ECLI:CZ:US:2005:4.US.366.05
sp. zn. IV. ÚS 366/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele R. K., t.č., zastoupeného advokátem, JUDr. Stanislavem Brtníkem, Dr. Šmerala 2, Ostrava, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 4. 2005, č.j. 48 T 13/2004-2447, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2005, sp. zn. 6 To 46/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 6. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 4. 2005, č.j. 48 T 13/2004-2447, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci, ze dne 29. 4. 2005, sp. zn. 6 To 46/2005.
Výše uvedenými usneseními mělo údajně dojít k zásahu do základních lidských práv a svobod, jež jsou stěžovateli garantovány Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") v čl. 8 a čl. 36 odst. 1, jakož i čl. 1 Ústavy ČR.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2003, sp. zn. 0 Nt 3479/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2003, sp. zn. 1 To 940/2003, bylo dle ustanovení §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TŘ"), z důvodů uvedených v §67 písm. a), písm. b), písm. c) TŘ, rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby, jež začala dne 2. 10. 2003 v 9:00 hodin.
Dne 31. 3. 2005 podal stěžovatel žádost o propuštění z vazby na svobodu opatřenou písemným slibem, jímž lze dle ustanovení §73 TŘ vazbu nahradit. Jak vyplývá z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. dubna 2005, č.j. 48 T 13/2004-2447, odůvodňoval obžalovaný propuštění z vazby tím, že důvody útěkové i předstižné vazby nejsou dány, neboť od 11. 2. 2005, kdy bylo naposledy krajským soudem rozhodováno o žádosti obžalovaného o propuštění z vazby, došlo ke změně okolností významných pro posouzení vazebních důvodů. Dále obžalovaný uvedl, že jeho osobnost je dostatečně známa, má řádnou rodinu a řádné bydliště, k němuž je vázán. Ničím nezavdal obavu, že by uprchl nebo vycestoval do ciziny, a to již díky svému zdravotnímu stavu po autonehodě.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 4. 2005, č.j. 48 T 13/2004-2447, byla výše uvedená žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítnuta a stejně tak nebyl přijat ani písemný slib stěžovatele. Z odůvodnění uvedeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel R. K. je stíhán pro pokus trestného činu podvodu dle ustanovení §8 odst. 1 a ustanovení §250 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TZ"). Dále jej pak viní obžaloba ze spáchání trestného činu podvodu dle ustanovení §250 odst. 1, odst. 4 TZ. Dle náhledu Krajského státního zastupitelství v Ostravě měl stěžovatel naplnit znaky výše uvedených skutkových podstat tím, že na základě padělaných dokladů sám nebo v součinnosti s dalšími osobami vyvážel odcizená vozidla na Ukrajinu, kde docházelo k jejich prodeji dalším osobám.
Krajský soud pak dále ve svém odůvodnění odkazuje na podrobné odůvodnění vazebních důvodů obsažených v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 6 To 23/2005, s tím, že přihlédl k tomu, že v mezidobí nedošlo u obžalovaného k žádné relevantní změně na straně jeho osobních a rodinných poměrů. Další skutečností, jež vzal krajský soud v úvahu při rozhodování o žádosti obviněného, je i to, že obviněný je ohrožen uložením vysokého trestu v rozpětí zákonné sazby dle §250 odst. 4 TZ. Z uvedeného pak dovozuje, že je dána důvodná obava, že za pobytu na svobodě by se mohl obviněný skrývat, případně uprchnout do zahraničí. Z obsahu soudního spisu pak údajně vyplývá, že se obviněný zdržoval v Německu, ve Slovenské republice, eventuálně i na Ukrajině. Kontakty obžalovaného s osobami ze zahraničí pak umocňují obavy krajského soudu, jež předvídá ustanovení §67 písm. a) TZ. V neposlední řadě vycházel obecný soud i z toho, že se jedná o osobu v minulosti opakovaně soudně trestanou.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. dubna 2005, č.j. 48 T 13/2004-2447, podal obžalovaný stížnost k Vrchnímu soudu v Olomouci, jež ji svým usnesením ze dne 29. 4. 2005, sp. zn. 6 To 46/2005, zamítl.
Z odůvodnění výše uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci vyplývá, že se s právními závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil, a to jak v souvislosti s vazbou útěkovou, tak i vazbou předstižnou. Stížnostní soud v rámci své argumentace uvádí, že obžalovaný byl rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 1997, sp. zn. 32 T 7/96, odsouzen k výkonu trestu odnětí svobody v délce trvání šesti let. Dne 27. 11. 2000 byl z tohoto výkonu trestu propuštěn s tím, že mu byla stanovena zkušební doba v délce trvání šesti let. V průběhu této zkušební doby se pak obžalovaný dopustil jednání, pro něž je v současné době trestně stíhán.
Jak proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. dubna 2005, č.j. 48 T 13/2004-2447, tak proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2005, sp. zn. 6 To 46/2005, si podal stěžovatel v zachované zákonné lhůtě předmětnou ústavní stížnost. Z jejího odůvodnění pak vyplývají důvody, pro něž se stěžovatel cítí být dotčen na svých základních lidských právech a svobodách, jež jsou mu garantovány čl. 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Ústavy ČR.
Dle náhledu stěžovatele hodnotil krajský i vrchní soud situaci nesprávně, nekonkrétně a neúplně, přičemž opomněl, že stěžovatel má řádnou rodinu a řádné bydliště. Stejně tak údajně navrhovatel nezavdal obavu, že by se mohl skrývat, vycestovat do zahraničí či jiným způsobem mařit trestní řízení. Dále je v ústavní stížnosti poukazováno na skutečnost, že stěžovatel se jako obviněný neměl možnost k věci vyjádřit. Závěrem stěžovatel uvádí, že rozhodnutí krajského soudu ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 1 To 651/2004, mu bylo doručeno až 1. 11. 2004, tedy po 76 dnech.
III.
Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k obsahu ústavní stížnosti.
Vrchní soud v Olomouci se vyjádřil k předmětné ústavní stížnosti přípisem ze dne 12. 9. 2005 v tom smyslu, že s argumenty stěžovatele se řádně vypořádal jak Krajský soud v Ostravě ve svém usnesení ze dne 7. 4. 2005, č.j. 48 T 13/2004-2447, tak i stížnostní soud v rozhodnutí ze dne 29. 4. 2005, sp. zn. 6 To 46/2005.
Přípisem ze dne 9. 9. 2005 se k ústavní stížnosti vyjádřil i Krajský soud v Ostravě, jenž odkázal na písemné odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2004, č.j. 48 T 13/2004-2306, a ze dne 11. 2. 2005, č.j. 48 T 13/2004-2365.
IV.
Ústavní soud se zabýval ústavní stížností navrhovatele R. K. a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. dubna 2005, č.j. 48 T 13/2004-2447, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2005, sp. zn. 6 To 46/2005, mají zákonný podklad (čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny), byla vydána příslušným orgánem (čl. 38. odst. 1 Listiny) a nejsou co do jejich odůvodnění projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy).
Ustanovení článku 8 odst. 2 a 5 Listiny, na něž stěžovatel odkazuje, umožňují vzít do vazby jen z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. S ohledem na převážně preventivní funkci vazebních důvodů uvedených v §67 trestního řádu však nelze požadovat, aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že, nebude-li obviněný vzat do vazby, naplní se následek předpokládaný v uvedeném ustanovení trestního řádu. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností není ve většině případů reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný se chová tak, jak předpokládá toto ustanovení.
Jak již Ústavní soud v minulosti konstatoval (srov. usnesení II. ÚS 401/03), je výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby především věcí obecných soudů, jež při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace musí v kterémkoli stádiu posoudit, zda je vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda nelze takového účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení dosáhnout jinak. Do těchto úvah a rozhodnutí obecných soudů, plynoucích ze skutkových zjištění, jež jsou známé v době rozhodování o vazbě, je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny), nebo, jestliže jsou tvrzené nedostatečně zjištěné důvody vazby v extrémním nesouladu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku (srov. též III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 6, č. 88).
Ve vztahu k ustanovení §67 písm. a) trestního řádu stěžovatel uvedl, že neexistuje důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání. V tomto konkrétním případě odvozují obecné soudy důvodnost obavy především ze skutečnosti, že pachateli hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody v rozpětí zákonné sazby dle ustanovení §250 odst. 4 TZ, tj. od pěti do dvanácti let. Z judikatury Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 566/03 publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 33. Vydání 1. Praha : C. H. Beck 2005) vyplývá, že při odůvodňování vazebních důvodů se nelze spokojit s pouhým konstatováním objektivní trestní sazby, jíž je obžalovaný ohrožen. Obecný soud musí v odůvodnění svého rozhodnutí především provést úvahu, v níž objektivně daná trestní sazba s konkrétními okolnostmi případu vyústí v konkrétně očekávaný trest odnětí svobody. Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. dubna 2005, č.j. 48 T 13/2004-2447, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2005, sp. zn. 6 To 46/2005, není zřejmé, jakou konkrétní výší trestu je stěžovatel ohrožen a z toho důvodu je tedy nelze považovat v odpovídajících částech za ústavně konformní.
Namítá-li v dalším stěžovatel, že nejsou dány důvody vazby dle ustanovení §67 písm. c) TŘ, nelze se s tímto jeho názorem ztotožnit. Stěžovatel byl dne 20. 11. 1997, sp. zn. 32 T 7/96, odsouzen Krajským soudem v Ostravě pro řadu trestných činů, přičemž z výkonu trestu odnětí svobody v délce trvání šesti let byl podmínečně propuštěn dne 27. 11. 2000 se stanovením zkušební doby v délce trvání šesti let. V průběhu této zkušební doby se pak měl obžalovaný údajně dopustit dalšího trestního jednání, pro něž je v současné době trestně stíhán. Z uvedeného vyplývá, že v případě propuštění stěžovatele na svobodu by mohl tento pokračovat v další trestné činnosti a z toho důvodu je jeho vazba z ústavněprávního hlediska opodstatněná.
Uvádí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že nebyl před rozhodnutím o žádosti o propuštění z vazby slyšen u soudu, lze jej s touto námitkou odkázat na usnesení Ústavního soudu III. ÚS 544/03, jež bylo publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu - svazek 32. Vydání 1. Praha : C. H. Beck 2004. Z uvedeného usnesení vyplývá, že "za situace, kdy podle české právní úpravy má obviněný právo opakovat žádost o propuštění z vazby každých čtrnáct dnů (§72 odst. 3 tr. ř.), se jeví požadavek, aby při každém takovém rozhodování měl obviněný právo na osobní slyšení před soudem, jako přehnaný a nepotřebný. Pokud by se taková praxe měla stát pravidlem, mohla by způsobovat velké průtahy v řízení (nutnost eskorty obviněných k soudu, vyžadování a posílání spisového materiálu mezi policejními orgány, státními zástupci a soudy, narůstání časového a pracovního zatížení soudů), které by mohly paralyzovat průběh trestního řízení".
Poukazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti na údajné průtahy při doručování rozhodnutí krajského soudu ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 1 To 651/2004 (doručeno dne 1. 11. 2004), nezbývá než konstatovat, že ústavní stížností lze brojit jen proti takovému zásahu veřejné moci, jež je aktuální.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. 10. 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu