ECLI:CZ:US:2005:1.US.701.04
sp. zn. I. ÚS 701/04
Usnesení
I. ÚS 701/04
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I.Y., zastoupeného advokátem JUDr. J.H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2004, sp. zn. 1 To 707/2004, a proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 7. 2004, sp. zn. 0 Nt 3343/2004, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností napadl stěžovatel výše specifikovaná usnesení obecných soudů, jimiž byl stěžovatel vzat do vazby podle §68 odst. 1 z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) trestního zákona. Těmto usnesením stěžovatel vytýká porušení svých základních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1, odst. 2 al. 1, odst. 5, čl. 38 odst. 2 al. 1, čl. 40 odst. 3 al. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 2 a odst. 3, čl. 6 odst. 3 písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů, a dále čl. 9 odst. 1, odst. 2 a odst. 3, čl. 14 odst. 1 al. 2, odst. 3 písm. a), b) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Relevantní znění uvedených ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:
Čl.8
(1) Osobní svoboda je zaručena.
(2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
(5) Nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu.
Čl.38
(2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Čl.40
(3) Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce.
Relevantní znění uvedených ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je následující:
Čl.5
Právo na svobodu a osobní bezpečnost
(1) Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem:
c) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání;
(2) Každý, kdo je zatčen, musí být seznámen neprodleně a v jazyce jemuž rozumí, s důvody svého zatčení a s každým obviněním proti němu.
(3) Každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odstavce 1 písm. c) tohoto článku, musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě
nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotčená osoba dostaví k přelíčení.
Čl. 6
(3) Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:
b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby;
c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují;
Relevantní znění uvedených ustanovení Mezinárodního paktu o občanských a poltických právech je následující:
Čl.9
(1) Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být svévolně zatčen nebo zadržen. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě případů, kdy se tak stane na základě zákona a ve shodě s řízením, jež je stanoveno zákonem.
(2) Každý, kdo je zatčen, musí být v době zatčení seznámen s důvody svého zatčení a musí být neprodleně informován o obviněních proti němu vznesených.
(3) Každý, kdo je zatčen nebo zadržen na základě obvinění z trestného činu, musí být neprodleně předveden před soudce nebo jiného úředníka, který je zákonem zmocněn vykonávat soudcovskou pravomoc, a má právo na trestní řízení v přiměřené době nebo na propuštění. Není obecným pravidlem, aby osoby čekající na trestní řízení byly drženy ve vazbě; propuštění může však být podmíněno zárukami, že se dostaví k trestnímu řízení v jakémkoli jiném stadiu soudního řízení a k vynesení rozsudku.
Čl.14
(1) Všechny osoby jsou si před soudem rovny. Každý má úplně stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje buď o jeho právech a povinnostech, nebo o jakémkoli trestním obvinění vzneseném proti němu.
(3) Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má mít tyto minimální záruky:
a) má být neprodleně a podrobně informován v jazyce, jemuž rozumí, o povaze a důvodu obvinění proti němu;
b) má mít dostatek času a možností pro přípravu své obhajoby a aby se mohl spojit s obhájcem podle své vlastní volby;
Stěžovatel v prvé řadě namítá absenci vazebních důvodů a formální nedostatky usnesení Okresního soudu v Ostravě i Krajského soudu v Ostravě (dále je "okresní soud" a "krajský soud"). K prvnímu z uvedených usnesení uvádí, že v jeho záhlaví, jež obsahuje výčet trestných činů, pro které je stěžovatel stíhán, jsou uvedeny i jiné trestné činy v rozporu s usnesením o zahájení trestního stíhání stěžovatele. Z toho stěžovatel dovozuje pochybnosti o pečlivém a individuálním přístupu okresního soudu v jeho věci. Dále stěžovatel obsáhle polemizuje s odůvodněním usnesení a formulací vazebních důvodů. Podle jeho názoru, důvod vazby útěkové podle §67 a) trestního řádu okresní soud shledal pouze mechanickým odkazem na horní hranici trestní sazby a nepřípustným extenzivním postupem. Stěžovatel podotýká, že okresní soud nevzal v úvahu, že stěžovatel má v České republice stabilní citové a materiální zázemí a je od 19. 12. 2003 účastníkem azylového řízení a doposud se řádně hlásil v táboře V.
K důvodu vazby útěkové podle §67 písm. b) trestního řádu jak je uveden v usnesení okresního soudu stěžovatel tvrdí, že není dostatečným a přezkoumatelným.
Podle názoru stěžovatele okresní soud též pochybil, pokud k důvodu vazby předstižné podle §67 odst. c) trestního řádu uvedl, že stěžovatel v trestné činnosti pokračoval po delší časový úsek, opatřoval si tak prostředky pro svou obživu a nerespektoval rozhodnutí o uloženém trestu vyhoštění, ke kterému byl stěžovatel již dříve odsouzen. Soud údajně též pochybil uvedl-li, že by stěžovatel mohl v trestné činnosti "pokračovat", což stěžovatel vylučuje poukazem na ust. §12 odst. 1 trestního řádu (správně: §12 odst. 11 trestního řádu) a s ohledem na znění ust. §67 písm. c) trestního řádu, který užívá pojmu "opakování trestné činnosti".
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvádí, že před rozhodnutím soudkyně o jeho vzetí do vazby nebyl dne 4. 7. 2004 vyslechnut a nebyl seznámen s důvody, pro něž bylo navrhováno jeho vzetí do vazby.
Zvláště ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu stěžovatel gramatickým a sémantickým rozborem textu dovozuje, že soud přičetl k tíži stěžovatele jeho rozhodnutí k usnesení o zahájení trestního stíhání blíže nevypovídat, a to v rozporu se zásadou, že obviněnému není uloženo aktivně spolupracovat se soudním orgánem. Stěžovatel dodává, že důvod vazby předstižné, který krajský soud upřesnil, není dán, neboť je ve vlastním zájmu stěžovatele jakýmkoliv jednáním nevybočovat ze společensky konformního rámce. Proto stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl obě uvedená usnesení obecných soudů nálezem zrušit.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků. Okresní soud v Ostravě v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého usnesení. Krajský soud v Ostravě uvedl, že námitky uvedené stěžovatelem v ústavní stížnosti jsou totožné se stížnostními námitkami již uplatněnými. Krajský soud poukázal na odůvodnění svého usnesení a zdůraznil, že stanovisko stěžovatele k usnesení o zahájení trestního stíhání blíže nevypovídat nebylo krajským soudem stěžovateli vytknuto, nýbrž bylo pouhým konstatováním postoje obviněného. Krajský soud tak plně respektoval právo stěžovatele k věci nevypovídat, neboť tento stěžovatelův postoj se nepromítl do závěru o důvodu vazby. Krajský soud navrhl, aby Ústavní soud stížnost odmítl.
Ke zjištění opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 0 Nt 3343/2004, jímž provedl dokazování.
Po pečlivém posouzení věci Ústavní soud shledává, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že není běžnou třetí instancí v rámci obecného soudnictví, může tedy přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí.
Do úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění známých v době rozhodování obecných soudů o vazbě, Ústavní soud ve smyslu své, dnes již ustálené judikatury, se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny základních práv a svobod) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku republiky, příp. s mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy (viz nález ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 18/96. Publikovaný in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 88.).
Vzetí do vazby je bezpochyby výrazným omezením ústavně zaručených práv jednotlivce a vazební důvody tedy musí vždy odpovídat požadavkům zákona, neboť jen na jeho základě lze svobodu jednotlivce omezit. Posouzení zjištěných skutečností jako kvalifikovaných důvodů pro vzetí do vazby je tedy vždy otázkou velice citlivou. Je však především věcí obecných soudů, zda konkrétní skutečnosti shledají dostatečně intenzivními ke splnění požadavků zákona. Právě obecné soudy při důkladné znalosti skutkových okolností té které věci, v kterémkoli stadiu, řízení posuzují důvody vazby a jejich trvání.
Jak Ústavní soud uvedl ve své dřívější judikatuře (např. nález ze dne 15. 9. 1994 sp. zn. II. ÚS 138/93. Publikovaný in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2, č. 44.), ustanovení §67 písm. b) tr. řádu předpokládá pro vzetí do vazby konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu, že obviněný bude působit na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. To bude platit vždy, když obviněný sám zavdá příčinu k této obavě. Na druhou stranu však může stačit určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i rozsah potřebného dokazování, všechny znaky skutkové podstaty trestného činu i stadium vyšetřování.
Lze usuzovat, že tuto argumentaci je možné zobecnit a vztáhnout i na další dva vazební důvody, tzn. i na vazbu útěkovou [písm. a) cit. ust.] a předstižnou [písm. c) cit. ust.]. To znamená, že i pro tyto dva vazební důvody je v konkrétním případě rozhodující posouzení, zda obviněný svým jednáním sám zavdá příčinu k příslušné obavě nebo zda existuje taková objektivní konstelace vazebních důvodů, jež vzetí do vazby opodstatňuje. (viz nález ze dne 12. září 1996 sp. zn. I. ÚS 62/96. Publikovaný in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 74)
Dle názoru Ústavního soudu obvodní soud a krajský soud v odůvodnění svých usnesení takovou objektivní konstelaci vyjádřily způsobem, který není v extrémním rozporu s ústavními kautelami, ačkoliv si jistě lze představit přístup pečlivější co do formy i obsahu napadeného usnesení okresního soudu.
K vazebnímu důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu okresní soud uvedl, že je stěžovatel stíhán pro dva zvlášť závažné úmyslné trestné činy, za které mu hrozí uložení zřejmě nepodmíněného trestu odnětí svobody v sazbě 3 - 8 let a dále že se jedná o osobu, které byl uložen předchozím rozsudkem mimo jiné trest vyhoštění, jejž stěžovatel nerespektoval. Dále soud konstatoval, že stěžovatel na území České republiky není k žádnému místu pobytu vázán natolik, aby důvodná obava z eventuality, že se bude vyhýbat trestnímu stíhání či uložení trestu pobytem na neznámém místě i mimo území republiky, byla soudem hodnocena jako neopodstatněná. Tyto konkrétní skutečnosti dle názoru Ústavního soudu ve svém souhrnu dostatečně opodstatňují závěry okresního soudu o existenci důvodu vazby útěkové.
K vazebnímu důvodu podle §67 písm. b) trestního řádu okresní soud vyjádřil obavu z možnosti maření objasňování skutečností důležitých pro vyšetřování, přičemž poukázal na rozsáhlost trestné činnosti a eventualitu výslechu řady osob, které obviněný zná, včetně (dosud nevyslechnutých) spoluobviněných. Okresní soud, jak z celého odůvodnění usnesení vyplývá, vycházel i z charakteru trestné činnosti, z aktuálního stadia trestního řízení a se znalostí osoby stěžovatele, přičemž ani v tomto případě Ústavní soud nespatřuje extrémní vybočení z ústavních kautel.
Vazební důvod podle §67 písm. c) trestního řádu upřesnil krajský soud ve vztahu k přetrvávajícímu motivu, který stěžovatel v době rozhodování soudu k trestné činnosti měl, jímž bylo odstranění jedné ze soupeřících skupin prodejců drog. K námitkám stěžovatele vůči důvodnosti vazby předstižné Ústavní soud konstatuje, že z převážně preventivní funkce tohoto institutu nelze požadovat, aby soud činil jisté závěry, že nebude-li vzat stěžovatel do vazby, naplní se následek předpokládaný §67 písm. c) trestního řádu, neboť požadavek jistoty není ve většině případů rozhodování o vazbě reálný.
Z uvedeného je patrno, že důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele vzetím do vazby jsou v odůvodněných napadených usnesení dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány. Námitce stěžovatele, že usnesení soudů obou stupňů postrádají řádná odůvodnění by bylo možno přisvědčit jen tehdy, pokud by usnesení obsahovala jen povšechná a obecná odůvodnění, tedy jen pouhou reprodukci zákonných ustanovení bez jakéhokoliv odkazu na konkrétní okolnosti, které by mely existenci vazebních důvodů založit (viz nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000. Publikovaný in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 20, č.174, str.235).
Stěžovatel na podporu svých argumentů uvádí několik výňatků z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a nálezů Ústavního soudu. Tato rozhodnutí jsou Ústavnímu soudu přirozeně známa, avšak jejich závěry nedopadají na procesní situaci stěžovatele. Ústavní soud odhlíží od skutečnosti, že stěžovatel mimo jiné několikrát mylně odkazuje na usnesení sp. zn. III. ÚS 217/96, které se však týká zcela jiné problematiky.
Se zvláštní pečlivostí se Ústavní soud zabýval stěžovatelovou námitkou ohledně absence slyšení stěžovatele před rozhodováním soudu o vzetí do vazby a též absence seznámení stěžovatele s důvody vzetí do vazby.
V ústavní stížnosti na stranách 5 a 6 pod body 12 a 14 stěžovatel uvádí, že má důvodné pochybnosti o tom, že byl seznámen s důvody zahájení trestního stíhání a s důvody rozhodnutí o vzetí do vazby, což dokládá kopií protokolu vyhotoveného při vyhlášení usnesení o vzetí do vazby, sdělení důvodů vazby obviněnému, jeho poučení a dalších úkonech ze dne 4. 7. 2004 (příloha B ústavní stížnosti). V ústavní stížnosti na straně 6 pod bodem č. 13 stěžovatel dále uvádí, že před rozhodnutím o vzetí do vazby dne 4. 7. 2004 nebyl vyslechnut, což dokládá toutéž kopií protokolu (příloha B ústavní stížnosti).
Z příloh ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu sp. zn. 0 Nt 3343/2004 bylo zjištěno, že uvedený protokol (příloha B ústavní stížnosti) obsahuje mimo jiné konstatování "Obviněné(mu) byly sděleny důvody rozhodnutí a bylo jí (mu) dáno
Poučení: ..." Dále pak obsahuje doložku "Vypracování protokolu a podpisu přítomni:", přičemž následují podpisy obviněného, obhájce, tlumočníka, zapisovatelky a soudce. Tato skutečnost nevzbuzuje dle názoru Ústavního soudu důvodnou pochybnost, že stěžovatel byl seznámen s relevantními skutečnostmi. Ústavní soud již dříve judikoval, že toto seznámení s důvody trestního stíhání a vazby může proběhnout i ústně (viz nález sp. zn. III. ÚS 239/04. Publikován na http://www.judikatura.cz). Pokud měl přesto stěžovatel důvod se domnívat, že jeho ústavně zaručená práva byla porušena, musí Ústavní soud navíc připomenout, že zpravidla trvá na využití všech procesních prostředků, které se k ochraně stěžovatelova práva v právním řádu nabízejí, a to jak využití ve smyslu formálním, tak využití ve smyslu materiálním. Z textu stížnosti proti usnesení okresního soudu ze dne 20. 6. 2004 (ve spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 0 Nt 3343/04 č. l. 35 a 36), kterou stěžovatel využil jako procesní prostředek ochrany svého práva, však Ústavní soud námitku týkající se tvrzeného neseznámení s důvody trestního stíhání a vazby nenalezl, proto by ji ve smyslu ustálené judikatury mohl hodnotit jako nepřípustnou, neboť stěžovatel v materiálním smyslu nevyužil procení prostředky, které mu právo nabízelo k ochraně práva.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce, že stěžovatel před rozhodnutím soudu o vzetí do vazby nebyl osobně slyšen. Z protokolu o výslechu obviněného ze dne 4. 7. 2004 (ve spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 0 Nt 3343/04 č. l. 24) vyplývá, že stěžovatel po poučení vypovídal ke svým osobním poměrům a "k věci" odmítl vypovídat. Navíc ani tato námitka však ve stížnosti proti usnesení okresního soudu o vzetí do vazby nebyla uplatněna.
Ústavní soud má za to, že důvod zásahu do osobní svobody stěžovatele je v odůvodnění rozhodnutí soudů reflektován způsobem, který nevybočuje z mezí daných ústavním pořádkem. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy přijaly odpovídající závěry ve vztahu k vazebním důvodům, jež mají oporu ve skutkových zjištěních. Postupem soudů tak došlo k naplnění zákonného podkladu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody stěžovatele podle čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny. V daném případě byla státní moc uplatněna v mezích stanovených zákonem, stěžovatel byl zastoupen advokátem, bylo zachováno jeho rovné postavení, byla mu poskytnuta soudní ochrana a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení. Ústavní soud neshledal porušení žádného ze základních práv.
Ústavní stížnost pro byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o ÚS.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu