ECLI:CZ:US:2006:3.US.208.05
sp. zn. III. ÚS 208/05
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 23. února 2006 sp. zn. III. ÚS 208/05 ve věci ústavní stížnosti S. C., v. o. s., správce konkursní podstaty úpadce S. S., a. s., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. ledna 2005 č. j. 5 Afs 154/2004-59, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. července 2004 č. j. 15 Ca 14/2004-40, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 17. dubna 2003 č. j. 2814/150/03 a rozhodnutí Finančního úřadu v Litoměřicích ze dne 9. října 2002 č. j. 84838/02/196912/5597, jimiž byla zamítnuta žádost stěžovatele o vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. ledna 2005 č. j. 5 Afs 154/2004-59, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. července 2004 č. j. 15 Ca 14/2004-40, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 17. dubna 2003 č. j. 2814/150/03 a rozhodnutí Finančního úřadu v Litoměřicích ze dne 9. října 2002 č. j. 84838/02/196912/5597 se zrušují.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel ve své daňové věci rozhodnutí orgánů veřejné moci [rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. ledna 2005 (5 Afs 154/2004-59), rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. července 2004 (15 Ca 14/2004-40), rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 17. dubna 2003 (2814/150/03) a rozhodnutí Finančního úřadu v Litoměřicích ze dne 9. října 2002 (84838/02/196912/5597)] a tvrdil, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv obsažených v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší správní soud svým rozhodnutím ze dne 28. ledna 2005 (5 Afs 154/2004-59) zamítl kasační stížnost stěžovatele směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. července 2004 (15 Ca 14/2004-40), jímž byla zamítnuta jeho správní žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 17. dubna 2003 (2814/150/03), kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Litoměřicích ze dne 9. října 2002 (84838/02/196912/5597). Tímto rozhodnutím Finanční úřad v Litoměřicích zamítl podle §64 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "ZSDP") žádost stěžovatele o vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty za období od 18. září 2001 do 30. května 2002 v celkové výši 1 406 396 Kč, a to za situace, kdy na společnost S. S., a. s. byl dne 18. září 2001 prohlášen konkurs.
Jmenované orgány veřejné moci dovodily, že při postupu správce daně podle §37a tehdy platného zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "ZDPH") a §64 ZSDP v rámci daňového řízení při současně probíhajícím konkursním řízení dochází k úhradě splatného daňového nedoplatku, tj. k úhradě dluhu na dani, a nikoli k započtení na majetek konkursní podstaty ve smyslu soukromoprávní úpravy. Jinak řečeno, postupuje-li správce daně ve vztahu k daňovému subjektu poté, co byl na jeho majetek prohlášen konkurs, podle §64 odst. 2 ZSDP, není to v rozporu s §14 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), neboť se nejedná o nepřípustnou kompenzaci. Daňovou pohledávkou daňového subjektu vůči státu může být jen daňový přeplatek, který převyšuje případný daňový nedoplatek. Jen takový přeplatek je vratitelný, a to bez ohledu na prohlášení konkursu. Nejvyšší správní soud uvedl, že při posouzení správnosti právního posouzení vycházel ze stanoviska svého pléna ze dne 29. dubna 2004 (publikováno ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 6/2004) k výkladu vztahu §64 ZSDP a §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání.
V ústavní stížnosti stěžovatel - stručně shrnuto - uvádí, že na předmětnou věc bylo nesprávně aplikováno ustanovení ZDPH a nikoli ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání o nepřípustnosti započtení na majetek patřící do konkursní podstaty. Uvedené ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání má přednost před obecnou právní úpravou obsaženou v ZDPH, neboť v opačném případě státní orgán zvýhodňuje stát. Stěžovatel navrhl zrušit napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci, jak jsou vpředu označena.
Na základě výzvy Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) se k ústavní stížnosti vyjádřily Nejvyšší správní soud, Krajský soud v Ústí nad Labem, Finanční ředitelství v Ústí nad Labem a Finanční úřad v Litoměřicích.
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření poukázal na své stanovisko ze dne 29. dubna 2004 (Sst 2/2003-225). Domnívá se, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. Krajský soud v Ústí nad Labem odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Finanční ředitelství v Ústí nad Labem uvedlo, že je povinno postupovat podle ZSDP. Nejednotnost použití daňového přeplatku po prohlášení konkursu byla vyřešena stanoviskem Nejvyššího správního soudu. Finanční ředitelství navrhlo zamítnutí ústavní stížnosti. Finanční úřad v Litoměřicích ve svém stručném vyjádření uvedl, že se v názoru na danou věc shoduje se stanoviskem nadřízeného orgánu, Finančního ředitelství v Ústí nad Labem.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za nichž nesprávná aplikace norem jednoduchého práva obecnými soudy vede k porušení ústavně zaručeného práva či svobody (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 127). Jednou z nich je situace, kdy právní předpis umožňuje různé interpretace norem jednoduchého práva. V takovém případě je povinností všech státních orgánů provést jejich interpretaci ústavně konformním způsobem ?nález sp. zn. Pl. ÚS 5/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 98, vyhlášen pod č. 286/1996 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 19/98 (uveřejněn tamtéž, svazek 13, nález č. 19, vyhlášen pod č. 38/1999 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 15/98 (uveřejněn tamtéž, svazek 13, nález č. 48, vyhlášen pod č. 83/1999 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 4/99 (uveřejněn tamtéž, svazek 14, nález č. 93, vyhlášen pod č. 192/1999 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 10/99 (uveřejněn tamtéž, svazek 16, nález č. 150, vyhlášen pod č. 290/1999 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 17/99 (uveřejněn tamtéž, svazek 16, nález č. 174, vyhlášen pod č. 3/2000 Sb.)?. Tam, kde zákon připouští dvojí výklad, je tak třeba upřednostnit ten, který je co nejvíce souladný s ústavním pořádkem.
V rovině práva jednoduchého na věc dopadají ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání, §37a ZDPH a §64 ZSDP. Podle §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání započtení na majetek patřící do podstaty není přípustné. Podle §37a ZDPH pokud vznikne v důsledku vyměření nadměrného odpočtu vratitelný přeplatek, vrátí se plátci bez žádosti do 30 dnů od vyměření nadměrného odpočtu, a to i v případě prohlášení konkursu. Podle §64 odst. 2 ZSDP se daňový přeplatek použije na úhradu případného nedoplatku u jiné daně nebo, není-li takového nedoplatku, jako záloha na dosud nesplatnou daňovou povinnost na dani, u které přeplatek vznikl. Přeplatek vrátí správce daně na žádost daňového subjektu za podmínek uvedených v §64 odst. 4 až 8 ZSDP.
Dotčené orgány veřejné moci dospěly v dané věci k závěru, že postupuje-li správce daně ve vztahu k daňovému subjektu poté, co byl na jeho majetek prohlášen konkurs, podle v předchozím odstavci zmíněných ustanovení, není to v rozporu s §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání. Fakticky se tím přiklonily k názoru, že právní úprava v ZSDP a ZDPH je speciální oproti obecné úpravě v zákoně o konkursu a vyrovnání, čímž byl upřednostněn stát jako konkursní věřitel z titulu daňové pohledávky.
Tento názor nemůže z pohledu ústavněprávního obstát. Ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání je zvláštním právním předpisem, zakotvujícím nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž rovněž soukromoprávních a veřejnoprávních pohledávek. Jako takové má proto v pozici speciální úpravy přednost před úpravou obecnou, obsaženou v ustanoveních §37a ZDPH a §40 odst. 11, §59 a §64 ZSDP. Pohledávka z titulu daňového přeplatku je tedy součástí konkursní podstaty a stát má postavení konkursního věřitele jako kterýkoli jiný subjekt, přičemž daňové pohledávky státu jsou v konkursním řízení pohledávkami druhé třídy (§32 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání). Dotčené orgány veřejné moci se proto v dané věci zaujetím jiného, ústavně nekonformního právního názoru dostaly do rozporu s čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ostatně skutkově i právně obdobná problematika byla již Ústavním soudem řešena nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 648/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 38, nález č. 145) a sp. zn. I. ÚS 544/02 (uveřejněn tamtéž, svazek 37, nález č. 76), v nichž se Ústavní soud postavil na obsahově shodné stanovisko; těmito nálezy, od jejichž rozhodovacích důvodů, na něž pro odůvodnění tohoto nálezu postačí odkázat, nebylo důvodů se odchýlit, je i Ústavní soud v této věci vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).
Za situace, jak byla shrnuta, Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako důvodnou a ústavní stížností napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci, jak jsou vpředu označena, jako stojící v rozporu s čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť jsou založena na ústavně nekonformním právním názoru, Ústavní soud zrušil [§82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto nálezu patrno. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.