ECLI:CZ:US:2005:2.US.300.04
sp. zn. II. ÚS 300/04
Usnesení
II.ÚS 300/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. N., zastoupeného JUDr. L. M., proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2004 č. j. 25 Cdo 1714/2003-42, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2003 č. j. 19 Co 65/2003-33 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. října 2002 č. j. 17 C 60/2002-18, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva obrany jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 18. května 2004, domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jejich vydáním byl dotčen na svých právech zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel uvádí, že byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu Pardubice ze dne 13. února 1963 sp. zn. T 27/63 odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Usnesením Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 30. dubna 1991 sp. zn. Rtv 118/90 byl rozsudek Vojenského obvodového soudu Pardubice zrušen ve výroku o trestu a následným rozhodnutím Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 3. září 1991 sp. zn. Rtv 118/90 uložen nový trest odnětí svobody, v délce deseti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku. Sdělením Federálního ministerstva obrany - Správy vojenských soudů ze dne 5. listopadu 1992 č. j. Rtr 2035/91 bylo stěžovateli přiznáno odškodnění za 14 měsíců vězení, a to v celkové výši 37.430,- Kčs. Okresní soud Hradec Králové následně dne 27. října 2000 usnesením sp. zn. Nt 1711/99 povolil obnovu řízení vedeného u obou vojenských obvodových soudů a oba rozsudky zrušil. Dne 12. února 2001 pak rozsudkem sp. zn. 6 T 244/2000 zprostil stěžovatele obžaloby dle §226 písm. b) trestního řádu. K žádosti stěžovatele přiznal Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany stěžovateli dopisem ze dne 30. listopadu 2001 sp. zn. 405-03940-01-22 dodatečné odškodnění za 10 měsíců vězení v částce 26.680,- Kč (25.000,- Kč - ušlá mzda, 1.480 Kč - náklady trestu odnětí svobody, 200,- Kč - náklady původního trestního řízení).
Stěžovatel se u soudu následně domáhal vyplacení rozdílu mezi průměrnou mzdou v České republice (16.000 Kč měsíčně) a tím, co mu bylo proplaceno (2.500 Kč měsíčně) jako náhrada za vykonaný desetiměsíční trest. Obvodní soud pro Prahu 6 ústavní stížností napadeným rozhodnutím žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že Vojenský úřad pro právní zastupování splnil vše, co mu ukládá ustanovení §23 zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění. Ustanovení neshledal protiústavním.
K odvolání stěžovatele se věcí zabýval Městský soud v Praze, jenž rozsudkem ze dne 12. března 2003 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel uplatňuje nárok na náhradu mzdy za podmíněný trest, který však nebyl vykonán, a proto mu nemůže příslušet náhrada škody, a to ani tehdy, když byl v následném řízení zproštěn obžaloby. Nárok stěžovatele přitom posuzoval podle zákona č. 58/1969 Sb. Městský soud v Praze odmítl předložit Ústavnímu soudu otázku ústavnosti §23 zákona č. 119/1990 Sb., neboť věc podle tohoto ustanovení neposuzoval.
Nejvyšší soud zamítl dovolání stěžovatele rozsudkem ze dne 25. března 2004. Vyšel ze závěru, že je třeba aplikovat ustanovení zákona č. 119/1990 Sb. a že všechny nároky stěžovatele podle zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění, byly již uspokojeny.
Stěžovatel má za to, že jeho nároky dosud uspokojeny nejsou, neboť náhradu mzdy ve výši 2.500 Kč měsíčně nelze považovat za přiměřenou. Ustanovení §23 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) zákona č. 119/1990 Sb. stanoví náhradu za ztrátu na výdělku maximálně v částce 30.000 Kč ročně (2.500 Kč měsíčně). Podle bodu 2. nařízení vlády č. 436/2001 Sb. však činila v době podání žaloby měsíční minimální mzda 5.700,- Kč. Stěžovatel dovozuje, že průměrný výdělek v ČR činí cca 16.000,- Kč. Stěžovatel má za to, že uvedené ustanovení zákona č. 119/1990 Sb. vychází z cenové a mzdové hladiny v době vydání tohoto zákona, tj.v dubnu 1990 a nebylo na rozdíl od mezd, důchodů a jiných příjmů nikdy valorizováno. Tím, že zákonodárce náhradu za ztrátu na výdělku podle §23 odst. 1 písm. a) odst. 4 písm. b) zákona č. 119/1990 Sb. nikdy nezměnil, toto ustanovení nemůže naplnit účel zákona, jak je specifikován v ustanovení §1 odst. 1 zákona, totiž mj. poskytnout oprávněným osobám přiměřené hmotné odškodnění. Ustanovení se tak dle něj dostalo do rozporu s čl. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny. Proto navrhuje, aby slova "ve výši 2.500,- Kč, pokud poškozený požádá, aby mu byla místo této náhrady poskytnuta náhrada za ztrátu na výdělku po dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody podle obecných předpisů" v ust. §23 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění, a ustanovení §23 odst. 4 písm. b) zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění, byla nálezem Ústavního soudu zrušena.
Pokud však senát Ústavního soud dojde k závěru, že se na stěžovatelův případ zákon č. 119/1990 Sb., v platném znění, nevztahuje, navrhuje zrušení všech tří napadených rozhodnutí obecných soudů, z důvodu zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť celý případ byl posouzen podle jiného zákona než bylo řádné.
Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti vyjádřil prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. M. Š., která popřela, že by rozhodnutím dovolacího soudu byla porušena ústavní práva stěžovatele. Dle ní rozhodnutí vychází ze zjištěného skutkového stavu věci a právní názor v něm vyjádřený je v souladu s veškerou konstantní judikaturou. Za zásadní přitom považuje, že stěžovatel nemá nárok na odškodnění za podmíněný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, který nevykonal. Protože nárok není v základu dán, jsou úvahy o jeho výši bezpředmětné. Stěžovatel ani neuvádí. jaký právní předpis zakládá jeho právo na požadované odškodnění. Pokud výši odškodnění odvozuje z faktu, že ust. §23 odst. 1 písm. d) a odst. 4 zákona č. 119/1990 Sb., nebylo novelizováno, je tento názor zcela mylný, a rovněž jeho názor na výklad Úmluvy nelze akceptovat. Navrhuje proto, aby stížnost byla jako nedůvodná odmítnuta.
Městský soud v Praze i Obvodní soud pro Prahu 6 zcela odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Vedlejší účastník Česká republika - Ministerstvo obrany ČR, ač prokazatelně vyzván, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 21. 10. 2002, č. j. 17 C 60/2002-18, zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení částky 135.000,- Kč, požadované jako náhrada za ztrátu na výdělku za 10 měsíců výkonu trestu odnětí svobody. Vyšel ze zjištění, že stěžovatel byl pravomocným rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 13. 2. 1963, sp. zn. T 27/63, uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, který vykonal. V řízení podle zákona č. 119/1990 Sb. byl usnesením Vojenského obvodového soudu Hradec Králové ze dne 30. 4. 1991, sp. zn. Rtv 118/90, při nezměněném výroku o vině zrušen výrok o trestu původního odsuzujícího rozsudku a následně rozsudkem tohoto soudu ze dne 30. 9. 1991, sp. zn. Rtv 118/90, byl žalobci stanoven nový trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu 1 roku. V této trestní věci pak byla povolena obnova řízení a rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 2. 2001, sp. zn. 6 T 244/2000, byl žalobce obžaloby zproštěn podle §226 písm. b) trestního řádu. Žalobci bylo vyplaceno odškodnění podle §23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. v r. 1992 ve výši 37.430,- Kč a v roce 2001 ve výši 26.680,- Kč, z toho na ztrátě na výdělku po 2.500,- Kč měsíčně za 24 měsíců jeho věznění. Soud věc posoudil podle zákona č. 119/1990 Sb., ustanovení §23 tohoto zákona neshledal protiústavním, a vzhledem k tomu, že stěžovatel byl již podle tohoto zákona plně odškodněn, uzavřel, že další nárok nad rámec tohoto zákona mu nenáleží.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2003, č. j. 19 Co 65/2003-33, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Dovodil však při tom na rozdíl od soud prvního stupně, že stěžovatel uplatnil nárok na náhradu škody poté, co byl na základě obnovy řízení zproštěn obžaloby podle ust. §226 písm. b) trestního řádu, tedy nikoliv podle zákona č. 119/1990 Sb., a nárok na náhradu za ztrátu na výdělku je tak třeba posuzovat podle zákona č. 58/1969 Sb. Stěžovatel uplatnil nárok na odškodnění za období 10 měsíců výkonu trestu odnětí svobody, jež vyplývají z rozdílu mezi rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 3. 9. 1991, sp. zn. Rtv 118/90, jímž mu byl stanoven trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu jednoho roku, a rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 2. 2001, jímž byl stěžovatel v plném rozsahu zproštěn obžaloby. Protože trest byl stěžovateli uložen pouze podmíněný a nejednalo se o trest, který by vykonal, nemůže mu ani podle §6 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. příslušet náhrada škody.
Stěžovatel následně podal dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., o němž Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. března 2004 č. j. 25 Cdo 1714/2003-42 rozhodl tak, že je zamítl. Dovodil, že napadené rozhodnutí má zásadní význam v právním posouzení nároku rehabilitovaného na odškodnění ztráty na výdělku, jestliže původně uložený trest odnětí svobody vykonal a v rehabilitačním řízení mu byl stanoven nový trest odnětí svobody, podmíněně odložený, jež vykonán nebyl, a na základě povolené obnovy řízení byl následně zproštěn obžaloby. Dospěl k závěru, že na případ stěžovatele se vztahuje zákon č. 119/1990 Sb. jako předpis speciální. Poukázal na skutečnost, že stěžovatel jemu původně uložený trest zcela vykonal a dovodil, že mu za trest, který mu byl v rehabilitačním řízení při změně původního odsuzujícího rozhodnutí vyměřen, mu i přes následné zrušení v rámci obnovy řízení náhrada nepřísluší. Dle něj "trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen na určitou zkušební dobu, není samostatným druhem trestu, odlišným od nepodmíněně uloženého trestu odnětí svobody (srov. §27 trestního zákona). Rozdíl mezi trestem vykonaným a trestem nově stanoveným v rámci jednoho druhu trestu nespočívá jen v jeho výměře. Výměra trestu odnětí svobody určuje délku trestu, tedy jeho rozsah pouze z časového hlediska, nevypovídá však nic o tom, zda a v jaké intenzitě omezuje stanovený trest osobní svobodu člověka. Přitom výrok o tom, že byl povolen podmíněný odklad výkonu trestu, a popřípadě, na jaké podmínky je vázán, je součástí výroku o trestu, obsaženého v odsuzujícím rozsudku (srov. §122 trestního řádu). Při srovnání trestů pro účely odškodnění podle ustanovení §23 zákona č. 119/1990 Sb. nejde tedy jen o srovnání druhu a výměry trestu vykonaného a nově stanoveného, ale i o stránku kvalitativní, tj. zda a jakou intenzitou zasahuje nově stanovený trest do osobní svobody jednotlivce. Jestliže původní rozhodnutí, na jehož základě žalobce vykonal trest odnětí svobody, bylo v rehabilitačním řízení ve výroku o trestu zrušeno a nově byl stanoven přiměřený trest nespojený přímo s odnětím osobní svobody, je třeba mít za to, že odsouzený nebyl povinen podrobit se výkonu takového trestu, kterým by byl omezen na svobodě. Při částečné změně odsuzujícího soudního rozhodnutí se proto nárok na odškodnění posuzuje i se zřetelem k tomuto rozdílu mezi trestem odnětí svobody, vykonaným na základě původního rozhodnutí, a nově stanoveným trestem odnětí svobody, podmíněně odloženým (srov. rozsudek NS, sp. zn. 3 Cdon 858/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3, ročník 1998). Vzhledem k tomu, že původní trestní rozsudek byl v rehabilitačním řízení částečně změněn, řídí se odškodnění náhrady za ztrátu na výdělku žalobce za dobu výkonu trestu odnětí svobody ustanovením §23 odst. 3, věty druhé, zákona č. 119/1990 Sb. Žalobce vykonal trest odnětí svobody v délce 24 měsíců a v rehabilitačním řízení mu byl nově stanoven trest odnětí svobody 10 měsíců, podmíněně odložený. Ze shora uvedeného výkladu vyplývá, že žalobci náleží podle zákona č. 119/1990 Sb. náhrada za ztrátu výdělku za celou dobu výkonu trestu, neboť se zřetelem k rozdílu mezi tresty, jak byl vyložen shora, vznikl mu nárok na náhradu za celé období 24 měsíců, po které vykonával trest."
Jestliže však stěžovateli již byla vyplacena náhrada za ztrátu výdělku za dobu 24 měsíců, po kterou vykonával trest odnětí svobody, má Nejvyšší soud tento jeho nárok za plně uspokojený a s další náhrada za ztrátu na výdělku za období 10 měsíců žalobci nenáleží, neboť podmíněně odložený trest odnětí svobody, stanovený rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 1991, sp. zn. Rtv 118/90, nevykonal a žádná ztráta na výdělku mu v důsledku tohoto stanoveného a nevykonaného trestu nevznikla.
Ústavní soud, po prostudování napadených rozhodnutí a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud především shledal, že podstata ústavní stížnosti brojí proti právnímu posouzení daného případu. Podstatou právního názoru obecných soudů ve věci samé však není posouzení, zda výše uplatňovaného nároku odpovídá zákonné úpravě či nikoliv, nýbrž to, zda je takový nárok vůbec dán.
S ohledem na uvedenou argumentaci je Ústavní soud nucen připomenout, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování ani právní závěry na jeho základě učiněné, pokud tím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Ústavní soud tedy není zásadně povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).
Ústavní soud však má za to, že obecné soudy svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména §2, §132, §157). Srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Současně se vypořádaly i s námitkami stěžovatele, jež se nyní opakují v ústavní stížnosti. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud v té souvislosti nemůže než plně odkázat na tyto závěry popsané zejména v rozhodnutí dovolacího soudu. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů. Okolnost, že se stěžovatel se závěry napadeného rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
K návrhu na zrušení shora uvedených částí ustanovení §23 zákona č. 119/1990 Sb. Ústavní soud uvádí, že námitka stěžovatele spatřující protiústavnost v příliš nízké částce odškodnění, svojí podstatou směřuje do oblasti výkonu zákonodárné moci a nikoliv do působnosti Ústavního soudu. Úkolem Ústavního soudu je dle čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a vůči individuálním i normativním aktům orgánů veřejné moci má zásadně pouze kasační pravomoc. Proto také je oprávněn - jako takzvaný negativní zákonodárce - výhradně rušit napadené zákony pro jejich protiústavnost, nikoliv však z důvodu, který svojí podstatou spadá do oblasti pozitivní normotvorby, jak lze v daném případě z návrhu stěžovatele dovozovat.
Snaha státu rehabilitovat v zák. č. 119/1990 Sb. vyjmenované osoby a tyto přiměřeně odškodnit byla a zůstává primárním účelem tohoto zákona. Nelze ovšem přehlédnout, že ono přiměřené hmotné odškodnění je aktem, byť majícím svou nezanedbatelnou materiální stránku, spíše symbolickým, který navazuje na esenciální zadostiučinění morální, a jenž není schopen následky jednání minulého režimu jakkoliv odčinit. Neosobuje si úlohu být pro poškozené odměnou za práci, zdrojem obživy do budoucna, jako je tomu v případě mezd a důchodů, nýbrž je založeno na principu výplaty jednorázové částky zmírňující - nikoliv je zcela odstraňující - důsledky, které odsuzující rozhodnutí a výkon trestu v té době pro poškozené měly.
Ústavní soud připomíná, že ze snahy zákonodárce zakotvit v právním řádu prostředek, kterým by bylo možné alespoň částečně přispět ke zmírnění křivd způsobených totalitním režimem, není možné dovodit, že by byl dán právní nárok na náhradu křivdy jako takové ani na to, aby toto odškodnění bylo přiměřené době odlišné právně i hospodářsky od doby, kdy křivda vznikla. Byť ke křivdám, které zákonodárce zákonem č. 119/1990 Sb. mínil zmírnit, došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tyto křivdy byly odčiněny v plném rozsahu, ba co více, aby na ně bylo pohlíženo prizmatem dnešních hospodářských a sociálních poměrů a byly odškodňovány, jako by k nim došlo nyní. V takovém postupu nelze shledat rozpor ani s požadavkem důstojnosti v právech, jež má na mysli čl. 1 Listiny, ani s povinností šetřit podstatu a smysl základních práv dle čl. 4 odst. 4 Listiny, jichž se stěžovatel dovolává, neboť ač je uvedené odškodnění z dnešního pohledu z hlediska zákonem zakotvených částek již jen symbolické, zůstává spravedlivé potud, pokud všem obětem komunistické represe přiznává stejnou náhradu, jejíž výše se liší jen podle míry poškození jednotlivých osob.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2005
JUDr. Dagmar Lastovecká v. r.
předsedkyně senátu