ECLI:CZ:US:2005:3.US.355.05
sp. zn. III. ÚS 355/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. srpna 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. A. K., zastoupené Mgr. Petrem Vlachem, advokátem se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-město ze dne 1. 6. 2005 sp. zn. 2 ZT 283/2005 a usnesení Policie ČR, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Plzeň, ze dne 28. 4. 2005 ČTS: OKFK-14/3-2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena její práva garantovaná v čl. 8 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Policie ČR, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Plzeň, ze dne 28. 4. 2005 ČTS: OKFK-14/3-2005, bylo ve smyslu §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání stěžovatelky (v trestním řízení "obviněná") pro spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. Stíhaný skutek spočívá (zkráceně řečeno) v tom, že obviněná jako správkyně konkurzní podstaty společnosti KOMFORT V. P. Cihelny, s. r. o., přestože měla povinnost postupovat s odbornou péčí ve smyslu §8 odst. 2 zák. č. 328/1991 Sb., takto nejednala, když stanovila minimální nabídkovou cenu na prodej majetku úpadce formou veřejného výběrového řízení ve výši 48.000.000,- Kč, přestože věděla že majetek úpadce má výrazně vyšší hodnotu, neboť na tuto skutečnost byla upozorněna předsedou České golfové federace JUDr. M. V. a jednak měla k dispozici účetnictví úpadce, ze kterého vyplývá, že náklady na vybudování golfového areálu činily cca 200.000.000,- Kč; při stanovení minimální nabídkové ceny vycházela pouze ze znaleckých posudků J. F. a M. V., jakkoliv věděla, že J. F. stanovil cenu pozemků na účelovou žádost objednatele posudku J. P. bez ohledu na jejich současné využívání jako golfového areálu a ocenil je pouze jako původní zemědělské pozemky; v důsledku této činnosti obviněné tak bylo za zcizení majetku úpadce získáno pouze 61.000.000,- Kč, tedy částka podstatně nižší, než jakou by bylo možno získat při stanovení minimální reálné prodejní ceny, čímž způsobila úpadci škodu ve výši nejméně 23.000.000,- Kč.
Uvedené usnesení napadla stěžovatelka stížností, o které rozhodla státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-město ze dne 1. 6. 2005 sp. zn. 2 ZT 283/2005 tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítla.
V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že usnesení o zahájení trestního stíhání je z důvodu nedostatečného odůvodnění nepřezkoumatelné, není z něj totiž vůbec patrné, jakým způsobem byla stanovena způsobená škoda (tj. 23.000.000,- Kč). Tato skutečnost není patrná ani z trestního spisu, do kterého stěžovatelka nahlížela; stěžovatelka popisuje různé varianty, jak mohl policejní orgán výši škody stanovit, u žádné z nich se však nedopočítala shora zmíněné částky. Stěžovatelka dále polemizuje s tvrzením policejního orgánu, že informaci o vyšší hodnotě majetku úpadce se měla dozvědět z upozornění předsedy České golfové federace JUDr. M. V., tento závěr je však zcela v rozporu se skutečným významem dopisu JUDr. V., jehož kopie je k ústavní stížnosti přiložena. V tomto dopise není informace o hodnotě majetku vyjádřená v penězích, ale pisatel pouze informoval stěžovatelku, že areál má vysokou hodnotu z hlediska golfové architektury a jeho umístění v krajině a má význam pro celou českou golfovou veřejnost. Policejní orgán prý vyhodnotil tento dopis zcela v rozporu s jeho obsahem. Usnesení státní zástupkyně stěžovatelka vytýká, že se vypořádalo jen s minimem jejích stížnostních důvodů a řadu námitek opominulo. Státní zástupkyně jen obecně uvedla, že zbylé námitky stěžovatelky jsou svojí povahou součástí její obhajoby a budou předmětem dalšího řízení. Takovýto postup pokládá stěžovatelka za nesprávný.
Jak již Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky.
Ústavní soud opakovaně konstatoval (např. v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 78, str. 243 a násl.), že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Ústavní soud uvedl, že trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jejž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to jest, především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 tr. ř.) a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání, protože jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení (k tomu srov. nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 511/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 30, č. 105, str. 471 a násl.). Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně až po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu (viz též sp. zn. III. ÚS 539/98).
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi s ohledem na uvedené rovněž opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
Výjimku z těchto zásad připustil Ústavní soud toliko výjimečně v situacích, kdy na usnesení o zahájení trestního stíhání navazují další intenzívní zásahy do základních práv a svobod (vzetí do vazby, zadržení osoby, zadržení a otevření zásilek apod.), které by po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele nebylo možno odčinit jinak (sp. zn. IV. ÚS 316/99) nebo kdyby při zahájení trestního stíhání a při jeho přezkumu šlo o zjevnou libovůli v rozhodování (sp. zn. III. ÚS 511/02). O tyto extrémní případy však v posuzované věci nejde.
Podle názoru Ústavního soudu napadené usnesení policejního orgánu, jímž bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelky, splňuje náležitosti §160 odst. 1 tr. ř. Podle citovaného ustanovení "Nasvědčují-li prověřováním podle §158 zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, ... Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným a zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; ... V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání".
Ústavní soud konstatuje, že policejní orgán ve výroku napadeného rozhodnutí dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsal předmětný skutek, pro který je stěžovatelka stíhána tak, aby nemohl být zaměněn s jiným a z jeho popisu zcela jednoznačně plyne forma zavinění a stejně tak je specifikována minimální výše škody, kterou měla stěžovatelka svým jednáním poškozené organizaci způsobit. Napadené usnesení policejního orgánu obsahuje popis všech znaků stíhaného skutku. Usnesení obsahuje rovněž zákonné označení trestného činu, který je v předmětném skutku spatřován. Policejní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí konkrétně uvedl, o jaké skutečnosti opírá své podezření, což poskytuje stěžovatelce a státnímu zástupci možnost kontrolovat důvodnost obvinění a uplatnit své případné námitky.
Stěžovatelce je nutno přisvědčit v tom ohledu, že z napadeného usnesení není zřejmé, jak policejní orgán dospěl k minimální výši škody 23.000.000,- Kč, kterou měla stěžovatelka svým jednáním způsobit. Ústavní soud však nepokládá v této fázi trestního řízení tu skutečnost, že policejní orgán neuvedl způsob výpočtu minimální výše škody, za podstatnou vadu řízení. V průběhu trestního řízení bude úkolem orgánů činných v trestním řízení tuto škodu blíže specifikovat a popsat způsob jejího určení, k čemuž se stěžovatelka bude moci v rámci své obhajoby vyjádřit.
Z odůvodnění napadeného usnesení o zahájení trestního stíhání je zřejmé, že dopis JUDr. V. nehodnotí policejní orgán tím způsobem, že by z něho měla vyplývat konkrétní hodnota majetku úpadce, jak naznačuje stěžovatelka, ale policejní orgán konstatuje, že stěžovatelka nereagovala na nabídku JUDr. V. zprostředkovat kontakt se zájemci o koupi golfového areálu, přestože byla upozorněna na jeho vysokou hodnotu (srov. str. 3 napadeného usnesení).
Je třeba připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v této úvodní fázi trestního řízení vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatelka spáchala skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možné požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby. V této počáteční fázi trestního řízení není u usnesení o zahájení trestního stíhání požadován tak vysoký stupeň konkrétnosti a precizace odůvodnění.
Ústavní soud nehodlá po meritorní stránce přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a vyjadřovat se k jeho opodstatněnosti. K posouzení toho, zda předmětný skutek naplňuje znaky trestného činu, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v daném ohledu budou provádět dokazování v dalších stadiích trestního řízení. Shora popsané námitky stěžovatelky budou předmětem hodnocení v probíhajícím trestním řízení, v jehož rámci bude moci stěžovatelka uplatňovat všechna svoje procesní práva. Ústavní soud nemůže výsledky trestního řízení předjímat (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 645/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, č. 94).
Napadené usnesení Okresního státního zastupitelství Plzeň-město rovněž odpovídá zákonným požadavkům §134 odst. 2 tr. ř., je z něho zřejmé, že státní zástupkyně se vyrovnala s hlavními námitkami stěžovatelky. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem státní zástupkyně, že zákonné předpoklady pro zahájení trestního stíhání byly splněny a že zbylé námitky stěžovatelky budou předmětem dalšího řízení. Ústavní soud proto ani v tomto směru nepovažuje námitky stěžovatelky za významné.
V projednávané věci Ústavní soud neshledává důvod odchýlit se od své ustálené judikatury, připouštějící kasaci usnesení o zahájení trestního stíhání určité osoby jen naprosto výjimečně, toliko v případě, že jím byla porušena ústavně zaručená základní práva. Ústavní soud dospěl k závěru, že trestní stíhání vůči stěžovatelce bylo zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád (čl. 8 odst. 2 Listiny). Interpretace ani aplikace příslušných procesních ustanovení nevykazují znaky případné libovůle či dokonce svévole orgánů činných v trestním řízení, a nevybočují tak z mezí ústavnosti.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2005
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu