ECLI:CZ:US:2006:3.US.23.06
sp. zn. III. ÚS 23/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti V. N., zastoupeného Mgr. Markem Neústupným, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, U mlékárny 290, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2005, č.j. 11 To 81/2005-3279, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 2005, č.j. 34 T 10/2004-3090, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 (právo na osobní svobodu), čl. 36 odst. 1 (právo na spravedlivý proces), čl. 37 odst. 3 (rovnost účastníků) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 6 odst. 3 písm. d) (právo obviněného vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Z připojených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel, spolu se dvěma spoluobviněnými, byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni uznán vinným pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona, za který mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 11-ti let se zařazením do věznice s ostrahou.
O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením tak, že je podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že soudy obou stupňů nepostupovaly podle ustanovení §2 odst. 5 a odst. 6 tr. řádu, totiž tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Namítá, že obecné soudy nezhodnotily všechny důkazy, a to zejména ty, které svědčí v jeho prospěch; podle jeho názoru byl odsouzen na základě nepřímých a "neprůkazných" důkazů, se kterými navíc soudy zacházely "účelovým a zkreslujících způsobem". Jmenovitě stěžovatel kritizuje hodnocení "zvukových záznamů" a za procesní vadu považuje i skutečnost, že k hlavnímu líčení nebyli předvoláni svědci B., T. a S., jež považuje za nedůvěryhodné, pročež bylo žádoucí jim klást otázky; podle stěžovatele se soudy stanoveným způsobem nevypořádaly ani se svědeckou výpovědí jeho bratra, jež vyzněla v jeho prospěch. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů "nevyplývá vztah mezi provedenými důkazy a úvahami při hodnocení důkazů", jenž by dovolil učinit jednoznačný závěr o vině, a za dané důkazní situace bylo namístě důsledně vycházet ze zásady in dubio pro reo.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (viz též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda obecnými soudy podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení, jež upravují proces zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, zejména dokazování (§89 a násl. tr. řádu) a hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu), resp. jež vyslovují požadavky na náležité odůvodnění rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. řádu), nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Jen tomu odpovídajícím způsobem nesprávné vedení trestního řízení je způsobilé založit zásah do práva (svobody) zakotveného ve stěžovatelem namítaném čl. 8 odst. 2 Listiny.
V usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 359/05 Ústavní soud konstatoval, že z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu zásahu do pravidel spravedlivého procesu. Pro posouzení projednávané ústavní stížnosti je relevantní především ta zde předjímaná situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz též rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další). Platí však též, že není procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
V obecné rovině lze stěžovateli přisvědčit, že vadným provedením důkazního řízení - s důsledky i v ústavněprávní rovině - je také použití důkazu, který nebyl získán procesně přípustným způsobem, a přitom nebyl soudem vyloučen (informace jím získaná) z úvah, na jejichž základě byl skutkový základ věci ustaven (viz rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).
Ohledně stěžovatelem namítaného hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že ačkoli - obecně vzato - se tyto zásady vztahují k soudnímu procesu jako takovému, ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména, aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí být vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí", zejména nedosahuje-li, "nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí.
K námitce stěžovatele, že soudy neadekvátně hodnotily provedené důkazy, interpretovaly je v jeho neprospěch a nezabývaly se okolnostmi svědčícími v jeho prospěch, se k výše uvedenému poznamenává, že úkolem Ústavního soudu není řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy, nýbrž jeho úkolem je pouze zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces, a současně se ujistit o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk z roku 1988, A - 140, §46).
Také s argumentem, že nebyli-li svědkové J. B. a Y. T. osobně v řízení vyslechnuti a jejich výpověď toliko při hlavním líčení před soudem prvního stupně přečtena, bylo řízení zatíženo "podstatnou vadou", se vypořádaly již obecné soudy.
Podle ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu se protokol o výpovědi svědka přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona a taková osoba "se pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou". Soudy vycházely z ustálené judikatury, podle níž skutečnost, že svědek je cizím státním občanem a má trvalý pobyt v cizině, sice sama o sobě neodůvodňuje závěr, že nemůže být vyslechnut osobně před naším soudem pro nedosažitelnost (a že jsou proto splněny podmínky pro přečtení jeho výpovědi), zákonná podmínka nedosažitelnosti je však splněna, je-li zřejmé, že se svědek se na předvolání k výslechu do České republiky nedostaví (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. Díl. 5 vydání. Praha: C.H.Beck 2005, str. 1619).
Stěžovatel nezpochybnil, že jmenovaní svědkové byli po náležitém poučení vyslechnuti dne 30.9.2004, resp. 7. 7. 2004, na základě dožádání o právní pomoc německým policejním orgánem, přičemž o termínu a místu konání výslechu byli obhájci obžalovaných vyrozuměni; prve jmenovaný podmínil svou účast u hlavního líčení technicky a procesně nesplnitelnou podmínkou, druhý účast odmítl.
Soud prvního stupně se zabýval otázkou jejich věrohodnosti, a s ohledem na ostatní provedené důkazy (zejména záznamy telekomunikačního provozu a protokoly o sledování) dospěl k závěru, že o ní není důvod pochybovat; tento závěr též náležitě odůvodnil.
Lze tedy uzavřít, že postup soudu při opatřovaní, jakož i provádění a hodnocení napadených důkazů za procesně nepřípustný, resp. ústavně nekonformní, považovat nelze.
Ku stěžovatelovu požadavku výslechu J. N. S. se dodává, že tento svědek, s ohledem na vlastní trestní stíhání, využil možnosti svědeckou výpověď odepřít.
Ohledně námitky směřující do hodnocení svědecké výpovědí stěžovatelova bratra V. N. uvedl již soud prvního stupně, že jeho výpověď nemůže nic změnit na závěrech učiněných na základě ostatních provedených důkazů, neboť vzhledem k charakteru trestné činnosti, která je stěžovateli kladena za vinu, "nelze vyloučit, že svědek nebyl plně informován o pravém účelu setkání obžalovaného se svědkem Y. T." Ani ohledně tohoto důkazu tedy neplatí (srov. výše zmíněné usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05), že "v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění rozhodnutí (ať negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jeho skutkového základu, resp. že je soud neučinil předmětem hodnocení, ačkoliv byly provedeny".
I zde, stejně jako ve vztahu k ostatním (obecně formulovaným) výhradám stěžovatele proti učiněným skutkovým zjištěním, je namístě dodat, že pro úsudek, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při provádění dokazování a při hodnocení důkazů, místa zjevně není; soudy přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, stěžovatelovými námitkami se zabývaly a vyložily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že tyto důkazy tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.
Lze tedy uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Ústavněprávně nepřípustnou libovůli ve vedení procesu nebo při výkladu (aplikaci) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění; oproti stěžovateli je přiléhavé mít za to, že v projednávané věci obecné soudy přijaté závěry odůvodnily srozumitelně a v potřebném rozsahu.
Stěžovateli se tím zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2006
Jan M u s i l v. r.
předseda senátu