ECLI:CZ:US:2006:1.US.650.05
sp. zn. I. ÚS 650/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele G. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem Senovážné nám. 23, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2005, č.j. 1 Azs 14/2005-29, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2004, č.j. 10 Az 16/2004-7, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen "MěS") usnesením ze dne 12. 10. 2004, č.j. 10 Az 16/2004-7, odmítl správní žalobu G. K. (dále jen "stěžovatel") proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR (dále jen "MV ČR") v řízení o přezkum rozhodnutí Ministra vnitra ČR (dále jen "ministr") ze dne 20. 11. 2003, č.j. OAM-324/AŘ-2003, evidenční číslo V025652, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. MěS z vyznačené doložky právní moci na kopii správní žalobou napadeného rozhodnutí zjistil, že toto rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 12. 1. 2004. Stěžovatelovu námitku nesprávnosti poučení o opravném prostředku považuje za nedůvodnou, neboť napadené rozhodnutí obsahuje poučení v tom smyslu, že proti němu nelze podat odvolání. Zcela tak vyhovuje požadavku vyjádřeném v ustanovení §47 odst. 4 správního řádu. Rozhodnutí ministra o rozkladu je v instančním pořadu správního řízení rozhodnutím konečným a řádným opravným prostředkem nenapadnutelným. Z toho dále plyne, že žalovaný nijak nepochybil, jestliže stěžovatele o možnosti podání správní žaloby nepoučil. Právní úprava poučovací povinnosti správního orgánu (k datu vydání předmětného rozhodnutí) ostatně plně stojí na principu poučovací povinnosti jen o tzv. řádných opravných prostředcích, tj. v rámci právní úpravy (platné k datu rozhodnutí správního orgánu) správního řízení o odvolání a rozkladu. Informování účastníků řízení o možnosti využití případných dalších právních prostředků, jimiž lze rozhodnutí ještě napadnout, je ponecháno zcela na vůli správního orgánu; žádným obecně závazným právním předpisem to správnímu orgánu uloženo není. Absenci poučení o možnosti podat správní žalobu nelze považovat za formální vadu správního rozhodnutí. MěS poukázal na to, že tento závěr je v souladu s rozhodnutím Nejvyššího správní soudu (dále jen "NSS") ze dne 22. 10. 2003, č.j. 7 Ads 42/2003-25. K tomu navíc přistupuje skutečnost, že platný soudní řád správní (dále jen "s.ř.s") nezná institut prodloužení lhůty k podání správní žaloby v důsledku vad poučení správního rozhodnutí analogicky stěžovatelem namítanému ustanovení §54 odst. 3 správního řádu (jež však lze aplikovat právě jen v rámci správního řízení).
MěS konečně uvedl, že třicetidenní lhůta k podání žaloby uplynula v dané věci dnem 11. 2. 2004 včetně. Žaloba podaná stěžovatelem osobně u soudu dne 5. 3. 2004 je proto podána opožděně. Absence poučení stěžovatele v napadeném rozhodnutí o možnosti jejího podání na běh nebo délku této lhůty nemůže mít žádný vliv. MěSu proto v souladu s ustanovením §46 odst. 1 písm. b) s.ř.s. nezbylo než o správní žalobě rozhodnout tak, jak je uvedeno ve výroku.
NSS rozsudkem ze dne 7. 9. 2005, č.j. 1 Azs 14/2005-29, rozhodl tak, že se kasační stížnost zamítá (výroková část I.), že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výroková část II.) a že se MV ČR nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výroková část III.). NSS nejprve poukázal na čl. II. bodu 2. zákona č. 2/2002 Sb., podle něhož se řízení o rozkladu, o kterém ministr nerozhodl do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí podle dosavadní právní úpravy. Rozklad proti rozhodnutí MV ČR podal stěžovatel dne 19. 9. 2001. Ke dni účinnosti zákona č. 2/2002 Sb. (tj. ke dni 1. 2. 2002), ministr o stěžovatelově rozkladu nerozhodl; na věc se tedy vztahuje znění zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) účinné do 31. 1. 2002 (dále jen "zákon o azylu"). Podle jeho §9 se v řízení postupuje podle správního řádu, není-li dále stanoveno jinak. Poučením o možnosti opravných prostředků jako náležitostí rozhodnutí ve věci azylu se zákon o azylu nezabýval a bylo tedy nutno aplikovat správní řád.
NSS dále zdůraznil, že obecná právní úprava správního řízení (§3, §47 odst. 1 a odst. 4) správního řádu stojí sice na principu poučovací povinnosti o tzv. řádných opravných prostředcích, avšak využití dalších právních prostředků ochrany (tj. po právní moci rozhodnutí ve věci) ponechává na vůli účastníků řízení, neboť obecná znalost jejich výčtu je předpokládána a konkrétní možnost jejich podání je v každém jednotlivém případě odlišná. Speciální úprava v zákoně o azylu nestanoví jinak. Pokud v rozhodnutí ministra bylo uvedeno, že proti němu nelze podat odvolání, odpovídá takto formulované poučení §47 odst. 4 správního řádu (dále jen "s.ř."). NSS proto souhlasně se závěrem MěSu uzavřel s tím, že absenci poučení o možnosti podat správní žalobu nelze považovat za formální vadu citovaného rozhodnutí ministra, která by mohla mít vliv na délku nebo běh lhůty pro podání správní žaloby. Stěžovatelovo právo na spravedlivý proces proto v tomto ohledu porušeno nebylo.
Otázka odkladného účinku podané žaloby na vykonatelnost rozhodnutí (§33 zákona o azylu) je pak v daném případě irelevantní; NSS poukázal na to, že z ní nelze ani vyvodit, že by soudní přezkum pravomocného správního rozhodnutí, který se svou povahou od opravného správního (odvolacího, rozkladového) řízení podstatně liší, v uvedeném případě takové řízení nahrazoval či byl jeho dalším stupněm. Odkladný účinek je žalobě ve věci azylu přiznán ze zákona především z důvodů procesní ekonomie.
Ke stěžovatelem tvrzené nicotnosti napadeného rozhodnutí ministra NSS připomněl, že v souladu s ustanovením §76 odst. 2 s.ř.s. k vadám tuto nicotnost způsobujícím soud přihlíží z úřední povinnosti. Na druhé straně však aplikace tohoto ustanovení soudem přichází v úvahu jen za splnění předpokladu, že žaloba proti takovému aktu směřující, je sama způsobilá soudní přezkum vůbec vyvolat. Jinak řečeno, "zjistí-li soud, že žaloba byla podána opožděně, odmítne ji usnesením podle §46 odst. 1 písm. b) s.ř.s. jako nezpůsobilou aktivace soudního přezkumu. Otázka včasnosti žaloby spadá do okruhu zkoumání podmínek řízení, které předchází zjišťování právních vad napadeného rozhodnutí. Až po splnění všech podmínek řízení se totiž soud může zabývat právní kvalitou rozhodnutí samotného". NSS proto nemohl ani této kasační námitce přisvědčit.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2005, č.j. 1 Azs 14/2005-29, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2004, č.j. 10 Az 16/2004-7, napadl stěžovatel (státní občan Moldávie) ústavní stížností. Vyjádřil přesvědčení, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tj. základní práva na soudní a jinou právní ochranu; dále uvedl, že "každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka".
Stěžovatel uvedl, že se správní orgán jeho žádostí nezabýval odpovědně a svědomitě (čímž porušil ustanovení §3 odst. 3 s.ř.), nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a nevedl správní řízení tak, aby posílil důvěru stěžovatele ve správnost jeho rozhodování (čímž porušil ustanovení §3 odst. 4 s.ř.), neboť nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí (čímž porušil ustanovení §32 odst. 1, §34 odst. 1, §46 a §47 s.ř.). Stěžovateli prý nadto bylo znemožněno jeho právo užívat před správním orgánem mateřského jazyka. Stěžovatel dále uvedl, že správní orgán a soud rovněž porušily ustanovení §§12 a 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu; dále jen "zákon o azylu"), neboť v jeho případě byly naplněny zákonné podmínky pro udělení azylu "nebo alespoň pro vztažení překážky vycestování ve smyslu §91 téhož zákona".
Stěžovatel dále tvrdí, že citované rozhodnutí ministra je nicotné. Dle jeho názoru v listopadu 2003 již ministr v jeho věci nemohl rozhodovat v řízení o rozkladu, neboť jeho kompetence rozhodovat v rozkladovém řízení zanikla účinností zákona č. 2/2002 Sb., tj. dnem 1. 2. 2002; podle přechodných ustanovení k tomuto zákonu mohl ministr dokončit řízení dosavadních předpisů pouze o tom rozkladu, o kterém nerozhodl do dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Dle stěžovatelova názoru tím, že ministr v roce 2003 rozhodoval o věci, o které již rozhodovat neměl, porušil čl. 2 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel konečně odkázal na čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (dále jen "Úmluva"), která zakazuje vrátit uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by byla ohroženy jeho život či osobní svoboda. Prohlásil, že "v zemi původu mi život neochrání ani policie ani jiné státní orgány". V této souvislosti připojil odkaz tzv. opodstatněné obavy z pronásledování (na kumulativním základě) upravené v ustanovení čl. 53 a čl. 43 Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků vydané Vysokým komisařem (poznámka: stěžovatel má zřejmě na mysli Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky) v lednu 1992 v Ženevě.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2005, č.j. 1 Azs 14/2005-29, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2004, č.j. 10 Az 16/2004-7, zrušil.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatel to ostatně ani netvrdí. Podle obsahu správního spisu a soudních spisů stěžovateli nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva u Městského soudu v Praze a u NSS domáhal. Ze strany obou soudů k porušení zákonných procesních ustanovení pak nedošlo, a proto není důvodu se domnívat, že by základní práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces nebyla stěžovateli zajištěna.
Co se týká stěžovatelem tvrzeného porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, NSS v odůvodnění svého rozsudku dostatečně jasně a zřetelně vysvětlil logický vztah mezi požadavkem splnění podmínek řízení a jejich zkoumání, které nutně předchází (pozdějšímu) zjišťování právních vad (nicotnosti) napadeného rozhodnutí. To je blíže vyloženo na str. 3, v 2. odstavci tohoto usnesení.
Ústavní soud z obsahu správního spisu (zejména z Prohlášení o jazyce, podle kterého stěžovatel souhlasil, aby s ním bylo řízení o udělení azylu na území ČR vedeno v jazyce ruském, z Prohlášení o převzetí poučení pro účastníky řízení o udělení azylu na území ČR, z překladů jednotlivých vyjádření důvodů, pro které stěžovatel žádá o azyl v ČR, z Protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území ČR, z Protokolu o předání rozhodnutí odboru azylové a migrační politiky MV ČR ve věci návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území ČR, z Výzev k převzetí rozhodnutí ve věci azylu, z Protokolů o předání rozhodnutí odboru azylové a migrační politiky MV ČR) zjistil, že řízení před orgány MV ČR bylo vedeno v jazyce ruském a za přítomnosti tlumočnic ruského jazyka. Ústavní soud proto nemůže stěžovateli ani v této námitce přisvědčit.
Ústavní soud nemůže akceptovat ani názor stěžovatele, pokud odkazuje na články 33 Úmluvy a čl. 43 a čl. 53 Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků. Ani tato stěžovatelova argumentace (zcela obecná, bez jakékoli konkretizace) nemůže odstranit (napravit) nedostatky v podmínkách řízení, pro které MěS správní žalobu odmítl a NSS kasační stížnost zamítl. Ústavní soud ještě jednou odkazuje na důvody, které jsou uvedeny v logicky postavených a přesvědčivých rozhodnutích obou správních soudů, na nichž nemá důvodu - z hlediska ústavnosti - cokoliv měnit.
Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu Ústavního soudu