ECLI:CZ:US:2006:3.US.368.06
sp. zn. III. ÚS 368/06
Usnesení
III. ÚS 368/06
Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti P. M., zastoupeného Mgr. Alenou Abbidovou, advokátkou se sídlem 120 00 Praha 2, Chodská 12, proti usnesení Policie ČR, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 27. 1. 2006 ČTS: ÚOOZ-83/V7-2005 a usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 16. 2. 2006 sp. zn.1 KZV 25/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Prvým z nich bylo proti stěžovateli (a dalším 28 osobám) zahájeno podle §160 tr. ř. trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu podle §234 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. k §9 odst. 2 tr. zák., a druhým pak byla jako nedůvodná státním zástupcem Městského státního zastupitelství v Praze zamítnuta stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení.
Obě rozhodnutí považuje stěžovatel za nezákonná a protiústavní, přitom zároveň upozorňuje na rozhodnutí Okresního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 1. 2006 sp. zn. 43 Nt 19/2006, jímž byl vzat do vazby z důvodu uvedeného v ust. §67 písm. a) tr. ř., a stížnost proti tomuto rozhodnutí byla následně usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2006 sp. zn. 4 To 141/2006 rovněž zamítnuta, s tím, že tato obě rozhodnutí budou předmětem samostatné ústavní stížnosti. Konkrétně stěžovatel v napadených rozhodnutích spatřuje porušení čl. 8, čl. 36 resp. čl. 39 ve vztahu k čl. 2 odst. 2, případně i čl. 40 Listiny základních práv a svobod. Podle odůvodnění ústavní stížnosti došlo k porušení ústavně zaručených práv, stručně shrnuto, tím, že napadené usnesení policejního orgánu bylo vydáno, aniž by policejní orgán před jeho vydáním disponoval jakýmkoli věrohodným závěrem a důkazem, na jehož základě by bylo možno konstatovat, že je dáno "důvodné podezření", že stěžovatel je osobou, která měla spáchat trestný čin, jenž je mu kladen za vinu. U jednání osoby, s níž je stěžovatel - bez věrohodného důkazu - ztotožňován, a jejíž účast na trestném činu je popisována jedinou osobou v úředním záznamu o podání vysvětlení vyhotoveném ve smyslu ust. §158 tr. ř. dne 4. 10. 2005, je navíc aplikována nesprávná zákonná kvalifikace, která je ve zjevném rozporu s popisem skutku, jehož se měla dopustit tato osoba, a kromě toho u této osoby není v napadeném rozhodnutí dostačujícím a zákonem předpokládaným způsobem popsána subjektivní stránka trestného činu. Dle názoru stěžovatele zde tedy nebyly ani zčásti dány základní zákonné podmínky pro to, aby policejní orgán mohl napadeným usnesením uplatnit postup dle §160 tr. ř. Stejně tak podle něj z důvodů, které blíže rozvádí, nebyly splněny ani podmínky pro jeho zadržení ve smyslu ust. §76 odst. 1 tr. ř. Státní zástupce pak, aniž řádně prošetřil existující nedostatky napadeného usnesení policejního orgánu, se z valné části s námitkami stěžovatelem uvedenými v jeho stížnosti nevypořádal, a to přesto, že stěžovatel ve stížnosti konkretizoval již i porušení svých ústavně zaručených práv. V poměru k tomuto rozhodnutí poukázal stěžovatel na data listin, z nichž byla vyvozována "důvodnost podezření", a časové souvislosti v návaznosti na datum vydání usnesení státního zástupce, z nichž dovozuje, že tento opodstatněnost závěrů policejního orgánu zřejmě vůbec nezkoumal a o obsahu listin, které ve svém rozhodnutí citoval, neměl povědomí. Z těchto a dalších blíže rozvedených důvodů se proto domáhá zrušení napadených rozhodnutí.
Z dnes již ustálené a dostatečně stabilizované judikatury se podává, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, tj. zejména v kontextu se současným zásahem do osobní svobody jednotlivce (srov. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 46/96, uveřejněný pod č. 43 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5, str. 363 a násl.; nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 582/99, uveřejněný pod č. 30 tamtéž - svazek 17, str. 221 a násl.), za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí [srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 (uveřejněný pod č. 78 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4, str. 243 a násl.), obdobně např. nepublikovaná usnesení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další].
Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy. Jeho kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
Z tohoto pohledu nelze ústavní stížností napadené usnesení státního zástupce podřadit pod kategorii rozhodnutí, vzhledem k jejichž obsahu Ústavní soud shledává důvod pro svou naprosto výjimečnou ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve stadiu přípravného řízení. Pokud totiž Ústavní soud v daném směru v minulosti ojediněle vykročil ze své dnes již dostatečně ustálené judikatury, učinil tak v situaci, kdy na (v řádně odůvodněné stížnosti do usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání uvedené) konkretizované námitky stěžovatele reagovalo státní zastupitelství apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem, dle něhož (stěžovatelem napadený postup) byl "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno alespoň na rozhodovací důvody, které k takovému rozhodnutí státní zastupitelství vedly, usoudit (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02, uveřejněný pod č. 105 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, Svazek 30, str. 471 násl.; usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 554/03, uveřejněné pod č. 4 tamtéž, Svazek 32, str. 467 a násl.). Vlastní usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání nicméně ani tehdy Ústavní soud věcně jakkoli nepřezkoumával.
V nyní posuzované věci státní zástupce po přezkoumání spisového materiálu v rozsahu nezbytném, relativně dostatečně konkrétním a v dané fázi řízení - což třeba zdůraznit - akceptovatelným způsobem na námitky stěžovatele reagoval, mj. přitom také zdůraznil, že podklady, z nichž policejní orgán vycházel při vydání rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, budou v pokračujícím šetření pečlivě ověřovány s tím, že pokud jde o vyjádření subjektivní stránky trestného činu, je popis skutku pro daný účel popsán dostatečným způsobem. Byť by se i mohlo jeho odůvodnění jevit co do rozsahu nikoliv zcela pregnantním (§134 odst. 2 tr. řádu), důvody pro kasaci ze strany Ústavního soudu v intencích výše vyjmenované judikatury nezakládá. Napadenými rozhodnutími není také nikterak předjímán výsledek řízení v meritu věci.
Vycházeje z uvedeného, Ústavní soud shledal, že je nutno posoudit ústavní stížnost z hlediska naznačených kritérií jako návrh zjevně neopodstatněný, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2006