ECLI:CZ:US:2006:1.US.548.03
sp. zn. I. ÚS 548/03
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 30. května 2006 sp. zn. I. ÚS 548/03 ve věci ústavní stížnosti J. P. M. Ch. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 11. 2002 sp. zn. 14 Co 693/2002, 14 Co 746/2002, jímž bylo jako opožděně podané odmítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
I. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 11. 2002 sp. zn. 14 Co 693/2002, 14 Co 746/2002 se ve výroku po bodem I. zrušuje.
II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 11. 2002 sp. zn. 14 Co 693/2002, 14 Co 746/2002 kterým bylo ve výroku I. potvrzeno usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 7. 2002 č. j. 8 C 207 98-148 o odmítnutí odvolání stěžovatele do rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. 4. 2002 č. j. 8 C 207 98- 120. Ve výroku II. byl tento rozsudek v napadených výrocích I., III. a IV. zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Stěžovatel uvedl, že rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. 4. 2002 č. j. 8 C 207/98-120 mu byl doručen dne 28. 5. 2002. Lhůta k odvolání mu tedy začala běžet dnem 29. 5. 2002 a v souladu s §57 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") skončila dne 12. 6. 2002. Dne 12. 6. 2002, v poslední den odvolací lhůty, bylo - podle stěžovatele - v 17,44 hod. na číslo faxu 017/323 39 81 zasláno Okresnímu soudu v Karlových Varech v souladu s §42 odst. 1 o. s. ř. odvolání stěžovatele do rozsudku soudu prvního stupně a v příloze uvedeno jeho znění. V podání bylo také zmíněno, že odvolání je zároveň zasíláno poštou. Následujícího dne byl originál odevzdán poště k doručení. Třídenní lhůta k doplnění podání učiněného telefaxem originálem shodného znění tak byla podle tvrzení stěžovatele ve smyslu §42 odst. 3 o. s. ř. zachována. Jestliže stěžovatel vychází z kopie faxového podání ze dne 12. 6. 2002, které je založeno ve spise, lze podle jeho názoru z tohoto podání seznat, kterému soudu je určeno, kdo jej činí, jaké věci se týká a co sleduje, je podepsáno a datováno. Na tomto faxovém podání je v záhlaví uvedeno datum (12. 6. 2002) i hodina (17,44 hod.) odeslání. Pokud účastník řízení (Krajský soud v Plzni) tvrdí, že žádné takové relevantní podání ve spise nenalezl, není pro toto tvrzení podle stěžovatele ve spise opora. Stěžovatel má za to, že procesní lhůta k podání odvolání byla ve smyslu §42 odst. 3 o. s. ř. dodržena a nebyl tudíž důvod odmítnutí odvolání pro jeho opožděnost, resp. pro potvrzení tohoto rozhodnutí účastníkem řízení. Stěžovatel má rovněž za to, že podání, jež obsahovalo odvolání, mělo všechny zákonem stanovené náležitosti, bylo určité a srozumitelné.
Krajský soud v Plzni v napadeném usnesení ke shora vymezené podstatě věci zejména uvedl, že žalobce - stěžovatel neprokázal včasnost podání odvolání do napadeného rozsudku, zejména to, že dne 12. 6. 2002, tj. poslední den odvolací lhůty (§204 odst. 1 o. s. ř.) bylo skutečně soudu prvního stupně telefaxem doručeno předmětné odvolání z téhož dne. Žalobce tuto skutečnost dokládal pouze faxovou zprávou, přiloženou však až k odvolání do napadeného usnesení, ze které sice vyplývá, že dne 12. 6. 2002 v 17,44 hod. bylo soudu prvního stupně doručováno jakési podání, avšak není uvedeno, kterého podání se tato faxová zpráva týká. Pokud žalobce předložil dále faxovou zprávu bez uvedení data a hodiny (č. l. 154 spisu) a tuto faxovou zprávu předložil i odvolacímu soudu v originále, pak zde naopak chybí záhlaví, jež by potvrzovalo datum a čas odeslání faxu. Při přezkoumání obsahu spisu odvolacím soudem nebylo nalezeno žádné podání, učiněné telefaxem, jež by obsahovalo odvolání do napadeného rozsudku. Naopak na č. l. 135 spisu, který následuje po obálce, v níž bylo založeno odvolání vedlejšího účastníka na straně žalované, se nachází originál odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně, podaný k poštovní přepravě až dne 13. 6. 2002 a došlý soudu prvního stupně 14. 6. 2002.
Pro úplnost nutno uvést že ve věci rozhodoval k dovolání stěžovatele i Nejvyšší soud, který však dovolání usnesením ze dne 24. 9. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1149/2003 odmítl jako nepřípustné. Uvedené usnesení dovolacího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadl; to však s ohledem na deklaratorní charakter takového usnesení nebránilo tomu, aby se Ústavní soud věcí zabýval meritorně, jelikož posledním procesním prostředkem ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"), který měl stěžovatel k dispozici, bylo odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Plzni a které stěžovatel napadl ústavní stížností.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a uvedl, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Okresní soud v Karlových Varech prohlásil, že se k ústavní stížnosti nijak nevyjadřuje. Oba soudy uvedly, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání v předmětné věci. Rovněž stěžovatel souhlasil s tím, aby bylo od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu upuštěno.
Vedlejší účastník řízení Č. p., a. s., souhlasil s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Vedlejší účastník P. M. k dotazu Ústavního soudu, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, odpověděl, že se jej nemůže zúčastnit, což v zásadě odůvodnil tím, že nemá důvěru v advokáty. Toto prohlášení zhodnotil Ústavní soud tak, že i tento vedlejší účastník s upuštěním od ústního jednání souhlasí.
II.
Ústavní soud dospěl po přezkoumání veškerých shromážděných podkladů k danému případu a po zvážení jeho relevantních okolností k závěru, že ústavní stížnost je - co se týče její podstaty - důvodná.
Úvodem nutno z procesního hlediska poznamenat, že i když v odůvodnění stěžovatel uvádí, že jeho ústavní stížnost směřuje proti napadenému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 11. 2002 sp. zn. 14 Co 693/2002, 14 Co 746/2002 v jeho výroku pod bodem I. - kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 7. 2002 č. j. 8 C 207 98-148 o odmítnutí odvolání stěžovatele do rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. 4. 2002 č. j. 8 C 207 98-120 - v petitu ústavní stížnosti, který stěžovatel upravil doplňujícím návrhem ze dne 29. 1. 2004, je navrhováno zrušení celého tohoto usnesení, tedy fakticky i jeho bodu II., jímž však došlo ke zrušení rozsudku prvního stupně (ve výrocích I., III. a IV.) a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Formálně bylo tedy nutno v této části (pokud směřuje i proti výroku pod bodem II. napadeného usnesení) ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustný návrh podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Z odůvodnění ústavní stížnosti a z povahy věci je však zřejmé, že stěžovatel logicky usiloval o ústavní přezkum napadeného usnesení, pokud jde o shora uvedený výrok odvolacího soudu, obsažený pod bodem I. napadeného usnesení, jak se také stalo.
Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska ústavně mu daných kompetencí, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s ústavním pořádkem. S ohledem na shora zjištěné skutečnosti pak zjistil, že ve věci došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Podle §42 odst. 1 o. s. ř. je možno podání učinit též telefaxem; podle odstavce třetího téhož ustanovení, je- li písemné podání učiněno telefaxem, je třeba jej ve lhůtě tří dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží. Problematikou podání učiněných telefaxem se Ústavní soud zabýval již opakovaně. Například v nálezu sp. zn. III. ÚS 237/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 152) Ústavní soud upozornil, že pokud je postup stanovený §42 odst. 3 o. s. ř. dodržen a soud jej nerespektuje, znemožní tak navrhovateli účinně se domáhat ochrany svého práva a porušuje tak základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 152). Jak Ústavní soud dále dovodil, v případě, že v soudní evidenci nelze najít faxové podání, nemůže být stěžovateli, jako účastníku řízení, tato skutečnost přičítána k tíži a je proto nutno, jsou-li pro to dostatečné důvody, vycházet z presumpce, že (s přihlédnutím k běhu lhůty a k předložení originálu) bylo podáno včas (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 329/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 20, nález č. 176, srov. také nález sp. zn. I. ÚS 460/97, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 12, nález č. 114). Obdobně rozhodl Ústavní soud i v nálezu ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 463/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 13). Tyto právní závěry jsou v podstatné míře aplikovatelné též v přezkoumávané věci a postačí na ně tedy odkázat.
Ústavní soud dále vycházel z toho, že neexistuje právní povinnost dokazovat zaslání telefaxového podání jen jedním určitým způsobem. Z kopie faxového podání ze dne 12. 6. 2002, předloženého odvolacímu soudu je v záhlaví uvedeno datum (12. 6. 2002) i hodina (17,44 hod.) odeslání. Je sice pravda, že postup stěžovatele nesvědčí o jeho skutečné procesní obezřetnosti a že tento záznam sám o sobě neobsahuje žádnou informaci o obsahu podání; to ovšem není pro účely důkazu o zaslání faxu podstatné. Ústavní soud konstatuje, že dokázat zaslání telefaxového podání lze i jiným způsobem; za shora uvedené nevyjasněné a sporné procesní situace bylo podle názoru Ústavního soudu namístě, aby odvolací soud věc vrátil soudu prvního stupně k provedení dalšího dokazování za účelem zjištění, zda předmětné odvolání bylo poslední den lhůty soudu skutečně zasláno.
Ani v tomto případě tedy Ústavní soud neshledal důvod odchýlit se od své judikatury uvedené výše, kterou již lze považovat za konstantní. S přihlédnutím k veškerým pro věc podstatným zjištěním dospěl Ústavní soud k závěru, že soud v napadeném usnesení nepřiznal ochranu právu stěžovatele na soudní ochranu a dopustil se procesního excesu, který nabývá rozměru ústavněprávního.
Z uvedeného důvodu nezbylo Ústavnímu soudu než napadené usnesení ve výroku pod bodem I. podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušit, neboť jím došlo k porušení základního práva stěžovatele, jež vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.