ECLI:CZ:US:2005:4.US.664.05
sp. zn. IV. ÚS 664/05
Usnesení
IV. ÚS 664/05
Ústavní soud rozhodl dne 3. listopadu 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti D. G., zastoupeného JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 2. 2005, čj. 12 To 41/2005-343, a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 6. 12. 2004, sp. zn. 2 T 44/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 6. 12. 2004 byl D. G. (dále jen "stěžovatel") uznán vinným jako spolupachatel trestným činem krádeže spáchaným ve stadiu pokusu a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
V odvolání stěžovatel mj. namítal, že okresní soud interpretoval výpověď svědka M. Š. jednostranně v neprospěch obžalovaných, nevypořádal se se skutečností, že svědek nemohl z místa, ze kterého situaci pozoroval, vidět na dveře a zámek vozidla (zde poukázal i na přiložené fotografie) a rovněž uvedl, že nebyl nalezen žádný předmět, který by odpovídal popisu svědka Š. a kterým by bylo možno překonat zámek dotčeného vozidla. Při neveřejném zasedání navrhl doplnění dokazování výslechem svědka A. Ž. k okolnostem důležitým pro trestní stíhání. Odvolací soud odvolání obou obžalovaných zamítl usnesením ze dne 23. 2. 2005.
Stěžovatel podal též dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 14. 7. 2005, sp. zn. 6 Tdo 881/2005, odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 13. 10. 2005 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí okresního a krajského soudu. Tvrdil, že byla porušena jeho základní práva, tj. právo na spravedlivý proces, na soudní ochranu a rovnost stran, zakotvená v čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení mělo dojít nerespektováním zásad trestního řízení uvedených v §2 odst. 5 a 6 tr. řádu, týkajících se zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů, neboť obecnými soudy zjištěný skutkový stav vzešel z nesprávného hodnocení provedených důkazů, zejména pak z nedostatečného důkazního řízení, v němž nebyl proveden důkaz, pomocí něhož stěžovatel mohl prokázat svou nevinu a jehož provedení navrhnul. Jednalo se o návrh na důkaz výpovědí svědka A. Ž. uskutečněný dne 21. 2. 2005 písemně prostřednictvím obhájce. Odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl a své rozhodnutí podle přesvědčení stěžovatele v usnesení řádně neodůvodnil.
Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Pokud jde o stěžovatelem uvedená základní práva dle čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny, tato jsou součástí širšího základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a v jeho trestní větvi konkretizovaného v odst. 2 a 3 tohoto článku Úmluvy. Ústavní soud proto bude nadále odkazovat pouze na čl. 6 Úmluvy.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s průběhem dokazování, hodnocením provedených důkazů a právními závěry z takového hodnocení vyvozenými. V této souvislosti je Ústavní soud nucen konstatovat, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, Ústavní soud není kompetentní projednávat stížnost namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se dopustily obecné soudy, s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z práv nebo svobod zakotvených v Úmluvě. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Právo na spravedlivý proces nezaručuje právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatele. Pokud tedy stěžovatel svoji ústavní stížnost založil na tvrzení o nesprávném hodnocení důkazů obecnými soudy, nelze než z něj vyvozený závěr o porušení práva na spravedlivý proces označit za závěr zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel dále namítl neprovedení důkazu výslechem svědka a tvrdil, že s neprovedením tohoto důkazu se obecné soudy nijak nevypořádaly. V tomto směru Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu k otázce tzv. opomenutého důkazu, vycházející z principu, že zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale zpravidla současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (nález sp. zn. III. ÚS 61/94, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, str. 51; obdobně též nález sp. zn. I. ÚS 549/2000, tamtéž, svazek 22, str. 65; nález sp. zn. II. ÚS 663/2000, tamtéž, sv. 22, str. 19; nález sp. zn. IV. ÚS 67/2000, tamtéž, sv. 21, str. 153). V této souvislosti Ústavní soud dále připomíná, že z hlediska požadavků čl. 6 Úmluvy každý trestní proces musí mít kontradiktorní charakter a zajišťovat rovnost zbraní mezi obžalobou a obhajobou, v čemž spočívá jeden ze základních prvků spravedlivého procesu. Právo na spravedlivý proces implikuje jak pro obžalobu, tak pro obhajobu možnost seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Samotná přípustnost důkazů podléhá ovšem v první řadě pravidlům stanoveným zákonem, v daném případě trestním řádem. Z článku 6 odst. 3 Úmluvy tedy nevyplývá nutnost provést veškeré důkazy ve prospěch obžalovaného; jeho hlavním účelem je, jak naznačují slova "za stejných podmínek", úplná "rovnost zbraní" ve věci. Jinak řečeno, úlohou, jakou Ústavnímu soudu přisuzuje Ústava a zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), není, aby rozhodl, jaké důkazy bylo třeba provést či připustit, nýbrž aby se zabýval tím, zda řízení vedoucí k pravomocnému odsouzení stěžovatele nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé.
Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu vyplývá, že odvolání stěžovatele bylo řádně projednáno, přičemž odvolací soud dospěl k závěru, že okresní soud zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Z toho důvodu nepovažoval za nezbytné ještě doplňovat důkazní řízení, ať už při veřejném zasedání nebo před okresním soudem. Z uvedeného nelze než dovodit, že odvolací soud se návrhem na důkaz výpovědí svědka Žďárského zabýval, tento návrh posoudil a dospěl k závěru, že pro rozhodnutí není potřebný. Ústavní soud se tedy neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že nepovedení důkazu výslechem svědka Žďárského lze označit za důkaz opomenutý, s nímž se odvolací soud v odůvodnění svého usnesení nezabýval.
Závěrem Ústavní soud uvádí, že dle jeho přesvědčení odvolací soud postupoval v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k pravomocnému odsouzení stěžovatele, nazírané jako celek, lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 36 a násl. Listiny. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění svých práv. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovateli tato možnost zákonem odpovídajícím způsobem hájit svá práva poskytnuta byla a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
Brně dne 3. listopadu 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu