ECLI:CZ:US:2005:2.US.436.04
sp. zn. II. ÚS 436/04
Usnesení
II.ÚS 436/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké, o ústavní stížnosti F. K., zastoupeného JUDr. M. N., proti usnesení Krajského soudu v Praze, č.j. 31 Co 147/2004-42, ze dne 31. 3. 2004, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo změněno usnesení Okresního soudu pro Prahu západ ze dne 4. 2. 2004, č.j. Nc 1085/2003-26, tak, že k návrhu žalobkyň bylo předběžným opatřením stěžovateli zakázáno, aby pozemek p.č. 382/20 o výměře 85 m 2 ostatní plocha, zeleň, zapsaný na LV 1478 pro k.ú. L., obec D., převedl na jiného a vystavěl nové oplocení podle technických značek vyznačených geodetem mezi pozemky p.č. 18 a p.č. 382/20. (Druhý žalovaný - Obec Dolní Břežany, kterému bylo předběžným opatřením rovněž zakázáno převést na jiného oddělenou část pozemku p.č. 382/8 o výměře 130 m2, ostatní plocha, zeleň, zapsanou na LV 10001 pro k.ú. L., obec D., ústavní stížnost nepodal.)
V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení o předběžném opatření (ve věci bylo po zrušujícím rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 12. 2003 znovu rozhodováno a zamítavý rozsudek soudu prvého stupně byl změněn ústavní stížností napadeným rozhodnutím) a vyjadřuje přesvědčení, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek, pokojně ho užívat a právo na nedotknutelnost vlastnictví, neboť ke zbavení majetku a omezení jeho užívání může dojít pouze ve veřejném zájmu, nelze-li dosáhnout účelu jinak. Porušení uvedených práv spatřuje stěžovatel v tom, že k omezení vlastnického práva došlo bez předložení jakýchkoliv důkazů, které by zpochybňovaly jeho výlučné vlastnictví nemovitostí postižených předběžným opatřením.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že mezi účastníky bylo sporné vlastnické právo k části pozemku p.č. 382/20 v k.ú. L., přičemž to byl stěžovatel, který svým jednáním porušil pokojný stav, a soud měl za to, že je třeba zatímně upravit poměry mezi účastníky předběžným opatřením. V dalším odkázal na odůvodnění rozhodnutí a na právo vyplývající pro stěžovatele z ustanovení §77 odst. 3 o.s.ř.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným usneseními Okresního soudu pro Prahu západ a Krajského soudu v Praze z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Z připojených materiálů je zřejmé, že mezi účastníky řízení došlo ke sporu poté, co mezi prvním a druhým žalovaným byla uzavřena kupní smlouva o prodeji nemovitostí, kterou žalobkyně považují za neplatnou, neboť dle ní mělo dojít k prodeji i části pozemku v jejich vlastnictví, přičemž předmětnou parcelu měly v oplocení a dlouhodobě ji užívaly ony i jejich právní předchůdci. Návrh na vydání předběžného opatření podaly, protože ze strany stěžovatele došlo k násilnému vstupu na jejich pozemek (byl zbořen plot, vytrhány stromy a keře a posunuto oplocení).
Krajský soud po provedeném řízení dospěl s ohledem na konkrétní okolnosti případu k závěru, že je potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků do doby vyřešení sporu o vlastnictví sporného pozemku p.č. 328/8 v k.ú. L., který soud v tomto řízení není oprávněn řešit. Odvolací soud vycházel zejména z toho, že žalobkyně minimálně od roku 1992 užívaly předmětný pozemek a měly jej zaplocený u svých pozemků. Ve věci bylo nesporné, že k narušení pokojného stavu došlo ze strany žalovaných. Za této situace je dle odvolacího soudu žádoucí, aby do vyřešení sporu o vlastnictví zůstal zachován stávající stav a mezi účastníky sporu nedocházelo k dalším sporům či případnému vzniku škody.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s právním závěrem krajského soudu, který při hodnocení odůvodněnosti požadavku na vydání předběžného opatření dospěl k závěru, že jsou splněny zákonné předpoklady pro jeho vydání a zavázal stěžovatele k zdržení se dispozice s předmětnými nemovitostmi.
Ústavní soud nejdříve shodně se svou dosavadní judikaturou předesílá, že předběžné opatření je obecně způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv nebo svobod, neboť se jím dočasně omezuje vlastnické právo (možnost dispozice s majetkem), a proto je ústavní stížnost proti vydání předběžného opatření přípustná, i když z hlediska soudní praxe, dochází k "zatímní" úpravě.
Ústavní soud ovšem také judikoval, že předběžné opatření obdobného charakteru jako v projednávaném případě nezasahuje definitivně do práv účastníků na soudní ochranu, neboť již z povahy věci jde o rozhodnutí pouze předběžné a dočasné, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu. Účelem předběžného opatření je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv stěžovatele bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (např. sp. zn. IV. ÚS 488/99, sp. zn. IV. ÚS 43/94, sp. zn. IV. ÚS 115/2000).
K zásahu či omezení vlastnických práv by mohlo dojít tehdy, pokud by pro vydání předběžného opatření nebyly dány podmínky, za kterých umožňují zákonná ustanovení občanského soudního řádu (§74) dočasné omezení dispozice s majetkem ( srov. např. sp. zn. II. ÚS 221/98, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 16, č. 158, str. 171 a násl. a sp. zn. I. ÚS 31/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, č. 69, str. 183 a násl., sp. zn. I. ÚS 375/2000, sp. zn. II. ÚS 343/02).
Posouzení konkrétních podmínek pro vydání předběžného opatření je však především věcí obecného soudu a Ústavní soud je pouze oprávněn ověřit, zda zde byly dány požadavky vyplývající z práva na soudní ochranu (spočívající zejména v dodržení zákonného podkladu, v podmínce, že předběžné opatření musí být vydáno příslušným orgánem a nemůže být projevem svévole).
Ústavní soud má za to, že v projednávané věci soud odpovídajícím způsobem, v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků, přičemž přiměřeným způsobem odůvodnil své právní závěry a uvedl, jaké okolnosti a důkazy (zejména dosavadní dlouhodobý výkon vlastnického práva k sporným pozemkům ze strany žalobkyň, narušení pokojného stavu ze strany stěžovatele) ho k rozhodnutí vedly. Z okolností případu pak vyplývá, že ochrana poskytnutá žalobkyním z titulu napadeného rozhodnutí nedosahuje takové intenzity, aby mohla prakticky a konečným způsobem znemožnit ochranu práv stěžovatele. Při vydávání předběžných opatření musí být respektována ústavní pravidla ochrany toho, vůči komu předběžné opatření směřuje, avšak tato ochrana nemůže dosáhnout takové míry, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany, neboť smyslem a účelem předběžného opatření je ochrana toho, kdo o jeho vydání žádá.
Ústavní stížností napadené rozhodnutí tak nelze považovat za projev svévole, přičemž přezkoumávání reálné existence zákonných podmínek pro nařízení předběžného opatření konstatovaných v napadeném rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, Ústavnímu soudu, jak bylo výše ozřejměno, nepřísluší.
Ústavní soud dodává, že při posuzování možného dotčení vlastnického práva stěžovatele je nutné vzít v úvahu znění celého článku 11 Listiny, nejen jeho jednotlivých odstavců. Vlastnické právo jako právo ústavní požívá ochrany státu, přičemž jednou z jeho obsahových složek je i možnost vlastníka s věcí disponovat, to však pouze za podmínky, že výkon dispozičního oprávnění vlastníka nebude na úkor práv jiných. Vlastnické právo nelze chápat izolovaně od práv či oprávněných zájmů jiných subjektů, což ostatně vyplývá i z obsahu čl. 11 odst. 3 Listiny, který stanoví, že vlastnictví zavazuje; nesmí být zneužito na újmu práv druhých nebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny tedy nevylučuje omezení vlastnického práva, pokud by jeho výkon byl v rozporu s jinými hodnotami, jejichž ochranu čl. 11 Listiny garantuje (viz sp. zn. I. ÚS 31/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, nález č. 69, sp. zn. III. ÚS 394/01).Předběžným opatřením není vlastnické právo povinnému odňato a není mu ani znemožněno užívání vlastnictví. Povinnému jsou pouze zakázány právní dispozice vyjmenované v usnesení soudu. Omezení dispozičního oprávnění předběžným opatřením nelze považovat za případ nuceného omezení vlastnického práva, na které se vztahuje čl. 11 odst. 4 Listiny.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, Krajský soud v Praze rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
E. Kameníková
K : doručit: advokát 2x
Krajskému soudu v Praze
přílohy: A - ponechat ve spise,
ostatní přílohy vrátit
Po obdržení ZPL založ