ECLI:CZ:US:2005:4.US.154.05
sp. zn. IV. ÚS 154/05
Usnesení
IV. ÚS 154/05
Ústavní soud rozhodl dne 28. listopadu 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Ing. J. M., zastoupené Mgr. Danou Kordíkovou, advokátkou, Advokátní kancelář v Rokycanech, Pod Ohradou 922/II, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 14 Co 657/2004, a usnesení Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 19. 10. 2004, čj. 10 C 118/2004-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 3. 2005 se Ing. J. M. (dále jen stěžovatelka) domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů, jimiž jí nebylo přiznáno osvobození od soudního poplatku dle §138 odst. 1 o.s.ř. ve výši 68 870 Kč za podání vzájemného návrhu. Okresní soud vycházel z toho, že stěžovatelka v zaniklém a nevypořádaném společném jmění manželů vlastní rodinný dům čp. 134 v Kasejovicích s přilehlými nemovitostmi a autosalon v Blatné, v tržní hodnotě dle znaleckých posudků 5 039 990 Kč a movité věci v hodnotě 398 450 Kč. Na nemovitostech váznou zástavní práva. Odvolací soud konstatoval, že podle daňového přiznání z příjmu fyzických osob za rok 2003 byla stěžovatelka ve ztrátě, ale na konci zdaňovacího období měla zásoby v hodnotě 1 054 300 Kč, pohledávky ve výši 19 499 846 Kč a závazky činily 256 146 Kč. Závěr soudu I. stupě, že celkové majetkové poměry stěžovatelky neumožňují přiznání osvobození od soudních poplatků, byť i zčásti, byl tedy dle odvolacího soudu správný, a proto usnesení soudu I. stupně potvrdil.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR"). Je přesvědčena, že obecné soudy nepřihlédly ke všem zjištěným skutečnostem týkajícím se majetkových poměrů jejích a její rodiny. Z odůvodnění rozhodnutí pak žádným způsobem nevyplývá, že má dostatek finančních prostředků na zaplacení soudního poplatku, ani to, že si prostředky může zabezpečit zpeněžením svého majetku. Rozhodnutí o neosvobození od placení soudního poplatku je tak v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Nepřiznáním osvobození od placení soudních poplatků je stěžovatelce bráněno v přístupu k soudu. V jiných soudních řízeních byli spolu s manželem od soudních poplatků osvobozeni, přičemž soudy hodnotily majetkové i sociální poměry ve stejném období; proto považuje nepřiznané osvobození za překvapivé.
Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s posouzením podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků, zejména posouzením jejích poměrů ve smyslu §138 odst. 1 o.s.ř., v důsledku čehož je jí údajně bráněno v přístupu k soudu. Stěžovatelka tvrdí porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
Relevantní ustanovení §138 o.s.ř. zní:
"§138
(1) Na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
(2) Přiznané osvobození předseda senátu kdykoli za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly."
Především je třeba konstatovat, že čl. 36 odst. 1 Listiny ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy, na které stěžovatelka ve své stížnosti poukázala, ani jiná ustanovení Úmluvy či Listiny právo na osvobození od soudního poplatku výslovně nezmiňují. Neosvobození od soudního poplatku samo o sobě tedy jakýkoliv zásah do základního práva nepředstavuje.
O zásah do práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. do práva na přístup k soudu zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy, na který bude Ústavní soud dále odkazovat, by však za určitých okolností neosvobozením od soudních poplatků mohlo dojít, a to zejména s ohledem jejich na znění, které zaručuje každému právo na to, aby jakákoliv jeho stížnost vztahující se k jeho občanským právům nebo závazkům byla projednána soudem. Tím toto ustanovení zakotvuje "právo na soud", přičemž právo na přístup k soudu, tj. právo iniciovat soudní řízení o občanskoprávních věcech, je pouze jedním z jeho aspektů; je to ovšem aspekt, který fakticky činí možným požívat dalších záruk v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavně zakotvené prvky spravedlivosti, veřejnosti a přiměřené rychlosti soudního řízení by neměly váhu, kdyby takové řízení nebylo nejprve zahájeno. Právní stát si lze stěží představit bez možnosti přístupu k soudům v občanskoprávních záležitostech (viz rozsudek ESLP ve věci Kreuz proti Polsku, 2001).
Právo na soud není absolutní. Může podléhat implicitně připuštěným omezením, neboť samou svou povahou vyžaduje regulaci ze strany státu. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy jednotlivcům zaručuje účinné právo na přístup k soudům pro účely rozhodnutí o jejich "občanských právech a závazcích"; současně však ponechává státu volnost ve výběru prostředků, jakým tohoto cíle dosáhne. Na přístup jednotlivce k soudu tedy mohou být uvalena různá omezení, včetně finančních. Taková omezení ovšem nesmí omezit přístup k soudům takovým způsobem nebo v takovém rozsahu, že by byla zasažena sama podstata tohoto práva. Omezení uvalené na přístup k soudu je slučitelné s čl. 6 odst. 1 Úmluvy pouze tehdy, když sleduje legitimní cíl a když mezi tímto cílem a použitými prostředky existuje přiměřený vztah. Pokud tedy stát přístup k soudu podmíní stanovením zákonné povinnosti zaplatit soudní poplatek, jak to učinil zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, lze obecně konstatovat, že postupoval v ústavních mezích., resp. způsobem slučitelným se základním právem na přístup k soudu.
V nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 289/03, uveřejněném pod č. 125 na str. 281 ve Svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, Ústavní soud v souvislosti s osvobozením od soudních poplatků uvedl, že " .... rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000). Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Jedním ze základních práv, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny, je právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo, jak vyplývá z citace, má každý, tedy i ten, kdo nemá finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku. Proto, i když zákon stanoví povinnost uhradit soudní poplatek jako podmínku postupu při uplatňování práva v civilním procesu, současně upravuje okolnosti, za nichž lze tuto podmínku prominout.". Jinak řečeno, posouzení poměrů účastníka, jakož i otázky, zda nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, je zásadně věcí obecných soudů.
V případě stěžovatelky obecné soudy dospěly k závěru, že majetkové poměry stěžovatelky neodůvodňují osvobození od soudních poplatků, přičemž poukázaly zejména na daňové přiznání stěžovatelky z příjmu fyzických osob za rok 2003. Ze shromážděných podkladů vyplývá, že obecné soudy nerozhodovaly svévolně a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily; tomu, že by v posuzované věci byly stěžovatelkou kritizované právní závěry v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, nic také nenasvědčuje. Ústavní soud proto neshledává žádný důvod pro svůj zásah.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu