ECLI:CZ:US:2006:3.US.319.05
sp. zn. III. ÚS 319/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. února 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. V., právně zastoupeného JUDr. Ladislavem Lamačem, advokátem se sídlem Palackého 4, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2005 sp. zn. 20 Cdo 2659/2004 a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 31. srpna 2004 sp. zn. 40 Co 952/2004, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako účastníků řízení a 1) Mgr. J. K., právně zastoupené JUDr. Karlem Vítkem, advokátem se sídlem Dobrovského 25, Olomouc, a 2) Ing. P. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena základní práva a svobody stěžovatele zakotvené v čl. 4 odst. 4, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. června 2004 sp. zn. 42 E 859/2000 byl k návrhu stěžovatele proti povinnému Ing. P. K. za účasti manželky povinného Mgr. J. K. nařízen na základě rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. prosince 1994 sp. zn. 21 C 147/94, který nabyl právní moci dne 20. 6. 1995, pro uspokojení pohledávky stěžovatele ve výši 399.018,- Kč, s 18% úrokem ode dne 1. 6. 1992 do zaplacení a pro náklady řízení ve výši 26.084,- Kč, výkon rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu v rozsahu 1/2, náležejícího do společného jmění Mgr. J. K. a Ing. P. K., a to domu čp. 63 se stavební parcelou p. č. st. 478, zapsaných na LV 58 pro katastrální území Olomouc - město u Katastrálního úřadu v Olomouci. Soud zároveň uložil povinnému uhradit stěžovateli náklady řízení.
Proti usnesení okresního soudu podali Ing. P. K. a Mgr. J. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 31. srpna 2004 sp. zn. 40 Co 952/2004 tak, že změnil usnesení okresního soudu a návrh stěžovatele na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl. Zároveň stěžovateli uložil zaplatit povinnému a jeho manželce náklady řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadnul stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. dubna 2005 sp. zn. 20 Cdo 2659/2004 podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítnul.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že povinný Ing. P. K. se po dlouhou dobu vyhýbal zaplacení pravomocně přiznané pohledávky, jakkoliv stěžovatele ujišťoval, že ji hodlá uhradit. Stěžovatel byl proto nucen podat návrh na výkon rozhodnutí proti Ing. P. K., ve kterém výslovně uvedl účast dlužníkovy manželky Mgr. J. K. Soud prvního stupně stěžovateli vyhověl, nicméně odvolací soud návrh zamítl s tím, že návrh na exekuci směřoval proti povinnému a nikoliv přímo proti jeho manželce, coby vlastnici předmětných nemovitostí. Odvolací soud podle názoru stěžovatele nesprávně pominul, že manželka povinného byla v návrhu stěžovatele výslovně uvedena. Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu potvrdil i dovolací soud. Stěžovatel je toho názoru, že pokud dlužník svým cílevědomým chováním způsobil, že se stěžovatel musel domáhat výkonu rozhodnutí, měl by nést odpovědnost za toto své jednání. Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení zásady spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků podle §1 a §6 o. s. ř. a dále k porušení §3 odst. 1 obč. zák., neboť dlouholetý postup dlužníka i jeho manželky je v rozporu s dobrými mravy.
Stěžovatel vyslovuje svoji pochybnost o tom, zda je vhodné označovat manželku dlužníka jako povinnou, neboť ta má postavení dle §256 o. s. ř., tj. jiné postavení než ten, kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, což je dle názoru stěžovatele dáno existencí pravomocného rozhodnutí, vydaného Okresním soudem v Olomouci pod sp. zn. 21 C 39/98 ve prospěch stěžovatele v řízení vedeném podle §42a odst. 3 obč. zák. o odporovatelnosti právních úkonů. Podle názoru stěžovatele mohl odvolací soud, pokud měl pochybnosti o postavení dlužníkovy manželky, vrátit věc nalézacímu soudu k provedení opravy či doplnění podání stěžovatele. Postup, který zvolil odvolací a následně dovolací soud, fakticky podporuje snahu dlužníka uniknout splnění svého závazku. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 79/95 a III. ÚS 85/95. Odvolacímu a dovolacímu soudu stěžovatel rovněž vytýká, že rozhodovaly v neveřejném zasedání a tak mu byla odňata možnost jednat před soudem.
II.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Olomouci a dále vedlejších účastníků Mgr. J. K. a Ing. P. K.
Předseda senátu Nejvyššího soudu v podaném vyjádření uvedl, že nelze nařídit výkon rozhodnutí proti Ing. P. K., pokud není vlastníkem v návrhu na výkon rozhodnutí uvedených nemovitostí. Takovým zaměřením návrhu realizoval stěžovatel své nezadatelné dispoziční oprávnění, ovšem nesprávně a co do úlohy soudu v řízení nenapravitelně, neboť soud jej o omylu v pasivní legitimaci nemohl poučovat. Stěžovatelův odkaz na judikaturu Ústavního soudu není podle názoru předsedy senátu přiléhavý, neboť ta se týká vadných podání. Pokud odvolací a dovolací soud rozhodovaly bez nařízení jednání, nedošlo tím k porušení ústavních práv stěžovatele, přičemž závěr o nedůvodnosti návrhu, založený na stěžovatelově právním omylu v pasivní legitimaci, bylo možno učinit bez jakéhokoliv dokazování. Předseda senátu Nejvyššího soudu proto navrhl zamítnutí, resp. odmítnutí ústavní stížnosti.
Předsedkyně senátu krajského soudu v podaném vyjádření uvedla, že dle jejího přesvědčení nemá stěžovatelova argumentace ústavně právní relevanci, neboť se závěry obecných soudů polemizuje v rovině jednoduchého práva, a proto navrhla odmítnutí ústavní stížnosti. Samosoudkyně okresního soudu pak odkázala na odůvodnění soudního rozhodnutí.
K ústavní stížnosti se dále vyjádřila prostřednictvím právního zástupce Mgr. J. K., která uvedla, že nelze přičítat k tíži soudů, pokud stěžovatel chybně určil pasivní legitimaci Ing. P. K., který však nebyl vlastníkem předmětné nemovitosti. Pokud by soudy poučily stěžovatele, že má nedostatek pasivní legitimace na straně povinné odstranit, překročily by tím rámec poučovací povinnosti a zkrátily by práva strany povinné. Vedlejší účastnice proto navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Ing. P. K. se výzvu Ústavního soudu k vyjádření nepodařilo předat, výzva proto byla uložena, o čemž byl vedlejší účastník informován, nicméně si ji ve stanovené lhůtě nevyzvedl.
Vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení se týkaly pouze otázek právního hodnocení a nevnesly do projednávané věci žádné nové skutečnosti. Jelikož z nich Ústavní soud při svém rozhodování nevycházel, nezasílal je stěžovateli k replice.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud rovněž vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 42 E 859/2000.
III.
Ústavní soud především podotýká, že není další instancí v systému obecného soudnictví, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost plyne především z povahy důvodů uplatněných stěžovateli v ústavní stížnosti, ale i z ustálené judikatury Ústavního soudu.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí rekapituloval průběh předchozího řízení, ve kterém stěžovatel podal proti Mgr. J. K. žalobu na určení neúčinnosti dohody o vypořádání bezpodílového vlastnictví manželů ze dne 25. 11. 1996 uzavřené mezi ní a Ing. P. K., na jejímž základě se žalovaná stala výlučnou vlastnicí ideální 1/2 domu čp. 63 se stavební parcelou p. č. st. 478, zapsaných na LV 58 pro Katastrální úřad Olomouc. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 10. 1998 sp. zn. 21 C 39/98, který byl změněn rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 21. 3. 2000 sp. zn. 12 Co 122/99, bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno. K dovolání žalované zrušil citovaný rozsudek krajského soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 11. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2544/2000 a následně Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, zrušil usnesením ze dne 31. 5. 2002 sp. zn. 12 Co 6/2002 citovaný rozsudek okresního soudu. Ve věci znovu rozhodoval Okresní soud Olomouci a rozsudkem ze dne 25. 10. 2002 sp. zn. 21 C 39/98, který nabyl právní moci dne 18. 12. 2002, určil, že dohoda o vypořádání bezpodílového vlastnictví manželů ze dne 25. 11. 1996 uzavřená mezi Mgr. J. K. a Ing. P. K. je v části, v níž manželé sjednali, že se vlastnicí shora popsané nemovitosti stala Mgr. J. K., vůči stěžovateli právně neúčinná.
Krajský soud v usnesení, napadeném ústavní stížností, konstatoval, že výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí může být nařízen, jen pokud oprávněný prokáže, že nemovitosti, jejichž prodej navrhuje, jsou ve vlastnictví povinného. Výjimkou z této zásady je případ, kdy v důsledku úspěšného odporu podle §42a obč. zák. může oprávněný vést exekuci prodejem nemovitostí, kterou dlužník převedl odporovaným úkonem na třetí osobu, právě proti této třetí osobě. Vedení řízení proti dlužníkovi nepřipadá v úvahu již proto, že nemovitosti nejsou jeho majetkem (str. 5-6 usnesení odvolacího soudu).
Závěrům krajského soudu plně přisvědčil Nejvyšší soud, který v ústavní stížností napadeném rozhodnutí uvedl, že řízení o výkon rozhodnutí je co do účastenství plně ovládáno dispoziční zásadou. Pokud stěžovatel svůj návrh zaměřil proti povinnému dlužníkovi, a to navzdory skutečnosti, že vlastnicí nemovitosti byla jeho manželka, kterou uvedl jen jako účastnici, realizoval tím své dispoziční oprávnění, ovšem nesprávně, přičemž soud neměl možnost jej vést k opravě tohoto omylu, neboť by tím v rozporu s §5 o. s. ř. směřoval vůli oprávněného k jiné osobě, než kterou ten svým procesně řádným úkonem určil. Dovolací soud dále konstatoval, že se stěžovatel mýlí, pokud má zato, že uvedení manželky jím uvedeného povinného jako účastnice umožňovalo nařízení výkonu rozhodnutí proti její osobě, i v tomto směru by šlo o rozhodnutí v rozporu s jím provedenou vůlí (str. 2-3 usnesení dovolacího soudu).
Z podaného přehledu je zřejmé, že námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti byly stěžovatelem uplatněny již v řízení před obecnými soudy, které se s nimi ve svých rozhodnutích dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly. Jejich opakováním v ústavní stížnosti tak stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s ohledem na vymezení jeho funkce v Ústavě nepřísluší.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelův návrh na výkon rozhodnutí prodejem předmětné nemovitosti nemohl být úspěšný, jelikož nesprávně označil za povinného Ing. P. K., jakkoliv ten již nebyl vlastníkem této nemovitosti. Pokud stěžovatel úspěšně odporoval ve smyslu §42a obč. zák. převodu nemovitosti na Mgr. J. K., měl podat návrh na prodej nemovitosti přímo proti ní, neboť manželka dlužníka byla vlastnicí předmětné nemovitosti. Stěžovatel však podal návrh, jakoby k žádné změně vlastnického práva nedošlo a stále trvalo bezpodílové vlastnictví manželů. Chybné označení povinného nemohlo být napraveno ani tím, že navrhovatel uvedl Mgr. J. K. jako účastníka exekučního řízení ve smyslu §255 odst. 2 o. s. ř.
Výklad institutu odporovatelnosti právních úkonů podle §42a obč. zák., který zastává stěžovatel (resp. jeho právní zástupce), je mylný. Jak již konstatoval odvolací soud, vyslovení odporovatelnosti znamená relativní neúčinnost právního úkonu, tedy stav, kdy právní úkon zůstává platným právním úkonem, ale pouze ve vztahu mezi věřitelem a třetí osobou se na něj hledí, jako by k němu nebylo došlo. Pasivně legitimována je tedy osoba, na kterou byl na základě úspěšně odporovatelného úkonu ve smyslu §42a obč. zák. převeden dlužníkem majetek (tedy Mgr. J. K.) a její majetek může být postižen návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí. Skutečnost, že stěžovatel označil Mgr. J. K. jako účastnici řízení, je z hlediska úspěšnosti jeho návrhu nerozhodná, neboť exekuční návrh musí být směřován přímo vůči vlastníkovi a je tedy zřejmé, že její uvedení coby účastnice řízení tento požadavek nemůže nahradit. Stěžovatel se rovněž mýlí ve svém tvrzení, že Mgr. J. K. má postavení jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný ve smyslu §256 o. s. ř., neboť na ni nepřešla povinnost z rozhodnutí (tj. zaplatit stěžovateli přiznaný dluh), jakkoliv by bylo možno postihnout nemovitost na ni převedenou dlužníkem Ing. P. K. podle §42a obč. zák.
Stěžovatelův odkaz na jím citované nálezy Ústavního soudu není přiléhavý, tyto nálezy se totiž týkaly situace vadných podání, přičemž stěžovatelovo podání bylo řádné, leč nedůvodné. Obecné soudy nemohly podle §5 o. s. ř. stěžovatele poučit o tom, že označil za povinného nesprávnou osobu, proti níž návrh nemůže být úspěšný, neboť se jedná o otázku hmotněprávní a nikoliv procesněprávní a pokud by soudy vedly stěžovatele k odstranění jeho omylu, porušily by tak zásadu rovnosti stran.
Stěžovatelovu námitku, že nebyl slyšen odvolacím ani dovolacím soudem, nepokládá Ústavní soud za důvodnou. Slyšení účastníků je totiž garantováno zejména v řízení nalézacím, zatímco vykonávací řízení je zásadně neveřejné, což vyplývá i ze smyslu a účelu tohoto typu řízení. Na okraj lze poznamenat, že stěžovatel nevyužil své právo vyjádřit se k podanému odvolání Ing. P. K. a Mgr. J. K. (srov. str. 3 usnesení odvolacího soudu).
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, rozhodnutí těchto soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí v ustanovení §157 o. s. ř., a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout.
Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení stěžovatelem namítaných ústavně zaručených práv nebo svobod. Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu