ECLI:CZ:US:2005:2.US.220.04
sp. zn. II. ÚS 220/04
Usnesení
II.ÚS 220/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma, soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. H. V., zastoupené JUDr. J. S., proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2004, č. j. 22 Cdo 2365/2003-164, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2002, č. j. 19 Co 66/2002-124, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. srpna 2001, č. j. 10C 467/98-97, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení a J. F. jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelka návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 6. dubna 2004, brojí proti citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, jímž se určuje žalobkyně (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem) J. F. jako vlastník ve výroku specifikovaných pozemků v katastrálním území P. a stěžovatelka (žalovaná) je zavázána k úhradě nákladů řízení žalobkyni, a dále rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno a rozsudku Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání podané stěžovatelkou jako nedůvodné zamítnuto. Má za to, že soudy nesprávně interpretovaly příslušná zákonná ustanovení, především stran výkladu náležitostí dohody o osobním užívání pozemku a jejího souladu s rozhodnutím o přidělení pozemku, na jejichž základě nabyla právo osobního užívání pozemků vedlejší účastnice se svým bývalým manželem. Odkazuje na §198 občanského zákoníku ve znění v rozhodné době a upozorňuje na čtyři účely, k nimž bylo možno osobní užívání pozemku zřídit; toto právo nebylo možné zřídit k jinému účelu či ke kombinaci účelů. Dovozuje, že soudy pochybily, když považovaly rozpor mezi účelem uvedeným v rozhodnutí o přidělení do osobního užívání (kdy je jako účel uvedeno "pro zahrádku") a následně uzavřené dohody o zřízení práva osobního užívání (účelem je zde "pro rekreaci a výstavbu rekreačního objektu") za nevýznamný z hlediska platnosti této dohody, a odejmuly tak stěžovatelce bez poskytnutí náhrady sporné nemovitosti (které nabyla zpět do svého vlastnictví dohodou o vydání nemovitostí uzavřenou s Místním úřadem v Praze - Přední Kopanině ze dne 15. června 1992), což ve svém důsledku vedlo k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek. Stěžovatelka tedy navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 10 C 467/98, z nějž zjistil, že vedlejší účastnice J. F. podala dne 3. prosince 1998 žalobu na určení vlastnického práva k nemovitostem. Uvedla, že k pozemku (později rozdělenému na dva a přečíslovanému) bylo jí a jejímu bývalému manželovi zřízeno právo osobního užívání, postavili na něm chatu, avšak pozemek byl následně vydán v rámci restitučního řízení stěžovatelce (žalované). Dohodu o vydání nemovitostí v části týkající se jejích pozemků, považuje za neplatnou (§39 obč. zák.), neboť nemovitosti byly stěžovatelce vydány Místním úřadem v Praze Přední Kopanina, který nemohl být povinnou osobou v případě pozemku, ke kterému bylo zřízeno právo osobního užívání.
Obvodní soud pro Prahu 6 ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel při tom ze skutečnosti, že manželům F. přidělil nemovitosti (původně jeden pozemek o celkové výměře 601 m2) 20. července 1975 Obvodní národní výbor Praha - západ do osobního užívání a 29. července 1975 s nimi Místní národní výbor Přední Kopanina uzavřel dohodu o zřízení práva osobního užívání, kterou 28. srpna téhož roku registrovalo státní notářství. Manželství F. bylo poté (1978) rozvedeno a uživatelkou pozemku se stala žalobkyně ve sporu (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem); k 1. 1. 1992 se stala i vlastnicí pozemku. Pokud byl pozemek poté vydán žalované v rámci restitučního řízení, dohoda uzavřená mezi stěžovatelkou a Místním úřadem v Praze Přední Kopanina je neplatná, neboť pozemek vydala osoba, která jej neměla v držení (§4 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů) a jeho vlastnicí byla žalobkyně.
K odvolání stěžovatelky se věcí zabýval Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 17. dubna 2002 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Stran stěžovatelkou již tehdy namítaného rozporu mezi účelem přidělení pozemku uvedeným v rozhodnutí o přidělení pozemku (zahrádka se zřízením zahradního altánu) a ve státním notářstvím registrované dohodě o zřízení práva osobního užívání pozemku (rekreace s výstavbou rekreačního objektu) a dalším vadám, které dle ní způsobovaly neplatnost dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku dospěl k závěru, že podle ust. §198 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění platném ke dni uzavření dohody o zřízení práva osobního užívání, bylo možno takovéto právo zřídit k vystavění rodinného domku, rekreační chaty nebo garáže, nebo zřízení zahrádky. S tímto účelovým určením dohoda ze dne 29. července 1975 není v rozporu. Výslovně se v ní sice uvádí, že právo osobního užívání se zřizuje pro rekreaci a výstavbu rekreačního objektu, což sice není slovně přesné vymezení účelu uvedeného v §198 odst. 1 občanského zákoníku, obsahově však nemůže být pochyb o tom, že takto určený účel lze podřadit pod pojem "vystavění rekreační chaty". V dalším poukázal na své předchozí rozhodnutí ve věci ze dne 22. listopadu 2000, č. j. 19 Co 479/2000-64, jímž zrušil a vrátil soudu prvního stupně jeho původní rozhodnutí, kdy dospěl k závěru, že podstatným při přidělení pozemku k osobnímu užívání je účel uvedený v dohodě, jíž se právo osobního užívání pozemku zřizuje; případný rozpor účelů uvedených v rozhodnutí o přidělení pozemku a v dohodě je nevýznamný. Nepřisvědčil ani dalším námitkám uplatňovaným stěžovatelkou proti rozhodnutí o přidělení pozemku.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání, v němž v podstatě zopakovala argumenty uplatněné již před soudem prvního stupně i soudem odvolacím a které se v části promítají i do argumentace obsažené v ústavní stížnosti. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. ledna 2004 dovolání zamítl, neboť dospěl k závěru, že je dle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, nicméně není důvodné. Vypořádal se přitom znovu s námitkou rozporu mezi účelem užívání pozemku uvedeným v rozhodnutí o jeho přidělení do osobního užívání a v dohodě o zřízení tohoto práva, tak i s námitkami dalšími. Dle jeho závěrů zákon platný v době uzavření předmětné dohody vymezení účelu užívání již v rozhodnutí o přidělení pozemku výslovně nepožadoval (srov. §205 odst. 1 obč. zák.). Právo osobního užívání pozemků sloužilo k tomu, aby si občané na pozemcích, ke kterým se právo zřídilo, mohli vystavět rodinný domek, rekreační chatu nebo garáž anebo zřídit zahrádku (§198 odst. 1 ObčZ). Účel užívání měl být obligatorně uveden až v dohodě o zřízení práva osobního užívání pozemku (§206 ObčZ). Výstavba zahradních chat nebyla do roku 1976 obecně závazným právním předpisem upravena, nepochybně však byla možná. Proto, pokud v rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání, vydaného 29. 7. 1975, bylo uvedeno, že pozemek se zřizuje "pro zahrádku", a v dohodě o zřízení práva osobního užívání pozemku pak bylo uvedeno, že právo se zřizuje "pro pozemek určený pro rekreaci a výstavbu rekreačního objektu", nejsou použité obraty v zásadním rozporu. Nejvyšší soud dovozuje, že rekreačním objektem byl nepochybně i zahradní domek, který bylo možno na zahrádce vystavět; pojmy "rekreační chata" a "rekreační objekt" nebyly totožné (viz §7a odst. 4 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu) a v dohodě nebylo uvedeno, že by šlo o rekreační chatu. Také zahrádkaření mělo v tehdejším pojetí rekreační funkci. Proto přes užití různých obratů v obou zmíněných aktech nelze dovodit, že by mezi nimi byl zásadní rozpor, který by měl za následek neplatnost dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku.
Nejvyšší soud navíc poukázal na to, že stěžovatelka pozbyla vlastnictví k původnímu pozemku za podmínek uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Poté k části pozemku zřídil stát vedlejší účastnici a jejímu tehdejšímu manželovi právo osobního užívání pozemku. Takový pozemek však nebylo možno oprávněné osobě vydat (§8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.) a oprávněné osobě - stěžovatelce - za něj měla být na základě její žádosti poskytnuta náhrada (§8 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.). Pokud právo osobního užívání bylo zřízeno buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, měla oprávněná osoba postupovat proti osobnímu uživateli (vlastníkovi) podle §5 a násl. zákona č. 87/1991 Sb. Pokud takto nárok neuplatnila, resp. neuplatnila úspěšně, nemůže se později domáhat ochrany svého tvrzeného práva podle obecných předpisů s tvrzením odpovídajícím §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.; to platí i pro námitky v řízení, ve kterém ohledně věci, jíž se režim restitučního zákona týkal, vystupuje jako žalovaná. V dané věci však stěžovatelka nárok proti osobním uživatelům neuplatnila a věc jí byla neoprávněně a tudíž neplatně (§39 ObčZ) vydána "Místním úřadem v Praze, Přední Kopanina", který nemohl být povinnou osobou v případě pozemku, ke kterému bylo zřízeno právo osobního užívání. Proto nemůže být nyní úspěšná ve sporu proti bývalým osobním uživatelům.
Ústavní soud dle ust. §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky, aby se k projednávané stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že nepovažuje stížnost za důvodnou. Dle něj není možné považovat skutečnost, že rozhodnutí o zřízení práva osobního užívání bylo vydáno "pro zahrádku", ale v dohodě o zřízení práva osobního užívání se uvádí "pro rekreaci a zřízení rekreačního objektu", za důvod neplatnosti této dohody pro rozpor mezi ní a vydaným rozhodnutím. Rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání a následné dohody totiž dle něj tvořily zpravidla osoby bez právnického vzdělání a jejich úroveň byla často nízká; přesto na jejich základě občané pozemek užívali, vystavěli na něm domy a chovali se k němu jako nositelé příslušného práva a často jej převedli na jinou osobu. Přitom o vydržení práva osobního užívání nebo o započtení doby této držby pro vydržení vlastnictví nelze podle stávající judikatury uvažovat. Proto by striktní přístup, požadující naprostou shodu účelu vymezeného v rozhodnutí a v dohodě, přinesl obecnou nejistotu o vlastnickém právu k pozemkům, k nimž byl institut osobního užívání zřízen. Je tedy na místě provést výklad výrazů; tento výklad je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, není-li zjevně nepřiměřený, což v dané věci jistě není. Závěrem odkázal na právní názor Ústavního soudu v jeho rozhodnutí, sp. zn. II. ÚS 103/96.
Městský soud v Praze aniž by učinil ve věci procesní návrh, odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 6 se ke stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatelka svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv podložila, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usiluje o přezkum věcné správnosti či legality jí napadených rozhodnutí obecných soudů a že tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto usnesení postačí stěžovatelku na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve vyloženým cokoli dodávat. Pro úplnost je nutné dodat, že Ústavní soud se již zabýval ve svých rozhodnutích i možnou konkurencí dvou vlastnických práv - vlastnického práva původního vlastníka a vlastnického práva vzniklého ze zákona transformací institutu osobního užívání podle §872 odst. 1 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (viz. např. rozhodnutí, sp. zn. III. ÚS 103/96, případně ve vztahu k zákonu o mimosoudních rehabilitacích nález, sp. zn. Pl. ÚS 15/98, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 83/1999 Sb.).
V dané situaci je však více než zřejmé, že procesní obrana stěžovatelky ve sporném řízení supluje její opomenutí při postupu dle zákona č. 87/1991 Sb. (dlužno podotknout, že se na něm podílela rovněž i druhá strana dohody - Místní úřad v Praze Přední Kopanině). V tomto procesu bylo třeba zjišťovat, zda vydání pozemků nebrání některý ze stanovených důvodů, případně zda je možné prokázat, že i přes vzniklé právo osobního užívání pozemků třetích osob, je možné vydání požadovat. I pokud by k prokázání takových skutečností, jež má na mysli ust. §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. došlo, žádost o vydání nemovitostí musela směřovat vůči těmto osobám a jen v řízení o takové žádosti, pokud by bylo zahájeno, bylo možné námitky směřující proti okolnostem, na jejichž základě tyto osoby své právo osobního užívání nemovitosti nabyly, uplatnit. Stěžovatelka navíc argumentaci ústavní stížnosti založila pouze na svém vlastním výkladu obsahu ust. §198 obč. zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., který však ničím nepodložila, a to ani z hlediska gramatického výkladu, ani z hlediska konkrétních poznatků tehdejší soudní nebo správní praxe.
Ústavní soud naproti tomu má za to, že obecné soudy svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména §2, §132, §157). Srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Současně se vypořádaly i s námitkami stěžovatelky, jež se nyní opakují v ústavní stížnosti. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud v té souvislosti nemůže než plně odkázat na tyto závěry popsané v napadených rozhodnutích, zejména v rozhodnutí dovolacího soudu. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry napadeného rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 9. února 2005
JUDr. Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu