ECLI:CZ:US:2005:4.US.142.04
sp. zn. IV. ÚS 142/04
Usnesení
IV.ÚS 142/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 142/04
Ústavní soud rozhodl dne 29. března 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného, soudce JUDr. Pavla Holländera a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové ve věci stěžovatelů 1) M. B., 2) M. D., obou zastoupených JUDr. M. S., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 18. února 2004, čj. 13 To 7/2004-816, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. srpna 2004, sp. zn. 8 Tdo 894/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, přičemž namítají, že těmito rozhodnutími byla porušena jejich ústavní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 2, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
Namítané porušení ústavních kautel spatřují oba stěžovatelé ve způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně, zejména v bagatelizaci změny výpovědi spoluobžalovaného P. P., a zpochybňují správnost skutkových zjištění tímto soudem z provedených důkazů vyvozená. Soudu odvolacímu vytýkají nesplnění přezkumné povinnosti ve vztahu k úplnosti dokazování a ke skutkovým závěrům nalézacího soudu. Stěžovatel M. B. sám vyslovuje nesouhlas se závěrem obecných soudů, že měl zaslat druhému stěžovateli dopis, který soud prvního stupně považoval za důležitý usvědčující důkaz, přičemž zjištění skutečného pisatele dopisu nevěnoval žádnou pozornost a namítá, že svědek Ing. N. byl vyslýchán v přípravném řízení bez přítomnosti obhájců, ač se nejednalo o neodkladný úkon. Stěžovatel M. D. namítá, že v daném případě se nejednalo o trestnou činnost, nýbrž o běžnou obchodní transakci, nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům a ve věci rozhodl jako předseda senátu podjatý soudce.
V doplnění ústavní stížnosti rozšířili stěžovatelé svoji stížnost i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud"), přičemž namítají, že rozhodnutí tohoto soudu nejen neodstranilo nezákonnost předcházejícího postupu obecných soudů, ale tento nezákonný stav ještě prohloubilo; vyslovují nesouhlas se závěrem dovolacího soudu, na základě kterého byla jejich dovolání odmítnuta pro údajnou absenci dovolacích důvodů.
Stěžovatelé požádali, aby do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti pozastavil Ústavní soud výkon pravomocného rozsudku.
V petitu ústavní stížnosti stěžovatelé navrhují, aby napadená rozhodnutí, a to usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. 8 Tdo 894/2004, v celém rozsahu a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (dále jen "Krajský soud") ze dne 18. 2. 2004, čj. 13 To 7/2004-816, v části týkající se M. B. a M. D., byla Ústavním soudem zrušena.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřili účastníci řízení a rovněž Okresní soud v Pardubicích (dále jen "Okresní soud"):
Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelé v odůvodnění ústavní stížnosti zopakovali již dříve uplatněnou obhajobu a obsah stížnosti koresponduje s obsahem jimi podaných dovolání a vyslovil přesvědčení, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu nebylo dotčeno žádné z ústavně garantovaných základních práv stěžovatelů. Dále uvedl, že stěžovateli udávané dovolací důvody nebyly bagatelizovány, se všemi námitkami uplatněnými v dovolání se dovolací soud zabýval, jak plyne z odůvodnění napadeného usnesení, a proto na toto odůvodnění odkázal. V závěru vyjádření Nejvyšší soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl (neodmítne-li ji).
Krajský soud s poukazem na to, že podstatou ústavní stížnosti jsou výhrady stěžovatelů ke způsobu hodnocení důkazů nalézacím a odvolacím soudem, odkázal na odůvodnění svého rozsudku i na argumentaci obsaženou v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu a navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Okresní soud ve vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku a na odůvodnění navazujících rozhodnutí Krajského soudu a Nejvyššího soudu.
Z vyžádaného trestního spisu Okresního soudu sp.zn. 3 T 23/2003 Ústavní soud zjistil následující:
Rozsudkem Okresního soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 3 T 23/2003, byli stěžovatelé a P. P. uznáni vinnými pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1, §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. , kterého se dle skutkové věty rozsudku dopustili tím, že "obžalovaní M. B. a M. D. jako jednatelé společnosti Roxbury, s.r.o., se sídlem Praha 1, Václavské nám. 834/17, s předmětem podnikání poskytování telekomunikačních služeb, po předchozí vzájemné dohodě s obžalovaným P. P. pro tohoto zakoupili společnost Heavy Traffic, s.r.o., se sídlem Praha 2, Žitná 52, na kterou pronajali nebytové prostory v Pardubicích, tř. Míru 110 a od společnosti Český Telecom, a.s., nechali do těchto prostor zavést 20 linek ISDN umožňující provoz 40 telefonních přístrojů, ze kterých prováděli v době od 23.7.2002 do 24.7.2002 za pomoci J. F. a dalších nezjištěných osob opakovaná volání na audiotextovou službu s číslem 0906/604949 provozovanou společností Roxbury, s.r.o., za účelem navýšení hovorného ke škodě Českého Telecomu, a.s., se sídlem Praha 3, Olšanská 55/5, neboť na základě smlouvy s Českým Telecomem, a.s., byl tento povinen po zúčtovacím období vyplatit provozovateli uvedené audiotextové služby, tedy společnosti Roxbury, s.r.o., 65% z hovorného, což za volání uskutečněná ve dnech 23.7.2002 až 24.7.2002 činilo celkem 1.703.153,37 Kč, přičemž za účelem utajení společně sepsali fiktivní smlouvu o pronájmu nebytových prostor a smlouvu o zřízení služby Duhová linka 0906/604949 se smyšlenou osobou M. B., na základě kterých by všechny závazky s pronájmem a užíváním nebytových prostor, včetně provozování linek ISDN, přebírala smyšlená osoba M. B., přičemž k vyplacení provize společnosti Roxbury, s.r.o., ze strany poškozené společnosti Český Telecom, a.s., nedošlo". Stěžovatelům byly uloženy tresty odnětí svobody, a to M. B. v trvání 3 let a 6 měsíců se zařazením pro výkon do věznice s dozorem a stěžovateli M. D. v trvání 5 let se zařazením pro výkon do věznice s ostrahou.
Proti odsuzujícímu rozsudku podali stěžovatelé odvolání, z jejichž podnětu rozhodl Krajský soud rozsudkem ze dne 18. 2. 2004, čj. 13 To 7/2004-816, tak, že zrušil předmětný rozsudek ve výroku o trestech uložených oběma stěžovatelům a uložil stěžovateli M. B. trest odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců a stěžovateli M. D. trest odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, u obou se zařazením pro výkon trestu do věznice s dozorem.
Rozsudek odvolacího soudu napadli oba stěžovatelé dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. 8 Tdo 894/2004, tato dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Napadená rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud přezkoumal z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví. Není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě zpochybňují hodnocení důkazů a zdůrazňují, že se soudy některými skutečnostmi nezabývaly nebo se s nimi nevypořádaly dostatečně. Měly tím porušit jejich ústavně zaručená práva, jež jsou součástí široce pojímaného práva na soudní a jinou právní ochranu. Ústavní soud k tomu považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci; to patří do pravomoci obecných soudů; Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením porušena základní práva či svobody stěžovatelů. K porušení těchto práv ve vztahu k důkaznímu řízení a nutnému následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by bylo zjištěno, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé nebo v případech, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [např. sp.zn. IV. ÚS 570/03 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí ÚS"), svazek 33, nález č. 91].
Ústavní soud se proto zaměřil na posouzení, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu zásady trestního řízení vyjádřené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Dle citovaného ustanovení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jejich hodnocení však nesmí být projevem libovůle. Nepominutelná je povinnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, kterýžto požadavek zákonodárce vložil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 tr. ř.) i usnesení (§134 odst. 2 tr. ř.).
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů.
Nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že věnoval patřičnou pozornost otázce hodnocení provedených důkazů, popsal úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil, přičemž se velmi podrobně zabýval i vyhodnocením postupně měněné výpovědi spoluobžalovaného stěžovatelů P. P., na kterou stěžovatelé poukazují v ústavní stížnosti a závěr o věrohodnosti prvé výpovědi jmenovaného pečlivě odůvodnil. Pozornost věnoval i obhajobě stěžovatelů a přesvědčivě vyložil, jakými důkazy je usvědčován každý ze stěžovatelů z určité části jednání naplňujícího v souhrnu všechny znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu podvodu, spáchaného ve spolupachatelství ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. Rovněž právní kvalifikaci jednání stěžovatelů soud prvního stupně dostatečným způsobem odůvodnil.
Krajský soud po provedeném přezkumu z podnětu odvolání stěžovatelů (i odvolání spoluobžalovaného P. P.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl dostatek důkazů nutných k tomu, aby byl náležitě objasněn skutkový stav v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí a ve výroku o vině neshledal pochybení. V odůvodnění svého rozsudku se odvolací soud zabýval námitkami uplatněnými stěžovateli v odvolání a s těmito se vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Přiznal pouze důvodnost námitky stěžovatele M. B. týkající se nedostatečného objasnění pisatele dopisu adresovaného druhému stěžovateli, jehož autorství připisoval nalézací soud jmenovanému stěžovateli, současně ale zdůraznil, že jde pouze o nepřímý důkaz, který v porovnání s dalšími shromážděnými důkazy nemůže mít zásadní vliv na náležité zjištění skutkového stavu v potřebném rozsahu. Odvolací soud se ztotožnil rovněž s právními závěry soudu prvního stupně a tento závěr znovu odůvodnil. Při přezkoumání výroků o trestech uložených stěžovatelům však Krajský soud dospěl k závěru, že tyto tresty nelze pokládat za zcela úměrné okolnostem spáchané trestné činnosti a osobám stěžovatelů, proto tyto výroky zrušil a sám rozhodl o uložení trestů odnětí svobody ve výrazně nižší výměře a tyto nově uložené tresty vyčerpávajícím způsobem odůvodnil.
Porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy nelze spatřovat toliko ve skutečnosti, že soudy důkazy vyhodnotily způsobem, s nímž se stěžovatelé neztotožňují. Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, skutkové závěry nalézacího soudu, k nimž dospěl po řádném zhodnocení důkazů a s nimiž se ztotožnil i soud druhého stupně, mají dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně i ústavní stížností napadeného rozhodnutí soudu odvolacího splňují požadavky kladené na tuto část rozsudku soudu ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. V projednávané věci je rozhodující, že obecné soudy hodnotily všechny ve věci provedené důkazy a opřely svá rozhodnutí o řadu skutečností, jež tvoří ucelený řetězec přímých i nepřímých důkazů. Nelze tak přisvědčit ani námitce stěžovatelů, že soudy porušily zásadu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny.
Pokud se jedná o rozhodnutí Nejvyššího soudu, namítají stěžovatelé pouze obecně, že dovolací soud neodstranil nezákonnost dosavadního postupu obecných soudů a vyslovují nesouhlas s tím, že dovolací soud neshledal existenci uplatněných dovolacích důvodů. S touto námitkou se Ústavní soud neztotožňuje, argumentace stěžovatelů vztahující se k postupu a rozhodnutí dovolacího soudu nemůže obstát.
Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení rozvedl podmínky, za kterých lze účinně využít dovolací důvody stěžovateli uplatněné (oba stěžovatelé dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stěžovatel M. D. i dle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.) a podrobně odůvodnil závěr, že dovolání obou stěžovatelů jsou neopodstatněná. K tvrzení stěžovatele M. D., že ve věci rozhodoval předseda senátu soudu prvního stupně Mgr. J. Š. jako vyloučený orgán, Nejvyšší soud nejdříve konstatoval, že tuto námitku jmenovaný stěžovatel uplatnil již v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, přičemž odvolací soud se s touto námitkou řádně vypořádal a dále sám znovu podrobně odůvodnil závěr, že aplikace ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k předsedovi senátu, který rozhodoval o meritu trestní věci, nepřichází v daném případě v úvahu. Pokud se jedná o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud zdůraznil dikci citovaného ustanovení, z níž plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Stěžovatelé však v dovolání převážně polemizovali pouze se správností skutkových zjištění soudů, domáhali se změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a následně ze změny skutkových zjištění vyvozovali, že se pokusu trestného činu podvodu nedopustili. Vady, které napadenému rozhodnutí odvolacího soudu takto vytkli, mají tudíž povahu vad skutkových, nikoli hmotně právních a ty nezakládají žádný z důvodu dovolání podle ustanovení §265b tr. ř. , a proto k nim Nejvyšší soud nepřihlížel. Relevantnost uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiznal Nejvyšší soud pouze té části dovolání stěžovatelů, v níž zpochybnili právní posouzení skutku, kdy stěžovatel M. B. tvrdil, že zjištěným jednáním nemohl být žádný trestný čin spáchán a stěžovatel M. D. namítal, že se jednalo o běžnou obchodní transakci. Nejvyšší soud se velmi podrobně touto částí dovolání zabýval a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil závěr, že skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují nejméně zákonné znaky pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1, §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. I v této části proto shledal Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu (zda rozhodnutí napadené dovoláním spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení), neboť by se tím stal další instancí v řízení o dovolání, což je role, která mu podle čl. 83 a čl. 90 Ústavy nepřísluší. Může přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud svým postupem nebo nečinností neporušil právo stěžovatelů na to, aby jeho dovolání bylo stanoveným postupem projednáno. Ústavní soud shledal, že Nejvyšší soud postupoval v daném případě v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení. Věnoval předmětné věci náležitou pozornost a své závěry o postupu podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu ústavně konformním způsobem odůvodnil.
Jednou ze součástí práva na spravedlivý proces je právo obviněného navrhovat důkazy ve svůj prospěch. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na své stanovisko (IV. ÚS 463/2000 - Sbírka rozhodnutí ÚS, svazek 23, nález č. 122), v němž konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout a pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti soudy v dané věci dostály. Soud prvního stupně většině návrhů stěžovatelů na provedení důkazů uplatněným v průběhu řízení před soudem vyhověl, neakceptované důkazní návrhy stěžovatele M. D. podle §216 odst. 1 tr. ř. na závěr hlavního líčení zamítl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel M. D. neprovedení navrhovaných důkazů namítal i v odvolání, zabýval se touto námitkou odvolací soud a s postupem soudu prvního stupně vyslovil souhlas, když nadbytečnost provádění dalších důkazů odůvodnil tím, že klíčové důkazy, které byly provedeny zákonným způsobem, byly postačující k tomu, aby z nich soud mohl vyvodit skutková zjištění podstatná pro právní kvalifikaci jednání stěžovatelů.
Dle judikatury Ústavního soudu (IV. ÚS 570/03 - Sbírka rozhodnutí ÚS, svazek 33, nález č. 91) jde o případy tzv. opomenutých důkazů v takové procesní situaci, v níž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut, a dále o situaci, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny při ustálení skutkového základu věci.
Ústavní soud zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je ve vztahu k procesu dokazování v trestním řízení povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy. Zabýval se proto v posuzované věci pouze otázkou, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena základní práva stěžovatelů, zejména právo na spravedlivý proces a právo na rovnost stran v řízení, a zda neprovedené navrhované důkazy lze považovat za důkazy opomenuté ve shora naznačeném smyslu. To však Ústavní soud neshledal.
Jak rozvedeno shora, dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu, soudy obou stupňů dostály požadavku na důsledné zhodnocení všech provedených důkazů, skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, byl spolehlivě zjištěn a v rozhodnutích těchto soudů přesvědčivě odůvodněn, stejně jako právní závěry ze zjištěných skutečností vyvozené. S podstatou všech námitek stěžovateli uplatněných v odvolání se soud druhého stupně v rámci odvolacího řízení řádně vypořádal. Obecné soudy obou stupňů dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí.
Úvahy soudů upínající se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky. Neprovedením navrhovaných důkazů nebyl porušen zákon a zásady spravedlivého procesu v této věci. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatelů na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů tedy není na místě.
Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů obou stupňů a z provedeného dokazování vyvozenými skutkovými zjištěními ani libovůle v rozhodování, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není - jak již uvedeno - oprávněn zasahovat.
Ústavní soud dále zdůrazňuje, že veškeré námitky odůvodňující ústavní stížnost uplatnili stěžovatelé již v průběhu trestního řízení v rámci obhajoby (zejména v opravných prostředcích), přičemž odvolací soud i Nejvyšší soud se s těmito námitkami zákonným způsobem vypořádaly.
Vzhledem k tomu, že odůvodnění ústavní stížnosti je téměř doslovně shodné s dovoláními stěžovatelů a Nejvyšší soud se všemi námitkami stěžovatelů zabýval a jejich neopodstatněnost podrobně odůvodnil, odkazuje Ústavní soud též na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť neshledal důvod se od závěrů dovolacího soudu a jejich odůvodnění odchylovat. Ústavní soud pouze dodává, že neopodstatněná je i námitka stěžovatele M. B., že svědek Ing. J. N. byl vyslýchán v přípravném řízení bez přítomnosti obhájců. Jmenovaný svědek nebyl v přípravném řízení vyslýchán v postavení svědka, nýbrž bylo od něho vyžádáno pouze vysvětlení ve smyslu ustanovení §158 odst. 3 písm. a) tr. ř. Vyslechnut jako svědek byl až v řízení před soudem při hlavním líčení dne 24. 6. 2003, a to v přítomnosti stěžovatele M. B. i jeho obhájce, přičemž záznam o podaném vysvětlení nebyl v souladu s ustanovením §158 odst. 5 tr. ř. ani přečten.
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v daném případě použil obvyklé metody výkladu právních norem, přičemž interpretace a aplikace jednotlivých procesních ustanovení provedená dovolacím soudem nevykazuje znaky libovůle, a nevybočuje tak z mezí ústavnosti. Nesouhlas stěžovatele se závěry napadeného rozhodnutí nemůže sám o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud zvážil ve světle namítaného ústavního rámce výroky a odůvodnění napadených rozhodnutí, a poněvadž neshledal v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovateli namítaných ani jiných práv nebo svobod garantovaných Listinou či Úmluvou, dospěl k celkovému závěru, že procesní postup obecných soudů při zjišťování a hodnocení skutkového stavu dodržel příslušné základní ústavní i zákonné předpoklady a zásady, tedy nezjistil nic, co by bylo způsobilé věc posunout do ústavně právní roviny. Obecné soudy svým rozhodováním i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno pouze právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Pokud se týká návrhu stěžovatelů na odklad výkonu napadených soudních rozhodnutí, konkrétně nástupu výkonu uložených trestů odnětí svobody, Ústavní soud konstatuje, že tento návrh má akcesorickou povahu, je možno jej podat pouze ve spojení s ústavní stížností a sdílí i její osud v tom smyslu, že pokud je ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
K tomuto návrhu dále Ústavní soud uvádí, že odložení vykonatelnosti rozhodnutí napadeného ústavní stížností je sice dle zákona o Ústavním soudu možné, avšak aby takové naprosto výjimečné rozhodnutí dopadající do právních vztahů již pravomocně uzavřených
mohl Ústavní soud učinit, musí být okolnosti případu zcela mimořádné. Ve věci stěžovatelů žádné důvody pro použití ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (které nutno vykládat přísně restriktivně) v průběhu řízení o podané ústavní stížnosti zjištěny nebyly.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. března 2005
JUDr. Miloslav Výborný
zastupující předseda senátu