řízení v postavení přímého zástupce, ve smyslu §107 odst. 2 písm. a) celního zákona. K povinnosti uhradit celní dluh se zavázala v záruční listině, o jejíž pravosti nevznikly pochybnosti. Skutečnost, že nemohla ovlivnit nesprávné celní zařazení, je pro závěr o existenci ručitelského závazku bezvýznamná. Vznik platební povinnosti stěžovatelky není odvislý od dodatečného platebního výměru, ale od skutečnosti, že dlužník celní dluh nezaplatil a že za splnění dluhu stěžovatelka odpovídá jako ručitelka. Rozhodné je, že rozsah ručitelského závazku je vymezen částkou, uvedenou v záruční listině, bez ohledu na to, zda následně dojde ke změně celního zatřídění zboží deklarovaného v celním prohlášení. Tvrzenou majetkovou újmu, která vznikla stěžovatelce v důsledku nepravdivých informací poskytnutých deklarantem, může stěžovatelka uplatnit v občanském soudním řízení.
Ústavní soud po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Námitky stěžovatelky, týkající se v podstatě aplikace podústavních právních předpisů, lze rozdělit do dvou skupin - těch, které v ústavní stížnosti uvádí zcela nově, a těch, které již uvedla v řízení před správními orgány a poté v řízení před obecnými soudy.
V první z uvedených skupin se jedná zejména o námitky, týkající se postupu podle §105 odst. 1 celního zákona, postupu celních orgánů při opravách celního prohlášení nebo porušení §257 odst. 1 písm. a) celního zákona v tehdy platném znění. Podle principu subsidiarity, kterým se Ústavní soud řídí ve své rozhodovací činnosti (viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, str. 79), je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 ZÚS]. S odkazem na tento princip a v souladu s ustanovením §43 odst. 1 písm. e) ZÚS odmítá Ústavní soud tyto stížnostní důvody jako nepřípustné. Stěžovatelka totiž nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje, protože ve svých předchozích opravných prostředcích nikdy výše zmíněné námitky neuvedla. Požadavek vyčerpání všech opravných prostředků nelze posuzovat pouze z hlediska formálního, tj. požadovat pouhé dodržení procesního postupu vyčerpáním všech opravných prostředků, ale i z hlediska obsahového. To znamená, že stěžovatelka měla uplatnit jí tvrzená pochybení celních orgánů v rámci řízení před správními soudy. Neučinila-li tak, nenaplnila podmínky přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 ZÚS.
Druhá skupina námitek je v podstatě totožná s těmi, kterými se již zabývaly správní orgány a správní soudy (námitky týkající se správného zařazení dováženého zboží, oprávnění vydat dodatečný platební výměr a další). Stěžovatelka argumentuje pouze v rovině podústavního práva. Z toho, že správní soudy její argumentaci neakceptovaly, dovozuje, že neposkytly ochranu jejím ústavně zaručeným základním právům. Stěžejní otázkou je podle stěžovatelky otázka jejího ručitelství ve vztahu k údajům uvedeným v celním prohlášení. Podle stěžovatelky je jediným správným a ústavně konformním výkladem, že pokud byl do oběhu propuštěn druh zboží s jiným účelem, než který je uveden v záruční listině, stěžovatelka neručí za případný celní dluh. Správní orgány a správní soudy v tomto bodě přinášejí interpretaci odlišnou, spočívající v tom, že z hlediska ručitelství stěžovatelky, ke kterému se navíc zavázala dobrovolně, postupem podle §256 písm. c) celního zákona v tehdy platném znění, je rozhodující, jaký druh zboží byl propuštěn fakticky a k jakému účelu bude použit (zboží k výrobě bionafty), a nikoli pouze (nepravdivě) uvedený účel v celním prohlášení (čistící prostředky).
Jestliže stěžovatelka po Ústavním soudu požaduje, aby rozhodl, která z obou uvedených interpretačních alternativ je tou správnou, staví tím Ústavní soud do role další přezkumné instance, což je, jak Ústavní soud již mnohokrát uvedl (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 238/02 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, str. 69), role, která mu zásadně nepřísluší.
Obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a komplexně se vypořádaly se všemi argumenty stěžovatelky. V podrobnostech lze zcela odkázat zejména na vyčerpávající rozsudek Nejvyššího správního soudu. Nálezy sp. zn. I. ÚS 107/2000 (kde byla mj. řešena otázka obsahu rozhodnutí v daňovém řízení) a sp. zn. I. ÚS 445/2000 (kde byla mj. řešena otázka ručitelovy povinnosti splnit dluh za dlužníka), které stěžovatelka ve stížnosti uvádí, se týkaly jiné skutkové a právní problematiky, takže odkaz na ně je tedy nepřípadný. Stejně tak je nepřípadný odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. IV. ÚS 460/2000.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu