ECLI:CZ:US:2006:3.US.159.06
sp. zn. III. ÚS 159/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Pitronem, advokátem se sídlem v Ostravě 1, Nádražní 145, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2005, č.j. 5 Cmo 234/2005-270, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2005, č.j. 12 Cm 388/95-225, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhl, aby Ústavní soud zrušil a/ rozsudek vrchního soudu ve výrocích v odstavci prvém a třetím, jímž byl potvrzen rozsudek krajského soudu a zamítnuta žaloba v rozsahu 13.135,50 Kč s 16% úrokem z prodlení od 21. 3. 1995 do zaplacení a žaloba o zaplacení úroků z prodlení z 184.000,- Kč přesahující 14,5% "v odstavci druhém, pokud jím soud ukládá žalobci, aby státu zaplatil náklady řízení 94,70 Kč a v odstavci IV. o nákladech řízení", a b/ rozsudek krajského soudu ve výrocích v odstavci prvém "pokud soud nepřiznal žalobci úroky z prodlení vyšší než 14,5% z částky 184.000,- Kč" a v odstavci druhém, jímž byla zamítnuta žaloba o 13.135,50 Kč s 16,5% úrokem z prodlení od 21. 3. 1995 do zaplacení. Stěžovatel je názoru, že soudy obou stupňů "porušily v řízení a rozhodování procesní předpisy a právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod".
Žalobou podanou u bývalého Krajského obchodního soudu v Brně dne 3. 7. 1995 se stěžovatel domáhal proti žalované společnosti UINFO, spol. s r.o. (dále jen "vedlejšímu účastníku") zaplacení částky celkem 197.135,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 16,5 % z částky 13.135,50 Kč (nedoplatku faktury č. 3/95) od 21. 3. 1995 a z částky 184.000,- Kč (nezaplacené faktury č. 6/95) od 20. 4. 1995 do zaplacení a úhrady vzniklých nákladů řízení. Tato peněžní plnění žádal stěžovatel přisoudit z titulu nároků na zaplacení ceny díla, jež pro vedlejšího účastníka zhotovil na základě smlouvy o dílo, uzavřené dne 1. 5. 1994.
Krajský obchodní soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 9. 2000, č.j. 12 Cm 388/95-117, žalobu stěžovatele zamítl, neboť dospěl k závěru, že smlouva o dílo je zčásti neplatná pro neurčitost vymezení části předmětu plnění (ad faktura č. 6/95) a zčásti že bylo plněno "bezesmluvně" (ad nedoplatek faktury č. 3/95), neboť uplatněný nárok se opíral o změnu původní smlouvy, již však (vzhledem k dohodě účastníků) bylo možno účinně provést toliko v písemné formě.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 10. 3. 2003, č.j. 7 Cmo 843/2000-140, tento rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Neztotožnil se s názorem soudu prvního stupně o neurčitosti části smlouvy o dílo, odkazuje na jiné výkladové možnosti smlouvy s tím, že nelze přehlédnout účastníky dohodnutý režim "pokynů objednatele" a v této souvislosti i "dopis ze dne 6. 1. 1995". Co do dovozené nemožnosti změnit obsah smlouvy jinak než písemnou formou odvolací soud upozornil na to, že účastníci mohou uzavřít smlouvu o dílo "zčásti písemně a zčásti ústně". Ostatně i v případě, že by mezi účastníky nebylo smluvního základu, jestliže stěžovatel vedlejšímu účastníku plnil, je otevřen prostor pro hodnocení uplatněných nároků z titulu bezdůvodného obohacení.
Následně Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem zčásti žalobě vyhověl tak, že vedlejšímu účastníku uložil povinnost zaplatit stěžovateli 184.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,5 % ode dne 21. 4. 1995 do zaplacení; žalobu zamítl co do částky 13.135,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 16,5 % od 21. 3. 1995 do zaplacení, stejně jako ohledně úroků z prodlení z částky 184.000,- Kč ve výši přesahující 14,5% (tj. ve výši 2%). Soud prvního stupně uznal, že smlouva o dílo (co do předmětu plnění) mohla být (resp. byla) doplněna úkonem vedlejšího účastníka ze dne 6. 1. 1995, a tím odpadl důvod (neurčitost smlouvy), pro který byl uplatněný nárok, vycházející z faktury č. 6/95 dříve zamítnut. Ohledně nároku specifikovaného fakturou č. 3/95 je podle jeho názoru situace jiná potud, že rozhodná objednávka části díla ze dne 30. 1. 1995 "nebyla způsobilou založit smluvní vztah" ani ve smyslu §275 odst. 4 obch. zák., neboť neobsahovala určení ceny díla.
Vrchní soud v Olomouci rovněž stížností napadeným rozsudkem odvolání stěžovatele "týkající se odstavce I. výroku rozsudku krajského soudu" odmítl, jinak je ve věci samé potvrdil, a dále rozhodl o nákladech řízení. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že nelze dovodit, že by "objednávka" ze dne 30. 1. 1995 "upřesňovala smlouvu o dílo ze dne 1. 5. 1994", jelikož "předmět nebylo možno ztotožnit", a účastníci se tím na podstatných náležitostech smlouvy nedohodli. Stěžovatel proto plnil bez smluvního podkladu; vedlejší účastník mu zaplatil v částce 79.800,- Kč, stěžovatel však výslovně nesouhlasil, aby případná výše bezdůvodného obohacení byla zjišťována. Ohledně výše úroků z prodlení pak odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že rozhodná je průměrná úroková sazba z úvěrů bank k prvnímu dni prodlení (21.4.1995), nikoli ku dni uzavření smlouvy, pročež k "doplnění dokazování" (ve vztahu k úrokovým sazbám v roce 1994) neshledal důvod.
V ústavní stížnosti stěžovatel obšírně popsal průběh soudního řízení, jmenovitě v něm vydaná rozhodnutí, a podrobil je kritice jak z hlediska dodržení zákonem stanovených procesních pravidel tak správnosti výkladu a aplikace hmotného práva. V obou směrech, jak bylo řečeno, dovozoval porušení zásad spravedlivého procesu.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel v řízení před obecnými soudy neuspěl jen v části žalobou uplatněných nároků, mohla mu být způsobena újma na jeho právech (včetně práv chráněných ústavním pořádkem) jen právě v této části, tj. v rozsahu, ve kterém jeho žaloba byla zamítnuta. Z těchto podmínek subjektivní přípustnosti ústavní stížnosti tudíž plyne, že ústavněprávnímu přezkumu podléhají jen výroky obecných soudů, jimiž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 13.135,50 Kč s 16% úrokem z prodlení od 21. 3. 1995 do zaplacení a o úroky z prodlení od 20. 4. 1995 ve výši 16,5% a od 21. 4. 1995 ve výši přesahující 14,5% z částky 184.000,- Kč (do zaplacení).
Stěžovatel namítal, že 1/ oba soudy nesprávně (v "extrémním rozporu") vyložily ustanovení §369 odst. 1 obch. zák. tím, že výši úroků z prodlení určily na základě "obvyklých úroků požadovaných za úvěry, které poskytují banky" ku dni prodlení a nikoli ku dni uzavření smlouvy, 2/ neodůvodněně odmítly provést jím navržený důkaz k výši úroků zprávou "Forestbanky ve Zlíně", 3/ soud prvního stupně, zamítaje část žaloby o zaplacení 13.135,50 Kč s příslušenstvím, nerespektoval právní názor odvolacího soudu vyjádřený v předchozím zrušovacím usnesení, a odvolací soud v potvrzujícím rozsudku se od něho rovněž odchýlil, aniž "účastníky seznámil se svým novým právním názorem", čímž mu odňal možnost se k němu vyjádřit a "právně a skutkově argumentovat", a 4/ odvolací nesprávně odmítl jeho odvolání proti "odstavci I." výroku napadeného rozsudku, neboť není pravdou, že mu jím nebyla "způsobena újma".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Je vhodné předeslat, že ústavní stížností dotčená občanskoprávní (obchodní) věc v části o 13.135,50 Kč s příslušenstvím byla skončena rozhodnutím, proti němuž není z procesního postavení stěžovatele přípustné dovolání, neboť jde o tzv. věc bagatelní (§237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř ). Důvody k prolomení obecných zásad přípustnosti dovolání spočívají v kvantitativně založeném úsudku o nižší významnosti věci, kdy uplatnění dalšího opravného prostředku není považováno za efektivní. Jestliže občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v druhé instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, sp.zn. IV. ÚS 185/98, sp.zn.III. ÚS 200/05, sp.zn. IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05).
Nic z uvedeného nelze vztáhnout k právním názorům, které obecné soudy v dané věci uplatnily při určení sporných úroků z prodlení. Obecné soudy vyložily kritické ustanovení §369 odst. 1 obch. zák., v rozhodném znění, tak, že položily důraz na vnitřní logiku prodlení, jež relevantní kritéria situuje ke stavu v den jeho počátku, zatímco stěžovatel vychází ze slovního znění ustanovení §502 obch. zák. (na něž §369 odst. 1 odkazuje), a které - adekvátně úpravě zvláštního institutu, jehož je součástí - rozhodné okolnosti fixuje již ku dni uzavření smlouvy (zde o úvěru). Je tedy zjevné, že je tím otevřen spor pouze o výklad podústavního práva, který Ústavnímu soudu však nepřísluší; Ústavnímu soudu přísluší toliko hodnocení, zda soudy v dané věci podaný výklad není svévolný, zda nemá racionální základnu, resp. je na první pohled extrémní. Takový závěr evidentně namístě není; soudy svůj právní názor i rozumně a uspokojivě odůvodnily, a není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, pak je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo. Právo na spravedlivý proces tím dotčeno není, a zásah do jiných základních práv stěžovatel ani netvrdil.
Podobně neobstojí ani námitka, že soudy nepřípustně neprovedly navržený důkaz (zprávou "Forestbanky ve Zlíně" o výši úroků ku dni uzavření smlouvy o dílo); odvolací soud přiléhavě vysvětlil, že z pohledu zastávaného právního názoru (že rozhodným je okamžik počátku prodlení) je provedení tohoto důkazu bezvýznamné.
Tvrzení, že se soudy neřídily právním názorem vyjádřeným ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu, není správný ani z pohledu podústavního (procesního) práva. Především stěžovatel pod tuto námitku podřazuje úvahy, jež nemají nic společného s tou částí nároku (ad faktura č. 3/95), jež je zde relevantní, resp. se týkají i části, v němž jeho žalobě bylo vyhověno (ad faktura č. 6/95, dopis vedlejšího účastníka ze dne 6. 1. 1995). Co do žaloby o 13.135,50 Kč s příslušenstvím odvolací soud ve zrušovacím usnesení žádný - kategoricky závazný - názor nevyslovil; oproti předchozímu rozsudku soudu prvního stupně toliko dal najevo, že jsou ve hře i jiné výkladové alternativy než ty, které byly dosud zvažovány (změna smlouvy za předpokladu odpovídající formy oproti nové, další smlouvě). Tomu se soudy v dalším průběhu řízení nezpronevěřily; prověřujíce takto otevřené interpretační možnosti, shodně však dospěly k závěru, že ani v tomto kontextu "objednávka ze dne 30. 1. 1995" není způsobilá být potřebným ("smluvním") základem stěžovatelem uplatněného nároku.
O neústavně "překvapivé" rozhodnutí nejde již proto, že právní názory, jimž ústavní stížnost oponuje, vyslovil již soud prvního stupně, a stěžovatel měl příležitost na ně reagovat v odvolání, a také ji vskutku využil. Oproti tvrzení stěžovatele platí, že odvolací soud neučinil rozhodným pro konečné rozhodnutí ve věci právní názor, jenž by byl teprve uplatněn v odvolacím řízení, a tím vyloučen z možnosti reakce opravnými prostředky v režimu obecného soudnictví. O odnětí možnosti se vyjádřit a "právně a skutkově argumentovat" tedy uvažovat nelze.
Ostatně stojí za zaznamenání, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel již v řízení před obecnými soudy, které se s nimi ve svých rozhodnutích racionálně konzistentním a přesvědčivým způsobem vypořádaly, pročež jejich opětováním staví stěžovatel Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu ve smyslu výše řečeného nepřísluší.
K dosud uvedenému je přiléhavé též připomenout, že ačkoli aplikované zásady ústavněprávního přezkumu se vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Ani poslední námitka vtělená do ústavní stížnosti, směřující proti výroku, jímž odvolací soud odmítl odvolání pro nedostatek subjektivní legitimace stěžovatele, není akceptovatelná.
Podle §43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení (srov. §72 odst. 3 téhož předpisu). Podle §229 odst. 4 o.s.ř. může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení. Důvodem této žaloby je skutkově nebo právně chybný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto resp. odvolací řízení zastaveno; jinak řečeno, tímto důvodem je sama nezákonnost usnesení odvolacího soudu.
Právě takové (právní) námitky uplatnil stěžovatel v ústavní stížnosti, aniž by se však k tomuto (mimořádnému) opravnému prostředku, jenž k odstranění jim odpovídajících vad (nesprávnosti) napadeného rozhodnutí podle občanského soudního řádu slouží (a je mu k dispozici), uchýlil, tj. aniž řízení o žalobě pro zmatečnost ve smyslu §229 odst. 4 o.s.ř. zahájil. Okolnost tvrzeného vadného závěru o nedostatku subjektivní legitimace k odvolání a potažmo závěru odvolacího soudu o nepřípustnosti opravného prostředku proti jeho rozhodnutí (§218 písm. c/ o.s.ř.), kterou stěžovatel namítá v ústavní stížnosti, byla objektivně použitelným důvodem v řízení o žalobě pro zmatečnost proti rozhodnutí odvolacího soudu, posléze (zde) napadeného ústavní stížností. Tím, že žaloba pro zmatečnost podána nebyla, vyvstala situace, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, pročež je ústavní stížnost v této části ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a to s následky, jež předjímá citované ustanovení §43 odst. 1 písm. e/ téhož zákona.
Nebyla-li by ústavní stížnost nepřípustná, byla by zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatel se mýlí, jestliže dovozuje, že již kritickým výrokem v odstavci I. výroku rozsudku soudu prvního stupně mu byla způsobena procesní újma; jak uvedl odvolací soud, vskutku zde žalobě bylo zcela vyhověno, a "újmy", stěžovatelem namítané, byly založeny až výroky dalšími.
Shrnutím řečeného lze uzavřít, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; ve vztahu k výše vyloženým podmínkám ústavněprávního přezkumu vede řečené k posouzení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného (zčásti nepřípustného), který podle §43 odst. 2 písm. a/ (§43 odst. 1 písm. e/) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2006
Jan Musil v. r.
ředseda senátu