ECLI:CZ:US:2006:2.US.127.05
sp. zn. II. ÚS 127/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele K. B., právně zastoupeného JUDr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Bulhara 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2004, čj. 2 Afs 137/2004-79, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2004, čj. 28 Ca 602/2002-43, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 16. 5. 2002, čj. FŘ-4132/13/02, a proti dodatečnému platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem pro Prahu 10 dne 9. 5. 2001, čj. 116076/01/010916/4068, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu, 2) Městského soudu v Praze, 3) Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, a 4) Finančního úřadu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 3. 2005, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu a Finančního úřadu pro Prahu 10, a to pro porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a odst. 2, jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spisový materiál Finančního ředitelství v Praze, Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu k projednávané věci, z něhož zjistil, že dodatečným platebním výměrem vydaným Finančním úřadem pro Prahu 10 dne 9. 5. 2001, čj. 116076/01/010916/4068, byla O. B. (po jejíž smrti převzal podnik K.B., v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období IV. čtvrtletí roku 1997 v částce 243.052,- Kč. Proti uvedenému dodatečnému platebnímu výměru podala O. B. odvolání, které bylo rozhodnutím Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 16. 5. 2002, čj. FŘ-4132/13/02, zamítnuto. V odůvodnění finanční ředitelství mj. uvádí, že v projednávaném případě byla nesprávně uplatněna snížená sazba daně ve výši 5% namísto základní 22% sazby u činnosti "půjčování filmů nahraných na videokazetách", tedy pronájem movitých věcí. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2004, čj. 28 Ca 602/2002-43, byla následně zamítnuta i žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2004, čj. 2 Afs 137/2004-79, pak byla zamítnuta i kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá nesprávný a ústavně nekonformní výklad ust. §32 odst. 2 a odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), ze kterého dovozuje porušení svého práva na soudní ochranu. Stěžovatel uvádí, že již v odvolání namítal neplatnost dodatečného platebního výměru ze dne 9. 5. 2001, čj.
116076/01/010916/4068, který vydal správce daně prvního stupně, a to proto, že ve výroku rozhodnutí nebyl uveden základ daně, jak tato povinnost vyplývá z ust. §32 odst. 2 písm. d) ve spojení s ust. §32 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Městského soudu v Praze o tom, že pokud obsahuje výrok platebního výměru výslovný odkaz na list č. 2, který je jeho součástí, pak údaje uvedené na listu č. 2 jsou součástí výroku platebního výměru a platební výměr není neplatným rozhodnutím. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na právní názory obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 31/99. Poukazuje na ust. §32 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, které stanoví, kdy má chybějící základní náležitost za následek neplatnost rozhodnutí. Stěžovatel dále namítá, že ze spisu není zřejmé, z jakých důkazních prostředků správce daně vycházel a jak důkazní prostředky hodnotil, dovozuje však z něj, že s některými důkazními prostředky, které si správce daně obstaral sám, nehodlá stěžovatele seznámit. Zprávu o daňové kontrole správce daně nedoplnil o své stanovisko k připomínkám stěžovatele, přičemž stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 121/02. Stěžovatel dále uvádí, že při hodnocení oprávněnosti zařazení půjčování videokazet do základní sazby při zdanění této činnosti daní z přidané hodnoty vycházel Nejvyšší správní soud stejně jako Městský soud v Praze a oba finanční orgány z právního názoru, že při půjčování videokazet jde jednoznačně o pronájem věci. Tento právní názor je opřen výhradně o poznámku pod čarou k ust. §26a odst. 2 zák. č. 35/1965 Sb., autorského zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "autorský zákon"). Námitku stěžovatele, že podle nálezu Ústavního soudu nejsou poznámky pod čarou součástí právního předpisu, odmítl Nejvyšší správní soud s poukazem na to, že Ústavní soud současně uvedl, že poznámky pod čarou jsou určitou legislativní pomůckou, sloužící ke zlepšení přehlednosti a orientace v právním předpisu, a akceptoval výklad použitý Městským soudem v Praze, že ve vztahu mezi videopůjčovnou a zákazníkem jde o pronájem movité věci, která se vrací pronajímateli. Svůj právní názor podpořil stěžovatel právním rozborem uvedené problematiky ze dne 15. 4. 2002 provedeným JUDr. J. B., CSc., podle kterého dílo není věcí, a věcí není ani rozmnoženina díla, neboť to vyplývá z autorského zákona. Půjčování rozmnoženiny díla tedy nemůže být svou povahou půjčováním věci.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Nejvyšší správní soud ČR, Městský soud v Praze, Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu, a Finanční úřad pro Prahu 10, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší správní soud ČR sdělil, že postup správních orgánů i soudů v projednávané věci byl správný a do ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele nebylo zasaženo. Navrhuje proto odmítnutí stížnosti jako zjevně neopodstatněné. Městský soud v Praze ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž se zabýval skutečnostmi uvedenými v ústavní stížnosti. Taktéž Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu neshledává ústavní stížnost odůvodněnou a navrhuje její zamítnutí. Konečně ani Finanční úřad pro Prahu 10 ve svém vyjádření neshledává námitky stěžovatele opodstatněnými a mj. sděluje, že se ztotožňuje s odůvodněním napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nevycházel ve svém rozhodování z obsahu vyjádření obecných soudů a správních orgánů, jež vydaly napadená rozhodnutí, neshledal nutným zasílat je stěžovateli k replice.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Vzal přitom především v úvahu, že Ústavní soud již o věcně shodné ústavní stížnosti stěžovatele rozhodoval (usnesení III. ÚS 93/05, III. ÚS 92/05) a odmítal ji jako zjevně neopodstatněnou s odůvodněním, od něhož není důvodu se ani projednávané věci odchýlit.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností orgánů veřejné moci. Do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.
K námitce uplatněné v ústavní stížnosti, že dodatečný platební výměr je neplatný z toho důvodu, že ve výroku rozhodnutí nebyl uveden základ daně, a k odkazu na právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 31/99, je třeba poukázat na specifičnost každého jednotlivého případu a nutnost z tohoto pohledu ke každému jednotlivému případu přistupovat. Skutkový stav, z něhož vycházel Ústavní soud ve věci, sp. zn. II. ÚS 31/99, byl odlišný od nyní posuzovaného případu a důvodem pro vydání tehdejšího nálezu bylo větší množství vad, které ve svém souhrnu zpochybňovaly platnost tehdy vydaného platebního výměru.
Situace v nyní řešené věci je jiná. Ústavní soud souhlasí s postupem Nejvyššího správního soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí s odkazem na svou konstantní judikaturu dovodil, že pokud byl základ daně uveden na listu č. 2 dodatečného platebního výměru, který byl ve výroku označen jako jeho součást, a který byl také označen stejným číslem jednacím, není pochyb o tom, že ke sdělení základu daně daňovému subjektu došlo, a že umístěním údaje nebyl stěžovatel zkrácen na svých právech. Závěr Nejvyššího správního soudu, že v daném případě nebyl dodatečný platební výměr vadný pro nedostatek náležitostí, není porušením ústavnosti.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že ze spisu není zřejmé, z jakých důkazních prostředků správce daně vycházel a jak důkazní prostředky hodnotil, že zprávu o daňové kontrole správce daně nedoplnil o své stanovisko k připomínkám stěžovatele, a že nelze přezkoumat, zda byl vydán na základě řádně zjištěného skutkového stavu, popsaného ve zprávě a projednaného se stěžovatelem.
Uvedenými námitkami se zabývalo jak Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu, tak i Městský soud v Praze a následně i Nejvyšší správní soud, který se s těmito námitkami v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal. Nejvyšší správní soud v odůvodnění uvedl, že zpráva o daňové kontrole byla projednána dne 25. 10. 2000, podle protokolu se jednání zúčastnil zástupce O. B. JUDr. Kobík a k jeho dotazům správce daně vysvětlil, že zpráva vychází z důkazů vyplývajících z protokolu ze dne 5. 6. 2000. Finanční úřad využil jednak možnosti požádat odbornou organizaci o posouzení zatřídění, jednak se zabýval i důkazním prostředkem předloženým daňovým subjektem, a to právním rozborem provedeným Advokátní kanceláří P. a Z., přičemž důkazy byly zhodnoceny v souladu s ust. §2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že zástupce daňového subjektu při projednání vznesl řadu dotazů, připomínek a námitek k odborné zprávě a správce daně se k nim vyjádřil. Stanovisko daňového subjektu ke zprávě o daňové kontrole bylo zástupcem daňového subjektu předáno správci daně. Protokol o ústním jednání ze dne 5. 6. 2000, na který zpráva odkazuje, obsahuje vysvětlení daňového subjektu o způsobu nákupu videokazet, připojeny byly i certifikát držitele práv k půjčování videokazet, kupní smlouva o koupi a prodeji videonosičů za účelem půjčování uzavřená mezi společností BONTON HOME VIDEO, a.s., a O. B. ze dne 15. 6. 1998, kopie čtyř faktur vystavených firmou BONTON HOME VIDEO, a.s., v r. 1997 a 1999. Protokol o dalším jednání ze dne 29. 6. 2000 obsahuje předložení přehledu smluv uzavíraných mezi daňovým subjektem a diváky za období 1997-1999. Nejvyšší správní soud konstatoval, že v daném případě nebylo sporu o tom, že daňový subjekt nakupuje a poté půjčuje videokazety s nahrávkami zákazníkům. Doklady k tomu jsou obsaženy ve správním spise, a zpráva je shrnuje. Všechny tyto doklady byly předloženy daňovým subjektem s výjimkou zprávy odborné firmy, s níž byl závěr správce daně totožný. Daňový subjekt, resp. jeho zástupce byl se zprávou i všemi podklady seznámen, z protokolu je zřejmé, že výsledek kontroly i kontrolní závěr byl podrobně projednán. Výsledek daňové kontroly a na něj navazující dodatečný platební výměr nestojí na jiných důkazech, než které předložil daňový subjekt a správce daně při rozhodnutí nevycházel z jiných důkazů, než které zpřístupnil daňovému subjektu. Nejvyšší správní soud proto nepřisvědčil námitce stěžovatele o nejasném rozsahu dokazování. Rozsah důkazů je podle jeho názoru jasný a jejich hodnocení je zřejmé z rozhodnutí žalovaného.
S těmito závěry Nejvyššího správního soudu se Ústavní soud ztotožňuje.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá, že půjčování rozmnoženiny díla nemůže být svou povahou půjčováním věci, a v této souvislosti polemizuje i s otázkou přípustnosti použití poznámky pod čarou k výkladu ustanovení §26a odst. 2 autorského zákona. Ústavní soud poukazuje na to, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace a interpretace jednoduchého práva, a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel (nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, nález č. 33). Takového porušení v dané věci Ústavní soud neshledal. Uvedenými námitkami se ostatně podrobně zabýval a vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí již Nejvyšší správní soud a před tím i Městský soud v Praze a Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu, a proto Ústavní soud na odůvodnění vyjmenovaných rozhodnutí pro stručnost odkazuje.
Ústavní stížnost spočívá výlučně v polemice s právními závěry obsaženými jak v rozhodnutí finančního ředitelství, tak i v rozsudcích obou obecných soudů, a je zpracována v obdobném smyslu a rozsahu jako kasační stížnost proti rozhodnutí Městského soudu v Praze a jako žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy zjevně nepřísluší. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn jen tehdy, jestliže zjistí porušení ústavně zaručených práv. Takový stav však v daném případě nezjistil.
Rozhodnutí finančních orgánů i obou obecných soudů nevybočují z ústavou stanoveného rámce. Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu a následně i oba obecné soudy se podrobně zabývaly námitkami stěžovatele obsaženými v ústavní stížnosti. Do závěrů těchto orgánů nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jejich argumentaci žádný protiústavní exces. Ze stejných důvodů nepřipadá v úvahu ani námitka porušení Ústavy ČR či čl. 2 odst. 2, čl. 36 či 38 Listiny. Tím méně pak připadá v úvahu výtka o porušení čl. 11 odst. 5 Listiny.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2006
S t a n i s l a v B a l í k, v. r.
předseda senátu