ECLI:CZ:US:2006:1.US.617.05
sp. zn. I. ÚS 617/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti L. P., zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Bouzkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Tylova 4, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1.9.2005, čj. 5 Co 2087/2005-32 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14.7.2005, čj. 23 C 194/2005-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1.9.2005, čj. 5 Co 2087/2005-32 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14.7.2005, čj. 23 C 194/2005-22. Svou ústavní stížnost opírá o následující důvody.
Stěžovatel se spolu se svým synem J. P. v řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 23 C 194/2005 domáhal zaplacení částky 250.000,- Kč, respekt. vydání věci. V rámci tohoto řízení požádal soud o osvobození od soudních poplatků s odůvodněním, že je ve vazbě, kde není pracovně zařazen, nemá žádný příjem a žádné úspory. Vede řadu majetkových sporů, ve kterých má být vlastnictví teprve vyjasněno. V Rakousku probíhalo v době rozhodování exekuční řízení, jehož výsledkem je to, že jeho spoluvlastnický podíl k části majetku získala H. P. (bývalá manželka). Ke svému majetku tedy nemá přístup a nemůže s ním disponovat. Soudy uvedené okolnosti nevzaly v úvahu a osvobození od soudních poplatků mu nepřiznaly. Nastává tak začarovaný kruh, neboť stěžovatel nemá možnost zpeněžit svůj majetek, protože nejprve musí proběhnout příslušné majetkové spory a zároveň tyto spory nemohou proběhnout, protože stěžovatel nemá prostředky na zaplacení soudních poplatků. Soudy svým postupem - podle mínění stěžovatele - porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Nepřímo bylo dotčeno i právo stěžovatele na právní zastoupení, neboť podle §30 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") může být účastníku ustanoven zástupce jen tehdy, splňuje-li předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 23 C 194/2005, ze kterého zjistil, že se stěžovatel spolu se svým synem J. P. žalobou ze dne 17.5.2005 domáhal vydání v žalobě specifikovaných nemovitostí v k.ú. Litvínovice, popř. zaplacení částky 250.000,- Kč a náhrady škody za osobní věci po osobách v žalobě uvedených. Zároveň požádali o osvobození od soudních poplatků. V "Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce" (č.l. 6 až 17) uvedl J. P., že je studentem Technische Hochschulle Wien a že nemá žádný majetek. Stěžovatel však prohlásil, že vlastní osobní majetek, jehož výčet je uveden v příloze. Tato příloha je součástí stěžovatelovy "Žádosti o přidělení právní pomoci", datované sice dnem podání žaloby, doručené však okresnímu soudu až dne 22.6.2005. Osobní majetek stěžovatele tvoří spoluvlastnický podíl na nemovitosti v k.ú. Litvínovice, spoluvlastnický podíl na nemovitosti v Rakousku, osobní automobil Ford Galaxy, osobní automobil Škoda 105 a osobní automobil Fiat Uno.
Okresní soud v Českých Budejovicích usnesením ze dne 14.7.2005, čj. 23 C 194/2005-23, přiznal osvobození od soudních poplatků J. P. a zároveň mu ustanovil právního zástupce. Napadeným usnesením ze dne 14.7.2005, čj. 23 C 194/2005-22, nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 1.9.2005, čj. 5 Co 2087/2005-32, usnesení soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že je sice pravdou, že žalobce je již delší dobu ve vazební věznici, kde nemá možnost výdělku, to však neznamená, že by jeho celkové majetkové poměry byly tak nepříznivé, že by odůvodňovaly přiznání osvobození od soudních poplatků. Je nepochybné, že žalobce (stěžovatel) má v Rakousku nemovitosti (vlastní jejich podíl v rozsahu 1/2); zároveň tvrdí, že má nemovitosti v Litvínovicích a to opět v rozsahu 1/2. Soud dále zjistil, že žalobce vede proti H. P. několik dalších soudních sporů. Je pravdou, že má ztížen přístup ke svému majetku, ovšem majetek nikoliv zanedbatelný nepochybně má. Za situace, kdy se domáhá soudního vyřešení svých majetkových záležitostí rozsáhlým způsobem, nelze jeho majetek při úvaze o možnosti osvobození od soudních poplatků pominout. Soudu nepřísluší řešit způsoby, jakými může žalobce získat peněžní prostředky na zaplacení soudního poplatku, avšak zcela nepochybně takové možnosti existují, byť třeba prostřednictvím zástupce. Bylo by v rozporu s účelem ustanovení §138 o.s.ř., kdyby soud zohlednil toliko skutečnost, že žalobce je již delší dobu ve vazební věznici, aniž by vzal v úvahu, že jde o osobu majetnou, která, kdyby ve vazební věznici nepobývala, od soudních poplatků by osvobozena nebyla.
K výzvě Ústavního soudu se k návrhu vyjádřil Krajský soud v Českých Budějovicích, který v podstatě odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí o zjištěném majetku stěžovatele. Proto Ústavní soud nevzal toto vyjádření za základ svého zjištění a rozhodnutí.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se v minulosti již ve více případech zabýval otázkou nároků na osvobození od soudních poplatků. Zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 a usnesení sp.zn. IV. ÚS 289/03, www.judikatura.cz). Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, leč jen tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru (jak vyplývá z rekapitulace spisu uvedené v části II. tohoto rozhodnutí), že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy (§138 o.s.ř.). Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem a nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Soudy při svém rozhodování přihlédly k celkovým majetkovým poměrům stěžovatele, k výši soudního poplatku i k jeho sociálním poměrům. Své rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnily. Proto Ústavní soud dovozuje, že napadenými rozhodnutími k stěžovatelem namítanému porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Stejně rozhodl Ústavní soud i ve zcela srovnatelné věci téhož stěžovatele vedené pod sp. zn. I. ÚS 535/05.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu