ECLI:CZ:US:2006:3.US.308.06
sp. zn. III. ÚS 308/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. května 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. V. H., zastoupeného Mgr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Bašty 2, Brno, proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 8. února 2006 č. j. 3 ZT 666/2005-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí blíže označeného v záhlaví tohoto usnesení, neboť jím mělo být porušeno jeho základní právo garantované v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením policejního komisaře Policie České republiky, Městského ředitelství Brno, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality Brno, ze dne 2. prosince 2005 č.j. MRBM-17682/TČ-03-2005 bylo ve smyslu §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání stěžovatele (v trestním řízení "obviněný") pro spáchání trestného činu ublížení na zdraví dle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Stíhaný skutek spočívá (zkráceně řečeno) v tom, že obviněný v době výcvikového kurzu ve Velké Úpě konaného od 18. 1. 2003 do 25. 1. 2003 pořádaného I. zemským německým gymnáziem Brno, kde působil jako lékařský dozor, nedostál elementárním povinnostem včas a řádně diagnostikovat onemocnění poškozeného P. W. a poskytnout mu potřebnou lékařskou pomoc, přičemž ke zhoršujícímu vývoji jeho zdravotního stavu zůstal po celou dobu nečinný až lhostejný. Od 22. 1. 2003 se poškozený necítil dobře, jeho stav se zhoršoval, poškozený opakovaně zvracel, měl vodnaté průjmy, dusil se, o čemž byl obviněný průběžně informován jak poškozeným, tak jeho spolužáky. Dne 25. 1. 2003 byl poškozený po návratu do Brna hospitalizován a dne 7. 3. 2003 zemřel.
Uvedené usnesení napadl stěžovatel stížností, o které rozhodla státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 8. února 2006 č. j. 3 ZT 666/2005-14 tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítla.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel konstatuje, že ve výrokové části usnesení o zahájení trestního stíhání není zmínka o tom, že by ke zhoršení zdravotního stavu poškozeného či dokonce k jeho smrti došlo v důsledku stěžovatelova jednání a není ani patrné, zda toto jednání mělo vést pouze ke zhoršení zdravotního stavu poškozeného nebo k jeho úmrtí. Z usnesení policejního orgánu nelze podle názoru stěžovatele dovodit, že byla naplněna objektivní stránka stíhaného trestného činu, stíhaný skutek je popsán nepřesně a neurčitě, příčina smrti poškozeného není v usnesení konkretizována, usnesení postrádá náležitosti uvedené v §134 odst. 2 tr. ř. a §160 odst. 1 tr. ř. a je v podstatě nepřezkoumatelné, přesto však státní zástupkyně zamítla stížnost proti usnesení směřující jako nedůvodnou. Stěžovatel zejména usnesení o zahájení trestního stíhání vytýká, že v něm chybí popis příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a škodlivým následkem, příčinná souvislost je přitom součástí objektivní stránky trestného činu a nutnou podmínkou k tomu, aby došlo k naplnění skutkové podstaty stíhaného trestného činu. Příčinná souvislost prý musí být postavena najisto, jak vyplývá z judikátů Nejvyššího soudu citovaných stěžovatelem. Stěžovatel dále uvádí, že pokud poškozený zemřel v důsledku sepse, pak dle odborné literatury je sepse spojována s vysokou mortalitou, a to i při poskytnutí adekvátní péče.
Jak již Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Ústavní soud opakovaně konstatoval (např. v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 78, str. 243 a násl.), že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Ústavní soud uvedl, že trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jejž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to jest, především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Z těchto důvodů Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 tr. ř.) a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání, protože jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení (k tomu srov. nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 511/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 30, č. 105, str. 471 a násl.). Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zpravidla až po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu (viz též sp. zn. III. ÚS 539/98).
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi s ohledem na uvedené rovněž opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
Výjimku z těchto zásad připustil Ústavní soud toliko výjimečně v situacích, kdy na usnesení o zahájení trestního stíhání navazují další intenzívní zásahy do základních práv a svobod, (vzetí do vazby, zadržení osoby, zadržení a otevření zásilek apod.), které by po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele nebylo možné odčinit jinak (sp. zn. IV. ÚS 316/99) nebo kdyby při zahájení trestního stíhání a při jeho přezkumu šlo o zjevnou libovůli v rozhodování (sp. zn. III. ÚS 511/02). O tyto extrémní případy však v posuzované věci nejde.
Ústavní soud se zabýval výtkou stěžovatele, že napadené usnesení policejního orgánu, jímž bylo zahájeno jeho trestní stíhání, nesplňuje náležitosti §160 odst. 1 tr. ř. Podle citovaného ustanovení "Nasvědčují-li prověřováním podle §158 zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, ... Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným a zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; ... V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání". Ústavní soud konstatuje, že policejní orgán ve výroku napadeného rozhodnutí dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsal předmětný skutek, pro který je stěžovatel stíhán tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Napadené usnesení policejního orgánu obsahuje popis všech znaků stíhaného skutku. Usnesení obsahuje rovněž zákonné označení trestného činu, který je v předmětném skutku spatřován. Policejní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí konkrétně uvedl, o jaké skutečnosti opírá své podezření, což poskytuje stěžovateli a státnímu zástupci možnost kontrolovat důvodnost obvinění a uplatnit své případné námitky.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že hlavní stěžovatelovou námitkou je údajná absence příčinné souvislosti mezi stěžovatelovým jednáním a škodlivým následkem. Zjištění příčinné souvislosti u podobných trestných činů je však po důkazní stránce vysoce náročné a často se neobejde bez odborných znaleckých posudků. Existenci příčinné souvislosti není proto nutno postavit najisto již při zahájení trestního stíhání, ale její zjištění je kontinuálním úkolem celého trestního řízení. Navíc již v odůvodnění usnesení policejního orgánu je konstatováno, že zdravotní stav poškozeného byl natolik vážný, že vyžadoval transport k odbornému lékaři a případně hospitalizaci již dne 24. 1. 2003, přičemž transport autobusem z místa konání kurzu do Brna další vývoj onemocnění nepříznivě ovlivnil. Z usnesení tedy vyplývá předpoklad, že pokud by obviněný včas diagnostikoval onemocnění poškozeného a zajistil jeho transport k odbornému lékaři již 24. 1. 2003, byla by možná dřívější hospitalizace poškozeného a zamezilo by se jeho přepravě do Brna autobusem, která měla na jeho zdravotní stav negativní vliv. Příčinná souvislost mezi stěžovatelovým jednáním a škodlivým následkem tedy rámcově vyplývá již z usnesení o zahájení trestního stíhání, přičemž skutečnost, zda stěžovatelovo jednání (zanedbání lékařské péče) bylo v příčinné souvislosti se zhoršením zdravotního stavu poškozeného či dokonce jeho úmrtím, bude předmětem posouzení v dalších fázích trestního řízení.
Je třeba připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v této úvodní fázi trestního řízení vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možné požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby nebo u odsuzujícího rozsudku. V této počáteční fázi trestního řízení není u usnesení o zahájení trestního stíhání požadován tak vysoký stupeň konkrétnosti a precizace odůvodnění.
Ústavní soud nehodlá po meritorní stránce přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a vyjadřovat se k jeho opodstatněnosti. K posouzení toho, zda předmětný skutek naplňuje znaky trestného činu, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v daném ohledu budou provádět dokazování v dalších stadiích trestního řízení. Námitky stěžovatele budou předmětem hodnocení v probíhajícím trestním řízení, v jehož rámci bude moci stěžovatel uplatňovat všechna svoje procesní práva. Ústavní soud nemůže výsledky trestního řízení předjímat (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 645/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, č. 94).
Napadené usnesení Městského státního zastupitelství v Brně rovněž odpovídá zákonným požadavkům §134 odst. 2 tr. ř. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem státní zástupkyně, že zákonné předpoklady pro zahájení trestního stíhání byly splněny a odůvodnění napadeného usnesení Policie ČR je dostatečně konkrétní.
V projednávané věci Ústavní soud neshledává důvod odchýlit se od své ustálené judikatury, připouštějící kasaci usnesení o zahájení trestního stíhání určité osoby jen naprosto výjimečně, toliko v případě, že jím byla porušena ústavně zaručená základní práva. Ústavní soud dospěl k závěru, že trestní stíhání vůči stěžovateli bylo zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád (čl. 8 odst. 2 Listiny). Interpretace ani aplikace příslušných procesních ustanovení nevykazují znaky případné libovůle či dokonce svévole orgánů činných v trestním řízení, a nevybočují tak z mezí ústavnosti.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu