ECLI:CZ:US:2005:2.US.459.03
sp. zn. II. ÚS 459/03
Usnesení
II.ÚS 459/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti B., spol. s r.o., zastoupené JUDr. P. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 3 To 58/2003, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Praze.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 3 To 58/2003, byla zamítnuta její stížnost proti usnesení Vrchního státního zastupitelství ze dne 17. 3. 2003, č. j. 3 VZv 3/2001-1175, kterým nebylo vyhověno žádosti stěžovatelky, podané ing. V. B., jednatelkou stěžovatelky, o zrušení zajištění peněžních prostředků ve výši 8 861.401,13 Kč z účtu a ve výši 41.677,80 USD z účtu, vedených u HVB Bank Czech Republic, a. s. Ústavní stížností napadenému usnesení stěžovatelka vytýká stručnost odůvodnění, v němž Vrchní soud v Praze poukazuje na zjištění, že řízení, na základě kterého bylo vydáno napadené usnesení, bylo provedeno v souladu se zákonem a nevykazuje procesní vady. Vrchní soud poukazuje na své rozhodnutí ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 3 To 87/2002, s tím, že v další době nevyšlo najevo nic nového, co by mohlo vést ke změně názoru soudu vyjádřeného tímto usnesením. V odůvodnění rozhodnutí dále uvádí, že se stěžovatelka měla zapojit do převodu plateb souvisejících s trestnou činností a došel k závěru, že existuje důvodné podezření, že zajištěné prostředky na peněžních účtech byly získány trestnou činností a rovněž používány k dalšímu jejímu páchání, aniž však k tomu uvedl jakékoliv konkrétní důkazy. Stěžovatelka nezpochybňuje závěr vrchního soudu, že v této fázi řízení nemůže hodnotit důkazy svědčící o vině či nevině obviněných, pokud ale uvedený soud rozhoduje o žádosti stěžovatelky, je zcela nezbytné, aby hodnotil zjištěné poznatky alespoň do té míry, zda existují nadále důvody pro existenci tohoto zajištění. K věci samotné pak stěžovatelka konstatuje, že k zajištění finančních prostředků na jejích účtech došlo skutečně v souvislosti se zahájením trestního stíhání Ing. V. B. pro podezření ze spáchání trestného činu podle §148 tr. z., a to již dne 13. 9. 2001, a věc je neustále v šetření orgánů Policie ČR. Po dobu více než dvou let však nebylo ve vztahu ke stěžovatelce vzneseno žádné obvinění či zahájeno daňové či obdobné řízení, stěžovatelka se nepodílela na dovozech feroslitin ani žádného jiného zboží, které je dle jejích informací předmětem zkoumání orgánů činných v trestním řízení, a skutečnost, že ing. B. byl v inkriminovaném období statutárním zástupcem stěžovatelky, nemůže být podle názoru stěžovatelky sama o sobě důvodem pro zajištění finančních prostředků na jejích účtech. V situaci, kdy předmětem obvinění není činnost, kterou kdokoliv z obviněných měl uskutečňovat v rámci stěžovatelky nebo jejím prostřednictvím, a kdy po dobu více než dvou let nebylo zjištěno žádné konkrétní pochybení stěžovatelky ve vztahu k jejím povinnostem celním nebo daňovým, nemůže podle jejího názoru obstát opakované konstatování soudu, že existuje důvodné podezření, že finanční prostředky na účtech stěžovatelky pocházejí z trestné činnosti nebo k ní byly využívány. Stěžovatelka tak byla postižena omezením dispozičního práva s finančními prostředky, aniž pro to byly podle jejího názoru zjištěny konkrétní důvody, a tyto nebyly zjištěny ani v průběhu dalších více než dvou let, což je v zásadním rozporu s ustanovením §79a odst. 1 věty prvé tr. ř., a současně je tak hrubě porušován i čl. 4 Listiny. Stěžovatelka proto navrhuje, aby Ústavní soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Vrchní soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že odůvodnění napadeného usnesení je sice stručné, ale podle jeho názoru dostačující. Vrchní soud vycházel ve svém rozhodnutí z toho, že jde o rozhodování čistě procesního charakteru. Děje se tak na základě výsledků dosavadního přípravného řízení, ale jak bylo uvedeno v napadeném usnesení, stížnostní soud se nemůže pouštět do úvah o povaze provedených důkazů z hlediska viny či neviny. Uvažuje tedy v rovině vysloveně obecné z hlediska ustanovení §79a tř. ř. Zde má za to, že nerozhodl chybně, a to ani v tom, že odkázal na své předchozí rozhodnutí s poukazem na to, že nic nového, způsobilého změnit názor na projednávanou otázku, najevo nevyšlo. Hovoří-li tedy stížnostní soud o důvodnosti stížnosti, nepředjímá otázku viny či neviny a podle svého přesvědčení rozhodl tak, jak v době rozhodování odpovídalo zákonu a možnostem daným z hlediska stavu přípravného řízení. V závěru svého vyjádření Vrchní soud v Praze vyslovuje přesvědčení, že ústavní práva stěžovatelky nebyla dotčena, a proto nepovažuje námitky stěžovatelky za důvodné a navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje, když v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla ústavní stížnost s účinností od 22. 6. 2004 přidělena soudkyni JUDr. Michaele Židlické. Dle §8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátě, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Po zvážení námitek stěžovatelky ve vztahu k napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů, jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. K namítanému porušení čl. 4 odst. l Listiny pak Ústavní soud připomíná, jak vyslovil již ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 12/94 (viz Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, s. 127), že zmíněný článek Listiny stanoví pouze nutnost ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachování základních práv a svobod, přičemž tohoto ustanovení se lze domáhat pouze v návaznosti na zásah do konkrétního základního práva nebo svobody.
Smyslem a účelem institutu zajištění peněžních prostředků na účtu u banky, tak jak ho upravuje ustanovení §79a tr. ř., je omezení dispozičního práva majitele bankovního účtu k těmto prostředkům z důvodů zde taxativně uvedených, tj. pokud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že peněžní prostředky na účtu jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Jde tak o specifický druh zajištění věci v trestním řízení a zvláštní formu omezení vlastnického práva majitele bankovního účtu. Jestliže zajištění peněžních prostředků na účtu u banky pro účely trestního řízení již není třeba, nebo zajištění není třeba ve stanovené výši, pak příslušný orgán činný v trestním řízení zajištění zruší nebo omezí (§79 odst. 3 tr. ř.). Takto může tento orgán rozhodnout i z podnětu žádosti majitele účtu o zrušení nebo omezení zajištění (§79a odst. 4 tr. ř.).
Pro posouzení dané věci je podstatnou otázka, zda Ústavnímu soudu věcně přísluší přezkoumávat rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve smyslu ustanovení §79a odst. 3, 4 tr. ř. Ústavní soud při zvažování této otázky konstatuje, že aplikované ustanovení trestního řádu představuje ústavně konformní výluku z ochrany vlastnictví, která je při zachování určitých podmínek níže specifikovaných přiměřená cíli sledovanému touto právní úpravou. Při naplnění zmíněných podmínek pak takový přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by takovým postupem Ústavní soud předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení a zasáhl by tak do nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů, což mu nepřísluší. Ústavní soud je oprávněn se zabývat toliko otázkou, zda ustanovení §79a odst. 3, 4 tr. ř. byla vyložena a aplikována ústavně konformním způsobem.
Jak vyplývá z dikce uvedených zákonných ustanovení trestního řádu, je věcí úvahy rozhodujícího orgánu, zda nadále trvá potřeba zajištění peněžních prostředků pro účely trestního řízení. V posuzovaném případě, jak je zřejmé z odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, je důvodem zajištění peněžních prostředků na účtu stěžovatelky u banky důvodné podezření, že předmětné peněžní prostředky na účtech jsou výnosem z trestné činnosti konkrétních osob působících i jako dřívější statutární orgán stěžovatelky, které tak svojí činností současnou situaci stěžovatelky zavinily, přičemž Českému státu byla jejich rozsáhlou trestnou činností způsobena škoda přesahující 163 milionů korun. Ústavní soud nicméně nemohl přehlédnout skutečnost, že zajištění peněžních prostředků v daném případě bylo provedeno již v závěru roku 2001 a trvá tedy již více než tři roky. Zásah státu omezující základní práva, jak Ústavní soud konstatoval např. ve svém rozhodnutí I. ÚS 723/02, však musí vždy respektovat přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce. Musí tedy existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli. Ústavní soud v tomto směru upozorňuje, že neúměrné a nedůvodné protahování stávajícího stavu zajištění finančních prostředků by v budoucnu mohlo založit neproporcionalitu předmětného zásahu.
Vycházeje ze shora uvedených úvah a připojených podkladových materiálů má Ústavní soud za to, že vrchní soud dodržel obecné principy dané pro řízení o uvolnění zajištěných peněžních prostředků na účtu u banky podle §79a odst. 3, 4 tr. ř. a dostál své povinnosti interpretovat a aplikovat uvedená zákonná ustanovení ústavně konformním způsobem. Ústavní soud v posuzovaném případě nezjistil v postupu orgánů činných v trestním řízení libovůli nebo porušení procesních principů obsažených v ústavním pořádku, které by svědčily dotčení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces či stěžovatelkou tvrzeného zásahu do jejího základního práva zaručeného jí v čl. 4 Listiny. Za daného stavu Ústavní soud považuje rozhodnutí stížnostního soudu za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k názoru, že napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze nedošlo ke stěžovatelkou tvrzenému zásahu do jejího základního práva, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu